10. kapitola

Čas neúprosně plynul, minuty jako by se zdály být vteřinami, hodiny minutami. Hodina lektvarů byla stále blíž a blíž a neexistovala žádná šance, jak se jí vyhnout. Čas se stal Dariiným největším nepřítelem, krutým protihráčem, který byl vždy o krok vepředu a měl zbraně, kterým se Daria nedokázala ubránit. Čas byl svým vlastním pánem a ona jej nemohla ovládnout.

Ani se nenadála a už seděla ve sklepní učebně a čekala na profesora Snapea spolu se svými spolužáky. Po chvíli zazněl nemilosrdný zvuk zvonku a posléze vešel do třídy profesor. Došel ke katedře a otočil se ke studentům. Takový výraz tváře u Snapea ještě neviděla. Vypadal kupodivu klidný a zároveň tajemný, takže se z něj nedalo nic vyčíst. Daria se svezla po židli tak, aby na ni Snape neviděl přes hlavy jejích spolužáků. Seděla a nespouštěla z něj oči. Pozorovala každý jeho krok a byla ve střehu. Netušila, co od něj může očekávat.
Pokynul hlavou směrem k tabuli, na které vykouzlil postup přípravy lektvaru zapomnění a jízlivě prohodil zase něco ve smyslu, že ani nedoufá, že by tento lektvar snad dokázali uvařit. Jenže Daria nedokázala přesně vnímat jeho slova, zněla jí hluboko v hlavě, jako by z dálky a tlumeně.
Její spolužáci začali pracovat, většina z nich však se zděšením ve tváři, protože Snape kolem číhal jako jestřáb na svou kořist a byl připraven zaútočit ironickými a posměšnými poznámkami pokaždé, kdykoli mu někdo dá nějakou záminku.
Pomalým krokem přistoupil až k Darii, která ještě nezačala s přípravou lektvaru. Pohltila ji děsivá beznaděj, otřásla se zimou a snažila se nemyslet na skutečnost, že nad ní stojí a svým pohledem jí proniká až do duše. Cítila, jak se všechno kolem točí ve víru zoufalství. Snape se naklonil a tiše jí šeptl do ucha: „Jestli okamžitě nezačnete, tak toho budete litovat.“
Vzpřímil se nad ní, zatvářil se vítězně a pokračoval v obchůzce. Daria si povzdechla a dala se do vaření. Byla stále nervóznější a začala pociťovat úzkost. Ostatní žáci se plně soustředili, aby nedali Snapeovi příležitost na posměšky a vesměs se jim to dařilo. Samozřejmě ne všichni byli schopni za Snapeovi přítomnosti uvažovat naprosto v klidu, což byl největší problém Nevilla. Jako vždy pod Snapeovým nepříjemným pohledem něco pokazil, takže jeho lektvar byl opět naprosto nepoužitelný. To samozřejmě vyhovovalo Snapeovi, který čekal na jakoukoli chybu kteréhokoli studenta.
Daria byla tak nervózní, že nedokázala věnovat svou pozornost lektvaru. Pokaždé když kolem prošel Snape, postřehla znatelný výraz spokojenosti v jeho tváři. Přejela ji vlna vzteku. Nebyla však naštvaná na Snapea, nýbrž na sebe. Začínala si pomalu uvědomovat, že ji Snape nějakým záhadným způsobem ovládá a ona se nedokáže vymanit.
Hodina už byla pomalu u konce a Daria ještě nebyla hotová. Začínalo jí to být jedno. Přece se nebude rozčilovat kvůli tomu, že nestihne dovařit svůj lektvar. Už tak měla poslední dobou dost pocuchané nervy.
Snažila se pospíšit si, ale nebyla schopna zvýšit svou výkonnost, už neměla sílu. Byla naprosto vyčerpaná všemi událostmi, které se poslední dobou staly a to ještě ani neměla ponětí, co si pro ni nachystal Snape za školní trest. Snažila se zaostřit zrak na kotlík, ale najednou se jí zamotala hlava. Chytla si ji v oblasti spánků, sklonila ji dolů a pevně semknula víčka. Snažila se zahnat ten kolotoč před svýma očima. To už však nad ní stál Snape a chladně, avšak s náznakem výsměchu podotkl: „Nebrečte mi tady, že nedokážete uvařit tento banální lektvar, slečno Wottonová.“
Ve třídě to zašumělo. Zmijozelští se jen tiše posmívali, ostatní byli zvědavostí bez sebe. Když Snape kousek poodstoupil, Hermiona se naklonila k Darii.
„Je ti dobře?“ zeptala se vyděšeně.
„Slečno Grangerová, nechala byste slečnu Wottonovou na pokoji? Strhávám Nebelvíru 5 bodů za to, že jí radíte.“ arogantně poznamenal Snape.
„Ale já jí neradím, ona…“
„Mlčte!“ okřikl ji Snape.
Daria si připadala jako na velké horské dráze, všechno kolem ní se zmateně točilo a ona cítila, že už to dlouho nevydrží. Psychická únava ji začínala ovládat a ona s ní nedokázala déle bojovat. Svět se jí pomalu začínal zamlžovat a ztrácet přímo před očima. Ještě naposled uslyšela vyděšené vypísknutí, než se jí úplně zatmělo před očima a sesunula se ze židle na podlahu, omdlela.
Hermiona se za ní vrhla na zem. Snape přistoupil značně rychlejším krokem, než by tak učinil v případě kohokoli jiného. Nejdříve zaváhal, ale pak k ní přidřepl a vzal jí do náruče. Ledovým hlasem oznámil žákům, že je konec hodiny a odešel s Darií na ošetřovnu.
Ostatní studenti seděli jak opaření, Hermiona ani nedokázala vstát ze země. Postavila se, až když jí Harry pomohl na nohy. Nikoho by ani v nejdivočejším snu nenapadlo, že by se Snape zachoval tímhle způsobem. Spíš by se dala očekávat naprosto opačná reakce, že by ji tam nechal ležet bez povšimnutí.

Daria se pomalu probrala. Venku bylo šero a ošetřovnu osvětlovaly desítky svíček vznášejících se ve vzduchu. Snažila se rozpomenout se, co se stalo, ale hlava se jí stále ještě mírně točila. Všimla si postavy, která se k ní přibližovala a zastavila se u její postele. „Jak se cítíte?“ zeptala se madam Pomfreyová.
„Myslím, že je mi fajn.“ tiše odvětila Darí.
„Omdlela jste v hodině profesora Snape.“ odpověděla jí madam Pomfreyová na nevyřčenou otázku.
„Budete tu muset zůstat a odpočívat nebo se opět zhroutíte.“ pokračovala.
„Ale já se cítím dobře.“ tvrdohlavě vzdorovala, ale madam Pomfreyová ji zmrazila pohledem. „Hm… smím se vás zeptat na něco osobnějšího?“ váhavě na Darii mrkla madam Pomfreyová. „Co jste provedla s tím protivou Snapem?“
„Prosím?“
„Že vás ke mně přivedl, spíše přinesl, osobně. A dokonce vás byl i navštívit.“
Daria udivením ani nedýchala. Snape, že ji sem přinesl a byl ji dokonce i navštívit? Začala pochybovat o tom, jestli je naprosto vzhůru, spíše jí připadalo, že je pořád v bezvědomí a tohle se jí pouze zdá.
„Samozřejmě tu za vámi byli i vaši přátelé.“ dodala madam Pomfreyová a odešla.
Daria ležela na posteli, oči upřené na vysoký strop. Po chvíli sklouzla pohledem dolů a porozhlédla se kolem dokola. Všimla si jedné obsazené postele. Až teď si uvědomila, že tu někdo celou dobu ležel. Natočila se tak, aby viděla lépe na svého spolubydlícího.
„Ahoj!“ pozdravila ji její spolubydlící.
„To jsi ty? Co se ti stalo?“ zeptala se Darí.
„Ale, měli jsme trénink famfrpálu a já jsem asi trochu přecenila své síly.“ odpověděla jí její spolužačka z Havraspáru, Cho Changová.
„A jsi v pořádku?“ starostlivě se zeptala Daria.
„Jen mám pár odřenin a zlomenou ruku. Ale ty jsi prý omdlela v hodině lektvarů.“zvědavě pronesla Cho.
„Asi jo.“ nepřítomně podotkla Darí.
„Snape se poslední dobou chová nějak divně, nemyslíš?“ snažila se něco naznačit Cho. „Vážně? Ani jsem si nevšimla.“ kousavě odpověděla Darí.
„Nikdy jsem nezažila, aby takhle jednal. To co ti toleruje je neuvěřitelné. Každý jiný student už by litoval toho, že kdy zkřížil Snapeovi cestu.“
„To bude asi nějaké magické spojení.“ sarkasticky poznamenala Darí, kterou už Choiny poznámky začaly otravovat.
„Hm, třeba, ale vypadá to, jako by jsi ho nějak zaujala a obměkčila.“
„Prosím tě, neplácej hlouposti. Větší blbost jsem v životě neslyšela.“ okřikla ji Daria a musela se držet, aby jí nedolámala i zbývající končetiny.
„Hm, když myslíš.“ vítězně se usmála.
Daria se k ní otočila zády a teď pro změnu civěla do země. Začala přemýšlet nad slovy, která jí právě řekla Cho. Mohla by nějak ovlivnit Snapea? Pravdou však je, že jí dovolí to, co jiným studentům ani v záchvatu empatie.
Do ošetřovny vešli Harry, Ron, Hermiona, Ginny a Střelenka a všichni přistoupili k její posteli. „Tak jak ti je? Už se cítíš lépe?“ zeptala se Hermiona.
„Je mi fajn a cítím se skvěle.“
„A nenudíš se tu? Já bych se z toho neustálého nic nedělání asi zbláznila.“ pousmála se Ginny. „Mám tu přece společnost.“ netečně odvětila a pootočila hlavu směrem k Cho.
Když si jí Harry všinul, zrudl jako ředkvička, chvíli váhal, ale pak za ní odešel. Hermiona se zatvářila sklesle.
Dlouho netrvalo a madam Pomfreyová všechny vyhnala pod záminkou, že si obě děvčata potřebují odpočinout. A tak nakonec zůstala Daria s Cho opět sama. Ne, že by jí Cho nějak vadila, ale neměla náladu poslouchat její narážky. Snažila se dělat, že spí. A zdálo se, že to zafungovalo, protože Cho usnula.
S tichým zaskřípěním se otevřely dveře a v nich stál profesor Snape.Teď, víc jak kdy před tím, se snažila vypadat velice přesvědčivě, aby si myslel, že vskutku spí, ale jako by použil nitrozpit, tiše zašeptal: „Nesnažte se mě oklamat, já vím, že jste vzhůru.“
„Co tu děláte, pane profesore?“ Už se nesnažila nic skrývat.
„Jen jsem chtěl vyřídit tu záležitost se školním trestem.“ ledově pronesl.
„A kvůli tomu za mnou jdete takhle pozdě v noci? Nebo jste chtěl zjistit, jak se mi daří.“
Darii se zdálo, jako by Snapea znejistěla.
„Jen jsem vám chtěl říct, že vám žádný trest neuložím.“ pokračoval, jako by její poznámku nezaslechl.
„Vy si ze mě děláte srandu, že? Něco mi vysvětlete: Proč?“
„Protože jsem se tak rozhodl. A teď byste měla odpočívat.“
Otočil se a zmizel ve dveřích, které jen tiše doklaply. Daria si připadala jako ve snu, divokém snu, který je naprosto nerealizovatelný. Měla takový neblahý pocit, že Snape si s ní hraje. Zírala na dveře, v nichž zmizel učitel lektvarů a nedokázala se vzpamatovat. Snape někomu odpustil školní trest, Snape odpustil školní trest jí.

Daria musela strávit na ošetřovně ještě další tři dny. Její spolužáci ji chodili pravidelně navštěvovat, Hermiona jí nosila domácí úkoly. Cho odešla den před ní, ale vystřídal ji jiný hráč famfrpálu, tentokrát ze Zmijozelu, což bylo ještě horší. Snape už se ale neukázal.
Blížil se víkend, na který byla naplánovaná návštěva Prasinek, a tak se celková nálada na škole mírně zvýšila. Pro Darii bylo důležité, aby tam mohla jít také, měla totiž v plánu svolat tam celou Brumbálovu armádu a opět ji uvést do provozu.
O den dřív si ještě zavolala Harryho, Rona a Hermionu, aby je s tím obeznámila s předstihem před ostatními.
„Cože? Takže Brumbál povolil obnovit BA?“ tázavě pohlédl Ron.
„Přesně tak. A Harry ji povede jako loni. Jen teď musíme svolat všechny zbývající členy a nejlepší příležitost na schůzku je v Prasinkách.“ dodala Darí.
„Jak jsi to udělala?“ zeptal se Harry.
„To ne já, ale profesor Campbell. Dokonce to máme schváleno i od ministerstva.“
„To je skvělé.“ radostně vypískl Ron.
„Takže teď musíme říct všem, co byli členy, že je schůzka u Prasečí hlavy ve tři hodiny. Ale zatím jim neříkejte proč je svoláváme, bude jistější, když se to všichni dozví až na místě.“ konstatovala Daria.
„Hermiono a tebe bych chtěla požádat, abys zase vymyslela nějaký způsob, jak je všechny svolávat bez toho, abychom museli věšet letáčky na nástěnky. Ale myslím, že by stačil i ten nápad s mincemi.“ pokračovala.
„Jo pomůžu ti, samozřejmě, ale jak jsi věděla, co jsem použila minule?“
Daria se zarazila. Až po Hermioniné poznámce si uvědomila, že o tomhle vlastně neví.
Alespoň Daria Wottonová o tom nemá mít ani ponětí, ale Daria Morsiová je obeznámena se vším.
„Ehm… Myslím, že mi o tom vyprávěl Ron…“ zaváhala.
„Jo? Aha.“ podezíravě sjela Darii od hlavy až k patě a snažila se ji znervóznět. Ta se však nedala a rychle změnila téma rozhovoru.
Ještě toho dne, sehnali všechny bývalé členy BA a obeznámili je se schůzkou. Většina byla tak zvědavá, že naléhala na místě, aby jim prozradili, co chystají, ale nikdo z nich neměl to štěstí, že by vyloudil jen jedinou informaci navíc