14. kapitola
Harry pomalu kráčel tmavými chodbami Bradavic, v jedné ruce pevně svíral dopis, který mu dal Snape. Zastavil se před nepopsanými dřevěnými dveřmi a teprve pak si uvědomil, že už v této místnosti dříve byl. Byla to ta místnost, kde bylo v jeho první rok v Bradavicích ukryto zrcadlo z Erisedu. V té době bylo jeho největší touhou uvidět své rodiče, a také je uviděl. Nevěděl, co by mu zrcadlo ukázalo nyní.
Harry se usadil v nejtmavším koutě místnosti, pryč od dveří a oken, mírně víříc usazený prach, když si sedal. Bezmyšlenkovitě sáhnul do kapsy, vyndal si hůlku a zašeptal ‚Lumos‘. I kdyby někdo procházel po chodbě, trochu toho světla by určitě přehlídnul. Harry se podíval na papír, který stále držel a uvažoval, jestli se opravdu chce do toho dopisu podívat. Tohle by mohlo zodpovědět všechny jeho otázky, ale co když obsahoval informace, které raději ani nechtěl vědět? Třeba jako to, že byl chyba, kterou nikdo nechtěl? Raději vědět pravdu, rozhodl se, rozevřel dopis a zadíval se na první slova.
Můj nejdražší Severusi, pokud čteš tento dopis, znamená to, že James a já jsme mrtvi, ale Harry nějakým způsobem přežil. Můj drahý, tolik bych si přála, abych mohla být u tebe a mohla to všechno vysvětlit osobně, tak nějak by to bylo lehčí, než to všechno psát černě na bílé. Všechno, co můžu nyní udělat je, se ti to pokusit vysvětlit.
Když jsi posledního října odešel, očekávala jsem, že se vrátíš v několika dnech. Jak dny ubíhaly a žádné slovo o tobě nepřišlo, začala sem se o tebe tolik strachovat. Když přišel listopad, a ty jsi se stále nevracel, očekávala jsem to nejhorší. Nebyl jsem moc překvapená, když přišli lidé z ministerstva, aby mi řekli, že jsi zemřel. Byla jsem tak nešťastná, ale ne překvapená. Víš, tou dobou už jsem věděla, že čekám naše dítě, a musela jsem myslet obzvláště na něj.
Seve, nemohla jsem riskovat to, že by se Voldemort o našem dítěti dozvěděl. Bylo zcela jasné, že by mi dítě vzal a nechal by ho vyrůst v ďábla. Nemohla jsem dovolit, aby se něco takového našemu dítěti stalo, tak jsem šla za Jamesem, a požádala ho o pomoc. Jediný plán, který se nám zdál přijatelný byl, abychom se vzali a dítě nechali vyrůst, jako by bylo Jamesovo. Zatímco jsme věděli, že je to nebezpečné pro kohokoli odporovat Voldemortovi, zdálo se to být menším zlem.
Ani si nedokážeš představit moje pocity, když jsi se na jaře dalšího roku objevil. Byla jsem tak šťastná, že jsi byl naživu, ale tak sebraná tím, v jakých nesnázích jsme se ocitli. Pro dobro našeho dítěte jsem se rozhodla zůstat s Jamesem do té doby, než by byl Voldemort poražen. Nemohla jsem riskovat, že by jsi byl opět povolán, možná zabit, a tím vystavit naše dítě nebezpečí. Bylo to také tímto důvodem, proč jsme požádali Siriuse Blacka, aby byl Harryho kmotrem. Severusi, ty znáš mou sestru Petunii, nikdy bych jí nepřenechala nic, co je mé! Harry byl tak rozkošný, když se narodil. Měl černé vlasy, stejné jako ty, a ty nejjasnější zelené oči. Vím, že se neurazíš, když řeknu, jak jsem byla ráda, když jsem viděla, že má nos po mě! Abych se ujistila, že zde nebudou žádné pochyby o tom, kdo je jeho otcem, James a já jsme na Harryho zakouzlili pár kouzel, tou dobou, kdy mu bylo šest měsíců vypadal úplně jako James. To skoro zlomilo mé srdce, měl vypadat jako ty. Tyto kouzla začnou mizet až bude Harrymu kolem patnácti let. Proto se tento dopis, a to ostatní, objevilo až o jeho narozeninách. Severusi, nic nemůže vynahradit ty roky, které jsi ztratil, a kdy jsi mohl být otcem, a za to se opravdu moc omlouvám. Prosím, nenech si ujít tu příležitost, aby ti náš syn opět zmizel. Také dobře vím, má lásko, že si nepochybně myslíš, že se naprosto nehodíš k tomu, abys byl rodičem, ale nemáš pravdu. Kdyby naše okolnosti byly jiné, byl bys Harrymu tím nejlepším otcem. Jsem si jistá, že budeš nejlepším rodičem jako bys Harryho vychovával s láskou k tomu aby byl milý, milující a zásadový muž, jako jsi ty. Jak by nemohl být s tebou, jako jeho otcem?
Opouštím tě s láskou, milovaný. Prosím, řekni Harrymu, že ho miluji, a že je mi tak moc líto, že tam nejsem s ním, abych mu to řekla sama.
S láskou
Lily
Harry koukal na skvrnu, o které věděl, že je to dopis, tiché slzy kanoucí mu po tvářích. Vědomí, že jeho matka obětovala tolik, aby ho ochránila, bylo drtivé, stejně tak jako zjištění, že byl chtěn a milován od začátku. Opatrně dopis složil a strčil si ho bezpečně do kapsy své košile, tiše se rozhlédl chodbou za dveřmi, aby se ujistil, že Filch ani paní Norrisová okolo neslídí. Jeho mapa by mu nyní přišla vhod, ale ta byla stále zamčená v jeho kufru. Tím, že kontroloval chodby za každým rohem, získal spoustu času, aby se rozhodl, co řekne svým přátelům až přijde do společenské místnosti. Se štěstím by už mohli být v posteli a on by se tímto problémem nemusel zabývat až do zítra.
„A kde jste byl vy, mladý muži?“ řekla Buclatá dáma, pozorně zkoumajíc postavu před sebou. „Nebyl jsi venku létat v téhle tmě, že ne?!“
Harry úplně zapomněl na koště, které držel ruce a podíval se na něj mírně překvapený.
„Emmm,jen jsem potřeboval trochu vzduchu a klidu k přemýšlení.“
„To nebylo moc chytré. Heslo?“ řekla nesouhlasně.
„Zmijozelští zapáchají.“
„To rozhodně, drahoušku.“ Řekla a nechala ho projít dovnitř.
Když Harry vešel do společenské místnosti, byl překvapený, že nejen Hermiona, Ron a Ginny tam na něj čekali, ale také George a Fred. Bylo to trochu zastrašující stát tam s pěti páry očí, kterého pozorovaly. Jak se pomalu pohnul do místnosti, Fred se přesunul a stoupl s před vchod do chlapeckých ložnicí a George zablokoval vchod do společenské místnosti. Nechali nechráněné pouze dveře do dívčích ložnic, nebyla šance, aby se jimi vůbec Harry dostal.
„Harry, co se stalo? Vyběhl jsi odsaď jako by ti Vol, jakoby ti Ty-víš-kdo byl v závěsu.“ řekl Ron zkoumavě.
„Ani si nemysli, že tě odsaď necháme odejít, aniž by jsi nám řekl, co se stalo, příteli.“ Řekl Fred ze svého místa u dveří.
„To, co jsme řekli o tom, že si s námi máš promluvit kdyby jsi potřeboval, bylo myšleno vážně.“ Vmísil se George do hovoru.
„Byli jsme opravdu vystrašení, když jsi se nevracel po tak dlouhou dobu.“ přidala se Hermiona, zatímco Ginny bezhlesně přikyvovala v souhlasu s tváří mírně růžovou.
Harry se podíval na tváře svých přátel, zaskočen tím, jak se o něj báli. Jak se starali o to, co se mu stalo. A on věděl, že jediná možnost byla, říci jim pravdu, každičký kousek. Pomalu přešel ke křeslu blízko ohně, k jednomu, které bylo trochu otočené na stranu, takže se nemusel dívat přímo na ně, když vyprávěl svůj příběh. Opřel svoje koště o stěnu hned vedle něho a podíval se na své ruce složené v klíně.
„Já, já opravdu nevím, kde začít.“ Řekl Harry neochotně.
„Ne že by to bylo zřejmé, ale nejlepší by to bylo od začátku.“ Řekl Fred, který se usadil na gauči. George, který se ujistil, že Harry nehodlá uprchnout, se usadil vedle něho.
„Předpokládám, že začátek bude dnešní večer.“ Začal Harry, ale nevzhlédl. „Šel jsem si odpykat trest se Snapem, a strávil jsem celou dobu uklízením učebny. To mě zanechalo po mnoho času v přemýšlení, a před tím než jsem odešel, jsem se rozhodl se Snapea zeptat, jestli je doopravdy můj otec. Nevěděl jsem, co jsem si myslel, že řekne.“ Pozastavil se Harry, nejistý, jak dále pokračovat.
Ron, nepřekvapivě, mu pomohl. „Co řekl?“
„Nejprve se ptal na mnoho věcí, jako třeba proč se ho ptám, a já mu pak pověděl o těch obrázcích, co našla Hermiona. Měl na tváři takový nesvůj pohled a potom řekl, „Ano, jsem.“ Toť vše. Prostě jen ano, jsem. Nevěděl jsem proč, ale prostě jsem mu po tomhle nemohl čelit, tak jsem utekl. Sem. To je ta chvíle, kdy jsem sem vběhl a vzal si své koště.“
„Proč jsi nám nic neřekl? Proč jsi raději běžel pryč a riskoval další tresty?“ zeptala se Hermiona.
„Musel jsem se dostat pryč a přemýšlet, prostě jsem o tom nemohl mluvit. Tím myslím, pokud je Snape můj otec, a on a má matka se nevzali, co to tedy z ní pak dělá?“
Hermiona otevřela pusu, aby opět něco poznamenala, ale Ron rychle přikryl její ústa svou rukou, takže Harry mohl pokračovat.
„Nicméně, chvilku jsem kolem poletoval, zkoušel nějaké famfrpálové triky, a pak se vrátil zpátky na astronomickou věž. Teď mě napadá, víte jak dávají ochrany okolo, takže nemůžete z věží vypadnout? No, můžete z nich ale vyletět směrem vzhůru!“ pokračoval Harry s úsměvem.
Geroge a Fred vypadali opravdu zaujatě nad touto informací, byl to trik, který je nikdy nenapadl, že by mohli vyzkoušet.
„Když jsem přistál, nikdy byste nevěřili, kdo tam stál a čekal na mě. Nevím jestli věděl, že venku létám, nebo to prostě byla shoda náhod, ale byl tam Snape blokující dveře ke schodům.“ Odmlčel se Harry, který si nebyl jistý jak pokračovat.
Jeho přátelé nechali chvilku ticho prodlévat, potom Ginny řekla nahlas, o čem všichni uvažovali.
„ To bylo všechno Harry? Říkal něco?“
„Ano,“ řekl Harry a znovu se zadíval na své ruce. „Nebylo toho tolik, co řekl jako kolik toho udělal. Dal mi dopis od mé matky, abych si ho přečetl.“ vyndal dopis z kapsy, chvilku se na něj díval a pak ho podal Ronovi, který ho držel,aniž by ho otevřel.
„Jsi si jistý, že chceš, abychom to četli? Myslím tím, že je od tvé mamky.“
„Nevadí Rone, jen to nečtěte nahlas, nemyslím, že bych vydržel to slyšet.“ Opřel si Harry hlavu o křeslo a zavřel oči, když jeho přátelé četla dopis Ronovi přes rameno. Když uslyšel zadušený pláč, otevřel oči, podíval se směrem ke skupince a uviděl jak Ginny tak Hermionu se slzami tekoucími po jejich tvářích.
„No, Harry, ani nevím, co na to říci.“ Vzhlédl Ron ke svému kamarádovi.
Hermiona se podívala na Rona, hbitě se zvedla a přešla k Harrymu.
„To je ta nejvíce dojímající věc, kterou jsem kdy četla.“ Řekla, a natáhla se, aby se dotkla Harryho ramene. Když se její ruka dostala až k němu, Harry se mírně odtáhl, přes Hermionin obličej přejel výraz znepokojení.
Nedělával si starosti s tím, že se ho někdy dotkla. Chvíli tiše stála, pak se vrátila do křesla vedle Rona.
„Tak, co hodláš dělat dál?“ chtěl vědět Geroge.
„No, musím mu ten dopis vrátit, jinak nevím. A jsem příliš unavený na to, abych ještě teď na něco přišel.“ Řekl Harry, zatímco si sundal brýle a promnul si oči.
„Stejně toho dnes večer už moc nemůžeme udělat.“ Řekl Ron se zívnutím.
„Prosím, neříkejte nikomu nic, alespoň zatím ne.“ Řekl Harry, když se zvedl ze svého křesla a vzal si Kulový blesk.
Souhlasné mumlání přišlo z druhé části místnosti.
Ron a Harry tiše vešli do ložnice, kterou sdíleli s dalšími chlapci z jejich ročníku. Když se uložili do postele, Harryho mysl odplula zpátky ke scéně, která se odehrála ve věži se Sna..s jeho otcem. Musí si zvyknout ho takto oslovovat. Jeho rty se usmály, když vzpomínal na reakci jeho otce na komentáře o Lilyině charakteru. Úsměv brzy vystřídal chichot, a za chvíli se jeho postel otřásala smíchem. Ron, který nevěděl co se děje, to přišel zjistit. „Zrovna jsem si vzpomněl, když jsme byli na astronomické věži, ztratil jsem nad sebou kontrolu a vykřikl jsem, že je moje matka, no, že je poběhlice, ty víš, jako říká tvoje mamka.“ Šeptal Harry, když se snažil nesmát se hlasitě, aby nevzbudil ostatní.
„To jsi neřekl!“ vydechl Ron, roztržený mezi hororem a humorem. „Co udělal?“
„Měl jsi vidět jeho výraz!“ skončil Harry v dalším záchvatu smíchu. Možná, že to nakonec nebude tak zlé, pomyslel si, když upadal do náruče spánku.