15. kapitola

Harry se zmateně rozhlédl.Tohle nevypadalo jako Bradavice. Všechno kolem něho, kam s jen podíval, bylo zelené. Zelené malinko namíchané stříbřitě bílou mlhou. Zatímco se rozhlížel přes černé vlasy, které mu spadaly do obličeje, opatrně popošel. Kde to byl?
Harry namístě ztuhnul, jak se vzduchem rozlehl hlasitý třesk. Rychle se otočil na patě a zkoumal ponuré prostředí, které ho obklopovalo. Neviděl nic, co by mohlo takový zvuk udělat. Stále jen stál, rozvažoval co má dál dělat, když přímo za sebou uslyšel měkký, smekající zvuk. Jak se otočil, byl překvapen, když uviděl něco jako zeleného lesního hada, který se plazil do podrostu. Ani ne k sekundě se za ním Harry rozběhl.
Jeho šaty se trhaly, jak se prodíral křovinami, zatímco se zoufale snažil spatřit toho hada, snažil se co nejvíce soustředit na to, aby hada zavolal svým hadím jazykem. Harry nakonec zakopl, a tak se zastavil uprostřed paseky, těžce oddechujíc z námahy. Když se rozhlédl, uviděl podivný kulatý kámen s dírou opřený o strom, který rostl uprostřed mýtiny. Pomalu se blížil k té díře, naklonil se a podíval se dovnitř, kde ke svému překvapení uviděl hada, kterého hledal.
Pomalu se zase narovnal, jakmile had vykoukl ven a vyplázl na něho jazyk. Upřeně se dívajíc na hada se Harry snažil říci „Ahoj“. Had se na něj neustále díval. Protože nebyl Harry přesvědčen, že mu had rozuměl, zkusil to znovu.
„Haló? Můžeš mi říci, kde to jsme?“
Had Harryho stále pozoroval, po chvilce něco zasyčel a vrátil se do díry. Harry na to překvapeně koukal. Nerozuměl mu! Ztrácel svou moc?
Když se Harry pozorněji zadíval na mýtinu na které byl, zjistil, že si předtím nevšiml cesty, která vedla na jednu stranu. Může jít i po ní, zamyslel se. Vůbec neměl tušení, kde je, a takhle by alespoň mohl najít někoho, kdo by mu třeba pomohl vrátit se do Bradavic.
Cesta se nesoustavně vinula mlhavou krajinou, běžela podél různých mýtin a rybníků, ale nebylo zde nic, co by poukazovalo na přítomnost lidí. Harry cestu následoval pěkně dlouhou dobu, jak dlouho, nedokázal říci; nezdálo se, že by ho jeho hodinky doprovázely. Nakonec unaven z bezcílného bloumání se zastavil a posadil se na poleno, snažíc se rozhodnout, jestli bude lepší jít dále nebo se vrátit cestou kterou přišel. Jak tam tak seděl, zabrán do svých myšlenek, neslyšel zvuky čenichání, které se blížily. Neuvědomil si, že je pozorován velkým, šedým psovitým stvořením, které vyrazilo z porostu kolem, přes cestu přímo na něj. Harry se mu uhnul z cesty, když to stvoření vběhlo na místo, kde ještě sám před chvílí seděl, stvoření nakvašeně funělo. Harry si rychle vyndal hůlku z kapsy a zakřičel ‚Petrificus totalus‘, jak se na něj otočil. K jeho velkému překvapení se nezdálo, že by ta bestia byla nějak postižena jeho kouzlem! Přece ji nemohl na tak krátkou vzdálenost minout! Hbitě se pohybujíc na stranu z cesty zvířete znovu zvedl hůlku, pořádně zamířil a znovu vykřikl „Petrificus totalus!“ Znovu se nic nestalo! Vždy se to předtím povedlo. Harry se rychle zamyslel, a došel k závěru, že má jedinou možnost, utéci, což také udělal. Běžel co nejvíce mohl mezi stromy, které lemovaly cestu, a rozhlížel se po nějakém, který by měl větve dost nízko na to, aby na něj mohl vylézt, příležitostně se ohlížejíc, jestli neztratil svého pronásledovatele. Byl tam stále; zdálo se, že se k němu blíží. Oddechy a výkřiky, které se za ním ozývaly byly stále hlasitější a hlasitější, čím dále běžel.
Harry vyběhl zpoza stromů chvíli předtím, jen aby zjistil, že se před ním objevila veliká alespoň devět stop vysoká zeď. Nebyl žádná cesta, jak se na ni dostat. Neměl své koště, a i kdyby ho měl, nebylo zaručeno, že bude taky fungovat. Otočil se, aby se podíval, jestli by se nemohl ukrýt mezi stromy než ho to zvíře dostane, ale zjistil, že proti němu nestojí jen zvíře původní, ale ještě jeho dva kamarádi. Všichni tři vrčeli a vyli, když se pomalu blížili k Harrynu. Byl odříznut od možného útěku!
„Harry! Harry, vzbuď se!“
Harry uslyšel něčí hlas přicházející z velké dálky. Snažil se odpovědět, ale zdálo se, že nemůže přimět své hrdlo k odpovědi.
„Harry, dělej, vzbuď se!“
Podařilo se mu pootevřít oči a uviděl Rona, který nad ním stál s rozsvícenou hůlkou a ustaraným výrazem na tváři.
„Jsi v pořádku? Křičel jsi tak nahlas, že se divím, že celá věž není na nohou. Měl jsi špatný sen, nebo něco?“ zeptal se Ron.
„Jo.“ Potřepal Harry hlavou snažíce se zbavit těch stvůr z jeho snu. „Kolik je?“
„Skoro čas vstávat.“ Odpověděl Ron.
Harry se podíval ze zadního okna a uviděl slabé světlo rozbřesku jak se kradlo po pozemcích.
Hm, teď už nemá cenu jít spát, rozhodl se a vystrčil nohy z postele. Možná, že procházka by mě mohla uklidnit. „Harry, kam jdeš?“vypadal Ron překvapeně při pohledu na Harryho, který se oblékal velice brzy.
„Půjdu se trochu projít, pročistit si hlavu.“ Řekl Harry, zatímco se podíval pod postel, aby si vzal boty. Ty tam ale nebyly.
„Rone, neviděl jsi někde moje boty?“
„Ne, kámo, naposled, co jsem je viděl, jsi je měl na nohou.“ Řekl Ron, když si vlezl zpátky do postele s úmyslem se ještě pár hodin před vyučováním prospat.
Harry prohledával místnost tak tiše jak jen mohl ještě pár minut, ale boty tam nenašel. Našel pár ponožek, které mu nedávno dal Dobby a kravatu, kterou myslel, že ztratil, ale boty nebyly nikde.
To bylo divné, byl si jistý, že je minulou noc dával pod postel jako obvykle. Tiše se sehnul na kolena a podíval se ještě pod ostatní postele, našel boty všech, jen ne svoje. Možná, že je včera zapomněl ve společenské místnosti.
Sešel dolů ze schodů, malinko se mračíc, když se snažil vzpomenout, kde všude včera byl. Přišel dveřmi a usadil se do křesla u ohně, ale boty nebyly u ani pod křeslem. Hmmm. Podíval se pod každé a každý kousek nábytku v místnosti, a dokonce i sundal polštáře z gaučů, pro případ, že by se tam schovávali. Smůla.
Co se s nimi za všechno na světě mohlo stát? Jak teď půjde na vyučování, když nemá boty? Další víkend do Prasinek se neměl uskutečnit dříve jak za pár týdnů, takže neměl žádnou příležitost koupit si jiné. Kam se tak poděly?
Nakonec unavený z hledání se Harry posadil do jednoho z křesel a uvažoval, kam by se měl podívat nyní. Jak tam tak seděl, uslyšel jak se dveře pomalu otevírají. Potichu se pootočil ke dveřím do ložnic a byl šokován, když uviděl Ginny Weasleyovou, jak se plíží z dívčích ložnic v ničem až na noční košili s balíčkem, který držela pod paží. Tohle bylo opravdu zvláštní. Ginny se po špičkách opatrně plížila k chlapeckým ložnicím. Když se dostala až ke klice, Harry se ve svém křesle narovnal a řekl:
„Ginny, co si myslíš, že jdeš dělat?“ Harry byl přerušen hlasitým Ginnyiným výkřikem, jak se v překvapení otočila. Jak se otáčela, její ranec upadl na zem z hlasitým zaduněním. Přikrývka, která ho zakrývala, se svezla na jednu stranu a odhalila předmět, který Harry jasně rozpoznal jako pár černých bot. Černých bot, které vypadaly přesně jako ty, které celou dobu hledal. Jak na to v překvapení koukal, Ginny se zastavila, aby je zvedla, jasně červenajíc.
„Ginny, jsou to mé boty?“
„Erm, no, ano.“ Řekla Ginny bezdechu, na Harryho se ani nepodívala.
„Proč máš moje boty? Kde jsi je vzala?“ dožadoval se Harry, zatímco si myslel, že jí Ron musel pomoci, a pěkně mu to vytmaví, až ho potká.
„Já, já...já..no, vzala jsem je minulou noc, z tvé ložnice.“ Zamumlala Ginny pozorně zkoumajíc své nohy.
„Ty jsi byla v mé ložnici. CO JSI DĚLALA V CHLAPECKÉ LOŽNICI!“ křičel Harry.
„Uklidníš se prosím?!!“ sykla Ginny, najednou se na něj dívajíc. „Nechtěla jsem, aby ses zas někde v noci potuloval, takže po té, co jsem si byla jistá, že jsi usnul, jsem se proplížila dovnitř a vzala jsem je. Prosím, neříkej to Ronovi.“
„Tak mi řekni jediný dobrý důvod, proč bych neměl.“ Koukal Harry zpátky na Ginny.
„Protože se naštve. A já nechci strávit zbytek roku poslouchaje o mých nedostatcích.“
Řekla Ginny rozhodně. „A přiznej to, zase jsi šel ven, a pro tebe je to nebezpečné, aby jsi se v noci venku potuloval, a tohle ti zabránilo, aby jsi ven šel, že!!“ skončila triumfálně.
Harry si uvědomil, když se zamyslel nad jejími slovy, že ho hledání bot natolik zaměstnalo, že neměl čas se zabývat tím příšerným snem, který měl. Když se podíval na Ginny, která tam stála, pohlížela na něj a držela jeho boty za každou cenu, věděl, že to Ronovi neřekne.
„Fajn, tak mi dej mé boty.“ Řekl Harry a natáhl pro ně ruku.
„Slibuješ, že neopustíš věž až do snídaně?“ měřila si ho Ginny, stále držíc jeho boty.
„ANO, slibuji!“ šáhnul Harry po svých botách, zatímco mluvil. Ginny se jich neochotně vzdala a sledovala, jak si je nasazuje.
Otočila se a odcházela, zatímco se Harry usadil do křesla a do ruky se vzal knížku o famfrpále.
„Hej, Ginny“ přerušil Harry Ginny, která stála u napůl otevřených dveří do dívčích ložnic. „Přesně, kolikrát už jsi byla v chlapeckých ložnicích?“
Ginny vstoupila do dveří a poslala mu kyselý obličej „To ti nikdy nepovím!“
 

14. - 16.