1. Odchod z domu 3 část

Bill byl rád, že dnes ještě nevečeřel, cítil se totiž, jakoby měl každou chvílí začít zvracet. Vidět toho obrovského chlapa a přeplouvat celé jezero na malých lodičkách už bylo samo o sobě dost děsivé, ale čekat v řadě na zařazení do koleje bylo ještě horší. Drásalo mu to nervy, jako ještě nic v životě předtím.

"Attenborough, Hamilton" vykřikla zástupkyně ředitele. Byla to profesorka Minerva McGonagallová a její hlas hlaholil celou Velkou síní. "Baddock, Ford. Broadbentová, Miriam." Ti všichni byli rychle zařazeni do Zmijozelu. Zmijozelský stůl vždy propukl v hlasitý jásot a také, jak si Bill všimnul, dělali sprostá gesta na ostatní stoly, ale velice chytře to maskovali, takže si učitelé ničeho nevšimli.

Dále se Peregrin Booth, Mary Anne Boxwood a Wallis Cassellová stali novými nebelvírskými a tentokrát to byl nebelvírský stůl, který jásal. Rhea Cooperová se stala první novou členkou Mrzimoru, což bylo samozřejmě náležitě oslaveno, a potom Raisa Czaikowská a Finster Edwards přišli do Zmijozelu, čímž mu dovolili znovu slavit. Nakonec se Paul Firth a Lawrence Flitwick stali konečně novými havraspárskými a Juliet Hathawayová se stala další novou členkou Nebelvíru. Bill se za ní ohlédl, jak šla k nebelvírskému stolu, pluli totiž spolu stejnou loďkou, stejně jako Cooperová a Flitwick. Také to ale znamenalo, že jejich loďka už měla po jednom členu z Nebelvíru, Mrzimoru i Havraspáru. Šel snad z každé loďky každý do jiné koleje? přemýšlel Bill. Polknul. To snad ne. Nemůžu jít do Zmijozelu. Nemůžu, nemůžu....

Věděl všechno o čtyřech kolejích a také slyšel zpívat Moudrý klobouk jeho písničku. Vždycky předpokládal, že půjde do Nebelvíru, stejně jako jeho rodiče. Co když nebude ve stejné koleji jako oni? Co když půjde do Zmijozelu? Jak budou reagovat?

Potom šla Mafalda Hopkirková do Zmijozelu a sestry Housemanovy, dvojčata, do Havraspáru. Další jásat od těchto stolů. Proč musím být na konci abecedy? Pomyslel si Bill nešťastně.

Dál poslouchal se srdcem v krku, jak Lorelai Kidderová, Rembert Leonard a Gregor Lovelace byli posláni do Mrzimoru, Nebelvíru a Zmijozelu. Když šel Lovelace k zmijozelskému stolu, Bill se tam ohlédl, aby zjistil, kdo byl do této koleje zařazen loni. Ušklíbl se, když uviděl Zlatohlava Lockharta, který byl o rok výš ve Vesnické škole a byl úplně nesnesitelný, když měl Bill tu příležitost ho poznat. Několikrát ho Bill zaslechl, jak vykládá dívkám, jak jsou krásné a ach-doprčic-nemám-svůj-úkol, mohl-bych-si-snad-opsat-tvůj...? Ani trochu ho nepřekvapilo, že Lockhart byl zařazen do Zmijozelu a odteď Bill pocítil ještě větší odpor k tomu, aby tam uvízl také. Nemůžu být přece v jedné koleji se Zlatohlavem Lockhartem.

Roxanne Maine-Thorpeová se stala novou zmijozelskou a Bill polknul. Také s ním chodila do Vesnické školy a byla mimořádně hezká se svými hedvábnými blonďatými vlasy a s jasně modrýma očima. Krátce se na Billa podívala, než se vydala k jásajícímu zmijozelskému stolu.

Už to bylo blíž. Další čtyři prváci šli do Havraspáru a občas někdo do Mrzimoru, včetně jednoho z jeho nejlepších kamarádů z Vesnické školy jmenujícího se Jack Richards. Následoval další jeho nejlepší kamarád, Orville Simpson, ale ten se dostal do Nebelvíru. Konečně se dostali k dvojitému W. Mabel Waltersová šla do Mrzimoru a pak Bill konečně uslyšel to, na co tak dlouho čekal.

"Weasley, William."

Nervózně vyšel ke stoličce. Já to zvládnu, já to zvládnu...

Sedl si na stoličku a klobouk mu spadl mu až na ramena a úplně mu zakryl hlavu. Pak uslyšel hlas.

"Dobře, dobře, dobře, koho to tady máme? Už přes dvacet let jsem nikoho s jménem Weasley nezařazoval. Ale ty jsi také O´Connor po matce. Zajímavé. Ach, rozumím tomu dobře, že existují ještě další tři takoví? No není to krásné? Hmm. Ohromné kouzelnické nadání, jak vidím. Ne vždy dodržuješ pravidla, ale vždy máš dobré úmysly. Jsi vůdce--dáváš pozor na svého bratra a sestry. Užitečný a prospěšný. Smysl pro spravedlnost. Hmm..."

A potom--bylo minutu ticho.

"Haló?" pomyslel si po další minutě ticha. "Stále přemýšlíš?" Ticho. Dále tedy čekal. Konečně to znovu promluvilo.

"Zajímavé. Čekal jsi, ale pak ses zeptal. Ale jen jednou. Trpělivost je vzácná vlastnost u někoho tak mladého. A také se nebojíš na něco se zeptat. Myslím, že máme dalšího pro NEBELVÍR!" konečně to vykřiklo nahlas.

Bill ulehčeně vydechl, sundal si klobouk z hlavy a položil ho zpět na stoličku, aby se Eli Websterová a Gilbert Wimple mohli stát novými mrzimorskými a Alexander Wood, další koho znal z Vesnické školy, novým Nebelvírem. Ten dlouhým krokem přešel ke stolu, sednul si vedle Billa a na jeho umazaném obličeji se usadil široký úsměv, jak mu všichni od stolu provolávali slávu, protože byl zařazován poslední a dostal se právě do Nebelvíru. Z Billovy druhé strany seděl jeho kamarád Orville a také se usmíval.

Ale náhle, když ustal jásot, ozval se velmi tichý hlásek zezadu Velké síně. Malý tmavovlasý chlapec stál stále mezi dveřmi, žmoulal si rukama hábit a vypadal, že se brzy rozbrečí.

"Promiňte," řekl tiše, ale stejně se jeho hlas po Velké síni rozléhal. "A co já?"

Bill uviděl, jak se profesorce McGonagallové překvapením rozšířily oči a rychle přešla k ředitelovi. Bill na něj s respektem pohlédl. Byl to neobyčejně vysoký pán s velice dlouhým stříbrným plnovousem a vlasy, s brýlemi tvaru půlměsíce a jiskřivě modrýma očima. Předklonil se a řekl něco, co nemohl nikdo z nich uslyšet a ona mu potom něco zašeptala v odpověď. Zatřásla nesouhlasně hlavou. Potom okázale pohlédla znovu na pergamen se jmény a následně vzhlédla k chlapci a odkašlala si.

"Strašně moc se omlouvám," řekla snažíce se stále znít velitelsky. "Musela jsem přehlédnout vaše jméno. Přistupte prosím a nasaďte si klobouk."

Na chlapci bylo vidět, jak si oddechl. Rychle šel kupředu a když se dostal ke stoličce s kloboukem, vypadal jako v sedmém nebi. Zvednul klobouk, sednul si a nasadil si klobouk na hlavu.

Všichni čekali. A čekali. Profesoři si mezi sebou začali něco pošeptávat. Řediteli to ale bylo jedno a stále sledoval chlapce s kloboukem. Po nějaké době profesorka McGonagallová přistoupila k chlapci a pozvedla lem klobouku.

"Je tam všechno v pořádku? dotázala se.

Chlapec si ho sundal z hlavy.

"Ono to--ono to chce mluvit s panem ředitelem." řekl roztřeseně. Bill pohlédl na ostatní nebelvírské, bylo tohle běžné? přemýšlel. Ale všichni ostatní vypadali stejně zmateně, jak se cítil i on. Skutečně. Celá hala úplně ztichla, když Brumbál zaměnil svůj vysoký důstojný kouzelnický klobouk za sešlý starý exemplář, který si každý prvák musel nasadit na hlavu kvůli zařazení do jedné z kolejí. Teď se všichni dívali a čekali, zatímco Brumbál vedl soukromou duševní konverzaci s kloboukem. Posléze si ho sundal z hlavy a vrátil ho chlapci.

"Nastalo malé nedorozumění, ale myslím, že už jsme ho vyřešili," řekl k chlapci a laskavě se na něho podíval.

Chlapec znovu usedl a nasadil si klobouk a ten ihned zakřičel "Mrzimor!". Bill přemýšlel jaká slova tomu mohla předcházet, něco jako "A je to--", ale jistý si nebyl. Chlapec vesele přeběhl k mrzimorskému stolu, kde oslavovali dalšího člena koleje.

Když se chlapec zvedl ze stoličky, Billovu pozornost nakrátko upoutala velká žlutohnědá sova. Přiletěla jedním vysoko položeným oknem a snesla se přímo k hlavnímu stolu před ředitele. Bill pozoroval ředitele, jak čte úředně vypadající dopis, donesený tou sovou. Z jeho modrých očí se vytratily jiskřičky a zatvářil se opravdu pochmurně. Bill pochopil, že práce ředitele Bradavic musí být asi opravdu náročná.

Pak se Bill rozhlédl po Velké síni. Předtím byl příliš zaneprázdněný zařazováním a měl dost starostí sám se sebou. Stovky neustále se pohybujících svíček jim pluly nad hlavami a každá vyzařovala teplo na každého a na všechno. Začarovaný strop ukazoval obrázek noční oblohy, stejné, jako byla venku. Byla poseta safírovými hvězdami a také proťatá tenkým sametově stříbrným srpkem měsíce.

Ředitel se postavil a stále se tvářil zachmuřeně. "Vítejte v Bradavicích!" řekl a snažil se, aby to vyznělo vesele. "Protože si jsem jist, že jste všichni docela hladoví, řeknu vám základní informace k novému školnímu roku až po jídle. Takže pro teď vše, co vám řeknu, je--dobrou chuť!

Opět si sednul a Bill se rozhlédl po někom, kdo by jim přinesl jídlo, protože na stolech zatím nebylo zhola nic. Potom ale, dřív než stihl mrknout, se před ním zjevila úplná hostina. Rychle si naložil hromadu jídla, řízky, bramborovou kaši a teplý hrášek s máslem. Pohár si naplnil dýňovou šťávou. S Orvillem se na sebe znovu usmáli a oba se pustili do bramborové kaše.

Remus Lupin se do své porce pustil s takovou chutí, jakoby měsíc nejedl. Pak jeho bystrý sluch zachytil něco, co říkala profesorka McGonagallová. Mírně se nakláněla k Brumbálovi a zamumlala, "Albusi, to je úplně proti všem pravidlům. Nebyl na seznamu..."

"Já vím, já vím, ale nevidím žádný důvod, proč bych mu nemohl dát šanci. Možná během pár měsíců--"

"A co když ne? Co potom? A jak se sem vůbec dostal? Vím jistě, že jsem mu neposílala dopis..."

"Minervo, teď se tím nechci zabývat, obávám se, že je tady něco mnohem horšího, o co se musíme postarat..." Remus se rozhlédl, očividně byl jediný, kdo mohl slyšet jejich velice tichý rozhovor. Stejně jako Bill Weasley si všiml té žlutohnědé sovy. Teď sledoval, jak ředitel podstrčil profesorce McGonagallové dopis, který ta sova přinesla, a viděl, jak během čtení dopisu začala nápadně blednout. Poslala ho dál profesorce Prýtové, sedící vedle ní. Profesorka Prýtová učila Bylinkářství a byla hlavou mrzimorské koleje. Když si přečetla dopis, vypadala, že omdlí. Podala dopis zpátky profesorce McGonagallové a ta ho vrátila Brumbálovi.

Remus Lupin se otočil zpět ke svému jídlu a přemýšlel, co, pro všechno na světě, může být horší než nezákonné přijetí prváka, jehož jméno nebylo na seznamu. Náhle si přál být prefektem, jako jeho kamarád James, aby se necítil trapně se na to zeptat. Vzhlédl k Jamesovi, který se právě smál nějakému Siriusovu vtipu. Potom se jeho oči střetly s očima Lily Evansové, která seděla vedle Jamese. Remus cítil, že zčervenal a svůj pohled znovu stočil k jídlu. Ať je to cokoliv, říkal si, když bude ředitel chtít, aby to věděli, řekne jim to.

Když už všichni dojedli i pudink, zlaté talíře kouzelně zmizely a Brumbál kývl na dvě profesorky. Bill viděl, jak kulatá nízká čarodějka s drátovitě šedými vlasy došla k vysokému chlapci se špinavě blond vlasy a šedomodrýma očima sedícímu u mrzimorského stolu. Potom profesorka McGonagallová, která byla zároveň hlavou nebelvírské koleje, přišla k nebelvírskému stolu a položila ruce na ramena Jamese Pottera. Bill polknul. James překvapeně vzhlédl a zamračil se. Lily Evansová vypadala velmi ustaraně. Bill viděl, že Remus Lupin a Sirius Black se mračí také.

"Pottere, pojďte prosím se mnou," řekla mu profesorka jemně. James se podíval na své kamarády, mírně pokrčil rameny, ale také nevypadal, že by očekával příliš dobré zprávy. Dvě profesorky odvedly chlapce pryč ze síně dveřmi za hlavním stolem a když se dveře zavřely, Brumbál povstal a rozhlédl se po Velké síni.

"Jak už jsem říkal, vítejte v Bradavicích. V tuto chvíli bych vám za normálních okolností připomenul, že les je zapovězený a že výběr nových členů do famfrpálových týmů začne příští týden. Ale naneštěstí vám místo toho musím oznámit další útok Smrtijedů, který se tentokrát blízce dotýká dvou Bradavických studentů.

Severus Snape sebou trhnul. Je tohle ten důvod, proč McGonagallová odvedla pryč Pottera? uvažoval. Téměř s tím klukem soucítil, navzdory všemu zlému, co se mezi nimi za poslední čtyři roky stalo. Náhle se mu to promítlo v mysli, živě, jako ve filmu, jak byl zavolám do ředitelny právě před vánočními prázdninami. Informovali ho o smrti jeho rodičů. Jediný rozdíl byl v tom, že než byli jeho rodiče zabiti bystrozory, předpokládalo se, že byli něčím vinni (i když doopravdy nebyli). Proto ho nikdo ze studentů nijak moc nelitoval, když osiřel (jen pár zmijozelských studentů ho na nějaký čas přestalo obtěžovat).

Zčistajasna musel jít na vánoční prázdniny do Dunoonu ve Skotsku místo do Oxfordu, kde byl jeho domov. Domov. Ještě neuplynul ani rok od smrti jeho rodičů. Stále se mu pravým domovem zdál být Oxford. Oba jeho rodiče vyrostli ve Skotsku, v zálivu Firh of Clyde, ale brzy potom, co se narodil, se přestěhovali do Oxfordu. Takže to byl jediný domov, který kdy poznal. Stále ještě pořádně nerozuměl řeči s přízvukem, kterou mluvil jeho strýc (přízvuk u rodičů už těmi léty života v Oxfordu dávno vyprchal). Ušklíbl se. S Jamesem Potterem budou určitě soucítit všichni okolo, když mu někdo z rodiny zemře. Lítost projevenou Severusem Snapem rozhodně potřebovat nebude.

"Krátce po poledni," pokračoval ředitel, "tři Smrtijedi zaútočili na Příčné ulici na jednoho bystrozora. Dva další lidé, manželský pár, se mu snažili pomoct, protože byl sám proti třem. Smrtijedi je oba zabili. Brzo poté se zjevil sám Lord Voldemort a zabil bystrozora, původní cíl útoku. Bystrozorova manželka se pokusila zabít Lorda Voldemorta, ale také byla zabita. Bystrozor s manželkou a manželé, co zemřeli, když se jim snažili pomoct, byli rodiče dvou Bradavických studentů. Vedoucí kolejí s nimi právě hovoří. Je mi líto, že školní rok musí začít tak smutnou zprávou, ale chtěl bych vám všem tady připomenout, že v Bradavicích jste všichni naprosto, naprosto v bezpečí. Sporná otázka návštěv Prasinek je pořád ještě nedořešená, stále to projednáváme ve Školní radě. Když bude znám výsledek, budete o tom zpraveni. Nicméně i kdyby byla povolena třeba jen jediná návštěva Prasinek, budou se jí moci zúčastnit pouze studenti třetích a vyšších ročníků, a to pouze pokud budou mít od rodičů nebo opatrovníků podepsaný formulář. Vím, že je to pro vás zklamání, ale Školní rada chce mít jistotu, že nikdo ze studentů nebude v zbytečném ohrožení. Všichni jsme jistě velice sklíčeni událostmi tohoto odpoledne. Dvě rodiny byly rozvráceny. Školní rada chce předcházet takovým tragédiím v budoucnosti." Povzdechl si a Billovi Weasleymu se zdálo, že jeho tvář je plná pochyb a nejistoty.

Potom ředitel začal zpívat školní hymnu. Kreslil hůlkou ve vzduchu slova hymny a každý student či profesor zpíval podle své oblíbené melodie. Nebo spíš měl zpívat, zpíval se Billovi zdálo příliš silné slovo pro to, co se dělo. Ta směs zvuků ustala poměrně rychle. Bill měl takový dojem, že to bylo tím, že nikomu nebylo právě teď moc do zpěvu, a tak naschvál dozpívali co nejrychleji.

Předtím než Lily Evansová a dívka, o které předpokládal že je nebelvírskou prefektkou za šestý ročník, shromáždily Billa a všechny ostatní prváky a začaly je vést k Nebelvírské věži, se Bill podíval na dveře, kterými odešel James Potter. Ve vlaku byl tak milý, pomyslel si Bill. A měl rodiče, kteří zemřeli, když se snažili zachránit někoho dalšího. Zajímalo by ho, jestli rodiče Jamese Pottera také vychodili Nebelvír. Zdálo se mu to poměrně pravděpodobné. Podíval se na další nebelvírské, kteří šli nahoru po schodech stejně jako on. Na ty šokované a zarmoucené tváře, jak všichni věděli, co se James Potter právě teď asi dozvěděl. Přestože kolej stihla náhle taková tragédie, byl Bill neuvěřitelně hrdý, že sem mohl patřit. Byl odhodlaný co nejvíce se snažit, aby byl pravý Nebelvír.

* * *

James pohlédl na profesorku McGonagallovou. Obvykle se tvářila dost nepřístupně, ale teď dýchala nosem a zřetelně se jí leskly oči. Potom uviděl profesorku Sproutovou. Ta na tom byla ještě hůř. Měla červený nos i oči a ve svých sukovitých prstech žmoulala kapesník. Jako vždy měla hluboko pod nehty zažranou špínu od práce ve sklenících.

Letmo pohlédl na druhého chlapce. Byl ze sedmého ročníku z Mrzimoru a pokud si to James dobře pamatoval, jmenoval se David Bones. James se cítil dost nejistě a David vypadal, že se cítí podobně. Stáli vedle sebe a čekali, až se dozvědí, proč je sem ředitelky jejich kolejí zatáhly. Ticho v místnosti se zdálo nekonečné.

Konečně si profesorka McGonagallová odkašlala a s těžkostmi promluvila. "Jamesi, Davide, obávám se, že ředitel dnes obdržel příšerné zprávy." James se podíval vedle sebe na Davida Bonese. To bude něco opravdu dost špatného, uvědomil si náhle. Normálně by je McGonagallová oslovila Bonesi a Pottere. Křestní jména nebylo dobré znamení. Otočila se k Davidu Bonesovi. "Davide," řekla, "tvůj táta byl bystrozor--"

"Byl?" zeptal se chlapec se zřetelnou hysterií v hlase a chytil se ruky profesorky Sproutové.

"--kterého si vyhlédli za oběť Vy-víte-kdo a Smrtijedi," pokračovala s velkými obtížemi. "Byli v přesile a on--on nebyl připravený. Jamesovi rodiče se mu pokusili pomoct, ale--" na chvíli se zarazila a podívala se Jamesovi do očí. "Byli zabiti. Smrtijedy. Potom dorazil Vy-víte-kdo a--a zabil tvého tátu, Davide. Tvoje máma byla rozhořčená a pokusila se mu to oplatit a tak--tak ji zabil také. Je--je mi to tak líto," skončila potichu. James se cítil, jakoby se mu v žaludku usadil veliký kvádr ledu. Rodiče mrtví. Máma a táta. Mrtví.

David Bones se opřel o profesorku Sproutovou. Otevřeně se rozbrečel. Ona ho napodobila. Plakala a objímala chlapce, který byl víc než o stopu vyšší a hledal u ní porozumění. Občas zamumlal: "Ne, ne, to není možné..."

Jamese svědily oči. Polknul. Jsem přece prefekt. Nebudu brečet před ostatními. Vzhlédl k profesorce McGonagallové.

"Potom--potom to byli hrdinové," řekl a hlas se mu třásl jenom trochu. Smutně se usmála a přikývla.

"Nejvyššího stupně," řekla statečně.

Přikývl a ucítil prázdnotu.

Mrtví.

Rodiče byli mrtví.

A on je sirotek.

Náhle uslyšel tlumené disharmonické zvuky skrz těžké dveře, to se ve Velké síni začala zpívat školní hymna. James poslouchal jako zhypnotizovaný ty zvláštní zvuky. Když se probral, nevěděl, jako dlouho tam tak stál, jako ochrnutý a beze slova. Konečně ho profesorka McGonagallová jako nějakého panáka vyvedla ze dveří a pak do Nebelvírské věže. Ostatní studenti odešli, když dozpívali hymnu. Ani jeden nepromluvil. Když se dostali před obraz Baculaté dámy, profesorka řekla "Zlatoočky" a portrét se odklopil. Otočil se k ní.

"Děkuji paní profesorko, dobrou noc," řekl klidně. Zdálo se mu, že kdyby řekl víc, rozbrečel by se stejně jako David Bones.

Vlídně přikývla. "Jestli--jestli byste si někdy chtěl promluvit, Pottere--"

Kývl hlavou. "Děkuji," zopakoval otupělým hlasem. Prolezl dírou a zavřel za sebou portrét. Společenská místnost byla prázdná. Po dlouhé cestě vlakem a zničujících zprávách se zjevně všichni rozhodli jít do postele místo obvyklého povídání si o prázdninách ve Společenské místnosti. James se usadil do křesla před krbem, necítil se na to, aby šel do své ložnice. Nechtěl vidět kamarády, jak zakrývají lítost a slyšet jejich trapné, dobře míněné, ale netaktní poznámky, jak se budou snažit, aby se před nimi nerozbrečel. Polknul a ucítil první slzu, jak mu stekla přes tvář. Když byl sám ale brečet mohl.

Potom uslyšel na schodech kroky. Spěšně si utřel obličej. Vzhlédl a uviděl, jak se k němu přes společenskou místnost blíží Lily Evansová. Stále na sobě měla plášť bradavické uniformy, s připnutým prefektským odznakem, oblečený přes mudlovskou sukni a blůzu.

Lily měla v krku knedlík. Celý den myslela na chudáka svoji nemocnou mámu a přemýšlela o chemoterapii. Litovala sama sebe, že by eventuálně někdy mohla přijít o mámu. A teď bez jakéhokoliv varování byli náhle Jamesovi rodiče mrtví a on byl sirotek.

"Ach Jamesi!" vymáčkla ze sebe. Zdálo se mu, jakoby už předtím brečela. "Je mi to tak líto!" Postavil se a Lily ho objala. Potom to udělal, nechal tomu volný průběh. Nahlas zavzlykal a z očí se mu vyřinuly proudy slz. Uvědomil si, že takhle se může chovat jedině před Lily. Bonnie sice zbožňoval, ale tak nějak se před ní vždycky cítil, jakoby vždy on musel být ten silný, aby se s ním nikdy nechtěla rozejít. Věděl, že Bonnie není povrchní, věděl, že je to jen jeho hloupé ego, ale nemohl si pomoct. V tomto stavu ho Bonnie nemohla vidět, bylo to stejně nemyslitelné, jako kdyby ho měli vidět Sirius, Remus nebo Petr.

Pro Jamese byla Lily něco jako sestra a Sirius jako bratr, sourozenci, které nikdy neměl. Ona mu brečívala na rameni kvůli nemocné mámě v předešlých dvou letech. Vždy tady pro ni byl. Teď jemu zemřeli rodiče a ona byla připravená, aby se zase na jejím rameni mohl vybrečet on. Pevně se jí chytil a plakal. Nechával své vzlyky volně utíkat z břicha. Přidržovala kamaráda, svého skoro-bratra a plakala s ním.