16. kapitola

Dny ubíhaly závratnou rychlostí a Daria ještě pořád nezjistila, kdo je tím podivným hostem, který znenadání navštívil jindy tak poklidné Bradavice. Jako by se tento návštěvník začal pomalu zabydlovat. Časem si na jeho vtípky zvykli i ostatní obyvatelé Bradavic, jen s jediným rozdílem. Oni byli toho názoru, že za tyto lumpárny je zodpovědný Protiva. Jediná Daria a samotný Protiva, s největší pravděpodobností i Brumbál, protože ten má přehled o všem, věděli, že se všichni ostatní mýlí.
Ale odhalit tuto podivnou bytost rozhodně nebylo tak lehké, jak si zprvu mysleli. Protiva se přestal bránit křivým obviněním a Daria si pravdu raději nechala pro sebe.
Faktem bylo, že ji Daria spatřila ještě mnohokrát po jejich prvním setkání, ale nikdy se JÍ nestihla na nic zeptat, pokaždé jí okamžitě zase zmizela.

Ale co na tom bylo zarážející? Ať si myslel kdo co chtěl, bylo na první pohled patrné, že hlavním cílem těchto vtipů je Harry. Ne, že by si snad dotyčné individuum nezgustlo i na jiných obyvatelích Bradavic, jejím obzvláště oblíbeným byl samotný Protiva nebo třeba Malfoy.
I Snapeovo podivné chování stále přetrvávalo, ale to Darii rozhodně nevadilo. Konečně mohla mírně uvolnit svou ostražitost a slevit z pozornosti, ale ani tohle nemohla přehánět, jinak by ji potom mohl kdokoli snadno nachytat.
Po dlouhé době se vrátili k tématu smrtijeda v Bradavicích. Všichni na to zapomněli, protože neexistoval sebemenší důkaz o jeho přítomnosti. Harry už žádné další vidění neměl a na škole se nic nebezpečného nestalo. Daria pomalu začínala pochybovat o pravdivosti této informace, ale neměla v plánu to jen tak hodit za hlavu. S Voldemortem si není radno zahrávat.
O víkendu se konala další návštěva Prasinek, ale Darí se rozhodla, že tentokrát zůstane na hradě. Třeba, když bude poloprázdný, tak bude mít větší šanci si konečně promluvit s tím podivným hostem.
Byl zářivý dubnový den. Na zbytcích sněhu se třpytily paprsky slunce, když se Daria loučila s ostatními spolužáky, kteří měli namířeno do Prasinek. Ron se sice pokoušel Darii přemluvit, aby šla s nimi, ale ona byla neoblomná, a tak Ronovy snahy pozbyly kladného výsledku.

Daria se procházela chladnými chodbami hradu a tajně doufala, že konečně potká tohoto tajemného ducha. Místo toho měla štěstí na jiného děsivého tvora, přesněji člena profesorského sboru, jehož se někteří studenti báli víc než čert kříže. Profesor Snape se tvářil ledově jako vždy, což Darii rozhodně nepotěšilo. Ale i tak byla ráda, že ho vidí. „Co, že nejste se svými spolužáky v Prasinkách?“ nezúčastněně se tázal Snape.
„Dejme tomu, že dávám přednost klidným chodbám Bradavického hradu, před bandou rozjařených studentíku mačkajících se v Medovém ráji.“ s úsměvem odpověděla.
„Hm, rozumná volba.“ zamručel si Snape spíše sám pro sebe, protože jej nebylo skoro slyšet. „Co vlastně pohledáváte dole ve sklepení? Sem moc nebelvírských žáků nechodí, pokud nemají zrovna hodinu lektvarů nebo sklony k vyvolávání hádek.“ pokračoval teď už nahlas a zřetelně.
„Abych vám řekla pravdu, tak někoho hledám.“
„Kdybyste tady potkala Pottera, tak jedině ležet v mdlobách na zemi. Toho běžte hledat někam jinam.“ nevrle odfrkl Snape.
„Tak toho rozhodně nehledám, spíš jsem ráda, že jsem se ho na chvíli zbavila.“ pobaveně odvětila Darí.
„Tak co je tedy objektem vaší touhy?“
„Ale pane profesore, to je přeci osobní, nemyslíte? To nebudu vykládat každému na potkání.“ narážela na dvojsmyslnou otázku.
Snape mírně zčervenal a jedinou jeho záchranou bylo, že se ve sklepní chodbě objevil Malfoy, který když spatřil Darii, tak nasadil zděšený výraz.
„Co ta tady hledá!“ vztekle křikl, ale stále si od ní udržoval dostatečný odstup.
„Tebe teda rozhodně ne.“ nevrle odtušila Darí.
Malfoy se zatvářil uraženě, ale neodvažoval se cokoli namítnout. Darí pozorovala jeho výraz s vítězným úsměvem.
Nakonec se rozloučila a odešla ze sklepení směrem k Velké síni. Ale ve Vstupní síni se zarazila. Připadalo jí, jako by tu bylo něco navíc. Porozhlédla se po místnosti, když si uvědomila, že v zapadlém rohu jsou jedny dveře, které tu nikdy před tím nespatřila. Nedovedla si to vysvětlit, byla by přísahala, že ví, kolik je ve Vstupní síni dveří, jenže tyhle viděla poprvé v životě. Zvědavost ji přemohla a Darí vstoupila do místnosti. Tento prostor jí byl stejně neznámý, jako jeho vstupní dveře. Otočila se zpět k dubovým dveřím, ale s úžasem zjistila, že se na jejich místě nachází jen kamenná zeď. Porozhlédla se po místnosti, aby našla východ, ale bylo tu jen jediné velké gotické okno. Možnost vylézt oknem okamžitě zavrhla už z toho důvodu, že pod ním je sráz přímo k jezeru.
Zaměřila svůj zrak na vybavení pokoje. Bylo jednoduché, Daria hádala, že jeho styl je gotický. Jedna menší postel, která se zdála nepoužívaná a masivní truhla v rohu. Celý tento interiér působil ještě chladněji, jak všechny ostatní kamenné chodby a prostory hradu.
Darii tato skutečnost, že je uvězněna v místnosti, ze které není úniku, rozhodně optimismu nepřidala. Ještě k tomu na ni celý pokoj působil depresivním dojmem. Snažila se přijít na způsob, jak se odsud dostat, ale její dobré nápady si pro dnešek pravděpodobně vzaly dovolenou.
Ještě jednou pečlivě přejela svým zrakem stěny místnosti, až se zastavila u okna.
Seděla na něm ONA. Ta, kterou celou dobu tak pracně hledala a která jí vždy proklouzla mezi prsty. Byla úžasná. Tajemná kráska, ze které šel zároveň strach. Působila vznešeně a elegantně zároveň. Její třpytivě stříbřité dlouhé jemně vlnité vlasy jí spadaly přes ramena a v mírném vánku, a to i v případě, že v místnosti průvan nebyl, se vlnily kolem jejího obličeje. Krásné středověké šaty kopírovaly její postavu a pohupovaly se ve stejném rytmu jako její vznešené lokny. S noblesou šlechtičny seděla na okenním parapetu a pozorovala udivenou Darii.
„Vítám tě, sladká Dario.“ zazněl její melodický hlas, který připomínal zpěv Sirény, tak přitažlivý, ale zároveň děsivý.
„Kdo jsi?“ vydechla Darí a stále nevycházela z údivu. Teď konečně pochopila, proč o ní Protiva mluví s takovým respektem. Tuhle Dámu rozhodně není radno poštvat proti sobě.
„Lady Amnell jméno mé.“ pronesla tiše a trochu děsivě. „Mnozí mne však nazývají Temná Amnell.“ pokračovala s nepředstíranou vznešeností.
„Ale kde ses tady vzala?“ pokračovala ve výslechu Daria.
„Jest příliš mnoho otázek najednou, nezdá se ti, má drahá Dario?“ zarazila Dariino vyzvídání.
„Ale…“ zaprotestovala Darí.
„Třeba ti jednou vše vypovím, avšak zatím…“ Temná Amnell decentně pokývla hlavou na rozloučení, dodala: „Bylo mi potěšením.“ a zmizela Darii přímo před očima.
Darí ještě notnou chvíli zírala na okenní parapet, než se vzpamatovala a uvědomila si, že za jejími zády se opět objevily těžké dubové dveře. Daria vyšla z místnosti a jen co tyto dveře zaklaply, na jejich místě se objevila zase jen chladná kamenná zeď Bradavického hradu.
Zbytek dne strávila Daria ve společenské místnosti přemítáním nad osobností Temné Amnell. Amnell ji uchvátila, ale zároveň i vyděsila, protože si plně uvědomovala, že jakékoli naštvání Lady Amnell by znamenalo obrovské problémy.
Harry s Ronem a Hermionou se vrátili někdy odpoledne a byli ještě celí rozjaření z výletu. Ale rychle se museli vzpamatovat, protože na druhý den je čekal další soubojnický klub, kde budou bojovat po dvojicích, aby předvedli své schopnosti nejen profesorům, ale i spolužákům. A tak si všichni opakovali kouzla, protože žádný student se rozhodně netoužil ztrapnit.

Hermiona s Darií stály před třídou zařízenou výhradně pro Soubojnický klub. Jelikož ho měli hned první hodinu, stále zde nebyli někteří studenti, kteří se buď zdrželi na snídani, nebo zaspali. Mezi nimi byli jako vždy i Harry s Ronem. Naštěstí dlouho netrvalo a dorazili i tito opozdilci.
Učebna vypadala stejně jako na každé hodině, i když tahle měla být trochu odlišná. Většinou bojovaly všechny dvojice najednou a profesoři jen procházeli mezi jednotlivými bojujícími duelanty, ale tentokrát měly tyto dvojice nastupovat na souboj postupně a měly za úkol předvést co nejlepší výkon ne jen profesorům, ale i svým spolužákům.
„Dobré ráno.“ pozdravil svou třídu profesor Campbell. Vedle něj mlčky stál Snape s McGonagallovou. Třída mu svorně odpověděla.
„Pochybuji o tom, že by snad někdo zapomněl, že dnes máme tak trochu speciální hodinu, ale pro takovéto případy, vám stručně zopakuji, co se v nejbližší tři čtvrtě hodině bude dít. Postupně budou studenti rozděleni do dvojic a na chvíli se stanou středem pozornosti nás profesorů a svých spolužáků. Samozřejmě pódium je jim plně k dispozici.“ pousmál se Campbell.
Při poslední Campbellově větě všichni ucouvli o pár kroků zpět, někteří se zatvářili vyděšeně a dokonce se schovávali za svými spolužáky.
„Jak vidím, tak dobrovolníci nejsou. Tudíž si jednoho vyberu sám…“ Nastalo ohlušující ticho, kdy žádný ze studentů ani nepípnul.
„Neville, pojď prosím.“ profesor si vybral svou oběť. Neville jen něco nesouhlasně zamrmlal, ale nakonec vystoupal na pódium.
„Výborně! Kdo se touží utkat s Nevillem?“ pokračoval ve hledání.
„Profesore, smím něco navrhnout?“ ozval se z rohu chladný hlas profesora Snapea.
„Zajisté, jen do toho.“ vybídl Snapea Campbell.
„Bylo by zajímavé, vytvořit dvojice studentů z rozdílných kolejí.“
„Vskutku, to není špatný nápad. Tak Neville, máš nějaké přání ohledně výběru tvého soupeře z řad zmijozelských žáků?“ tázal se profesor. Neville se zatvářil ještě zděšeněji a opět ze sebe vyloudil jakési neidentifikovatelné zvuky.
„Dobrá tedy, tak smím požádat třeba pana Goyla?“ zahleděl se pod pódium a jeho zrak spočinul na Goylovi, kterému se představa boje s Nevillem moc nezamlouvala. Ale musel se s tím smířit, i když po vražedném pohledu profesora Snapea se ani nepokoušel protestovat.
„Tak tedy do toho, pravidla znáte. A nechci vidět žádné podvody nebo lsti.“ zvolal Campbell, když byli oba soupeři připraveni k boji.
„Raz… dva… tři!“ odpočítával profesor Campbell. Bylo zázrakem, že Goyle počkal až na tři, nebo to bylo spíše tím, že se nestihl na dva zorientovat, a tak zvládl protiútok až na tři.
Zato Nevillovi se vedlo skvěle, svým Expelliarmus odzbrojil Goyla hned napoprvé a tím tento zápas ukončil po prvním kole.
„Skvěle Neville, to bylo výtečné! Takže další dvojice?“ otočil se zpět k přihlížejícím. Nebelvírští radostí výskali, ale po chvíli začali litovat toho, že tento zápas netrval déle. Prostřídalo se několik dvojic, mezi nimiž byla i Hermiona, která s přehledem zvítězila nad Milicent Bullstredovou. Nakonec přišla řada na Harryho, který tentokrát bojoval proti Crabbeovi, tudíž také vyhrál po prvním kole. Jediný Ron měl smůlu, protože musel zápasit s Malfoyem, takže to pro něj rozhodně nebyla procházka růžovou zahradou.
Malfoy se neštítil použít i ta těžší a v Soubojnickém klubu zakázaná kouzla, což se samozřejmě nelíbilo Campbellovi a McGonagallové, která se obzvlášť hodně rozzlobila a uložila mu školní trest za ohrožování svých spolužáků.
Po urputných bojích zbyla jen Daria, která ještě s nikým nezápasila. Jediný problém byl v tom, že na ni nezbyl žádný zmijozelský soupeř, nebo alespoň ne soupeř, který ještě nebojoval.
„Tak si slečno Wottonová vyberte někoho i v případě, že bude muset zápasit dvakrát. Přece vás nepřipravím o tuto zkušenost.“ vřele odvětil Campbell na Dariin pohled v němž se zračila otázka: S kým mám tedy bojovat?
„A mohu si vybrat kohokoli?“
„Samozřejmě, ale jedinou podmínkou je, že musí být ze Zmijozelu.“
„Tak tedy… smím požádat o boj Vás, pane profesore?“ otočila se na profesora Snapea, kterého touto nabídkou dokonale zaskočila.
Mezi přihlížejícími to zašumělo zděšením a údivem zároveň, profesor Campbell a profesorka McGonagallová se zatvářili potěšeně, konečně někdo vyzval toho mrzouta na souboj otevřeně a beze strachu.
„Zajisté.“ po chvilce ticha odpověděl Snape a vystoupal na pódium. Odmítnutí by pro něj znamenalo pokles jeho autority, ostatně stejně jako prohra.
Oba byli přichystáni k boji, hůlky pevně sevřené v rukou. Profesor Campbell začal odpočítávání. Darii se prohnala hlavou myšlenka: Klidně se vsadím, že začne na dva, ale nebudete jediný.
Sotva zaznělo: „Dva!“ oba najednou vyslali své kletby, nebo spíše Daria vyslala kletbu, ale profesor ji odrazil kouzlem Protego, jako by snad čekal, že stejně jak on, začne i ona dřív. Tak zase stáli proti sobě. Opět zároveň vykřikli další kouzla a oba se jim úspěšně vyhnuli. Ale tentokrát byla Daria v pohotovosti a reagovala hbitěji. Křikla:
„Expelliarmus,“ a Snapeova hůlka jí přistála v ruce.
Třída se rozjařila a to hlavě ta nebelvírská polovina. Jenže ne na dlouho. Profesor byl zřejmě pevně rozhodnut, že neprohraje a zvolal: „Accio hůlka,“ Nepotřeboval hůlku, aby bylo jeho kouzlo úspěšné.
Požadovaný předmět se vyprostil z Dariina sevření a skončil v ruce svého majitele.
Daria se zarazila, ale hned se vzpamatovala. Ještě jí problesklo hlavou: Tak on takhle? To klidně mohl kouzlit bez hůlky i dál.
Než však stačila jakkoli zareagovat, Snape se jí zahleděl upřeně do očí, jako by ani nepotřeboval mrkat. Darii se vybavily vzpomínky na události, které se jí staly zde v Bradavicích a zároveň jí v zadu v hlavě zazněl Snapeův hlas: Legilimens! On nemusel toto slovo vyslovit nahlas, stačilo, když na něj pomyslel.
Tak tohle ne! To už jsi přehnal. Daria se v duchu zlobila. Já ti nedovolím vkrádat se do mé mysli, dál tě nepustím. pokračovala v přemítání.
Copak přede mnou skrýváš? ozval se Snape, ale slyšet jej mohla jen ona.
Tak to je pouze má soukromá záležitost. Neměl jsi používat nitrozpit. Myslíš si, že mě přemluvíš, abych se vzdala? pokračovala Daria v rozmluvě se Snapem.
Ale já nehodlám prohrát! pronesl chladně Snape.
Tak to jsme dva. odvětila Daria.
V tu chvíli, oba jednotně vykřikli: „Expelliarmus,“ a odzbrojili svého soupeře. Ani jeden už nedržel hůlku. Souboj skončil. Nebylo vítěze ani poraženého.
Přihlížející propukli v jásot, který ale rychle utichl, když se nedočkal kladné odezvy ze strany profesorů. Danniel Campbell vrhl zloěstný pohled nejdříve na Snapea a poté na Darii. McGonagallová nevycházela z údivu.
„Konec hodiny.“ zaburácel Campbell a vypadal nasupeně.
Studenti se pomalu rozprchli i Daria se tiše ztratila z dohledu svého strýce. Venku před učebnou ji zarazili Harry s Ronem a Hermionou.
„Snape použil nitrozpit, nemám pravdu?“ Hermiona se chtěla ujistit ve svých podezřeních.
„Ano, máš.“ odtušila Darí.
„Proč to udělal?“ zeptal se Harry.
„Chtěl, abych se vzdala.“
„Tak to je pěkně zákeřný.“ nasupil se Ron.
„Jak daleko se dostal do tvé mysli?“ tázal se Harry, který moc dobře věděl co nitrozpit znamená. Díky němu se vám může do hlavy vkrást prakticky kdokoli, kdo toto umění ovládá a číst si tam, jak v otevřené knize. Jediná možnost, jak tomu zabránit je nitroobrana a ta není zrovna nejjednodušší.
„Jen tam, kam jsem mu dovolila.“ nepřítomně odtušila a dál se s nimi nehodlala o tomto incidentu bavit. Čekala je další vyučovací hodina a tudíž nebyl čas se tímto zdržovat. Ale pravdou je, že zapomenout na tuto událost se nedalo, alespoň v brzkých několika hodinách, ne-li dnech.