15. kapitola

Jak čas plynul, tak se duchové uklidnili, ale nikdo už Darii neprozradil, co ve skutečnosti zapříčinilo jejich podivné jednání. Jediný Protiva si z této události nevzal ponaučení. Vždy dělal nějaké problémy a naschvály, ale teď jich bylo pomalu dvakrát víc a jejich úroveň byla, ve většině případů, značně vyšší. Zvláštní na tom bylo, že určitou, a to spíše větší, část takto vzniklých komplikací nebyl ochotný přiznat a nebo se k nim vůbec nehlásil. Pořád opakoval, že on to neprovedl, že to ONA. Ale nikdy už nebyl schopen vysvětlit kdo je ONA, a tak se s něj začínali studenti dělat srandu, že je blázen a že vidí duchy (to nepočítejme fakt, že je skutečně vidí denně jako všichni v Bradavicích), což ho velice urazilo.

I Snape se začal chovat jinak. Už se Darie v hodinách nevyptával na složení lektvarů a dokonce se ji ani nepokoušel na čemkoli nachytat. Opět se spokojil s Harrym a Nevillem. Jako vždy ho párkrát potkala na chodbě při svých nočních vycházkách, i v tomto případě se k ní choval podivně. Nedočkala se žádných stržených bodů, ani udělených trestů. Spíše naopak, vždy si s ním skvěle popovídala, ale i přes toto všechno se Snape nezbavil svého ledového výrazu. I když si spolu jednoznačně rozuměli, pořád to byl arogantní člověk jako před tím, než se potkali.
Daria s Hermionou seděly ve společenské místnosti a čekaly na Harryho a Rona. Po chvíli se k nim připojila i Ginny. Místnost se pomalu vyprazdňovala, ale ti dva nikde. Daria začínala mít hlad a obávala se, že tu snídani ještě s takovou prošvihnou.
Hermiona se taky tvářila nevrle, jediná Ginny se usmívala, ale nikdo ani nevěděl proč. A to ještě k tomu měla mít první hodinu lektvary.
Na schodech z chlapeckých ložnic se ozvaly kroky a zvuky znějící jako hádka. Všechna tři děvčata upřela zrak na schodiště a naslouchala.
„Já jsem ti ho tam nedal! Řekni mi, proč bych to měl dělat. A kde bych k němu asi tak přišel?“ ozval se ze schodiště hlas, který pravděpodobně patřil Deanovi.
„A kdo teda!“ tenhle hlas zněl naštvaně a po chvíli jeho majitel vzteklým krokem došlápl na podlahu společenské místnosti.
„Hele Harry, uklidni se. Hlavně, že ti nic neudělal.“ klidně odvětil Ron.
„To je mi jedno, že mi nic neudělal. Já chci vědět jak se mi dostal do postele!“ ječel po svých spolubydlících Harry.
Všechna tři děvčata se pousmála, protože na jejich spolužáky byl vskutku komický pohled.
„Copak, copak… děláš, jako by jsi v posteli našel škorpióna.“ vyprskla smíchy Daria, která se nemohla udržet. Po této poznámce se rozesmály i Ginny a Hermiona, jediní kluci na ni nevěřícně hleděli.
„JAK TO SAKRA VÍŠ?!“ vyštěkl na Darii Harry.
„A co jako vím?“ nechápala Daria, ale pořád se usmívala.
„Nedělej hloupou! To ty jsi mi ho dala do postele. Přiznej se!“ pokračoval Harry nasupeně.
„O čem to proboha mluvíš? Co jsem ti měla dát do postele?“ teď už se Daria neusmívala.
„Tys mi tam určitě podstrčila toho škorpióna! Jak jinak bys o něm mohla vědět?!“ „Cože? Já… děláš si srandu, jakého škorpióna? Já ti nikam nic nedala.“ bránila se, ale pořád ještě přesně nevěděla o čem Harry mluví. „Hele, ta poznámka měla být jen legrace, já tě nechtěla nějak urazit.“
„Nechtěla? Tak jak to, že jsem dnes ráno našel v posteli živého škorpióna? A pak přijdu dolů a ty mi tady povídáš o škorpiónech v postelích.“
„Ale to měl být vtip, chápeš? Já řekla první hloupost, která mě napadla!“
„Harry vzpamatuj se, to je blbost. Daria ti určitě do postele nic nedala.“ vložila se do rozepře Hermiona.
„A tys jí určitě pomáhala, když ji tak bráníš!“ osopil se Harry na Hermionu.
„Ty ses fakt pomátl!“ sykla Daria, které se napadání její osoby zrovna nezamlouvalo.
„To si ještě odskáčeš!“ křikl po ní Harry a zmizel ve východu z místnosti.
Daria hleděla na ostatní a nevěřila vlastním očím a uším. Snažila se uvědomit si, co se vlastně stalo, ale nenapadala jí žádná logická vysvětlení. Všichni mlčky stáli, až se nakonec ozvala Hermiona, která se zeptala Rona a ostatních Harryho spolubydlících, co ta scéna měla znamenat. Ron jim všechno objasnil a Daria, Hermiona a Ginny na něj hleděly ještě víc, jak před tím.
Teď si Harry myslí, že mu Daria dala do postele škorpióna a první co udělá bude, že poběží rovnou za McGonagallovou a všechno jí vyzvoní. Daria se nebyla s to vzpamatovat. To, že možná bude mít problémy, i když je nezapříčinila, jí zase tak nevadilo. Spíše jí vrtalo hlavou, jak se to zvíře dostalo do Harryho postele a hlavně, kdo jej tam dal.

Celý zbytek dne proběhl tak v klidu, jak jen to bylo za daných okolností možné. Harry sice nešel žalovat za McGonagallovou, ale na druhé straně vrhal po Darii vzteklé pohledy. Darii už toto všechno připadalo trapné. Místo toho, aby si vše vyjasnili, Harry ji ignoroval, v tom lepším případě, nebo na ni verbálně útočil. Měla dost jeho urážek, už je odmítala dále poslouchat a ovládat se, aby mu nevrazila. Toužila mu přerazit nos tak, jak to naposledy udělala Malfoyovi, ale uvědomovala si, že tím by vše akorát zhoršila. A hlavně nesmí zapomenout, že on je jen dítě a tudíž na něj musí jít jinak, jen kdyby věděla jak.
Zrovna se vracela z knihovny, když narazila na Harryho. Bylo něco málo před devátou večer a on stál na chodbě. Vypadal, jako by na něco čekal, nebo na někoho. Daria vykouzlila úsměv na tváři. I kdyby se s ním teď nezdržovala, stejně nestihne přijít v časovém limitu určeném pro toulání se po chodbách, a tak se zastavila přímo před Harrym.
„Čekáš na něco?“ mile se optala a tvářila se svatouškovsky.
„Jo, na tebe.“ odtušil Harry, ale tón jeho hlasu nezněl zrovna zdvořile.
„Tak tu mě máš, co pro tebe mohu udělat?“ ironicky pronesla, ale hned toho litovala. „Ne promiň, teď vážně. Měli bychom si promluvit o tom ránu.“ pokračovala. „Chci ti jen říct, že já jsem ti fakt do postele toho škorpióna nedala. Vůbec netuším, jak se tam dostal a ani nevím, kdo ti ho tam strčil.“ obhajovala se Daria.
„Věřím ti.“ klidně zareagoval Harry.
„Já to vážně ne… cože? Věříš mi?“ vytřeštila zrak.
„Vím, že jsi to nebyla ty a mám určité podezření, kdo by to mohl být a chci, abys mi pomohla ho odhalit.“
„Co? Ale proč zrovna já?“
„Hermiona už na tom pracuje stejně jako Ron a já se chtěl ještě… hm, usmířit s tebou.“
„Já… dobrá, pomůžu ti.“ vydechla Daria. Harry ji vyvedl z míry. Kdo se v něm má vyznat? Jednu chvíli by vás nejradši oddělal a chvíli na to vás žádá o pomoc.

Vraceli se zpět do nebelvírské věže, když se Daria začala potměšile usmívat. A hlavou se jí prohnalo: Hm, že bych dovolila, aby nás našel, nebo radši zmizíme? No… tak ještě zpomalím…
Daria skoro neznatelně zpomalila a už jen čekala na: „Samozřejmě jako vždy. Potter a Wottonová.“ za zády se jim ozval ledový hlas profesora Snapea.
„Jaký to páreček, konečně jste našli společný zájem? Porušování školních řádů?“ pohrdavě pokračoval.
„Aspoň se procházím s milou společností na rozdíl od vás.“ odfrkl Harry.
„Pottere, nebuďte drzý!“ Snape se tvářil vztekle.
„Strhávám vám 30 bodů. A ještě dalších 5,“ podíval se na Darii a potom pokračoval: „každému za toulání se po chodbách.“
Teď by si Daria nejradši vynadala. Kdyby přeci jen zmizeli, tak by nemusel Nebelvír přijít o 40 bodů. Ale bylo pozdě.
„Okamžitě se vraťte do své kolejní místnosti!“ sykl Snape.
„A nemáme vás někam doprovodit, abyste nemusel po těch chodbách bloudit sám?
“ popích ho Harry a zatvářil se arogantně.
„Pane Pottere, ukládám vám školní trest na celý týden. Hlaste se u mě zítra večer v 8 hodin.“ Snape zuřil.
Harry se chystal něco namítnout, ale Daria ho zadržela: „Harry, mlč. To už myslím stačilo.“
Daria mrkla Snapeovi za záda a zahlédla něco stříbřitého sedícího na okenním parapetě, očividně se toto stvoření náramně bavilo. Bylo jí to povědomé, ale zároveň naprosto neznámé.
„Slyšíte mě, slečno Wottonová?“ okřikl ji Snape. Ona však jeho předešlá slova nevnímala.
„Co… co prosím?“ zamrkala na Snapea a zase se mu koukla za záda.
„Co tam vidíte?“ sykl a otočil se, aby se podíval. Jenže široko daleko nikdo nebyl a teď už tam nebylo ani to stvoření, které bylo určitě duchem.
„Já jen… viděla jsem ducha.“ odtušila mírně zmateně. Harry okamžitě propukl v smích, ale Snape ho zmrazil pohledem.
„Mě by spíše trápilo, kdybyste ho tady v Bradavicích neviděla.“ pokračoval nasupeně Snape. Darii pomalu docházelo, jakou hloupost řekla.
„Ale ne, já myslela… on je v Bradavicích nějaký nový duch?“ zahleděla se Snapeovi do očí a zahlédla v nich náznaky překvapení.
„Ne, pokud vím.“ chladně odpověděl.
„Já… to je jedno.“ nakonec utnula tuto konverzaci.
„Nashledanou a dobrou noc.“ slušně se rozloučila a otočila se k odchodu.
„Co koukáte Pottere, ráčil byste taky zmizet?“ Snape se otočil na Harryho. Ten si pohrdavě odfrkl a následoval Darii. Jen co ji doběhl, začal se jí vyptávat, ale Daria odmítla odpovědět na jakékoli otázky.

Ve společenské místnosti si Harry na incident se Snapem ani nevzpomněl, takže Daria už nemusela čelit přívalu otázek. Ron s Hermionou začali Harrymu předkládat své hypotézy o tom, kdo mu do postele strčil škorpióna, a tak ti tři společnými silami obvinili Protivu. Za normálních okolností by byla Daria na jejich straně a myslela by si to samé, protože takovéto vtípky částečně odpovídaly těm Protivovým, ale z nějakého důvodu si byla skoro jistá, že tentokrát v tom byl Protiva nevinně. Jenže kdo teda může za všechny ty zmatky na škole?
Nabyla přesvědčení, že to zjistí. A začne u Protivy. Vyrazila k východu a neřekla ani slovo. Jenže ani Harry, Ron a dokonce ani Hermiona si toho nevšimli, protože byli zabráni do diskuse ohledně Protivy.
Daria stála na chodbě a přemýšlela, kde by mohla najít Protivu. Došla do čtvrtého poschodí a řekla si, že tady počká, snad bude mít štěstí a Protiva tudy brzy proletí a naopak Snape, Filch a paní Norissová se tomuto patru delší chvíli vyhnou.
Minuty plynuly, když se nakonec Daria dočkala.
„Ha, student, tady a v tuhle dobu, to se řekne.“ rozjařil se Protiva, který právě proplul jednou ze zdí a chystal se zmizet v té protější.
„Počkej a hlavně nekřič.“ ozvala se Daria.
„A schválně budu křičet.“ odsekl a vydal ze sebe neurčitý skřek.
„Viděla jsem JI!“ křikla po Protivovi. Ten okamžitě zmlknul a ztuhnul vprostřed neidentifikovatelného pohybu. Přiblížil se k ní a zašeptal: „Tys JI viděla?“
„Ano, přesně tak. Je to duch, že? Co tady dělá, kde se tu vzala. Kdo to ksakru je?“
„Nevím.“ odpověděl Protiva.
„Copak o ní ostatní duchové neví?“
„Ne, nevěří mi, že tu je. Oni mě už vlastně vůbec nevěří. Ale za to všechno já nemůžu, to ONA!“ Protiva posmutněl.
„Já ti věřím. Nevíš kde je? Jak ji najdu?“ dorážela Daria na Protivu.
„Já nevím! Ona tu najednou je… a pak není. Je úplně všude a zároveň nikde.“
„Cože, ale to je nesmysl. Nemůže být všude a nikde.“ zamračila se Daria.
„Ale je to tak! Nevím jak to dokáže, ale když nechce, aby ji někdo viděl, tak ji prostě neuvidí.“ vysvětloval Protiva.
„Ona dokáže být neviditelná? Ale já myslela, že kouzelníci duchy vidí a obzvlášť pak duchové duchy.“
„Nevím, ale když nechce, tak ji neuvidí ani kouzelníci, ani duchové. Prostě nikdo.“ „Aha, díky, moc jsi mi pomohl. Aspoň doufám.“ rozloučila se Darí a odešla. Protiva se ještě chvíli vznášel na chodbě, a pak zmizel za zdí.

Vrátila se do společenské místnosti, kde pořád ještě Harry s Ronem a Hermionou diskutovali o Protivovi. Nenápadně si k nim přisedla, aby je nerušila a opřela se v křesle. Usilovně přemýšlela o tom, co jí Protiva právě řekl. Nedávalo to smysl, ale zároveň to zdůvodňovalo hodně problémů, které poslední dobou trápily všechny obyvatele Bradavic. Někde tu je nevítaný host, který klidně teď může lítat nad hlavami studentů sedících v Nebelvírské společenské místnosti a nikdo ho nespatří, nikdo ho nepostřehne. Nemohla si pomoct, ale měla pocit, že z toho nekouká nic dobrého.
Z myšlenek ji vytrhl až Ronův hlas: „A co si o tom myslíš ty?“
Zdálo se, že tahle trojice ani nepostřehla, že Daria byla celou dobu pryč. A tak Daria odvětila jen tiché: „Hm,“
Harry s Ronem vypadali spokojeně, jediné Hermioně se v očích třpytily hvězdičky podezření, ale ani ona už neměla sílu se tím zabývat, a tak všichni odešli do svých pokojů a rozhodli se už víc na nic nemyslet a pořádně se vyspat.