1.kapitola

„Kdo jsem? Jmenuji se Daria Morsiová. Kdyby jste mě potkali v ulicích Londýna, ani si mne nevšimnete, možná. Ale nejsem jen obyčejná dvaadvacetiletá holka. Někdo by řekl, že jsem divná, jiný by tvrdil, že jsem blázen. Ale já nejsem z těch lidí, kteří by se Vám to snažili vymluvit.

Jsem prostě neobyčejný člověk tvářící se úplně obyčejně. No dobrá, já Vám to tedy prozradím, ale moc se nedivte. Jsem totiž čarodějka! Hm, asi si dovedu představit jak se teď tváříte!!! Někteří z Vás si zřejmě myslí, že jsem divná, jiní jsou toho názoru, že jsem se zbláznila a s největší pravděpodobností se ten zbytek domnívá, že jsem cvok. Ale jelikož jsem to já, nebudu Vám to vymlouvat. Prostě jsem to, co jsem. Jako by to ale nestačilo, jsem ještě k tomu neobyčejně neobyčejná! Ale v čem tkví ta má neobyčejná neobyčejnost? Asi, no spíš určitě, to zní, jako bych byla nafoukaná, pyšná, egoistická a arogantní, ale tak to rozhodně není! Jsem totiž, ale raději bych nebyla, dcerou ministra kouzel. Pan Henry Morsi je a vždycky byl (i v době, kdy ještě nezastával post ministra) jedna z nejváženějších osob v celém kouzelnickém světě. A právě to mi vždy vadilo! Nikdy jsem netoužila být něco víc než ostatní, ale všichni mě takovou brali. Asi proto jsem odmítla chodit do jakékoli kouzelnické školy a našla jsem si mudlovské přátele. 

„Ale dcera ministra kouzel musí umět čarovat!“ říkával vždy otec. A tak jsem nakonec musela navštěvovat soukromé hodiny. Ale i tak jsem stíhala chodit do mudlovské školy. Otec naštěstí nic nenamítal, samozřejmě nebyl zrovna moc nadšený. Ale pro svou jedinou dceru udělá vše. A proč taky ne, když jsem to jediné, co mu zbylo. Ano, to jediné! Má matka totiž umřela, když jsem byla malá. A proč? Kvůli Vy-víte-komu. Odmítla se mu totiž podřídit a tak ji zabil. Tohle jsem já, Daria Morsiová, plná bolesti v srdci, ale připravená užít si každý den svého života!“

„Crrr,“ zazvonil Dariin mobilní telefon. Koukla se na displej, kde poblikával nápis Taťulda. Zmáčkla tlačítko. „Ahoj tati, co potřebuješ?“ zeptala se tázavě. Nebyla zvyklá, že jí otec volal, není zrovna příznivcem mudlovských vynálezů.

„Ahoj drahoušku,“ odpověděl jí táta. „Kdepak jsi? Můžeš se stavit? Potřebuju s tebou mluvit.“ pokračoval vážně. Daria vyděšeně vydechla: „Stalo se něco?“.

„Neboj se zlatíčko, nic vážného se neděje.“ s naprostým klidem odpověděl.

„Už jsem se lekla. No, teď jsem s Debb, Willem a Davem, ale za chvíli jsem u tebe. Měj se.“ S tátovým rozloučením zavěsila.

„Darí, je všechno v pořádku?“ tázavě a s náznakem obav v hlase se zeptal Will.

S ledovým klidem odpověděla : „Nic se nestalo.“ Will, David a Debbie byli její mudlovští přátelé. A co je zač, o tom neměli ani ponětí.

„Budu muset jít. Táta si se mnou chce promluvit, ale jestli chcete, pojďte se mnou a můžete na mně počkat u nás.“

„Nebude to vadit tvému otci?“ prohodil Will.

„Neboj, nebude.“

Zastavili se až v prosvětlené hale Dariina velkého domu. Krásné mramorové schodiště majestátně stoupalo středem haly a na stropě vysel křišťálový lustr. Po stěnách byly rozesety lampy připomínající žhnoucí pochodně.

„Buď zůstaňte tu, nebo běžte do mého pokoje. Já jsem hned zpět.“ směřovala Daria tuto větu svým přátelům a s úsměvem zamířila k otcově pracovně.

„Páni!“ vydechl Dave.

„To je prostě nádhera.“ přitakala Debb. A oba zamyšleně civěli na mramorové schodiště.

„Haló, proberte se! Děláte, jako by jste tu byli poprvé.“ zmrazil je pohledem William. „To je sice fakt, ale tenhle dům je prostě úžasný!“ odvětila Debbie.

„Ale prosím tě, vždyť je to jen dům.“ napjatě odpověděl Will.

„To máš sice pravdu, ale je dokonalý.“ přitakal David.

Všichni tři se ještě mlčky rozhlíželi po místnosti, ale William neobdivoval krásu domu. Jeho pohled směřoval ke dveřím, ve kterých zmizela Daria. Čekal na ni. 

Z jejich myšlenek je vytrhl hlasitý rozhovor. Spíše než rozhovor to byla hádka.

„Měli by jsme jít.“ vydal ze sebe najednou Will.

Debbie jen přikývla, zato Dave se s hloupým výrazem ve tváři zeptal: „Ale proč?“

Will i Debbie jednohlasně odvětili: „Už tu nemáme co dělat.“ a všichni tři zamířili ke vchodovým dveřím. Bylo jen slyšet hlasité: „Klap!“ jak se za nimi dveře zaklaply. 

„Ale tati, to mi nemůžeš udělat!“ křičela Daria na otce a nevěřila vlastním uším. „No tak Darí, nebude to tak zlý.“ odvětil klidně Dariin otec.

„Nebude tak zlý?“ zoufale vydechla. „To bude katastrofa.“

„To je jediný způsob.“ odpověděl její otec a pomalu se začínal zlobit.

„Buď tak laskavá a uklidni se!“

Daria se trochu uklidnila a snažila se ovládnout: „Ale jak si to představuješ?“

„Všechno jsem už vymyslel.“

Daria nevěřícně koukala na otce. S nadějí v hlase se zeptala: „Ale vždyť máš na to lidi!“

„Ano, to mám, ale tebe tam ještě neznají!“ 

„Cože? Mě že někde neznají?“ divila se Daria.

„V Bradavicích jsi přece ještě nebyla.“

„Ale co když mě poznají podle jména?“ tázavě a zároveň poháněná touhou doufala, že na toto otec zapomněl, a že tam nebude muset jet.

Avšak otec, připraven na vše, odpověděl: „Na to jsem myslel taky. Nemusíš mít strach, neodhalí tě!“

Dariina nadějná jiskra ve tváři najednou pohasla a hlava jí klesla. Jsem ztracená, pomyslela si. Už mě nic nezachrání!

„Dnes přijede strýc Danniel, pak si promluvíme i s ním.“ oznámil Darii otec a beze slov odešel.

Daria zůstala v otcově pracovně sama se svými myšlenkami. Pořád se jí honilo hlavou: Proč zrovna já? Stále dokola se jí promítal celý jejich rozhovor, jako na staré promítačce, která nejde zastavit. Přála si zapomenout na ta slova, ale nešlo to! 

„Tohle přece není má práce, to se mě netýká a ani nejsem žádný špeh.“ vykřikla, až roztříštila stávající ticho v pracovně.

Co má teď dělat? Začala si zoufat. Seděla v otcově křesle a slzy se jí hrnuly do očí. Proč musí jet do Bradavic v utajení a hrát si na studentku, která strašně touží jen po tom, být dobrou čarodějkou? Proč na tu inspekci posílá otec zrovna ji? Vždyť s něčím takovým nemá žádné zkušenosti.

„Mám dost své práce! A nemůžu nechat své kolegy a zároveň nejlepší přátele, aby to všechno oddřeli sami.“ opět zlostně vykřikla do ticha místnosti. 

Vždyť už dávno dostudovala, čarovat umí výborně.

„Proč jsi mi to udělal, tati?“ vzlykala.

„Je to snad pomsta za to, že jsem tam nechtěla studovat jako malá? Čeho tím chceš dosáhnout?“ pokračovala tak potichu, že kdyby tam někdo stál, tak by jí nerozuměl.

„Cink,“ majestátně a s patřičnou elegancí zazvonil zvonek od vchodových dveří.

A to byl moment, kdy se nitka myšlenek proudících v Dariině hlavě přetrhla a ona si začala uvědomovat realitu. Stále ještě seděla v otcově pracovně. Ale něco se změnilo. Venku již bylo šero. Byl večer. Až teď Daria začala vnímat, co se děje. Od rozhovoru s otcem uplynuly skoro čtyři hodiny. 

Zvolna se nadechla, zamrkala a tichounce pronesla: „To už tu sedím tak dlouho?“

Najednou si ale vzpomněla a pohltila ji vlna radosti, první od osudného rozhovoru. Vždyť slyšela zvonek. „To bude strýc Dann.“ vydechla a zamířila ke dveřím do vstupní haly.

„Ahoj!“ zvolala nadšeně, když zahlédla muže bavícího se s jejím otcem.

Muž se otočil a na tváři se mu zračil úsměv.

„Ahoj, ty moje tvrdohlavá dračice.“ odpověděl vstřícně a zároveň škádlivě.

„Jak se ti vede? Proč ses někdy nestavil?“ ptala se smutně.

Strýc jen odvětil: „Nebyl čas. Moc dobře víš, kolik mám práce.“ Daria přikývla.

Danniel Campbell byl učitel. To on ji totiž soukromě doučoval a asi jedině proto souhlasila, že se kouzlit naučí. Její strýc byl jedinou živoucí památkou na její matku. Byl to její bratr.

„Už mám obrovský hlad.“ řekl strýc Dann a vydal se směrem k jídelně následován ostatními.

Seděli u jídla a Dariin otec vysvětloval své plány Dannielovi. Daria mlčky jedla a upřímně doufala, že se strýci podaří přemluvit jejího otce.

„Ale Henry,“ promluvil vážně Dann. „Jsi si tím jistý? Co když se jí něco stane?“

„Ona se dovede o sebe postarat.“ odvětil naštvaně Henry.

„To je sice fakt, ale je tam Harry Potter.“ s obavami v hlase promluvil Danniel.

To už nevydržela ani Daria a skočila otci, který se nadechoval, aby vyslovil námitku, do řeči. „Ale strejdo, to se mám bát Pottera?“ ironicky a s náznakem výsměchu odpověděla. „Je mi dvacet dva a on je jen šestnáctiletý děcko, nemyslíš?“

„Tak proč bych se ho měla bát?“ dodala.

„Já ale nemyslel přímo jeho.“

„A koho jsi mínil?“ zvědavě se opět zapojil do rozhovoru pan Morsi.

„No koho asi?! Přece Vy-víte-koho jsem měl na mysli.“ zašeptal Dann.

V Darii i v jejím otci hrklo. Tak na to zapomněli oba.

Nastalo hrobové ticho, které přerušil až hlas strýce Danniela.

„Všichni vědí, že Vy-víte-kdo jde už dlouho po Potterovi, a když mu Darí bude nablízku a Vy-víte-kdo ji odhalí, tak je zle.“ varovně prohlásil Dann.

Byl to šok! Vyděšeně seděla a zírala, pusu otevřenou dokořán. Na to nepomyslela. A její dokonalý otec, který měl dopodrobna všechno vymyšlené, taky ne. Ještě dlouho nebyla schopna vzpamatovat se. Jenže její podvědomí vyplavilo otázku: Co teď?. Vyděšena sama nad sebou si uvědomila fakt. Teď, víc než kdy před tím, chce jet do Bradavic. Její vědomí bez pudu sebezáchovy bylo silnější a ona si uvědomila, že je to možná první a poslední příležitost na pomstu za smrt její matky. Ale hlavou se jí honila otázka: Bude ji chtít otec za těchto okolností pustit? Najednou, jako by se celý vesmír obrátil vzhůru nohama, byla její jedinou touhou cesta do Bradavic.

Do konce večeře se už k tomuto tématu nikdo nevrátil. Snad neměli odvahu. Avšak pro Darii bylo těžké dělat, jako by se nic nestalo. Měla hlavu přeplněnou otázkami, na které nebyla schopna odpovědět. Nevěděla, co bude dál, mohla jen doufat. Jen tak ledabyle se se všemi rozloučila a odešla do svého pokoje.

Ležela na své posteli s nebesy a ještě dlouho přemýšlela.

„Asi jsem se vážně zbláznila!“ vydechla vyděšeně.

„Vždyť se ženu do jámy lvové, ale...“ vzrušením se jí rozbušilo srdce.

Přemýšlela nad vším. Netušila co se stane, nevěděla, co řekne svým mudlovským přátelům. Jak jim vysvětlí, že na celý dlouhý rok prakticky zmizí z povrchu zemského. A zároveň jí bylo jasné, že přátelé z ministerstva o této situaci věděli dřív, než ona samotná. V té chvíli na ně dostala takovou zlost: „Jak je možné, že mi o ničem neřekli?! Já jim to vytmavím! To budou koukat.“ Potom tiše dodala: „Divím se, že ani Nathaniel se slůvkem nezmínil.“

Čas pomalu a tichounce plynul. A její myšlenky směřovaly k Bradavicím, Harrymu Potterovi a jeho přátelům, které znala jen z vyprávění, a samozřejmě i ke svým přátelům, které tu nechá, když odjede. Avšak s pevným přesvědčením, že pojede do Bradavické školy čar a kouzel, blaženě usnula. 

2.