14. kapitola

Hermiona zjistila, že to nejpodivnější, když někoho milujete, je fakt, že tak vědomě činíte každý den. S některými lidmi to je snadné, ale jestli se Severus Snape dal popsat jedním slovem, výraz snadný to rozhodně nebyl. Obtížný na něj sedělo víc. Neústupný, hašteřivý, občas podrážděný a často popudlivý, tyto přívlastky ji také napadaly. Její první noc po návratu byla skvělá; poprvé od Ronovy smrti cítila něco jiného než sklíčenost. Ale pokud si myslela, že všechno bude teď jednodušší, velice se pletla.
„Kdes byla tak pozdě?“ naléhal na ni jedné noci, kdy se vrátila z ošklivého setkání s jedním mladým rádoby Smrtijedem. Pronásledovali mudly a ji požádali, aby jim pomohla a vymyslela historku, která by mudlovským úředníkům připadala věrohodná; při akci však dostala ránu do nosu.
„Nemusím ti snad připomínat, že už nejsem tvá studentka,“ řekla naštvaně. „Byla jsem pryč, abych se ujistila, že tvoji přátelé nezabijí další mudly.“
„Teď v noci?“
„Kdykoli je třeba,“ zavrčela, jak ji rozčílil jeho tón. Prožila dlouhý den a neměla náladu na vyslýchání. „Bojuji ve válce jako ty a nebudeš mě podrobovat výslechu pokaždé, když přijdu domů o něco později.“
Nečekala na odpověď a zamířila do ložnice. Tupá bolest hlavy se náhle změnila na ostré tepání. Vzala si dvojitou dávku lektvaru proti bolesti a ulehla do postele.
Druhého dne ráno se jí neomluvil, Hermiona si však nebyla jistá, jestli vůbec zná slovo „promiň“. Nicméně o týden později, když se vrátila z další akce Řádu, našla na stole skleničku ohnivé whisky. Pousmála se nad jeho gestem. Ohnivou whisky ráda neměla, ale oceňovala myšlenku a jeho snahu. Vyprázdnila obsah sklenice a ignorovala přitom pálení v krku a slzení očí. Plížila se do pokoje, aby nevzbudila Severuse, avšak jakmile zalezla do postele, pohnul se.
„Všechno v pořádku?“ optal se.
„Dva další mrtví a jen proto, že byli mudlové,“ odpověděla a hlas se jí zlomil. Opět musela poskytnout vysvětlení policii a příbuzným těch chudáků. Strašně ji to vyčerpávalo a navíc se jí v hlavě usídlil strach, že příště to bude její rodina, ať už jsou speciální opatření jakákoli.
Neřekl nic, jen ji objal a nechal ji vybrečet se na svém rameni. Po několika minutách se uklidnila.
„Díky,“ zamumlala a utírala si nos do rukávu.
„Tvoje posmrkávání mi zničilo košili,“ zněla jeho jediná odpověď. Krátce se zasmála, sáhla pro hůlku a rychlým mávnutím mu vysušila pyžamo. Uvelebila se na posteli vedle něj s obavou, že spánek nepřijde tak lehce. Obrazy mrtvých lidí se spojovaly s neustále se vracejícím snem o Ronově skonu a nepřestávaly ji pronásledovat. Avšak ohnivá whisky spolu se Severusovým hlazením ji ukolíbaly do hlubokého, když už ne klidného, dlouhého spánku.
Příští noc se oba zúčastnili schůze Řádu. Válka jí každým dnem víc a víc ničila život. Sotva měla čas na své učednictví, když pořád cestovala a ukrývala ohrožené rodiny do bezpečí. Profesorka McGonagallová to samozřejmě chápala, koneckonců ji zaměstnávala ta samá činnost stejně jako výuka v Bradavicích.
Hermiona však stále toužila po tom, aby se život vrátil do normálu – ať už to mělo vypadat jakkoli. Představovala si, že bude učit v Bradavicích, v létě povede nějaký výzkum, se Severusem budou probírat lektvary, zase se bude smát s Harrym, to byly všechny její naděje a sny, které válka odstrčila na druhou kolej.
„Je to všechno?“ zeptal se Brumbál lidí v kuchyni na Grimmauldově náměstí 12. Hermiona doufala, že ano. Schůze trvala již moc dlouho.
„Chtěl bych něco dodat,“ ozval se Harry a stoupl si. Všimla si, jak se Severus vedle ní napjal, proto mu dala ruku na rameno, aby ho uklidnila. Nesnášel, když musel Harryho poslouchat.
„Mám zase sny,“ přiznal Harry.
„To by nebyl žádný problém, kdyby se ten arogantní pitomec naučil nitrobranu!“ zabručel Severus pod vousy.
„Ššš,“ utišila ho Hermiona.
„…prodiskutovat, jestli by nebylo vhodné uzavřít svou mysl,“ slyšela Brumbála, jak mluví k jejímu příteli.
„Já vím, já vím,“ ujistil je, „ale od Ronovy smrti je těžší ovládat moje emoce. Mimoto jsem tentokrát zjistil něco důležitého.“
„Což je?“ zeptal se Bill Weasley z rohu místnosti.
„Podezírá Snapea.“
V pokoji nastalo ticho, jak si každý uvědomil význam toho sdělení. Hermiona vzala Severuse za ruku, on se ale vymanil z jejího sevření a prudce vstal.
„Jak to víte, Pottere?“ zeptal se naštvaně.
„Viděl jsem ho mluvit s Červíčkem o vaší oddanosti. Slíbil mu vysokou odměnu, pokud mu přinese důkaz o vaší zradě.“
„Žádný důkaz neexistuje,“ prohodil Severus domýšlivě.
„Červíček by s tím nepřišel, pokud by neměl něco v ruce,“ namítl Harry. Zbytek skupiny jen seděl a zíral na hádku, která se odvíjela před jejich očima.
„V tom případě budu muset udělat něco, abych dokázal, že jsem věrný služebník,“ řekl sametovým hlasem. „Možná bych Pánovi zla mohl nabídnout vás. Přímo dychtíte po závěrečné bitvě, konečně dokázat svou převahu, nebo snad ne?“
Harry zatnul pěsti a jeho obličej nabyl červenou barvu. Hermiona viděla, že ho stojí veškeré úsilí, aby udržel vztek pod kontrolou. O několik let později a on pořád nedokázal kontrolovat své divoké nálady – obzvlášť když šlo o Snapea.
„To stačí,“ pronesl Brumbál krátce s veškerou autoritou. Oba muži se na něho podívali. Harry vypadal zahanbeně, ale Severus byl stále nasupený.
„Je pozdě, budeme o tom přemýšlet do dalšího setkání, které se uskuteční ode dneška za dva dny,“ dokončil Brumbál a propustil je. V místnosti nastal ruch odstrkovaných židlí a nezávazného hovoru. Hermiona rychle vstala a následovala Severuse, jakmile opustil kuchyni, ale Harry ji zadržel.
„Já nelžu, Hermiono,“ oznámil jí.
„Já vím, já vím,“ ujistila ho. Věřila mu, ale Severus, to bylo něco jiného. Nebylo to poprvé, co dovolil svým předsudkům vůči Harrymu, aby mu zatemnily mysl. Jako znalec nitrobrany dokonale ovládal své pocity, ale přes veškerou praxi se jeho disciplína hroutila, kdykoli čelil Potterovi.
„Musíš ho přesvědčit,“ naléhal na ni Harry, „nechci mít na rukou další krev, už nebude žádný další mrtvý, pokud tomu můžu zabránit, Hermiono. Ani Snape.“
„Přesvědčím ho,“ řekla a vyběhla z místnosti. „Přesvědčím.“
Opustila kuchyň, doufajíc, že Severus na ni čeká ve vstupní hale, ale on tam nebyl. Otevřela dveře a zlostně si uvědomila, že odešel bez ní. Obraz paní Blackové začal kvílet, jakmile ji vzbudil hluk, který ve spěchu způsobila. Vyběhla ze dveří a nechala na ostatních, aby se poprali s výkřiky o mudlovských šmejdech a zrádcích.
Vrátila se do Bradavic a našla Severuse, jak sedí v křesle, popíjí whisky a kouká na oheň v krbu.
„Nemůžeš se vrátit,“ pronesla a stoupla si za něj. „Jestli…“
„Neopovažuj se mi říkat, co mám nebo nemám dělat,“ odvětil krátce, když ji přerušil v půlce věty.
„Ale jestli je pravda, co říkal Harry, pak jsi v nebezpečí,“ protestovala.
„Potter je arogantní osel, který mi nepochybně závidí mou důležitou roli v Řádu, zatímco on sedí doma a hraje si svoje dětské hry,“ řekl posměšně. Klouby prstů mu zbělely, jak pevně svíral hrdlo sklenice a černé vlasy mu zplihle visely kolem obličeje. Hermiona ho takhle naštvaného viděla jen jednou v životě – když stál tváří v tvář Siriusi Blackovi v Chroptící chýši.
„To si myslíš?“ zeptala se rozzuřeně a v očích se jí nebezpečně zablesklo. „Snažit se ochránit nevinné mudly a kouzelnické rodiny jsou podle tebe dětské hry? Chceš vědět, co si myslím? Myslím si, že jsi naštvaný, protože přišla chvíle, které jsi se nejvíc obával. Už nemůžeš být prospěšný oběma stranám; tvé špionážní hry jsou u konce, a ty jsi z nich nic neměl. To tě děsí.“
Jeho oči se úžily s každým slovem, které vypustila z úst. Vstal ze židle a mrštil sklenicí s whisky do krbu. Sklo se roztříštilo a prudce vyšlehly plameny, které přiživil alkohol. Hermiona zděšeně ustoupila o krok zpátky.
„To není tvoje starost,“ zavrčel výhružně.
„Ovšemže ano,“ odpověděla rychle. „Jsem tvoje žena.“ Oba tam stáli a chvíli na sebe hleděli, čekali, kdo udělá první krok, vysloví další naštvané věty. Nakonec se Hermiona otočila, potichu odešla do ložnice a zavřela za sebou dveře.
Seděla na posteli a po tváři jí stékaly slzy vzteku. Byla to nemožná situace. Pokud by se vrátil k Voldemortovi, riskoval by odhalení coby špion a v důsledku toho i jistou smrt. Pokud by byl opatrný, přestal by být pro Řád užitečný a nutili by ho se ukrývat, jako se schovával Sirius. Mohl to zvládnout; nebyl tak lehkomyslný jako Sirius, ale když nad tím tak přemýšlela, dokázala pochopit, proč byl tak otrávený a naštvaný. Už dávno se vzdal toho, že ho lidé přijmou, protože ho mají rádi; jeho chování to jasně dokazovalo. Ale, napadlo ji, získal nevraživé uznání za svou užitečnost, o kterou měl teď přijít.