10. kapitola 2 část

„Slečno Readová, otevřete, prosím,“ ozval se odpoledne za dveřmi hlas Albuse Brumbála.
‚Alespoň měl tolik slušnosti, že nešel krbem,‘ pomyslela si chmurně a mávla rukou. Dveře se rozlétly.
„Nebyla jste ani na jedné své hodině,“ podotkl.
„Vy jste to věděl a nic jste neudělal. Nic jste mu neřekl!“ zvedla zarudlé oči vyčítavě k řediteli.
„Ale řekl,“ vzdychl a posadil se naproti ní.
„Ten bastard,“ sklonila hlavu. Nechtěla schovávat slzy - bylo jí jedno, co si Brumbál pomyslí. Ale neměla už sílu. Hlava jí třeštila, oči pálily a celé tělo se třáslo.
„Myslím, že vás prohlásím za nemocnou,“ rozhodl ředitel po chvíli pozorování.
„Dělejte si, co chcete, ale já už stejně učit nebudu,“ odsekla.
„Ale ano,“ usmál se.
„To tedy ne!“ hněvivě na něho pohlédla.
„Julie,“ založil si trpělivě ruce Brumbál. „Jsi v Řádu a budeš dělat, co je potřeba. A Řád teď potřebuje, abys zůstala v Bradavicích a učila…“
„Kašlu na Řád! Kašlu na všechno! Já tu nebudu už ani minutu!“ vyhrkla. „Co si, sakra, myslíte? Nemáte právo mě tu držet!“
„Ovšem. Nikdo nemá právo ti bránit v odchodu,“ přikývl ředitel. „Přesto tě ale poprosím, abys zůstala, pokud nechceš ohrozit Severuse a potažmo i sebe a celý Řád.“
„Co je to za…“
„Pokud zmizel Severus a současně se vypaříš i ty, bude to celé víc než jasné komukoli, kdo umí počítat do dvou. Takže to laskavě zvaž,“ pousmál se unaveně.
„Já učit nebudu,“ zatvrzele zopakovala, ale už viděla, že prohrála.
„Zatím nemusíš,“ kývl. „Řekneme, že jsi onemocněla.“
„A nemohla bych umřít?“ prosebně se na něho zahleděla s nadějí.
„Ne. Obávám se, že na to jsi moc statečná,“ rozhodně zavrtěl hlavou s úsměvem.

A tak běžely dny, týdny a měsíce. V kraji kolem Bradavic se zaleskla nejprve jinovatka a potom i skutečný sníh. Přišly Vánoce. Na Grimmauldově náměstí se sešla pestrá společnost.
„Julie, drahoušku, mohla bys mi podat skořici?“ zašveholila růžolící paní Weasleyová nad libě vonícím kastrolem plným svařeného vína.
„Jistě,“ zareagovala Julie trochu pozdě.
„Tady,“ předběhl ji Lupin a první sáhl po sklenici s kousky skořice.
„Remusi, nepleť se tu, když vaříme,“ napomenula ho v legraci Molly a po očku zkontrolovala, co na to říká Julie. Ale ta už mezitím seděla v křesle v rohu místnosti.
„Tak to tedy ne!“ ukázal na ni přísně Remus. „Okamžitě vstaň z toho křesla! Honem!“
„Proč?“ nechápala.
„Nebudu se pořád dívat, jak se tam v tom rohu zašíváš! Zakazuji ti tam chodit!“
„Ale mně se tady líbí!“
„No právě! Já to hnusný křeslo asi vyhodím…“
„To ne!“
„Ale jo. Vstaň!“
Julie stačila jen tak tak uskočit, když se křeslo za ní roztočilo šílenou rychlostí a potom s prásknutím zmizelo.
„A je to,“ schoval  Lupin s uspokojením hůlku do zadní kapsy džín.
„Seš zlej,“ zavrčela Julie a chystala se usednout na nejbližší židli.
„Ale co to… kampak? Co chceš dělat?“ zadržel ji Remus ostražitě.
„Co asi! Neviděl jsi nikdy nikoho sedět?“ obořila se.
„Ale tady nebude žádné sezení! Máš nahoře spoustu práce, pokud vím. Vezmi ty ozdoby a odnes je do salonu. Já ti tam za chvíli přijdu s tím zdobením pomoct,“ rozkázal nekompromisně a pohodil zrzavou hlavou směrem ke dveřím kuchyně. Julie se otráveně odloudala s krabicí ozdob pryč.
„Nepřehnal jsem to?“ otočil se Lupin starostlivě na Molly.
„Vůbec ne. Ona tohle potřebuje,“ usmála se paní Weasleyová. „Jdeš na ní dobře.“
„No, já nevím,“ podrbal se Remus ve vlasech. „Bojím se, že mě za to začne nenávidět…“
Molly se pobaveně obrátila od plotny. „Tak to stěží,“ poznamenala významně. „Náhodou podle mého jí tvůj vliv svědčí. Je na tom každý den lépe, brzy se z toho dostane úplně.“
„Tím bych si nebyl tak jist,“ zamračil se Remus.
„Co ty můžeš vědět?“
„Já mám hlad, že bych snědl vlkodlaka!“ rozezněl se kuchyní chraplavý hlas Kingsleyho Pastorka. „Jé, tak promiň, brácho. Neber si to osobně,“ zašklebil se na Lupina.
„Mundungusi, uhas tu dýmku!“ pohotově se otočila Molly, jakmile ucítila čpavý kouř tabáku. Mundungus se zarazil ve dveřích a tiše něco zaklel. Potom strčil svou fajfku do jedné z mnoha ušmudlaných kapes.
„Tak co je? Proč nejdete dál?“ rozčilovala se v úzké chodbě Tonksová s Billem kvůli té zácpě, co se utvořila ve dveřích kuchyně.
„Kde je Julie?“ zajímal se Kingsley.
„Nahoře,“ odvětil klidně Moody, který právě také vcházel do kuchyně a jeho velké oko bylo upřené někam ke stropu. „Spí v křesle v salonu.“
„To snad ne! Zase?“ rozčílil se Lupin a razil si cestu ke dveřím. Ostatní se rozesmáli jeho vychovatelskému výrazu. 

„Julie?“ naklonil se k ní.
„Propána, to mi nemůžeš dát chvíli pokoj?“ odsekla.
„Takže nespíš,“ zhodnotil poněkud chladně. „Fajn, alespoň to už tě přešlo.“
„Promiň mi to, Remusi,“ ošila se, když si všimla jeho tónu. „Nechtěla jsem vyletět…“
„Mně je to jedno,“ mávl uraženě rukou a minuv vánoční stromek, přistoupil k pootevřenému oknu.
„Ne, není, já to vím.“
„Nic nevíš, ty…“ mručel.
„Ty… co?“ chytila ho za slovo. „Jen to řekni!“ A hodila po něm polštář z křesla. Prudce se otočil.
„No, chtěl jsem říct: Ty náladová, rozmazlená netýkavko, pokud to chceš vědět.“ A vrátil jí úder. Julie uhnula hlavou a polštář proletěl těsně vedle ní.
„Chceš se prát?“ přimhouřila bojovně oči.
„Ne,“ usmál se Lupin.
„Ale já chci, aby ses se mnou pral!“ zklamaně mu vyčetla. „Severus se se mnou…“
„Já… nejsem Severus,“ přerušil ji rázně. „Naštěstí.“
Julie sklonila hlavu.
„Co mám dělat?“ bezmocně potom k němu vzhlédla. „Jsem na nic. Nic mě nebaví… Mám vztek… A chci se prát,“ vzdychla nešťastně.
„Prát se s tebou nebudu,“ zavrtěl rozhodně hlavou. „Ale…“ rozmáchl se a Julie ucítila něco ledového na obličeji, „o sněhu jsem nic neříkal,“ zasmál se.
„Ty!“ Julie se vrhla k oknu za ním, aby mu oplatila lstivý zásah. Na parapetu bylo ale sněhu málo. Vyběhli tedy na zasněženou noční ulici a koulovali se jak malé děti. A pokud by někdo ty dvě postavy z dálky pozoroval, vůbec by nepoznal, že jedna z nich je vlkodlak a druhá má zlomené srdce.

KONEC