11. kapitola

Celý Bradavický hrad se probudil do krásného pozdně říjnového rána. Sluneční paprsky pronikaly do všech koutů a pohrávaly si se stíny. Dnešní den byl jako stvořený k procházkám po školních pozemcích. Jenže nikdo z žáků, spíše z žáků vyšších ročníků než je první a druhý, neposlouchali volání matičky přírody, nenechali se svést záludnými prstíky slunečních paprsků. Všichni měli namířeno jinam. Jejich myšlenky směřovaly k brzké návštěvě jediné čistě kouzelnické vesnice Prasinek.
A podle toho také vypadalo dění ve společenských místnostech, Velké síni a celkově na celé škole. Nezúčastněný pozorovatel by tuto situaci pravděpodobně nazval zorganizovaným chaosem, poněvadž všichni studenti pobíhali po hradě v dokonalém zmatku, ale ve výsledku všichni skončili na nádvoří.

I Harry s Ronem, Hermionou a Darií se nemohli dočkat. Ale více jak na návštěvu Prasinek, se těšili na schůzku Brumbálovy armády naplánovanou na třetí hodinu odpolední. Stihli se však ještě zastavit v Medovém ráji, Taškářových žertovních potřebách a spoustě jiných obchodů, než těsně před třetí stanuli u Prasečí hlavy. Uvnitř už sedělo několik členů a horlivě na ně mávali od velkého stolu v rohu místnosti. Ještě než si k nim přisedli, objednali si u pultu každý máslový ležák.
Mezi nejzvědavější žáky, kteří přišli mnohem dřív než Harry s ostatními, patřili především Dean Thomas, který dovedl i Seamuse Finigana, žáka, jenž loni nebyl členem. Dále u stolu seděli Ginny, Lenka Střelenka, Cho, Neville, bratři Creeveyovi, Justin Finch-Fletchley a Levandule Brownová s Parvati a Padmou Patilovými. Harry s ostatními se usadili na volná místa a opět museli snášet zvědavé otázky, jako by všichni přítomní nemohli vydržet ještě těch pár minut, než přijdou ostatní. Naštěstí to dlouho netrvalo a přišel i ten zbytek.
„Tak prozradíte nám konečně, proč jste nás sem svolali?“ nedočkavě dorážela Ginny.
Hermiona mrkla na Harryho, čímž mu naznačila, aby jim to řekl právě on.
„Dobrá tedy. Chtěli bychom vám říct, že jsme obnovili Brumbálovu armádu a zároveň se chci zeptat, kdo z vás zůstane členem a kdo odejde.“
„Já zůstávám.“ ozvala se Cho.
„Já taky.“ přitakala Ginny.
„I já.“ špitl Neville
Postupně se přihlásili všichni přítomní, takže o odchodu z BA nikdo nepřemýšlel. „Jen by mě zajímalo, proč jste ji obnovili. Vždyť profesor Campbell je přece bezvadný učitel.“ nechápal Dean.
„Proč? Jako přípravu na život. A faktem je, že jsme ji obnovili díky profesoru Campbellovi, který to všechno zařídil a dokonce i na ministerstvu, takže jsme jakoby oficiální spolek.“ vysvětlovala Hermiona.
„To vážně? Takže se nebudeme muset schovávat?“ rozzářil se Neville. „Přesně tak Neville. Ale to neznamená, že se to dozví i ostatní. Dejme tomu, že jsme uzavřené společenství a o naší existenci by se někteří žáci školy dozvědět nemuseli.“ zarazil Nevilla Harry.
„Dobrá, to chápem. A kdy se tedy budeme scházet a kde?“ zeptala se Hannah Abbottová.
„Samozřejmě se domluvíme tak, aby to nebylo v době famfrpálových tréninků.“ odvětila Hermiona pohotově a koutkem oka zavadila o Cho.
„A bylo by to zase v Místnosti nejvyšší potřeby.“ zapojil se do rozhovoru Ron. „A povedeš to opět ty, Harry?“ pousmála se Cho na Harryho. Ten okamžitě zčervenal a vydal ze sebe jen jakési zamrčení.
„Takže vyhovoval by všem čtvrtek?“ přerušila napjatou situaci mezi Harrym a Cho Daria.
Všichni se zamysleli, ozývalo se jen mručení, až nakonec všichni usoudili, že mají ve čtvrtek čas.
„To je super, že jsme se dohodli hned napoprvé.“ ušklíbl se Ron a tvářil se spokojeně.
Ještě nějakou dobu seděli u Prasečí hlavy a rozebírali okolnosti kolem znovu vzniklé BA. Po čase se však rozešli a každý zamířil do jiné části Prasinek, aby si ještě užili nakupování, než se vrátí do hradu.

Byl Den všech svatých a Daria seděla v teple u krbu ve společenské místnosti s knihou v ruce. Za oknem se odehrávalo sněhové peklo, takže každý student byl rád, že je uvnitř hradu. Za chvíli měla být slavnostní večeře ke Dni všech svatých, a tak se všichni nebelvírští pomalu scházeli ve společenské místnosti. Harry s Ronem nebyli výjimkou, po chvíli se objevila i Hermiona, která se vrátila z knihovny s náručí plnou nových knih. Daria tedy vstala, odložila knihu na stolek před krbem a následovala ostatní do Velké síně.
Síň byla úžasně vyzdobena. Ve vzduchu se vznášely vyřezané dýně a svíčky, celková atmosféra byla ponurejší i z toho důvodu, že na očarovaném stropě, který odrážel venkovní počasí, zuřila sněhová bouře.
Usadili se k nebelvírskému stolu a kochali se výzdobou. Pomalu přicházeli i ostatní studenti a učitelé. Samozřejmě mezi nimi byl i Snape, který se tvářil ještě hůř než jindy, protože oslavy nebyly zrovna jeho nejoblíbenější činností. Daria postřehla, že ji pozoruje a nenápadně se otočila. Dívali se sobě z očí do očí a Daria se na něj usmála tím nejmilejším úsměvem, který dokázala vykouzlit. Byla by přísahala, že jí úsměv opětoval, ale pořád to byl profesor Snape, ten chladný, egoistický, arogantní, ignorantský učitel lektvarů.
Když se v Síni shromáždili všichni žáci a učitelé, ujal se slova profesor Brumbál, který, kromě pár vět ohledně Dne všech svatých, popřál všem dobrou chuť. Na jejich talířích se objevily ty nejlahodnější jídla. Ron se okamžitě vrhl po bifteku, jako by mu jej měl někdo sníst. Všude kolem cinkaly příbory, ozývalo se spokojené mlaskání. Jediná Daria si nedovedla plně vychutnat hostinu. Pořád totiž cítila Snapeovy oči na svojí kůži. Neustále ji sledoval a očividně se netrápil možností, že by jej někdo odhalil. Daria na něj byla sice pořád ještě naštvaná, ale stačila jeho přítomnost a nedokázala se na něj dál zlobit. Ten muž s ní něco udělal a ona netušila co, ale pravdou bylo, že i ona Snapeovi počarovala a on si to pomalu začínal přiznávat. Ve Velké síni se začínalo ozývat šeptání, jak pomalu studenti dojídali svou večeři. Po chvíli už se všichni žáci vybavovali mezi sebou a jen někteří ještě jedli. A tak se Brumbál opět chopil slova: „Doufám, že Vám všem chutnalo.“
Na to se ani nemusel ptát, stačilo se porozhlédnout po těch spokojených růžových tvářičkách studentů.
„Než se ale všichni rozejdete do svých kolejních místností, dovolte mi, abych Vás ještě obeznámil s něčím důležitým.“
Všichni studenti i učitelé se otočili Brumbálovým směrem a věnovali mu svou pozornost.
„Zítřejším dnem budou všichni žáci od čtvrtého ročníku výš povinni pravidelně se účastnit soubojnického klubu. Až do teď byla účast v klubu pouze dobrovolnou záležitostí, ale v příštích měsících tomu bude jinak Ale abych náhodou některé studenty neokrádal o jejich volný čas. Tak tyto hodiny budou probíhat jedenkrát týdně v rámci vyučování Obrany proti černé magii. Účast jednou týdně je minimální hranicí, tudíž každý žák musí absolvovat aspoň tuhle hodinu. Samozřejmě studentům, kteří budou mít zájem o častější návštěvu soubojnického klubu, nikterak bránit nebudeme. Tyto hodiny budou probíhat pod vedením profesora Campbella a ředitelů kolejí, které se budou souboje účastnit.“ na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Těm, kteří ještě večeří, přeji dobrou chuť, těm, kteří jsou po jídle, dobrou noc.“ pokynul studentům, kteří se okamžitě zvedli ze židlí a zamířili k východu ze síně.
I Harry s ostatními odešli do své společenské místnosti.
„Takže soubojnický klub je teď povinný? A bude probíhat v hodinách Obrany proti černé magii?“ ujišťoval se Ron.
„Ano, přesně tak, ale víš, co to znamená? Soubojnický klub budeme mít spolu se Zmijozelem a jak řekl Brumbál, tak i s ředitelem účastnících se kolejí, tudíž se Snapem.“ nevrle podotkla Hermiona.
„To snad ne!“ zděsil se Harry. „Tak to si tedy užijem.“ ironicky pokračoval. Tato zpráva všem zkazila náladu, snad až na Darii, které se tento fakt až tak moc nepříčil, spíše naopak.

V následující, ještě normální, hodině Obrany proti černé magii řešili, který den vyhradí soubojnickému klubu, aby to vyhovovalo jak Snapeovi, tak McGonagallové. Nakonec se shodli na páteční hodině, kterou měli hned jako první. Ale jelikož byl dnes pátek, tak poprvé se budou účastnit soubojnického klubu až za týden.
„Ach jo, proč musíme mít ten soubojnický klub hned první hodinu? Už tak budu dost ospalý a ještě se budu muset koukat na Snapea. Jako by nestačil Malfoy.“ povzdechl si Ron večer ve společenské místnosti.
„Ještě horší je, že ho budeme vídat v další hodině navíc, jako by nestačily jen ty lektvary.“ přidal se ke vzdychání Harry.
„No, vy naděláte. Nemáte to jedno? Snape tam stejně bude jen jako přihlížející, všechno to přeci povede Campbell a ten si nenechá kecat do své práce.“ klidně podotkla Hermiona.
„A zmijozelských se stejně nezbavíte, takže je to jedno.“ dodala Darí.
„Hm, to nám tak pomůže…“ netečně vydechl Harry a pokračoval v úkolu z Přeměňování.
Daria dopsala pojednání pro Kratiknota a nevěděla, co má dělat. Hermiona si už dávno četla a Harry s Ronem se pokoušeli napsat své úkoly. Nechtělo se jí číst a tak se šla projít. Ještě než odešla tak postřehla, jak se Harry s Ronem zvedají a míří směrem k chlapeckým ložnicím.
Bezcílně se toulala studenými chodbami. Váhala, jestli má zajít za svým strýcem, ale mluvila s ním včera večer a stejně nemá nic nového, co by mu řekla. Za okny hradu už byla dávno tma a na schodištích a chodbách byl průvan, takže jí pomalu začínala být zima. Nakonec se rozhodla, že tedy půjde zpět, ale byl v tom háček. Do hlavy jí zabloudila myšlenka: Ale, ale, náš drahý profesor Snape. Zase hlídá a čeká, koho nachytá? Mám odejít, nebo mu mám udělat radost, aby mě tu našel? Hm… tak jo, počkám tu na něj,… ale co když mě strhne body, to nemůžu riskovat, radši zmizím…
„Copak, další náměsíčný student z Nebelvíru?“ arogantně vydechl Snape, který stihl dojít až k Darii.
Daria se otočila, usmála se na něj a jen si v duchu nadávala: Já jsem ale idiot! Kdybych se tak dlouho nedohadovala sama se sebou, tak by mě tu nenašel… „Jé, pane profesore, jak to víte? To mě celé dny a noci sledujete, když jste na to přišel?“ prohodila Darií. Jenže Snape ztuhl a znejistěl. Že by ji přece jen pozoroval častěji, než je u profesora a jeho žačky zdrávo?
„Slečna Wottonová dnes překypuje vtipem, co?“ sarkasticky poznamenal Snape. A zaostřil na ni svůj mrazivý zrak.
„Měl bych vám strhnout body, ale myslím, že to neudělám.“
„Hm, asi nemá cenu ptát se, proč?“ pousmála se Daria, zato Snapeovi se obličej skroutil do zlobné grimasy.
„Neprovokujte mě!“ vycedil skrz zuby.
„Ale pane profesore, to bych si nikdy nedovolila.“ nevinným hláskem a s uličnickým výrazem ve tváři podotkla.
Další myšlenka se jí vkradla do mysli: Co ti tady dělají? Vždyť jdou přímo sem. Jestli je tu Snape nachytá, tak je zle. Musím ho odtud odlákat. Sakra, ale jak… „Pane profesore, můžu už zase pokračovat ve své náměsíčnosti?“
„Cože? Ne! Zůstanete tady.“
„Ale pane profesore, já jsem něco slyšela tam za rohem.“ snažila se co nejvíc, ale nenapadal ji žádný dobrý způsob, jak uvést Snapea do pohybu.
Už tu brzy budou, co mám dělat?, ozvala se další zbloudilá myšlenka v její hlavě. „Vážně? Já jsem nic neslyšel.“ ironicky odpověděl Snape.
„Tak už pojďte!“ chytla ho za rukáv jeho pláště a vtáhla jej za roh, zrovna ve chvíli, kdy se na druhém konci chodby objevili tvůrci celého Dariina problému a pokračovali dál touto chodbou. Jediným štěstím bylo, že na konci zahnuli opačným směrem jak Darí se Snapem, takže bylo nebezpečí zažehnáno.
„Co to děláte?!“ okřikl ji Snape a vytrhl se z jejího sevření. Daria však koukala před sebe do ztemnělé chodby, tak tomuhle se říkalo štěstí.
„Pane Malfoyi, co tady proboha provádíte?! Protivo, okamžitě ho nech být nebo zavolám Krvavého barona.“ Snape, který se podíval stejným směrem jak Darí, vztekle sykl.
„Vypadni Protivo! Teď hned!“ zuřil. Protiva dlouho nepřemýšlel a byl pryč. „Pane Malfoyi, jak mi to vysvětlíte?“ pronesl svým ledovým hlasem.
„Já… já jsem šel na záchod a ten parchant, pardon, Protiva mě začal otravovat.“
snažil se vysvětlit Snapeovi svou přítomnost na tomto místě v tuto hodinu.
„Skutečně? Tak proč chodíte na záchod do třetího patra, když máte kolejní místnost ve sklepení?!“
Snape se dohadoval s Malfoyem a Darii to přestávalo bavit. Porozhlédla se kolem a všimla si pootevřených dveří jedné učebny. Vzniklou škvírou vykukovala Cho. Daria na ni začala mávat, ať zaleze, jinak si jí Snape všimne. Po delší snaze zahnat Cho do místnosti, opřela se o dveře učebny, tím je zavřela a Cho schovala za nimi.
Doklapnutí postřehl i Snape a otočil se na Darii. Po chvíli od ní odvrátil oči, zlostně něco šeptl Malfoyovi a zmizel v temnotě.
Darí toho hned využila a rozeběhla se ke své společenské místnosti. Utíkala tak rychle jak dovedla, ale myslí jí proudily otázky mnohem rychleji: Co tam dělali? Já jim ukážu. Snad je ještě dostihnu. Rychle proběhla otvorem do nebelvírské společenské místnosti. Měla štěstí, ještě je stihla.
„Pottere, Weasleyi!“ zaječela. Oba se prudce otočili.
„Sakra, můžete mi vysvětlit, kde jste byli? Vy jste takoví idioti! Já bych vám nejradši takovou uvalila. Na co máte ten Pobertův plánek, když ho ani nepoužíváte?!“ rozčileně křikla.
Harry s Ronem na ni civěli a vůbec nic nechápali. Daria je naprosto zaskočila a vyvedla z míry.
„To je naposled, co jsem vám zachránila ty vaše zadky. Příště vás do nich nakopu! Kdybych neodlákala toho protivného Snapea, tak byste pravděpodobně Nebelvír připravili o pěkných pár bodů a vy byste si vykoledovali pěkný trest, i když ten byste si rozhodně zasloužili.“
„Snape?“ nechápal Ron.
„Ano Ronánku, Snape! Profesor lektvarů, už si vzpomínáš?!“
„Ale, ale…“ koktal Harry.
„Málem by vás chytil, kdybych ho neodtáhla pryč z tý zatracený chodby, kam jste měli bezstarostně namířeno. Kdybyste měli plánek, tak byste si ho všimli!“
„To nás nenapadlo.“ snažil se obhájit Harry, ale nebylo to nic platné.
„Nenapadlo?! To se mi snad zdá! Ne, vy se mi snad zdáte. K tomu už není co dodat!“ soptila Daria.
„Harry, já fakt nechápu, jak to, že tě Voldemort ještě nedostal! Asi nebude až tak dobrý, jak všichni říkají!“ ječela po Harrym a pak zmizela na schodišti k dívčím ložnicím. Oba provinilci jen stáli a nevěřícně na sebe civěli.
Daria si až teď něco uvědomila: Harry Potter je možná legendou v celém kouzelnickém světě, ale legendy jsou jen legendy a skutečnost je skutečnost a ta bývá většinou jiná.