1. kapitola 1. část
Julie seděla v křesle u okna a skrze zamrzlé tabulky skla hleděla ven. Bylo celkem příjemné přihlížet z tepla pokoje, jak se venku chumelí. Navíc v době vánočních prázdnin byl Kruvalský hrad téměř liduprázdný, a tak Julie ani neměla důvod vycházet z komnaty. Tu posledních šest let sdílela se svou přítelkyní z koleje, jež byla nyní rovněž na svátky u rodiny. Druhým, neméně zanedbatelným důvodem jejího dobrovolného skoro-vězení, byl i fakt, že ve škole se touto dobou v rámci úspor topilo jen minimálně, to znamená jen v opravdu obydlených a využívaných místnostech. Všude jinde byla nesnesitelná zima.
S uspokojením se otočila a zkontrolovala veselé plaménky v krbu. Potom si ještě jednou přidržela před očima dopis, který před několika dny přinesla sova a znovu se zájmem přečetla řádky:
Vážená slečno Readová,
s potěšením Vám oznamujeme, že jste právě Vy byla vybrána ze všech kruvalských studentů pro výměnný stipendijní pobyt v Bradavické škole čar a kouzel. Jelikož se Vaše výuka zde započíná ihned po vánočních prázdninách, doporučujeme Vám nastoupit pobyt ještě během těchto svátků v zájmu bližšího seznámení se s prostředím a samozřejmě i učivem. Z toho důvodu Vás 20. tohoto měsíce ve vaší škole vyzvedne odpovědný kouzelník, který Vás dopraví do Anglie.
S upřímným pozdravem Albus Brumbál, ředitel školy
Musela se usmát nad velkým písmem, kterým byl dopis psán. To a také barva inkoustu (smaragdově zelená) jen potvrzovalo vše, co o Brumbálovi doposud slyšela. Že je veselý, snad i trošku ztřeštěný, ale každopádně velice hodný člověk. Věděla o něm rovněž, že je mocný čaroděj, leccos se proslýchalo... Doufala jen, že jí bude dopřáno přesvědčit se o tom na vlastní oči.
Dnes bylo dvacátého. Její kufry ležely na zemi u dveří a cestovní šaty byly přehozeny přes pelest postele. Proto seděla u okna. Chtěla se včas připravit, až uvidí přicházet onoho kouzelníka k hradu. Panovalo zde totiž přísné bezpečnostní pravidlo, že se nikdo nemůže přemístit z ani do Kruvalu a letax fungoval jen ve vnitřní síti zdejších krbů.
Stromy venku se prohýbaly ve větru a pod tíhou sněhu. Všude okolo hradu byly asi metrové závěje až na úzký pruh cesty vedoucí od velké vstupní brány. Cesta byla jakž takž prohrnutá, ale jen za tu chvíli, co Julie dlela u okna, napadlo na ni nejméně deset centimetrů nového sněhu.
“Chudák člověk,” řekla si nahlas, když přes závoj z obrovských sněhových vloček rozeznala na vzdáleném konci cesty tmavou postavu, zahalenou v kápi a se zdviženou hůlkou, jíž si nejspíš pokoušela vytvořit alespoň nějakou obranu proti sněhu.
Potom však Julie rychle vstala, aby se převlékla do cestovního. Spěšně na sebe hodila černé vlněné kalhoty a rudý svetr s jelenem, dárek od spolubydlící k Vánocům (“Sama jsem ho pletla! Tedy samozřejmě s trochou kouzel...” smála se Daphné, když jí ho před několika dny dávala), černé pohorky a navrch hábit s kapucí. Byla připravena. Znovu přistoupila k oknu a viděla, že postava mezitím zdolala závěje a za okamžik bude u hradu.
“Kam si myslíš, že jdeš!” Julie se s leknutím otočila. Na tři kroky od ní stál nebezpečně se tvářící muž, asi třiadvacetiletý a hrozivě se smál křivým úsměvem.
“Do toho ti nic není, Rexi,” odpověděla se snahou o klidný tón. Ale nebyla klidná. Rex ji děsil již od prvního dne jejích studií na této škole. Byl to namyšlený, sebestředný mizera s postavou hromotluka. Byl o rok starší a navíc kmotřenec zdejšího ředitele, tudíž si užíval veškerých privilegií, jež mu z toho plynuly. Bavil se tím, že pochodoval po chodbách hradu jako nějaký milostpán a buzeroval každého, kdo mu přišel do rány. Navíc ke vší smůle se minulý rok zakoukal právě do Julie a svou náklonnost jí neopomněl dávat najevo, kdykoli se mu k tomu naskytla příležitost. Jeho nejoblíbenějším způsobem bylo přikrást se k ní zezadu, spoutat ji svazovacím kouzlem a potom jí zvednout sukni uniformy. Julie už si zvykla pod školním hábitem nosit džíny a také se naučila jisté ostražitosti. Nikdy nevycházela z pokoje bez hůlky. To byla její jediná obrana proti tomu drzému spratkovi. I teď se jí ruka s hůlkou samovolně sevřela v pěst, když jej spatřila znenadání tak blízko sebe.
“No, no!” zkřivil Rex ještě posměšněji ústa. “Snad bys mě nechtěla ještě zaklít poslední den, co jsi tady!” Potom se chytil se za srdce parodujíc dojetí. “Náš čas se chýlí! Za chvíli mne opustíš, lásko má...” zanotoval a prudce ji uchopil okolo pasu silnou rukou.
“Nevěrná!” dodal a smýkl s ní do strany jakoby v rytmu polky. Když trochu vyjekla, jen se potěšeně rozesmál hrubým smíchem.
“Okamžitě mě pust, ty hovado!” vykřikla a zvedla proti němu hůlku. Vzápětí však zalitovala, neboť toho právě Rex využil a vytrhl jí hůlku z ruky.
“Nebo co?” zasmál se trochu temněji a přitáhl si ji ještě víc k tělu. “Nebo co! Tak mluv, když se tě pán ptá!” Jeho tón zněl teď opravdu výhružně. Její hůlku odhodil někam ke dveřím a volnou pravou dlaní jí sevřel tvář tak, aby se mu musela dívat zblízka do zapadlých očí.
“Myslíš si, že utečeš?” Naklonil se k ní tak blízko, že cítila jeho teplý dech na tváři.
“Já na tebe ale nezapomenu, to si dobře zapiš do tý svý hlavy!” Chytil ji prudce za vlasy a donutil ji zaklonit krk v nepřirozeném úhlu.
“Však ty se vrátíš a všechno bude zas ve starejch kolejích. Na to si dohlídnu,” zašeptal a chystal se vtisknout jí surový polibek.
“Neopovažuj se...” procedila mezi zatnutými zuby Julie a snažíc se jej oběma rukama odstrčit, zakláněla se co nejdál od jeho těla.
V tom se ozval ode dveří klidný, hluboký hlas:
“Doufám, že neruším.”
Rex ztuhnul a v údivu otočil hlavu. Přitom však stále svíral Julii v bolestivém stisku.
“Pusť ji, buď tak laskav.” Muž trochu zvedl ruku a v ní se zaleskla dlouhá tenká hůlka z černého dřeva.
“Co tu, ksakru...” vypravil ze sebe Rex zmateně a trochu se odtáhl, čímž odkryl Julii výhled na jejího zachránce. Udiveně jej přelétla očima.
Muž, asi čtyřicetiletý, byl vyšší postavy a oči i vlasy měl uhlově černé, stejně jako oděv, z něhož mu teď kapala na podlahu voda z roztátého sněhu.
“Nevím sice, o co se tu pokoušíš,” svraštil obočí, přimhouřil oči a dál jimi provrtával Rexe, “mám ale takové tušení, že to nebude nic inteligentního. Takže pusť tu holku a vypadni!” A muž se postavil do ukázkové pozice, jako při souboji. Levou nohu zakročil a hůlku pozvedl do výše očí, v bledé tváři výraz temného soustředění.
“No dobře!” zvedl Rex rychle ruce do výšky a odstoupil od Julie. Ta zavrávorala, když ji tak náhle pustil, a měla co dělat, aby nespadla nazad z hlubokého záklonu, ve kterém se ještě před chvílí nacházela. Naštěstí se ale stihla zachytit křesla, což jí pomohlo nalézt ztracenou rovnováhu.
“Jen mě nezabijte,” bručel Rex a pomalu couval kolem muže v černém směrem z pokoje. Když byl již na chodbě, zřejmě si připadal relativně v bezpečí, protože zdvihl výhružně ukazovák a vyštěkl na Julii:
“Ale my dva jsme spolu ještě neskončili, ...mrcho!” Načež jeho hlava zmizela ze dveří.
Kouzelník se znechuceně odvrátil a teprve nyní pohlédl přímo na Julii s výrazem: Nepřejte si vědět, co si o tom všem myslím. Potom však rychle sjel její postavu chladnýma očima a promluvil tichým hlasem:
“Jste, doufám, v pořádku.”
Julii trochu zmátlo, že jí vyká, když ještě před minutou ji nazval holkou, nicméně horlivě přikývla. Nechtěla, aby si myslel, že ji hned něco vystraší. Potom si ale uvědomila, co se sluší a trochu chraplavým hlasem ze sebe vypravila: “Ehm, děkuji. Pane..."
“Profesor Snape,” doplnil ji stroze a jakoby chtěl uzavřít celou tu trapnou záležitost, rozhlédl se po pokoji.
“To je všechno?” ukázal na kufry u dveří hůlkou.
“Ano.”
“Mobilis,” zamumlal a zavazadla poslušně nadskočila a dala se do pohybu směrem ke dveřím.
“Jdete?” ohlédl se ještě přes rameno zamračeně a vyšel z místnosti.
Julie si uvědomila, že již hodnou chvíli stojí a zírá na tohoto zvláštního muže. Jeho pokyn k odchodu ji však vytrhl ze zamyšlení, takže rychle zvedla svou hůlku ze země a rozběhla se za ním.
Vyšli z hradu a dali se cestou k bráně. Sníh nepříjemně bodal do obličeje a vítr nutil Julii oběma rukama si přidržovat kapuci na hlavě. Šla asi pět kroků za Snapem a všimla si, že on si svou kápi nenasadil, přestože ji předtím měl, když jej viděla přicházet k hradu. Šel zpříma rázným krokem drže před sebou hůlkou zavazadla, aniž by se vůbec ohlédl, zda jej Julie následuje, či ne. Zato ona se ohlédla. A ne jedenkrát. Měla zvláštní pocit, že se sem již nikdy nevrátí.
‚Copak asi učí?‘ uvažovala v duchu a pozorovala zezadu Snapeova široká ramena. ‚Má takové sebejisté vystupování... Možná obranu proti černé magii?‘ Typovala by ho na nějaký ten záživnější předmět. ‚No rozhodně to nebudou staré runy nebo nauka o mudlech,‘ pousmála se. Právě v tu chvíli se však muž zastavil a obrátil se k ní. Když spatřil na její tváři úsměv, probodl ji ostrým pohledem a Julie na okamžik pocítila zvláštní chvění v oblasti žaludku. Neuhnula však očima, neboť to neměla dáno povahou. Snape ji vteřinu upřeně pozoroval, potom však přistoupil blíž k ní, zavazadla nechal klesnout na zem a něco vyndal ze záhybu dlouhého pláště. Při bližším pohledu Julie zjistila, že je to kniha.
“Chyťte se toho,” řekl.
Trochu podezíravě po něm loupla očima.
“Jsme za hranicí pozemků. Odsud se již můžeme přemístit,” vysvětlil, netrpělivě ji chytl za ruku a připlácl ji na koženou vazbu knihy. Potom švihl hůlkou. Zavazadla se k sobě scukla spoutána provazy, jejichž konec uchopil Snape pevně paží, v níž držel hůlku.
“Já... to neumím,” odtušila provinile Julie a zvedla k němu tázavě hlavu.
Udiveně se na ni podíval.
“V Kruvalu mají všichni studenti přísný zákaz přemisťování i mimo pozemky školy,” vysvětlila.
Snape si něco zamumlal a zvrátil oči v sloup.
“Prostě se toho pevně držte.” Přistrčil k ní knihu blíž, poklepal na ni hůlkou a zadrmolil pár slov. Julie ucítila prudké trhnutí v břiše a svět se roztočil. Musela zavřít oči, aby neviděla míhající se barevné šmouhy, z nichž se jí točila hlava. Křečovitě sevřela v ruce knihu i se Snapeovou dlaní, což jí ani v nejmenším nevadilo. Netoužila se propadnout do té míhající se prázdnoty pod sebou jen kvůli tomu, že se nesluší drtit budoucímu profesorovi ruku. Navíc měla o trochu lepší pocit, že kdyby snad opravdu padala, stihl by ji ten muž třeba ještě zachytit... Nevěděla, jak dlouho takhle letí časoprostorem, ale připadalo jí to jako věčnost. Bála se nejen otevřít oči, ale i nadechnout a brzy se jí pod zavřenými víčky roztančily jiskřičky.