13. Danse Macabre

Seržant Roderick McTawish sevřel rukojeti velkorážového kulometu. Tak kvůli tomuhle je čarodějové potřebovali! Došlo mu to, když viděl draka, řítícího se z oblohy. Byl rychlejší a obratnější, než vrtulníky, na které se učil střílet. Naštěstí mu Gordon Vankman z Kouzelnické Stráže dokázal alespoň pomáhat s mířením, měl celkem slušný odhad, kam se ta potvora pohne. Zatím se ale nepodařilo způsobit mu nějaké vážnější zranění ani zasáhnout letce na dračím hřbetě. Jediný relativní úspěch byl, že téhle ‘přerostlé ještěrce‘ znemožnili, aby budovu zapálila odspodu. Cedric Molle, Vankmanův kolega, se ale ukázal být natolik nešikovný, že ho raději poslali za seržantem Johnem Asherem a jeho svěřenci, aby se stáhli pryč a řídili evakuaci horních pater budovy. McTawishovi bylo čím dál víc jasné, že odsud se už živý nedostane, leda že by se stal zázrak nebo jiný podobně přirozený jev. Tedy, ne že by jich u čarodějů bylo málo, ale na tohle asi nestačí…
*
Severus Snape zuřil. Nový ministr kouzel byl o dost chytřejší, než Kornélius Poletal, na tom by ale ještě nebylo nic moc divného ani překvapivého, někoho tak nekompetentního, jako byl bývalý ministr, je těžké najít. Ale že Rufus Brousek nechá zajistit střelci i Nemocnici u Svatého Munga, když nemocnice obvykle spoléhají na to, že ani ve válce nemají být napadány, to nečekal…
Drak by se sice dokázal svým plamenem ‘propálit‘ skrz ochranná kouzla Nemocnice a zničit ji odspoda, ale přitom by Snapea mohla některá zbloudilá kulka i trefit. Vznesl se tedy vzhůru, aby byl před palbou chráněn dračím tělem a zkusil sežehnout nejprve tu ‘protivzdušnou obranu‘. Cítil v nohou, jak se do dračího těla zarývají další a další projektily a jak se pomalu vlivem bolesti hroutí jeho ovládací kouzlo. Donutil draka vychrlit poslední zášleh plamene a pak se i s ním Přemístil zpátky na Voldemortovu základnu…
*
Seržant John Asher vyběhnul oproti rozkazu na střechu a v patách za ním běželi ti tři šašci z Kouzelnické Stráže. U natavených trosek kulometu Browning M6 bylo možné rozeznat zbytky dvou zpopelněných koster. Postavil se do pozoru a svým mrtvým spolubojovníkům věnoval poslední zasalutování, přitom v duchu zauvažoval, jak dlouho tu budou proti podobnému útoku bezbranní, než dostanou nový kulomet a dalšího instruktora střelby z něj…
*
Při ohledávání zajatců zjistil Butler, že Smrtijed, který se pokoušel o útěk krbem, je už po smrti. Možná, kdyby se mu věnovali hned, nemuselo ho krvácení do mozku zabít, ale oni potřebovali chytit všechny přítomné. Pokrčil nad tím rameny. Stejně by musel umřít a jak znal organizace podobného typu, stejně nejspíš nevěděl nic užitečného, co by nevěděli zbývající dva živí. Všichni čtyři muži z doprovodu Lestrangeové byli ve věku okolo dvaceti let, zřejmě nováčci, kterými není potřeba šetřit…
Prohledali celý tenhle podivný dům, našli ledasco, ale nic, co by bylo vysloveně užitečné pro úkol, který před skupinou stál.
Myrtu Krátkou i ostatní skřítky vyvedla z míry sbírka usekaných hlav domácích skřítků. Ani nikomu z lidí se pochopitelně nezdála vkusnou a Harry byl zrovna z téhle části svého vlastnictví upřímně nešťastný.
„Rád bych se tohohle dědictví zbavil, ale nevím, jaké jsou pohřební zvyky domácích skřítků,“ prohlásil při rozhovoru s elfkou.
„Zkusím vyjednat s Radou, aby dovolili jejich obřad recyklací, jako kdyby byli občany Jistoty a ne místní otroci,“ přislíbila Myrta. „Vy blátiví máte vážně zvrhlé nápady…“
Jedinou věcí, která mohla mít nějaký význam, se nakonec ukázal být sešit v kožených deskách, který našli u Bellatrix Lestrangeové. To byl deník Reguluse Blacka. Podle rychlých orientačních magických zkoušek, které udělal Pošuk Moody spolu s Mandragorou, na deníku nebylo kupodivu vůbec nic kouzelného. Hermiona s Artemisem a skřítky se usadili v knihovně. Bývalý bystrozor Moody odpojil krb od letaxové sítě, aby je z něj nikdo zvenčí nemohl překvapit. Butler potom vzal Harryho Pottera a Moodyho dolů do sklepa, kde při prohlídce objevili docela dobře vybavenou mučírnu. Odnosili tam postupně oba živé i oba mrtvé Smrtijedy i jejich velitelku. Myrta jim dala tři dávky skřítkovských ‘výslechových drog‘, teď už v podzemí ilegálních. To bylo ale jejich počínání víceméně také. Všechny živé zajatce dali po jednom do oddělených sklepních místností, aby se nemohli nějak dohadovat, v případě že by se probrali z bezvědomí…
„Vás dva musí vidět, budete návnada pro jejich pozornost. Pana Artemise ani svobodné skřítky naopak vidět nesmějí, to nemůžeme riskovat,“ vysvětloval osobní strážce. „Mohli by mít s Voldemortem nějaké telepatické spojení a nechceme mu dodat žádné použitelné informace, kromě těch, které už má.“
Potom se převlékl do katovské kápě s vystříhanými otvory pro oči.
„Není to trochu zbytečně moc teatrální?!“ zeptal se ho Harry.
„Dobře provedené mučení je z větší části divadélko na nervy mučeného. Víc se má nechat působit jeho strach a fantazie, než vlastní bolest,“ tvrdil Butler zkušeně. „Kromě toho by mělo zabrat to Sérum Pravdy…“
Jednoho ze Smrtijedů připoutali ke skřipci a Moody se ho pokusil probudit kouzlem: ‘Enervate!‘
Muž sebou zacloumal v poutech, vyvalil oči vsloup a zeleně se mu v nich zablesklo. Vzápětí zvadnul jako lilie po měsíci bez vody. Butler s Pošukem ho zkontrolovali a mohli už jen zkonstatovat, že je po něm. Moody našel kouzlo, které bylo vázáno na tohle jednoduché probouzecí kouzlo a zabíjelo svého nositele. Voldemort s podobnou situací zjevně počítal a připravil se na ní…
Dali mrtvého za dveře a připoutali ke skřipci posledního Smrtijeda. Moody si dal práci s odblokováním celého přediva kouzel, kterými byl mladík jištěn.
„Našel jste všechno?!“ zeptal se Butler s jistou nedůvěrou.
Bývalý bystrozor odpověděl pokrčením ramen. Smrtijeda probudili profackováním, které trochu připomínalo komix nebo klasickou grotesku.
Když viděli, že je zajatec vzhůru, donesl Butler jednoho z mrtvých. Držel ho levačkou pod krkem tak, že nebylo zřejmé, že přidržuje mrtvolu. Postavil se tak, aby ho Smrtijed ze skřipce viděl, ale ne do všech podrobností a hlavně ne obličej mrtvého.
„Tak ty nebudeš mluvit?!“ zařval na mrtvého a zatřásl mu hlavou.
Pak mu přiložil brokovnici k břichu a vystřelil. Když zajatec viděl, jak z těla odletují roztrhané kusy vnitřností skrz záda, pozvracel se. Nebyl v tom konec konců sám, stejně reagoval i Harry, jen Moody ten pohled dokázal vydržet s nehybným obličejem.
Ještě s kápí celou od krve a jiných tělních tekutin došel Butler ke Smrtijedovi.
„Tak co, budeš mluvit?!“ zeptal se.
Zajatec vzdor strachu v očích potřásl hlavou.
Pošuk Moody vytáhnul hůlku a pološeptem prohlásil:
„Legilimens!“
Sluha pokrčil rameny a vytáhnul z kapsy nůžky na stříhání pečené drůbeže, které si ‘vypůjčil‘ z kuchyně. Přidržel Smrtijedovu levou ruku a bez velkých cavyků mu ucviknul malíček. Zajatec jen třeštil oči na čůrek krve, který začal z rány vytékat.
„Máš ještě devět prstů na rukou a deset na nohou,“ informoval ho Pošuk studeným bručivým hlasem. „Je na tobě, kolik ti jich ještě zůstane…“
Butler vložil do nůžek zajatcův pravý prsteníček.
„Tady začneme třeba s tímhle…“ procedil a obrátil na Smrtijeda své temně modré oči, ve kterých nebylo vidět ani kubický milimetr soucitu.
„Co chcete vědět?!“ zeptal se zajatec.
Bylo zřejmé, že se k Smrtijedům dal proto, aby ubližoval druhým, ne aby někdo ubližoval jemu.
„Kde je Voldemortovo sídlo a jaké jsou jeho plány?“ dostal ze sebe Harry.
„Teď jsi hrdina, co Pottříku?!“ zkusil ho vyprovokovat zajatec. „Teď máš za sebou dostatečnou sílu, ale až se s tebou bude bavit Pán Zla, to budeš mluvit jinak!“
„Nech si kecy na koledu a odpověz!“ doporučil Harry a kývnul na Butlera, který ustřihnul druhý prst.
Smrtijed vykřikl bolestí a zamítal sebou. Když se Butler přesunul k jeho levé noze a zul mu botu, začal najednou prosit:
„On mě zabije, když vám to řeknu!“
„My tě zabijeme, když nám to neřekneš!“ ujistil ho Pošuk.
„Tak dobře, jen mi už neubližujte!“ zajatcův hlas změknul jako houska namočená do kávy. „Jeho sídlo je v …“ náhle zachroptěl a z úst mu vyrazil nazelenalý plamen.
Když mu poklesla hlava, nebylo ani zvlášť nutné kontrolovat, že je skutečně po smrti…
*
„Tady odsud je ten deník psaný nějakým divným jazykem,“ stěžovala si Hermiona.
Prošla celou knihovnu a zjistila, že zdaleka ne každý, kdo utratí spoustu galeonů za knihy o černé magii, vloží své peníze do kvalitní literatury. Většina knih byla ve skutečnosti zcela bezcenný brak, který se snažil dokazovat, že pro černou magii mají obzvláštní talent jen čarodějové z rodin, po mnoho generací čistokrevných. Rodina Blackových byli obyčejní nafoukaní snobové a tomu odpovídal i výběr titulů. Hermiona musela uznat, že tyhle knihy jim jsou platné jako utopenému zimník.
„Houby divný jazyk!“ prohlásil Artemis, když se podíval na stránku sešitu v Hermionině ruce. „Tohle je šifra a řekl bych, že jen hodně primitivní mřížková. Kdyby nebyl spěch, tohle bych rozlousknul jen s papírem a tužkou, ani bych nepotřeboval počítač…“
Vytáhnul z kapsy svou Kostku-X a přiložil ji ke stránce.
„Oskenovat!“ přikázal a sledoval, jak na miniaturním monitoru naskakuje text ze stránky.
Pak se posadil a minipočítač si dal na klín. Jeho prsy se rozběhly po klávesnici. Obyčejný počítač by v tak silném magickém poli, jako měl Dům Blackových, zkratoval a nefungoval, Kostka-X ale byla hybridní technologie se skřítčí a skřítčí technika magii odolává. Popravdě řečeno, odolal by i Artemisův notebook, který už dávno nebyl obyčejný Hewlett-Packard, jak tvrdilo firemní logo na obalu. Jenže Kostka-X byla mnohem pohodlnější na nošení…
Na monitoru Kostky-X se objevil souvislý text v normální angličtině. Ze začátku šlo o to, že si v něm Regulus pochvaloval, kolik našel nových nóbl přátel mezi Smrtijedy a jak skvělá mocná kouzla se od Pána Zla přiučil, ale s dalšími stránkami se nadšení pozvolna vytrácelo a nahrazovala ho nejprve skepse a posléze i zděšení z toho, co Voldemort i jeho nohsledi provádějí…
„Hele tady!“ ukázal Ron, který četl Artemisovi přes rameno. „Poslouchejte! ‘Už chápu, proč říká Sírius Snapeovi Srabus. Ten rádoby ‘Princ Dvojí Krve‘ je zjevně obyčejný patolízal a Pán Zla mu to baští. Nevím, co to bylo za službu, ale pohár po Helze z Mrzimoru mu snad za to dávat nemusel!‘ Koukám, že nakonec neměl toho hajzla rád asi nikdo…“
„Navíc to znamená, že on má jeden z viteálů u sebe,“ dodala Hermiona. „Jenže bude nejspíš přímo s Voldemortem, takže když najdeme jednoho, najdeme i toho druhého…“
„Tohle je možná stejně zajímavé,“ tvrdil Artemis. „Podle tohohle je Voldemortovo velitelství někde ve Walesu u Cardiffu…“ ukazoval na monitoru.
*
„Severusi, mám někoho, kdo bude na tom drakovi létat místo tebe!“ ujistil Snapea Voldemort. „Říkal jsi, že potřebuješ někoho, kdo umí slušně létat a že to kouzlo k dračí poslušnosti bys možná dokázal navázat na nějaký amulet…“
S těmi slovy ukázal na bývalého kapitána Zmijozelského famfrpálového mužstva, Marcuse Flinta. Snape přivřel oči a pozoroval svého bývalého studenta, proslulého surovými způsoby a věčně vyceněnými předními řezáky. Přemýšlel, jestli to Pán Zla myslí jako poctu, nebo jako projev nespokojenosti nad neúspěšnými pokusy o využití ohromného ničivého potenciálu dračí síly.
„Fajn,“ kývnul na Flinta. „Tenhle bude ještě zvyklý poslouchat, co se mu přikáže. Tady máš postup přípravy lektvarů, které budeš potřebovat na ošetření zranění. Budeš s ním muset být co nejčastěji, aby si přivyknul na tvůj pach. Lektvary, které bude muset dostat hned, ti dám už udělané. Budu potřebovat asi půl kila stříbra,“ s tím se obrátil na Voldemorta. „A někoho, kdo s ním umí dobře zacházet…“
„Není problém,“ odpověděl mu samozvaný Lord s úsměvem na hadí tváři, který dost znervózňoval. „My probereme důležitější věci…“
Když poodešli, Voldemort podal Snapeovi Denního Věštce.
„Podívej, dali celý dračí útok až na druhou stránku…“
*
„Jaká čest pro naši Nemocnici, pane ministře!“ snažil se vlichotit léčitel do Brouskovy přízně.
„Čest asi sotva, pane Sliderwicku,“ odpálkoval ho ministr kouzel. „Jak jste si možná všimnul, je válka. Pokud tedy vaší pozornosti ušlo to množství zraněných a prokletých lidí, které teď musíte pořád ošetřovat, případně ten pokus zapálit vaší Nemocnici dračím ohněm. Potřebuji mluvit s jedním vaším pacientem. Dopravil ho sem jeden bystrozor a byl dán příkaz, aby jeho přítomnost tady byla utajena.“
„Ten vlkodlak… Aha… Jistě… Pojďte za mnou prosím!“
Prošli do sklepních prostor.
„Je s podivem, že vůbec přežil,“ repetil Sliderwick. „Nejspíš ten, kdo na něj seslal kouzlo Avada Kedavra nebyl dost zběhlý a vlkodlaci jsou tak nějak víc, nebo spíš jinak živí. Až bude úplněk, pustíme ho do klece a necháme ho projít jednou neřízenou proměnou, to by mělo vyléčit…“
Ministr celou cestu zarytě mlčel a odmítal se nechat vtáhnout do konverzace. Konečně došli ke dveřím, u kterých hlídal nenápadně se tvářící člověk v civilu. Když uviděl Rufuse Brouska, úslužně se uklonil.
Léčitel odemkl dveře.
„Promiňte pane ministře, ale budu vás tam s ním muset zamknout. Vezmete si svého strážce s sebou?!“
Brousek se nenamáhal s odpovědí a jen úsečně kývnul.
„Jsem rád, že vás konečně poznávám, pane Lupine!“ oslovil ležícího muže.
Muž na lehátku slabě pohnul hlavou, aby dostal návštěvníka do zorného pole.
„Á, sám pan ministr, taková vzácná návštěva!“ na ironii byl ten hlas trochu slabý.
„Máte svým způsobem štěstí, že to byl Draco Malfoy, kdo se vás pokusil zabít!“ konstatoval nevzrušeně Brousek. „Teď pro vás mám nabídku, co se neodmítá. Aspoň se to tak říkává…“
Remus Lupin na své tváři dal pracně dohromady něco jako výraz zájmu.
„Tady máte prohlášení pro tisk,“ podal mu ministr pergamen. „Pokud ho podepíšete, budete oficiálně vyhlášen jako vůdce britských vlkodlaků a Ministerstvo Kouzel váš nárok uzná. Pokud ho nepodepíšete, tak bohužel, víte, jsme ve válce a vy jste byl už jednou zasažen Kletbou Smrti a Draco Malfoye za to potrestáme doživotním obytem v Azkabanu, jestli mi rozumíte…“
„Jinými slovy, já teď odsud zmizím a objevím se v márnici mezi ostatními mrtvolami vlkodlaků,“ konstatoval Remus. „Dobře, ukažte sem to lejstro!“
Začal si pročítat text a obočí mu vylétlo nahoru, zatímco čelist spadla dolů.
„Když tohle podepíšu, půjde po mně každý divoký vlkodlak!“ skoro vykřiknul.
„Ano, to je možná pravda,“ Brousek se zatvářil nečekaně vítězoslavně. „Ti by po vás ale šli stejně, takhle se můžete zaštítit autoritou Ministerstva a pokud vás náhodou dostanou, půjdou po nich naši bystrozorové a pomstí vás, můžete být klidný. Slečně Nymfandoře Tonksové také nebudeme dělat problémy z toho, že několikrát upřednostnila pokyny od Brumbála před těmi od přímých nadřízených, napomáhala ukrývání hledaného uprchlíka z Azkabanu a má poměr s vlkodlakem…“
„Jestli něco uděláte Tonksové…“
Nevyhrožujte, pane Lupine!“ doporučil ministr studeným hlasem. „Pokud nepodepíšete, prostě jste už mrtvý a nikoho už nedostanete příležitost zachraňovat.“
Po těch slovech podal vlkodlakovi pergamen a brk namočený v inkoustu.
„Takhle budu možná vůdce vlkodlaků, ale přitom jen loutka Ministerstva…“ zaprotestoval ještě.
„Lepší živá loutka, než mrtvý hrdina, pane Lupine!“ ozval se trochu nečekaně bystrozor, který ministra doprovázel do nemocničního pokoje jako stráž.
„Jsem rád, že jsme se seznámili!“ prohlásil po chvíli spokojeným hlasem Brousek a pohladil kapsu na svém hábitu, ve které měl konečně to podepsané prohlášení pro tisk. „Věřte, jsme víceméně na stejné straně, nebo si přinejmenším přejeme stejnou věc, tedy aby Voldemort nebyl. Já si ale ještě přeju zachovat ze života čarodějského společenství co nejvíc to půjde a taky zůstat ministrem i v klidnějších časech…“
*
Pro výslech Bellatrix Lestrangeové si Butler sundal katovskou kápi, beztak strašlivě špinavou, upravil si pečlivě tmavý oblek a na oči si nasadil tmavé brýle s kovovou odrazovou vrstvou, zrcadlovky. Obdobné podal i Alastoru Moodymu, který se svou hůlkou dotknul Harryho brýlí a vyčaroval na nich stejnou zrcadlící vrstvu. Pošuk byl zklamaný, protože jeho pokus o Nitrozpyt u Smrtijeda selhal, kouslo jakoby jen klouzalo po zajatcových myšlenkách a nedokázalo je zachytit a dešifrovat. Teď začal s magickou přípravou důležitější zajatkyně. Opět rozpletl celé klubko nejrůznějších kouzel a pak probudili chycenou vražedkyni.
Ta se chvíli divoce zmítala v poutech na skřipci a snažila se uvolnit.
„Tohle vás přijde draho!“ ječela. „Pán Zla vás všechny dostane a pomstí se!“
„Možná,“ připustil Harry lhostejným hlasem. „Teď ale máme my v rukou vás, takže dobře radím, spolupracujte, nebo…“
„Nebo co, Pottříčku?!“ Bellatrix se posměšně zašklebila. „Jestli ti to udělá dobře, můžeš mě teď odkráglovat kvůli bratránkovi Síriusovi. No a co, já se pro Pána Zla trpět bolest nebo umřít nebojím!“
„To je sice určitě zajímavé tvrzení, ale to se ověří, až se začneme vyptávat,“ odtušil Moody. „Kde je Voldemort? Kde má sídlo a co plánuje udělat příště?!“
Lestrangeová neodpověděla, jen jakoby víc sevřela zuby.
Moody opět zkusil Nitrozpyt, ale Smrtijedka byla v Nitrobraně opravdu dobrá a z hlavy ho doslova vyrazila. Pak jí mezi rty začala prosakovat krev, načež z jejího těla vyrazily mohutné plameny, které se jakoby pokoušely chytit trojici ‘vyšetřovatelů‘.
„Sakra!“ zaklel Pošuk. „Živý Oheň! Netušil jsem, že to umí! Sectumsempra!“ kouzlem, které si nechal už dříve vysvětlit od Harryho, oddělil Bellatrixinu hlavu od těla. Plameny se snížily a začaly vypadat jako obyčejný oheň, který spaloval dekapitovanou mrtvolu. Hlava se odkulila opodál a vypadala jen jako ožehlá.
„Co to mělo znamenat?!“ zeptal se Harry.
„Živý Oheň, to je kouzlo z černé magie,“ vysvětloval Moody, zatímco jeho hůlka stříkala do plamenů vodu, vyčarovanou nonverbálním kouzlem:‘Aquamenti!‘ „Čaroděj musí kvůli tomu spáchat sebevraždu, ale během umírání se sám stává duchem, který řídí oheň vyrážející z jeho těla. Umí to jen málokdo, protože se to nedá pořádně naučit, ale chce to strašlivou fanatickou víru, že se to povede. Sice umře, ale může se pomstít svým nepřátelům, protože Živý Oheň, když se pořádně rozhoří, dokáže spálit skoro cokoli aspoň trochu hořlavého…“
„Takže informace nemáme žádné,“ shrnul výsledky Harry. „Jen pět mrtvol na krku, kterých se musíme zbavit dřív, než začnou být buď cítit, nebo než je někdo oživí na nemrtvé…“
„Za Lestrangeovou nabízí Ministerstvo dost peněz,“ poznamenal Pošuk. „Někde tady ve sklepě jsem viděl velké skleněné válce na zvířata do lihu. Její hlava by se do toho vešla a měla by Ministerstvu stačit jako důkaz, že jsme ji chytli. Zalijeme jí nějakým alkoholem a zbylých těl se holt zbavíme…“
„Jenom toho od té ženské,“ doporučil Butler. „Ty čtyři chlápky bychom měli hodit i s kápěmi někam, kde je hodně čarodějů, aby se o tom dost mluvilo. Smrtijedi si musí uvědomit, že občas i prohrají a obyčejní čarodějové musí vidět, že aspoň občas někoho z nich je možné zlikvidovat.“
„Hodíme je na Příčnou ulici. To letadlo Myrty Krátké tam bez problémů doletí a nikdo by si ho neměl všimnout,“ navrhnul trochu nečekaně bývalý bystrozor.
Pak odešli ostatním říct, že výslech žádnou užitečnou informaci nepřinesl, naproti tomu Artemis Fowl mohl sdělit jim, že něco málo zjistili z deníku Reguluse Blacka…
*
Před tím, než po setmění mohli odletět, vystřídali se v odpočinku, aby se aspoň trochu vyspali. Kvůli bezpečí zvolili raději nákladový prostor Myrtina transportéru, než některou z ložnic očarovaného domu.
Naložili jak mrtvoly, tak oddělenou Bellatrixinu hlavu ve skleněném válci plném lihu. Několik dalších prázdných válců přibalili do nákladového prostoru.
Na mapě Londýna našel Pošuk místo, kudy se skřítčí letoun mohl dostat na Příčnou ulici a Myrta naplánovala trasu tak, aby se vyhnuli radarům i jiným kontrolám. Konečně se setmělo a mohli vyrazit. Transportér přelétl zeď u Prasklého Kotlíku. Klesli na pouhé tři metry, aby pád těla moc neponičil. V okamžiku, kdy se na chvíli objevil průzor, se na transportér zaměřil kulometčík na střeše Gringottovic banky. To už byly dveře naštěstí zase zavřené, mrtvoly ležely na dláždění Příčné ulice a skřítkovský letoun nabíral výšku.
„Ráže padesát BMG,“ konstatovala elfka po pohledu na monitor. „To by nám nemělo ani odřít lak…“
Zvýšila rychlost transportéru a odlétla s ním směrem ke Cardiffu.
Čarodějové, kteří byli zrovna na Příčné, byli tímto nemile vytrženi z relativního klidu, když se na zem rozpleskly čtyři mrtvoly. Během obhlídky, když čekali, než dorazí někdo z bystrozorů, si ale povšimli, že celá čtveřice sebou na zemi škube a pak vstává, byť toporně jako marionety.
Z Obrtlé ulice se vyvalil zástup mrtvol v různém stadiu rozkladu, povětšinou kostlivců. Jako se o mnohých významných lidech říkává, že mají svého kostlivce ve skříni, na Obrtlé to mnohdy platí doslova…
Mrtvolám nesvítily oči, jako bývá obvyklé u nemrtvých, jen sebou škubaly a poskakovaly jakoby v rytmu melodie, kterou slyšely jen jejich uši. Mrtví Smrtijedi se k téhle ‘párty‘ přidali a s pochmurně veselým křepčením celý zástup tančil dál.
To už ale dorazili tři bystrozorové, kteří vcelku snadno našli německého čarodějného turistu Helmuta Wilkeho ze Schwartzwaldu, který na Příčné ulici vyvolal kouzlo: Danse Macabre! Původně to byl motiv pozdně středověkých obrázků o věčném triumfu Smrti, ale kouzlo z toho udělalo skutečné tančící nebožtíky. Je zvláštní, že kreslíři tento motiv zobrazovali spíš v době rozvratu společenského pořádku, například v době velkých morových epidemií, nebo v sousedství Českého království jako Totentanz, v období husitských válek…
Vzhledem k tomu, že v Británii panoval výjimečný stav, Strastolec neprojevil mnoho smyslu pro humor a odsoudil Němce ke dvěma rokům pobytu v Azkabanu, na oddělení pro duševně narušené pachatele…
*
Dorazili k Malému Visánku, o kterém Harry věděl z dřívějška. Usedlost rodiny Raddleových byla viditelně vypálená, takže k místu zřejmě dolétli pozdě. Místo, které popisoval Regulus Black našli po chvíli pátrání. Podle bioscanu tam bylo asi dvacet lidí a šest skřítků. To nevypadalo jako současné hlavní velitelství, spíš jen místní pomocná základna.
„Co použijeme?!“ zeptal se Artemis.
„Nejrozumnější by byly bomby na rozhánění demonstrujících skřetů, ty používají náplně s nesnesitelným zápachem,“ prohlásila Myrta.
„Výborný nápad!“ ocenil tu ironii Artemis.
Scaner jim ukázal, kde je ventilační systém, do něj pak nasměrovali dvě protiskřetí bomby. Po necelých třech minutách vznášení se jim naskytl pohled na spoustu lidí, kteří si strhávají masky Smrtijedů a zvracejí.
S pocitem aspoň nějaké vykonané práce se vnořili do servisního tunelu, po chvíli vylétli v Irsku a dorazili na Fowl Manor…
*
Opal Koboi zachytila nedaleko Fowl Manor charakteristickou signaturu letícího Myrtino transportéru a pověsila se za něj, s odstupem asi kilometru. Chvíli před přistáním objevila i očekávanou signaturu Klusákovo osobního člunu. Transportér majora Riska Chaluhy nehledala a naštěstí nenašla, stejně jako si nevšimla svého stínu, malého člunu z nekovu, ve kterém seděl velitel Ark Sool.
„Tiše, půjdeme na přistání,“ prohlásila a jemně se dotkla řízení svého letounu…
*
Krátura se cítil oprávněně nešťastný. Nikdy se mu nezdařilo najít Nagini tak, aby byla hadí samice někde samotná, nechráněná. Konečně se to zdařilo. Kouzlem jedovatého hada paralyzoval a začal mu pižlat hlavu sekáčkem na maso, který našel v kuchyni. Když byl sotva v půlce práce, Nagini přišla k sobě a začala sebou zmítat. Při tom se jí podařilo domácího skřítka několikrát kousnout. Krátura jí podržel za hlavou a trhnul. Současně se z posledních sil Přemístil podél pouta k Harrymu Potterovi za svým současným majitelem…
*
Harry s Artemisem a ostatními si v předsíni Fowl Manor udělali konferenční místnost. Jen Klusák se zavřel v Artemisově sklepní laboratoři, kterou si dovybavil, protože tam měl víc pohodlí, než ve svém transportéru a byl s ostatními ve spojení jen prostřednictvím videokonference.
Probírali zrovna dosavadní poznatky, když se k nim náhle Přemístil domácí skřítek, ve kterém Harry jen s obtížemi poznal Kráturu. Skřítek chvíli držel v packách hadí hlavu, kterou pak upustil na podlahu a zhroutil se vedle ní. Harry přinesený předmět identifikoval jako hlavu Nagini. Krátura byl celý zbrocený krví, bylo vidět, že byl pokousaný jedovými zuby. Některá stará, už dávno zajizvená zranění se pod vlivem jedu otevřela a skřítek tak ztrácel spousty krve. Byl nápadně bledý a Myrta, která k němu doběhla, mohla jen konstatovat:
„S tím už nic nedokážu udělat, žije jen za cenu spotřeby své čaromoci!“
„Krátura splnil svou část úmluvy. Splní jí teď i Harry Potter?! Harry Potter Kráturovi slíbil, že když uspěje se zadaným úkolem, dá ho Dracovi Malfoyovi. Krátura teď ale v jeho službách zemře, dá tedy Harry Potter Kráturovo hlavu k hlavám ostatních domácích skřítků z Domu Blacků?!“
Když skřítek viděl Harryho vytřeštěné oči, zařval až nečekaně silným hlasem:
„Máš ksakru meč Godrika Nebelvíra! To mě necháš takhle chcípat, místo abys mi pomohl aspoň důstojně umřít, ty směšná parodie na čaroděje!?!“
Harry vytáhnul hůlku, ale nonverbálním kouzlem si nejdřív nepřivolal meč, ale staré otrhané tričko.
„Umřeš aspoň jako svobodný skřítek!“ prohlásil a hodil ho Kráturovi. „Accio meč Godrika Nebelvíra!“ dodal ještě.
Když meč Harrymu skočil do levačky, uložil kouzelnou hůlku a přendal si starou zbraň do pravačky. Krátura na sebe navlékl staré tričko, a pozvedl se na zemi tak, aby meč mohl volně k jeho krku. Harry se rozmáchnul a uchopil meč i druhou rukou. Pak se zuřivým výkřikem seknul a skřítkova hlava se skoro bez odporu skutálela dolů z krku.
„Jak dojemné, Pottere!“ ozval se náhle zezadu posměšně Voldemortův hlas. „Jen je skoro škoda, že já nejsem sentimentální…“