1. kapitola 3. část
“Chtěl jste se mnou mluvit?” zeptal se profesor Snape, když se opět objevil v Brumbálově pracovně.
“Ano, Severusi. Jak to probíhalo v Kruvalu?” pokynul mu ředitel do křesla.
“Vcelku dobře.”
“Žádné problémy?”
“Jen jeden výrostek zřejmě nemohl přenést přes srdce, že jej slečna Readová opouští. Trochu jsem ho zkrotil.”
“A co Karkarov?”
“Neviděl jsem ho. Když jsem přišel, poslal mne klíčník rovnou za slečnou Readovou. Hned jsme odešli, aniž by nás někdo další zdržoval.”
“Dobře,” zamyslel se Brumbál.
“Mohu se na něco zeptat?” promluvil po chvíli tiše Snape.
“Ovšem.”
“Proč jste ji zařadil do mé koleje? Mám pocit, že by lépe vynikla v Nebelvíru.”
“Opravdu? Tak na vás působí?” podivil se ředitel. “Ale máte pravdu, na první dojem se tak může zdát…” usmál se pak záhadně. Snape se ale nadále tvářil nespokojeně.
„A další věc,“ pokračoval v otázkách. „Neměl by ji místo vás zařadit jako obvykle…“ A profesor pohodil hlavou k polici s Moudrým kloboukem. Nestihl však již svou otázku dokončit.
„Mmm, to asi stěží,“ ozvalo se totiž nesouhlasné zamručení z té strany v odpověď.
Brumbál se jen usmál a mlčky se otočil také tím směrem. Věděl, že Moudrý klobouk sám jistě osvětlí tazateli důvody, proč tentokrát odmítl vykonat svou práci.
„Složité. Je to velmi složité,“ mručel dál klobouk a ospale vrtěl zašlou krempou.
„Nebelvír by ji zocelil,
Zmijozel - strach by ji omrzel.
Mrzimor, dal by hrdý vzdor
a Havraspár, ten by jí dal žár…
Mmm, snad jsem příliš stár, já nevím!“ klobouk svraštil pomyslné obočí.
„Je těžké poslat kouzelníka po jedné z cest,
když nechce nikam…
A to já poznám hnedle…
Nemusím mu sedět na palici…
Mám rád své místo na polici,
jsem unavený…“ zamumlal ještě po chvíli jakoby nenávazně opět ospalým tónem a okázale zívl.
Potom usnul docela.
Chvíli bylo ticho. Severus Snape je prolomit nehodlal. Nenapadalo jej nic, co by k tomuto výstupu mohl podotknout, jen apaticky obrátil hlavu zpět na svého nadřízeného.
“Odmítl ji zařadit. Ale já myslím, že jsem se rozhodl dobře,“ navázal naopak čile a pohotově ředitel. „Totiž někdo, kdo má otce Smrtijeda a matku vílu, by podle mého v Nebelvíru působil až příliš rušivým dojmem. Naopak ve Zmijozelu nebude Julie první studentkou s problematickými předky. A navíc ten její temperament… S tím si vy jistě poradíte nejlépe z nás všech. V to věřím.” A Brumbál se usmál.
“Její otec… je Gurus Read?” rozšířily se na okamžik Severusovy oči údivem. Na mysli mu vytanula vzpomínka na křivý úsměv a nenávistný pohled…
Brumbál klidně přikývl.
“Tak toho znám,” řekl temně bývalý Smrtijed a jeho tvář opět ztvrdla na kámen. “ Takže budu mít ve třídě další prominentní dítko, u kterého budu muset předstírat, že jsem z něj nadšený,” sevřel znechuceně rty.
“Právě naopak,” zavrtěl hlavou ředitel s úsměvem. “Ona se totiž se svým otcem nestýká. Zavrhl ji, když odmítla jít v jeho stopách. Stalo se to celkem nedávno a od té doby se pro ni stal Kruval nebezpečným místem, když je tam Karkarov, Readův dobrý přítel…”
“Vím, že jsou jedna ruka.”
“Nechci nic předstírat,“ pousmál se ředitel. „Neboť právě to byl onen rozhodující fakt, proč byla Julie vybrána pro stipendium. Bradavice si nemohou nechat ujít příležitost někomu poskytnout ochranu, pokud je to alespoň trochu možné.”
“Jistě,” zabručel Snape.
“Nemusím snad připomínat, že vy na slečnu Readovou samozřejmě budete pokud možno co nejvíce nepříjemný, jinak byste ohrozil svou věrohodnost mezi Smrtijedy a my bychom tím přišli o vynikajícího zvěda,” pokračoval tiše Brumbál.
“Ovšem,” sklonil pohled profesor.
“A nyní pojďme na večeři! Mám hlad jako vlk!” zamnul si ruce ředitel a vstal čiperně z lenošky. Snape se pomalu zvedl a s unaveným výrazem následoval ředitele z místnosti.
“Ale no tak, Severusi,” poplácal jej po rameni Brumbál na cestě do jídelny. “Vím, že se ti už nejspíše zajídá celá ta dvojí hra, v níž máš titulní roli, ale věř mi, že tím pomáháš správné věci.” Byly to vzácné chvíle, kdy ředitel promlouval k svému podřízenému tímto otcovským tónem a v nichž mu vždy tykal.
“Vím,” kývl profesor a dál pokračovali mlčky.
Velká síň téměř zela prázdnotou. Jediný stůl uprostřed místnosti nabízel mnoho chutných pokrmů jen pro hrstku studentů a profesorů, kteří neodjeli na prázdniny z Bradavic. Jejich veselé hlasy se mísily a rozléhaly prostorem. Několik hlav se otočilo, když se ve dveřích zjevila mužná postava profesora Severuse Snapea a menší, poněkud křehčí postava ředitele.
“Dobrý večer a dobrou chuť!” zvolal bodře Brumbál.
“Dobrý večer,” odpověděli všichni vesele.
“…čer.” procedil skrze zuby Snape a se zjevným odporem si změřil studenty sedící u levé poloviny stolu. Sám se posadil co nejdále od nich, tedy napravo. Brumbálovo místo bylo samozřejmě v čele, jako obvykle.
Z pokrmů se linula směs libých vůní. Byly tu kukuřičné klasy, slanina, špenát a zapečené brambory s uzeným. Pil se jablečný mošt nebo dýňový džus a učitelé mohli volit mezi červeným vínem a černým pivem.
Snape rozmrzele vytáhl z hábitu Denního věštce, kterého ráno nedočetl, ledabylým švihem hůlky si nalil víno z obrovského džbánu a sklenice mu sama skočila do levé ruky, zatímco si pravou zdvihl noviny do výšky očí přesně tak, aby mohl okázale ignorovat všechno a všechny okolo sebe.
Ze čtení jej však brzy vyrušil hluk ze studentské strany stolu. Podrážděně zdvihl obočí a přes okraj novin hodil hrozivý pohled tím směrem. Dva chlapci z Nebelvíru se právě do sebe pustili a jeden druhému se snažili nacpat špejli od kukuřice do nosu, přičemž dělali hrozný rámus. Bylo do očí bijící, že se tím snaží upoutat pozornost dívky sedící naproti nim. Julie o ně však ani okem nezavadila. Místo toho se klidně bavila s Ginny Weasleyovou po své pravici. A hluk se stále stupňoval. Snape se zamračeně podíval na Minervu McGonnagalovou, která byla ředitelkou Nebelvíru a bylo tedy na ní uklidnit své studenty.
“Pane Finnigane, pane Longbottome, myslím, že jste již dojedli. Můžete jít tedy do svých ložnic,” pronesla ostrým hlasem Minerva. Chlapci se s ukřivděnými výrazy zvedli a vyšli ze síně.
“Nemohou za to,” otočila se profesorka omluvně k Brumbálovi.
“Ale prosím vás!” zasyčel Snape. “I přes to, jak s nimi cloumá puberta, by se měli dokázat ovládnout ve společnosti vyučujících. Říkal jsem hned, že je to nesmysl, to společné stolování. Jediné, čeho jsme docílili, je, že nás tím vyrušují!”
“Klid, Severusi,” mírnil jej s úsměvem Brumbál. “Částečnou pravdu máte oba. Vinu tentokrát však nesu já. Měl jsem jim říci, že stolují s poloviční vílou. Vlastně bych to měl říci všem. Je lehčí čelit vílímu vlivu, když o něm víte.”
Snape jen sevřel rty a šlehl pohledem k Julii. Stále tiše hovořila s Ginny a rudí hadi na jejích černých šatech se pomalu vlnili.
‚Proč si nemůže vybrat někoho ze Zmijozelu?‘ zamračeně uvažoval. Bylo sice pravda, že všichni šesťáci a sedmáci momentálně pobývali doma na prázdninách, ale stále tu zbylo pár zmijozelských studentů z nižších ročníků. Julie však vypadala, že si ani neuvědomuje nějaké koleje. Zdálo se, že si vůbec nevšimla, jak se žáci shlukují v hloučcích tak, aby spolu barevně ladili a že nikdo s červeno-zlatou vázankou se nebaví s nikým v zeleném. Ona měla své sváteční šaty a nevypadalo to, že by na sebe toužila vzít jakoukoli uniformu. Naštěstí přes svátky ani nemusela.
‚Nechce nikam…‘ zněla Severusovi v hlavě slova Moudrého klobouku.
Ginny si všimla, že se na ně Snape dívá, a zbledla. To donutilo i Julii otočit hlavu tím směrem. Ale ani tentokrát neuhnula očima, když se setkala s jeho zrakem. Dokonce se trochu usmála a obrátila se zpět k Ginny.
Snape tedy znovu zvedl do výše své noviny a odložil je až ve chvíli, kdy červený lem Juliiny sukně zavlál na prahu síně. V tu chvíli již byla většina studentů a profesorů dávno pryč a on se mohl nerušeně pustit do svých brambor. Měl rád svůj klid, příliš si ho však za poslední roky neužil. Změnit pracoviště by jistě znamenalo v tomto směru zlepšení, Severus však neznal na celém světě jediné bezpečnější místo, pod jehož ochranou by unikl v případě nutnosti Voldemortovi. Bradavice v čele s Brumbálem byly pro něho jediné útočiště.