1. kapitola 2 část
„Drazí kolegové!“ povstal Brumbál a počastoval všechny přítomné bodrým úsměvem. Právě v tu chvíli však vevlála do síně černá postava Severuse Snapea.
„Ehm, posaďte se, profesore,“ odkašlal si ředitel a pokynul Snapeovi na poslední prázdnou židli přímo naproti Julii.
„Takže, kde jsem to přestal? Ano, tedy... Drazí kolegové!“ znovu přátelsky rozpřáhl ruce. „Sešli jsme dnes naposled u společné večeře v tomto školním roce. Zítra se někteří z vás odeberou na dovolenou, jiní zde zůstanou... Každopádně mám pro vás ke dnešku několik příjemných novin a zpráv, tak se je prosím pokuste vzít na vědomí, než si všichni otupíme své smysly výtečným jídlem a pitím. Za prvé bych vám chtěl představit novou členku našeho sboru, slečnu Readovou, která byla tak hodná a uvolila se přijmout místo učitelky kouzlení bez hůlky.“
Ozval se potlesk a všichni se podívali na trémou zardělou Julii.„A dále,“ zjednal si opět ticho Brumbál, „bych vás chtěl požádat, abyste vy, kteří tu zůstáváte, byli slečně Readové maximálně nápomocni. I my jsme kdysi začínali a neměli jsme to lehké... Takže si na to vzpomeňte, až vás požádá o pomoc, a pokuste se jí vyjít vstříc.“ Ředitel se na chvilku odmlčel.
„Další příjemná novina je, že profesor Snape se rozhodl i nadále vyučovat obranu proti černé magii jako druhý předmět spolu s lektvary. Technika používání obraceče času se mu totiž v uplynulém školním roce osvědčila a on neshledal nemožným pokračovat v náročné dvojí výuce i příští rok.“
Opět se ozval aplaus. Julie se překvapeně podívala na Snapea. Zdálo se, že je mu nepříjemné to vychvalování, jelikož se tvářil dost nerudně.
„A potom je tu jedna zpráva poněkud ošemetného charakteru,“ pokračoval ředitel. „Draco Malfoy již nebude studovat na naší škole.“
Mezi učiteli to zašumělo.
„Ano, je to tak. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že Draco použil v uplynulém školním roce jednu ze zakázaných kleteb, rozhodl jsem se k mimořádnému kroku – vyloučit jej ze školy. A navíc, protože to by jistě nebyl dostatečný trest, dostal pan Malfoy podle rozhodnutí ministra Popletala jeden rok podmíněného trestu, jenž si odpyká pod dohledem mého kolegy Igora Karkarova, který se jej uvolil přijmout do Kruvalu.“
„To ne!“
Všichni se otočili na Julii, která si zakryla tvář dlaněmi.
„Co se stalo, slečno Readová?“ otázal se s klidem Brumbál.
„Ach nic, já jen... V Kruvalu ho spíš ještě zkazí, než cokoliv jiného,“ vykoktala ze sebe.
„To je jistě možné,“ připustil Brumbál. „Ale takhle to bylo rozhodnuto a my s tím nic neuděláme,“ zahleděl se na ni upřeně přes své půlměsícové brýle.
„Takže já budu pokračovat,“ usmál se potom. „Mám pro vás všechny ještě jedno upozornění. Obzvláště to patří vám, kteří se chystáte zítra či později opustit Bradavice. Lucius Malfoy dal oficiálně rozhlásit, že vyloučení svého syna bere jako urážku. Obrátil se také na ministra a žádá nové vyšetřování, ze kterého by jeho syn vyšel jako nevinný. Pokud byste se tedy snad na svých cestách setkali s panem Malfoyem, musím vás požádat, abyste se pokud možno vyhnuli jakýmkoli konfrontacím s tímto mužem. Důvodem k opatrnosti je nynější velmi chatrné a dočasné příměří mezi ním a Bradavicemi…To je vše, děkuji. Nyní se pusťte do jídla a dobrou chuť!“ A ředitel se posadil.
Julie se podívala do svého talíře. Neměla hlad, ale nechtěla jen tak nečinně sedět a koukat na ostatní profesory, jak večeří. Uchopila tedy vidličku a začala předstírat, že také jí. Šlo to ale dost špatně, protože se nemohla soustředit. Musela přemýšlet o Dracovi - jak z něho budou v Kruvalu nadšení. Karkarov ho bude hýčkat... Určitě si s radostí vyslechne, jak se tu Julie celý rok měla, jak ji Draco s úspěchem šikanoval a konečně, jak ji dostal do Azkabanu. A to vše prakticky beztrestně...
‘Jak ho mohli nechat přestoupit do Kruvalu?! Copak nechápou, že to pro něho není žádný trest? Bude tam celý rok jako v bavlnce a navíc si kolem sebe za tu dobu jistě shromáždí početný zástup nohsledů!’ Julie vztekle odložila příbor, až to zařinčelo. Potom zvedla rozčileně hlavu a setkala se s pátravým pohledem Severuse Snapea. Rychle tedy hlavu zase sklonila, znovu uchopila příbor a dál se přehrabovala v jídle.
„Nemusíte to jíst, drahá, pokud nemáte chuť,“ ozvalo se vedle ní přátelsky. Byl to profesor Binns, který sám také samozřejmě nejedl. Nyní na ni zahlížel poněkud soustrastným pohledem.
„Ano?“ roztržitě odvětila. „Ovšem, já vím!“ uvědomila si potom.
„Jste asi nervózní, že?“ optal se s účastí.
„Ano. Tedy ne! Snad...trochu,“ připustila.
„To se spraví, uvidíte,“ usmál se a symbolicky ji poplácal po rameni.
„Děkuji,“ přikývla a také se usmála.
„Možná byste si dala raději šálek čaje, ne?“ ztišil hlas profesor.
Snapeův pohled se k nim mimoděk na vteřinu stočil.
„Já umím vařit opravdu výborný čaj,“ pokračoval Binns. „Samozřejmě ho nemohu pít, ale uvařil bych jej pro vás ve svém kabinetu,“ mrkl na ni zapadlým očkem.
„Eh, dnes to asi nepůjde, pane profesore,“ provinile se usmála Julie. „Mám ještě nějaké vybalování a tak, ale někdy jindy bych určitě ráda přišla!“ ujistila jej horlivě.
„Nevadí, nevadí, děvenko,“ zamnul si ruce Binns. „Já počkám. Já mám času dost.“ A rozesmál se svému vlastnímu vtipu. Profesor lektvarů rozmrzele odložil vidličku a uchopil sklenici s vínem.
„Tak jak se vám nová práce líbí, slečno Readová?“ oslovila vzápětí Julii pisklavým hláskem profesorka Trelawneyová. „Zatím je to dobré, děkuji,“ trochu rozpačitě odpověděla Julie. Nechápala, co od ní chce Trelawneyová slyšet. Člověk si přece neutvoří názor na nové zaměstnání za půl dne!
„Ano? No to je báječné!“ zatleskala profesorka. „Ukažte mi ručku, drahá!“ natáhla pak kostnatou paži směrem k Julii.
„Proč?“ Julii se z nějakého důvodu příliš nechtělo ukazovat dlaň.
„Jen se podívám,“ roztržitě odvětila profesorka a dál chtivě natahovala svou ruku. „No tak, no tak, nebojte! Já vás neukousnu,“ zavrtěla netrpělivě hlavou, podle Julie však ne dost přesvědčivě.
Nakonec ale musela Julie chtě nechtě Trelawneyové vyhovět.
„Ó!“ zvolala profesorka a křečovitě sevřela dívčinu paži.
„Co?“ optala se nejistě Julie. Nebyla si ale jistá, jestli vůbec chce vědět, co profesorku tak rozrušilo.
„To je vskutku famózní! Ta linie! To... je...! Ale ne, nemohu vám to říci!“ Trelawneyová nyní vypadala, jako by právě prodělala srdeční kolaps. Celá příšerně zrudla a oči jí děsivě vylézaly z důlků.
„Výtečně. Tohle tedy vidět nemusím,“ ozval se syčivý hlas profesora Snapea, načež se dotyčný znechuceně zvedl a odkráčel ze síně.
„Co...tam vidíte, profesorko?“ navázala Julie. Ráda by zas měla svou ruku zpět z klešťovitého sevření té potrhlé ženské. Snažila se tedy celou situaci nějak urychlit.
„Mohu vám jen prozradit, že to tu pro vás nebude lehké!“ promluvila Trelawneyová sípavým šepotem a významně zamžikala víčky.
„Aha,“ odtušila Julie a konečně se jí podařilo vysmeknout ruku. „Díky,“ pokusila se o úsměv a mnula si pohmožděnou dlaň, zatímco se zvedala od stolu. Cítila, že tu nevydrží už ani minutu.
„Tak dobrou noc,“ rozpačitě se na všechny usmála a provázena mnoha pátravými pohledy spěšně vyšla z jídelny.
„Že to tu nebude lehké!“ citovala si nahlas slova té úžasné věštby po cestě ke skrytému schodišti. „Co to, u Merlina, mělo jako znamenat? Málem mi zlomila ruku! Příšera,“ zamnula si bolestivě zápěstí.
„Ještě štěstí, že jsem ji neměla v minulém roce. Tohle bych tedy asi nezvládla. Je pravda, co o ní říkala Ginny - je to děsná... ženská... Kruci, kde to jsem?!“ zarazila se Julie. V tom rozčilení zřejmě přešla gobelín, za kterým mělo být schodiště. Otočila se tedy zpět a spatřila proti sobě temnou siluetu vysokého muže.
„Přišla jsi za mnou?“ promluvil klidným hlasem a naklonil mírně hlavu na stranu.
„Ne, zabloudila jsem,“ zamračeně zamumlala. Bylo jí trapně, že ji tu tak přistihl, navíc při samomluvě. Vydala se směrem k němu podél zdi a pátrala po gobelínu, jenže v té tmě to šlo dost těžko.
„Lumos!“ netrpělivě zadrmolila. Moc se to ale nezlepšilo. Pořád tu bylo šero.
Muž luskl prsty a na zdech se rozhořely louče.
‘Bezva, jen se předváděj,’ zpražila jej nehezkým pohledem. Potom však spatřila přímo vedle něho zaprášený gobelín. Přistoupila k tomu místu a chystala se odhrnout tkaninu...
„Teď jsi poznala, co je to patřit mezi bradavické lektorstvo,“ pronesl hlubokým melodickým hlasem a položil ruku na gobelín, čímž jí znemožnil přístup ke schodům. „Jsou to blázni, všichni do jednoho. Jak šokující, že?“ ironicky se pousmál.
„Máš jako vždy pravdu,“ přikývla. „Ale teď mě pusť, nebo si budu myslet, že i ty...“
„Ale já jsem přece řekl všichni. Nejsem o nic lepší. Za těch patnáct let se ze mně stal úplně stejný cvok, jako jsou oni.“
Julie na něho vyvalila oči.
„A ty,“ ukázal na ni, „budeš za chvíli také stejná... děsná... ženská,“ pomalu vyslovoval.
„Severusi, přestaň. Děsíš mě!“ nechápavě zavrtěla hlavou.
Muž se pobaveně usmál a ustoupil od zdi.
„Dobrá, možná jsem se trochu nechal unést,“ připustil. Bylo vidět, že v duchu se ohromně baví.
„Fajn! Jen si ze mě utahuj! Nemáš tu své studenty, takže ses zaměřil na mě,“ mručela dotčeně.
„Dobrou noc,“ řekl klidně a založil si ruce za zády. Ale zřejmě měl co dělat, aby se nerozesmál, protože mu v očích zase hrály ty podivné jiskřičky, když ji sledoval, jak vstupuje na skryté schodiště.
Julie byla rozčarovaná. Nechápala, jak si z ní může dělat legraci, když ví, jaký měla den. Dvakrát se málem zhroutila. Poprvé ráno u Brumbála, když se dozvěděla, že dostala to místo, a podruhé u Snapea v kabinetu, když jí řekl, že to celé byla jeho práce. Potom ta šílená večeře a ona teď nebyla daleko od třetího zhroucení... A co dělal on? Provokoval ji. Smál se jí!¨
Podívala se na něho stylem: To bych do tebe tedy nikdy neřekla! A s hrdě vztyčenou hlavou vešla na schodiště.