1. Nabídka
Byl konec června, pátek. Na ústředí bystrozorů v malé kanceláři seděla žena s růžovo-fialovými vlasy a četla Denního věštce.
Velký titulek hlásal: Smrt při poháru tří kouzelnických škol. Pod tím byl podtitulek: Chlapec, který přežil tvrdí, že za vše může Vy víte kdo, který se prý vrátil. Za tím následoval článek, který podle Nymfadory, tak se ta žena jmenovala, nebyl zrovna moc pravdivý. Spousta nesrovnalostí a podezřelých věcí. Harryho osobně neznala. V novinách se o něm sice často psalo, ale těm se nedalo věřit.
Znala to už z dětství, kdy uvěznili jejího strýce Siriuse. Nikdy nevěřila těm lžím, co o něm napsali. Bůh ví, kde teď asi je. Zamyslela se. Sirius loni utekl z Azkabanu a od té doby je bůh ví, kde. Stýská se mi po něm. Je to jediný člen rodiny, který není tak praštěný a posedlý čistou krví, jako ten zbytek. Povzdechla si, složila noviny a vyrazila z ministerstva.
Dávno měla po pracovní době. Bydlela sama, vdaná nebyla, přítele neměla a s moc lidmi se nescházela. Většina se jí vyhýbala kvůli jejímu sklonu všude něco převrhnout či rozbít. To byla prostě ona.
U vchodu jí zastavil Artur Weasley. „Tonksová, rád bych si s vámi promluvil. O samotě, pokud by to šlo.“
Lehce přikývla. „Dobrá, co třeba v děravém kotli?“
„Za chvíli jsem tam.“ A rychle odešel.
Nymfadora ho znala už delší dobu. Vídali se jen občas v práci. Přešla do krbu a přemístila se.
Děravý kotel byl dost plný. Jako vždy. U jednoho stolu seděl Artur Weasley s Kingsley Pastorkem. Tahle kombinace byla velmi nezvyklá. Pozdravila a přisedla si k nim. Kingslyho znala z práce. Byl to taky bystrozor jako ona, ale s větší hodností.
„Jsem rád, že jste přišla. Vás dva jistě nemusím představovat, že?“ Začal Artur.
„Ne, to opravdu nemusíte. Známe se moc dobře, že?“ Uličnicky na něj mrkla.
„Hmm. Proto jsem poprosil Artura, aby šel se mnou. Jinak bys nepřišla.“
„To je pravda.“ Přitakala.
„Tak přejdeme k věci, ale nejdřív se vás musím zeptat na pár věcí a podle toho se uvidí.“ Nymfadora přikývla a čekala na co se zeptá.
Znáte se Siriusem Blackem?“
Tím ji opravdu překvapil. „Proč? Co to s ním má společného?“
„To vám vysvětlíme potom, prosím odpovězte.“
„Znám ho z matčina vyprávění. Párkrát jsem se s ním viděla, ale to jsem byla ještě malá. Pak ho zavřeli a další zprávy o něm byly až loni, když utekl. Vůbec netuším, kde by mohl být.“
„Myslíte si, že udělal to za co ho obvinili?“ Zeptal se Artur.
„Nevím. Neznám detaily případu a výpovědi. Přesto, podle toho co si pamatuji bych to do něj nikdy neřekla.“
Oba na sebe nadějně mrkli. „Co si myslíte o Brumbálovi?“
Trochu přimhouřila oči a prohlížela si je. „Je to největší kouzelník. Má matku mu vždy věřila a já také. Nic proti němu nemám.“
„Dobře, a teď poslední otázka. Jistě jste slyšela o tom co se stalo nedávno v Bradavicích a s kým to souvisí. Co si o tom myslíte?“
„Moc o tom nevím, ale to co psali v novinách je mnohdy zkreslené, nevím co si o tom myslet.“
„A co si myslíte o tom, že se Vy víte kdo vrátil?“
„Vím, že se zajímal hodně o černou magii a tu noc, kdy ho Harry nějak porazil, nemohl zemřít. Jistě se proti tomu pojistil. Myslím si, že je možné, že se mu někdy povede nějak se vrátit. A pokud Harry a Brumbál tvrdí, že se vrátil, pak se jistě vrátil. Neznám osobně Harryho, takže nevím. Ale Brumbál je velmi chytrý člověk a jestli věří Harrymu on, pak i já.“
Oba se na ni usmáli. „Výborně, pak je to dané. Mohla by jste nás teď doprovodit?“
„Kam?“
„Máme pro tebe nabídku, která se týká věcí na které jsme se tě ptali. Pochop, že je nemůžeme říkat jen tak někde. Musíme si dávat pozor. Velký pozor.“ Vysvětlil Pastorek. Na tvářích měli vážné výrazy, které jasně naznačovali, že nežertují.
„Dobrá.“
Vedli ji ulicemi londýna asi půl hodiny. Nakonec dorazili k několikapatrovému parkovišti a vylezli úplně nahoru. Nikdo sem nechodil, ani sem nešlo vidět. Ideální místo pro tajné setkání. Tam na ně čekal muž v hábitu s dlouhými stříbrnými vlasy a vousy.
„Dobrý den, slečno Tonksová.“ Pozdravil ji a kývl na muže, co ji doprovázeli.
Tonksová na něj koukala s vytřeštěnýma očima. „Pa-Pane profesore, co vy tady?“ Vůbec nic nechápala.
„Slečno Tonksová, víme o vás, že jste velmi rozumná a máte správné názory, jinak by jste tady nebyla. Také máte skvělý výcvik a jste zvyklá na nebezpečí. “
„Takže jsem prošla nějakou zkouškou?“
Brumbál se na ni pousmál. „Dalo by se to tak říct. Pochopte, že tímto musel projít každý náš člen. Aby jste rozuměla, před pár dny se stal ten incident v Bradavicích…“
Pokračoval ve vyprávění, co se stalo v bludišti a na hřbitově. Také jí objasnil funkci Fénixova řádu, ve kterém jí nabízí místo. Byla to velká spousta informací. Když svou řeč skončil nastalo ticho.
Nakonec se Tonksová vzpamatovala. „Tohle všechno je vážně pravda?“
„Jistě. Víte naprosto všechno.“
Chvíli mlčela. „Mám zvláštní prosbu. Štípněte mě někdo. Ale pořádně. Tohle je na mě vážně moc.“
Načeš ji Kingsley pořádně štípl.
„Díky, to jsem potřebovala. Mám ještě pár otázek. Proč jste se mě ptali na Siriuse, proč chcete zrovna mě a jestli jste obeznámeni s mou nešikovností.“
„Jak jsem vám už řekl jste jedna z lidí s dobrými názory a rozumem na správném místě. A nezaleknete se nebezpečí. Potřebujeme co nejvíce takových lidí. Myslím, že vaše nešikovnost není žádný problém. Někteří lidé v řádu mají horší problémy.“
„A co s tím Siriem?“
„Oh promiňte, ale to si necháme na později. Ale nebojte se, ještě dnes se to dozvíte.“