16. kapitola

Oči George Weasleyho se pomalu otevřely, jak se zoufale snažil udržet si se, který si tak užíval. Něco o košťatech a dívkách? Zmateně zamrkal a uvažoval o tom, co tak vyrušilo jeho mírumilovné podřimování. Otočil se na stranu a najednou vydal výkřik jak se lekl! Ani ne tři palce od jeho nosu byl pár obrovských zelených očí!
„Georgi, co se děje?“ Fredova červená hlava se objevila za jeho závěsy.
„To je jen domácí skřítek, Frede.“
„Já se moc omlouvá, pane. Já vás nechtěl vylekat.“ Domácí skřítek vypadal zděšený, že vyrušil studenta.
„Ne, ne, to je v pořádku. Co se děje?“
„Chtěli jste abychom vám přinesli věci, které najdeme, pane. Legrační věci?“
„Ano, našel jsi něco?“ Fred se posadil k Georgovi na postel a vypadal úplně probuzený vyhlídkou na novou dodávku.
„Dobbie říkal, že vám mám dát tohle. Říkal, že to našel v laboratoři profesora Snapea včera v noci.“ Tady se skřítek pozastavil a mírně se zatřásl, jestli strachem ze Snapea nebo odporem z toho, co držel v ruce, bylo těžko říci.
„Výborně, řekni Dobbymu, že s tím dobře naložíme!“ řekl George, zatímco přebíral velkou sklenici s ďábelským úsměvem.
„Co myslíš, že to je?“ optal se Fred se záhadným výrazem, když zkoumal vnitřek sklenice.
„Co bych ctěl vědět je to, co s tím Snape udělal. To by nebyl on, kdyby něco zkazil v lektvaru.“ Dumal George. „Ach, ale poslední dobou má hodně věcí na přemýšlení..myslím, že potřebuje trochu rozveselit.“ Fred a George si vyměnili úplně stejné darebné pohledy při této myšlence.

Ron byl překvapený, když sešel z chlapeckých ložnic do společenské místnosti a uviděl Harryho, jak sedí v křesle a čte.
„Myslel jsem, že budeš venku se procházet nebo lítat.“ Okomentoval to Ron, když sebou hodil do křesla naproti Harrymu. „No, už to nestálo za to.“ Řekl Harry se smíšeným pocitem trápení a pobavení. „Zabralo mi věky než jsem našel svoje boty, a pak už se nezdálo, že by to mělo ňejaký smysl. Tak jsem trochu četl.“
„Hermiona tě stáhne z kůže až uvidí, že se neučíš na zkoušky.“ Řekl vědoucně Ron.
„Taj jí to prostě neřekneme.“ Poznamenal Harry chladně.
„Neřeknete komu co?“ řekla Hermiona, když s Ginny vešly do společenské místnosti. „Harry, nemůžu uvěřit, že čteš něco tak povrchního namísto učení! Už jsi ztratil i tak dost času svými tréninky a tím vším.“ Pokračovala Hermiona, když uviděla titulek knížky, kterou Harry stále držel v ruce.
„Ale Hermiono, nech toho, máme ještě pořád fůru času.“ Stěžoval si Harry, když vstal a protáhl se, šklebíce se na Ginny. „Navíc je čas na snídani.“
Jak spěchali ven a dolů chodbami na snídani, stále za sebou slyšeli Hermionin hlas:
„Nikdy není příliš brzy začít, navíc, co když ty zkoušky neuděláš?“
Jak vešli do Velké síně a usadili se u nebelvírského stolu, Harry vzhlédl ke stolu učitelskému. Ani nebyl moc překvapen, že tam Profesora Snapea neviděl. Očividně ještě ležel; byla to pro oba dva pozdní noc. Ron, když zjistil, kam se Harry dívá se k němu naklonil a zašeptal,
„Tak co, už jsi přišel na to, co bys mu mohl říci?“
„Zatím ne. Myslíš, že bych mu ten dopis prostě mohl dát v nějakém domácím úkole a předstírat, že se nikdy nic nestalo?“ zašeptal mu Harry v odpověď.
Hermiona, která poslouchala jejich rozhovor, se naklonila, aby si podala ze stolu mísu, a zapojila se do hovoru. „Harry, nemůžeš předstírat, že nic z toho není reálné. Nebylo by to fér ani k němu ani k tobě. Kolik odvahy ho muselo stát, aby ti ten dopis ukázal. Sdílí s tebou tu poslední věc, kterou kdy dostal od své ženy, nemůžeš to prostě jen tak založit do domácího úkolu. To by bylo jako plivat na Králův hrob.“ Skončila trochu zlostně.
Ron, který vypadal mírně zmatený se k ní naklonil „Ale já jsem myslel, že máme Královnu. Nezapomněl mi někdo říci, že předala vládu?“
Hermiona na něj zírala, jasně zlostí bez sebe nad jeho tupostí.
„To neřeš Hermiono.“ Řekl Harry, když se natahoval pro džus. „Máš pravdu, budu s ním muset promluvit, a čím dříve, tím lépe. Zeptám se ho dneska po vyučování.“
Harry se znovu otočil, aby se podíval k hlavnímu stolu, cítíce se, jakoby ho někdo pozoroval. Zatímco spolu mluvili, Snape přišel do síně a sednul si na své obvyklé místo. Jeho oči byly upřené na Harry, jak popíjel svůj ranní čaj.
Remus, který postřehl Severovo upřený pohled a zamyšlené chování, se naklonil, aby zjistil o co jde. „Tak co Seve, už jsi nějak pokročil?“
„Ó ano. Minulou noc jsem Harrymu řekl, že jsem jeho otec.. měl jsi pravdu, navíc, už mu to předtím došlo s malou pomocí slečny slídivé Grangerové. Předtím než jsem mu to stačil sám vysvětlit, ten chlapec vyběhl z místnosti a zmizel kdovíkde.“ Odmlčel se a usrkl čaje. „A neříkej mi Seve.“
„Zajisté jsi to takhle nenechal?“ Remus byl strnulý hrůzou z myšlenky, že byl Harry ponechán na pospas osudu svým myslšenkám. „Našel jsi ho a vysvětlil Lilyin dopis?“
„Omylem jsem na něj natrefil na astronomické věži. Víš co ten kluk dělal?Vyletěl z věže na koštěti! Očividně má ten talent po mně, Lily nikdy nepřirostla k těmhle věcem.“ Snape byl očividně roztržen mezi pýchou na svého syna a zhrozením z jeho hlouposti. „Měl jsem Lilyin dopis s sebou, tak jsem mu ho dal k přečtení.“
„A?“ čekal bezdechu na zbytek příběhu.
„A co? Odešel s ním.“ Severus se zaměstnal s nalíváním dalšího šálku čaje, takže se alespoň vyhl pohledu druhého profesora.
„Četl ho?“
„Nevím.“ Severus se znovu podíval na Harryho, snažíc se umírnit svou náladu, když si Harry stoupl a se svými přáteli se chystal odejít na vyučování. „Ty ho znáš lépe než já, vypadá, že je rozrušený?“
„Ani ne.“ Zadrmolil Lupin, který ho také pozoroval. Byl vyrušen podivným zvukem huhňavého frkání smíchu, který se ozýval hned vedle něho. V neuvěření se otočil na profesora Snapea, byl tak zaskočen, když viděl, že nejvíce zatrpklý muž si drží ruku před pusou, černé oči jiskřící veselím a úporně se snaží skrýt své pobavení. „Co se to s tebou děje?“
„Nikdy neuvěříš tomu, co Harry na astronomické věži včera večer řekl.“
„No?“
„Myslím, že pobýval u Weasleyů doma až moc dlouho. Obvinil Lily z toho, že je...“ zde se Snapeův hlas opět ztratil, jak sevřel ústa, snažíce se nepotupit sám sebe tím, že by vypuknul v srdečný smích, který se rodil v jeho hrdle.
„Co, jak nazval Lily?“ zeptal se Remus, úsměv mu pohrával v koutku úst. Prostě si nemohl vzpomenout, kdy naposled viděl Severuse smát se.
„Nazval ji poběhlicí!“ Severus se rychle zvedl, ruku pevně přitisklou na ústech, a urychleně vyšel dveřmi pro profesory. Alespoň ho takhle studenti neuvidí smát se, pomyslel si, když došel do bezpečí chodby a propukl v hurónský smích. Ó bože, kdyby tak Lily věděla!
Remus sledoval, jak Severus nechal na své tváři rozšířit se pobavený úsměv. Podíval se dále po učitelském stole a zachytil Brumbálův vědoucí a stejně pobavené oči. Možná, že tím, že měl Severus ve svém životě Harryho, byl znovu tlačen do světa žijících, dumal Remus, jak pil svůj čaj.

Harry nervózně seděl u svého stolu v učebně lektvarů a čekal až se profesor lektvarů objeví. Ron a Hermiona, kteří seděli u stolu s ním, mu co chvíli věnovali pohledy podpory, protože tak nějak věděli, jak se cítí.
Nakonec se Snape začal opět ovládat, zastavil se přímo pře dveřmi do učebny, aby si prohlédl shromážděnou třídu. Jak prosvištěl dveřmi svým obvyklým způsobem, studenti vyskočili a zase se usadili. Zadávajíc jim instrukce se postavil u svého stolu a pozoroval jak si utíkají pro potřebné přísady. Kdybych byl gambler, uvažoval, vsadil bych se, že se dnes Longobottom dostane tak k pátému kroku než se mu podaří roztavit svůj kotlík. A pozorujíc Draca Malfoye, jak si mladý muž nasadil svůj nejnevinnější obličej a počal krájet zázvorové kořínky, si pomyslel, měl bych dnes raději sledovat Draca Malfoye. Vypadá to, že má něco zalubem.
Zvedl se od stolu a začal se potulovat po místnosti, kde se zastavoval velice často, aby peskoval nebelvírské za stupiditu a chválil zmijozelské za inteligenci. Nakonec se dostavil i k Potterovi, právě ve chvíli, kdy trio přidávalo poslední přísady. Byl překvapen, když zjistil, že všem třem se podařilo vyrobit docela těžký lektvar naprosto perfektně.
„Toto se potřebuje nechat pár dnů uležet, než se nabude plné účinnosti lektvaru,“ instruoval Severus žáky, když došel do přední části místnosti. „Až skončíte, sceďte tekutinu do těchto lahví, označte je svým jménem a dejte je támhle na polici. LONGBOTTOME!!“ zařval Snape, když oslepující záře světla přišla ze směru Nevillova stolu. Když se běžel podívat, co ten idiot tentokrát udělal, nevšiml si Draca Malfoye, jak úskočně přehazuje jména na lahvích s lektvary stojících na polici.
Harry se trochu zpozdil za studenty, kteří odcházeli na další hodiny. Ron a Hermiona postávali u dveří a čekali na něj, ten jim však gestem ukázal, aby šli, když se sám pomalu blížil k profesorově stolu.
„Ano Pottere.“ Řekl Snape, když se Harry přiblížil.
„Já, já...já..no, četl jsem ten dopis, pane.. a.. myslel jsem jestlibystesisemnoumohlněkdypopovídat?“ řekl spěšně Harry.
„Cože?“ zeptal se Snape, který vůbec nerozuměl, co Harry právě řekl.
„Nehte to plavat, pane.“ řekl Harry a otočil se k odchodu.
„Ne, počkej,“ Severus se natáhl a chytil Harryho paži, jen aby zabránil tomu, že Harry uteče. „Jen jsem nerozuměl, co jsi říkal.“
„Ach, mohli bychom si někdy promluvit?“ řekl Harry tiše a otočil se čelem ke svému otci.
„Ano, ano samozřejmě!“ Severus byl trochu zaskočen tím, že by si s ním Harry chtěl promluvit tak brzy. „Co třeba dnes večer, měl bych mít volno po půl deváté. Setkáme se zde v učebně.“
„Děkuji vám, pane.“ Řekl Harry než vyběhl z učebny. Hermiona a Ron na něj čekali na chodbě.
„No?“ zeptal se Ron, když odcházeli na svou další hodinu.
„Budu s ním mluvit dnes večer.“ Řekl Harry, nejistý jestli má být šťastný nebo jestli se má bát.