16. Lady in Black

Aby špatných zpráv nebylo málo, dozvěděl se Harry od Moodyho, že na Obrtlé našli mrtvolu Mundunguse Fletchera. Přemístili se spolu na místo, kde ležel.
Podle všeho ho zabila nějaká kletba,“ konstatoval bystrozor, který tělo ohledával. „Vlastní smrt nastala pádem z velké výšky na zem, ale to už byl skoro mrtvý a ten pád ho jen dorazil…“
Viděl, že trosky Dungova obličeje vypadají, jako by jej před smrtí něco nesmírně vyděsilo, ale to mohlo mít souvislost s mnoha kletbami a smrt může nastat i po jiných, než je zrovna ‘Avada Kedavra!‘, která je prostě jen ta nejznámější. Harrymu ale některé příznaky připadaly povědomé.
„Asi vím, kdo ho zabil, ale nevím, jestli to dokážeme.“
„A to kdo?!“ zeptal se podrážděný Pošuk.
„Borgin. Měl prokletý náhrdelník s opály, buď ho Dungovi nabídnul k prodeji, nebo mu ho chtěl Dung ukrást, případně ho na něj ten zmetek nastražil jako past,“ vysvětloval Harry. „Asi ví, že se mnou spolupracoval…“
„Jistě, když se objeví problematické zboží, jako ten tvůj plamenomet, je Mundungus Fletcher ten první, na koho se myslí…“ kývnul Moody hlavou.
„Půjde udělat prohlídku u Borgina?“ zeptal se Harry.
„Jistě, půjdeme tam s tebou, jestli ten náhrdelník má, třeba to půjde ověřit… Ale ten je dost chytrej, aby to uklidil někam mimo náš dosah.“
V tomhle směru se nemýlil. Úlisný Borgin se chvílemi pokoušel Moodymu a Harymu zalichotit, když zjistil, že to nefunguje, začal jim zas jen špatně skrytě vyhrožovat. Nicméně nic natolik vysloveně závadného, aby šlo Borgina zatknout, u něj v krámě nenašli. Nejspíš jejich návštěvu čekal, o jeho nevině Harry silně pochyboval…
„Ne, prokletý náhrdelník z opálů?!“ slyšel Harry, když se před Borginem jeden z bystrozorů uřekl, co hledají. „Něco takového TADY opravdu není!“
„Co s ním uděláme?!“ zeptal se Harry, když z Borgin & Burkes odešli.
„Moc toho nenaděláme?“ konstatoval jeden z bystrozorů. „Budeme jim tady dělat opakovaně prohlídky, hlavně v době, kdy tu budou nějací zákazníci, až k němu možná přestanou chodit… Až se mu bude nedostávat galeonů, možná se ten náhrdelník bude někde snažit střelit a my ho při tom zkusíme chytit…“
*
K dovršení Harryho špatné nálady ho Brumbál donutil jít k Madam Malkinové nechat si udělat společenský hábit. Asistoval při jeho přemístění tak, aby si jich nikdo nevšimnul.
„Harry, budeš učit na Bradavicích, budeš potřebovat vypadat jako obvyklý čaroděj. Navíc na dnes večer jsem nám vyjednal návštěvu u paní Blackové v Domě Blacků a potřebujem tam zapůsobit dobrým dojmem…"
Madam Malkinová pořád těkala očima z Brumbála na Harryho a zpět.
„Jaké si budete přát?“ zeptala se profesionálním tónem dobré obchodnice.
„Dva stejného střihu, jako používají studenti a jeden společenský,“ rozhodl se Harry. „Musí být ale dělané na mou potřebu mít zbraně hned po ruce…“
„Co PROSÍM?!“ Madam Malkinovou Harryho požadavky trochu vyvedly z míry.
„Potřebuju se v tom hábitu pohybovat rychle," vysvětloval Harry Madam Malkinové. „A potřebuju, aby skrýval všechny mé zbraně nepovolaným očím a přitom mi dovolil je rychle dostat ven, když budou zapotřebí. Potřebuju se rychle dostat jak k oběma pistolím, tak hůlce nebo dýce…"
Předváděl pohyby, kterými tasí pistole z podpažních holsterů i tasení dýky levačkou. Očarovaný krejčovský metr madam Malkinové mu při těch pohybech jezdil po těle a naměřoval nutné rezervy. ‘Díky něžné péči‘ Dursleyových byl sice hubený skoro až na pokraj vychrtlosti, ale to mu alespoň dávalo dost potenciálního místa pro zbraně pod hábitem…
„A musíte mít to železářství na sobě i ve společenském hábitu?!“ ptala se Madam Malkinová podrážděně.
„Seržant Kowalski říkal, že musím být na váhu zbraně zvyklý, jinak si někdo všimne toho, že chodím jinak, když jí budu nosit jen ve chvíli akutní potřeby,“ vysvětloval Harry trpělivě.
Madam Malkinová si jen odfrkla, jako by jí osobně uráželo, že má její krejčovské umění posloužit tomu, aby mohl jeden pistolník nenápadně do společnosti…
„Přijďte si nebo si někoho pošlete v pět odpoledne!“ skoro vyštěkla, ani nebrala ohled na přítomnost profesora Brumbála ve svém krámku. Ten jí naopak vlídně pokynul a vyrazil s Harym ven. Před tím je ale oba zakryl zastíracím kouzlem…
*
„Když už jsme tady na Příčné, mohli bychom něco vyřídit, Harry?" zeptal se Brumbál.
„Jistě, pane profesore,“ přikývnul Harry. „O co půjde?“
„Zajdem k Olivanderovi,“ vysvětloval Brumbál. „Musí nám pomoct vymyslet vhodnou legendu, jak ses mohl v Americe dostat k hůlce, kterou on sám vyrobil…“
Olivander se s Brumbálem spěchal přivítat dřív, než Brumbál zrušil zastírací kouzlo. Zřejmě byl natolik schopným čarodějem, že pro něj nepředstavovalo překážku.
„Pan ředitel Brumbál, jaké příjemné překvapení!“ uvítal nejprve Brumbála. „A vy musíte být ten mladý muž, který se vypořádal s Tím-Kterého-Nejmenujeme… Harvey Potter. Když jsem si to přečetl v Denním věštci, hrozně jsem toužil po tom, mít v ruce tu hůlku, která to dokázala…“
„Právě kvůli tomu sem jdeme!“ ujistil výrobce hůlek Brumbál. „Harvey, půjč mu prosím svou hůlku!“
Harrymu se do toho vůbec nechtělo, ale poslechl. Když Olivander držel hůlku v ruce, zalapal po dechu:
„Tuhle jsem vyráběl já!“ vyjekl. „Ale ještě jsem jí neprodal!“
Pozorně si Harryho prohlížel.
„Vy musíte být SYN Jamese Pottera a Lily Evansové!“ došlo mu.
Chvíli se štrachal mezi krabicemi.
„Věděl jsem to, já si přeci pamatuji každou hůlku, kterou prodám…“ mumlal si.
Vytáhnul hůlku, kterou by byl jinak za deset let od TEĎ prodal právě Harrymu.
„Jak to, že jsem vám dal zrovna tuhle…“ mumlal si pro sebe. „Tak proto, stejný fénix… Jak jste se ale dostal sem, do TÉHLE doby?!“
„To je víceméně tajemství…“ začal vysvětlovat Harry, ale Olivander ho zřejmě poslouchal jen na půl ucha, pokud vůbec.
Stařec přiložil obě hůlky k sobě a náhle se ozvalo prásknutí podobné výstřelu z brokovnice doprovázené zábleskem oslepujícího světla. Olivander náhle držel v rukou jen jednu hůlku.
„Zdá se, že to nemá rádo své dvojče…“ zalapal trochu po dechu.
„Hmmm…“ protáhnul Harry a vytáhnul z měšce sedm galeonů. „Tady máte, ať netratíte… Mohl byste prosím vymyslet nějakou dobrou legendu, jak se mohla vaše hůlka octnout v New Yorku v obchůdku na Deep Way?“
Pan Olivander upřel na Harryho své nepřirozeně světlé nemrkající oči.
„Dobře, pane Pottere,“ přikývnul vážně. „Pro nikoho jiného, než pro vás a pro profesora Brumbála bych to nikdy neudělal, abych lhal…“
Za výlohou se objevil Sírius.
„Harry,“ oslovil Brumbál Harryho trochu nečekaně jeho vlastním jménem. „My si to tady s Olivanderem ještě probereme. Zajdi prosím se Síriusem pro ten společenský hábit, měli bychom dorazit na návštěvu včas a udělat co nejlepší dojem…“
*
Malkinová se tvářila, jako by jí Harry líčil, jak si chystá udělat jejího oblíbeného psíka upečeného na česneku, ale nechala ho bez řečí, aby se do dodělaného společenského hábitu převlékl v kabince vzadu.
*
„Vyrazíme?!" zeptal se Sírius, znovu vpadnuli k Olivanderovi. „Máme tu od Malkinové ty balíčky pro Harveye."
„Jistě Síriusi," řekl Brumbál a několika mávnutími hůlkou se převlékl do slavnostního. „Ta bagáž na nás počká jinde…" mávnul ještě hůlkou a balíky, které Harry se Síriusem přivlekli, zmizely. „Mohl bys nás při Přemísťování prosím vést, Síriusi?!" požádal ještě.
„Do blízkosti ano, ale pak nám musí říct konkrétní dresu Harry, jako vlastník, byť v budoucnosti, by měl být současně i strážcem tajemství.“
*
Od pana Olivandera se Přemístili do nenápadného průchodu blízko Grimauldova náměstí.
Harry viděl, že i Brumbál se snaží udělat na paní Blackovou dojem. Rozprostíralo se okolo něj kouzlo, které mudlům bránilo, aby kohokoli z trojice čarodějů zahlédli, ale oni tři se Síriusem se navzájem viděli dobře. Ve zdobeném rouchu vypadal bradavický ředitel jako nějaký velmož z pradávné Persie. Stejně důstojně působil i na zasedání Starostolce…
Sírius se před návštěvou v rodném domě dokonce nechal přistřihnout a oblékl se relativně střízlivě a Harry ve společenském hábitu jakž takž zapadnul, spíš, než se svým kovbojským širákem.
Brumbál vytáhnul Zhasínátko a náměstí se postupně ponořilo do tmy.
„Dům Blacků je na Grimauldově náměstí dvanáct!" řekl Harry nahlas, když Brumbál zhasnul svým Zhasínátkem všechna světla.
Opět se zdánlivě odnikud v prostoru, kde být ani neměl, objevil dům. Byl méně špinavý a oprýskaný, než když ho svého času uviděl poprvé. Na dveřích ho ale tentokrát zaujalo klepadlo ve tvaru stočeného hada.
„Ohlašš náss prossím!" oslovil Harry to klepadlo.
To se zvedlo, ale než stačilo dopadnout, otevřely se dveře domu. S šouravým pleskáním od nich odcházel Krátura, který se postavil za starožitně vyhlížející kolečkové křeslo, ve kterém seděla paní Blacková. Vypadala nezdravě a nesympaticky, byť působila trochu jinak, než když s hysterickým vztekem vřískala z portrétu…
„Á, Brumbál!" ucedila uštěpačně. „Než za sebou zavřete, můžete třeba vrátit mudlům to jejich světlo."
Brumbál s lehce pobaveným úsměvem propustil světlo, sebrané pouličním lucernám ze svého Zhasínátka a s Harryho pomocí zatlačil dveře a zavřel je. Sírius se mezitím trochu nepřítomně díval na matku a viditelně nevěděl, jak začít.
„Vidím, že nejsi tak hloupý, jak jsem si myslela!" paní Blacková zřejmě nedokázala nehovořit uštěpačně. „Alespoň sis vybral tu stranu, která asi vyhrála a přežils… No, pojďte dál a probereme ty věci, o kterých jste mluvil, Brumbále!"
Zastavili se v přijímacím salonku u tří nepříliš pohodlných křesel.
„Tak si už konečně sedněte, ať mě z vás nebolí za krkem," vyzvala je paní Blacková.
Brumbál na to zareagoval po svém a mávnutím hůlky si vyčaroval mnohem pohodlnější i reprezentativnější křeslo, z něhož na paní Blackovou zahlížel jako monarcha z trůnu.
„Vím, pro co jste si přišli!" štěkla stařena. „Můj syn nejspíš právě kvůli tomu přišel o život. No, nebyl sice nejchytřejší, ale byl to poslušný syn, a myslel si, že ví, co rod Blacků potřebuje."
Odmlčela se. Pak se s dalším pohrdavým úšklebkem obrátila na Síriuse.
„Myslíš si, že na mě udělá dojem tvá mocná společnost?!" zeptala se syna. „Nebo to blýskavé vyznamenání, co máš v kapse a co tě s ním vyfotili do Denního věštce?!" zakroutila nevěřícně hlavou. „Všichni vědí, že jsi statečný! Máš odvahy rozhodně víc, než rozumu, ale to není zas až takový zázrak. No, přejdeme k našemu obchodu…"
Brumbál si podle svého zvyku udělal z rukou stříšku, přes kterou paní Blackovou pozoroval. Ta mu ale zdánlivě něvěnovala žádnou pozornost.
„No, Síriusi!" oslovila syna až nečekaně ostře. „Zaplatíš mi ty za to, co pro ten svůj 'Fénixův Řád' chceš?!"
Když viděla, že Harry sahá po měšci, ušklíbla se.
„Pottere, já mám k dispozici možná víc zlata, než jste vy kdy v životě viděl… Takže chci zaplatit jinak. Síriusi, souhlasíš, že za tu věc zaplatíš ty osobně?!"
Sírius se na matku koukal klidně a pak jen přikývnul.
„Výborně, beru to jako závaznou čarodějnickou smlouvu!" protáhle vyslovila jejich 'hostitelka'. „Takže, do roka a do dne se oženíš a začneš 'pracovat' na mém vnoučeti!"
Ušklíbla se, když viděla, jak její slova na Síriuse působí.
„Ten tvůj nejlepší kamarád, ten Potter, ten má už ročního syna," štěkla. „Dokonce i támhle ten jeho příbuzný, ten pistolnický přivandrovalec, i ten se zmohl aspoň na to, že udělal té směšné pisálce nemanželské dítě!" ukázala prstem na Harryho. „Takže ty máš rok a den na to, abys se oženil. Budu natolik velkorysá, že ti umožním vybrat si manželku podle vlastního výběru. Dokonce budu natolik shovívavá, že to nemusí být čistokrevná čarodějka, beztoho bys se svou pověstí takovou manželku hledal jen horko těžko. Ale ať to není žádná mudla nebo moták, musí aspoň trochu umět čarovat, jinak ji Dům a Rod nepřijmou! Jestli to ale nestihneš, vyberu ti manželku já sama."
Když viděla Síriusův vytřeštěný výraz, zle se ušklíbla.
„Doufám, že nejsi teplej, Síriusi!" pak se zachmuřila. „I kdybys ale náhodou byl, je mi to jedno. Ty se o to vnouče postaráš, nebo za rok a den dám volnou ruku Kráturovi."
Domácí skřítek za kolečkovým křeslem se napřímil a viditelně pookřál.
„Kráturo, jestli se Sírius do roka a do dne neožení, máš příkaz použít cokoli, co ho nepoškodí v možnosti postarat se o zajištění mého vnoučete a dědice Domu Blacků, abys ho k tomu donutil!" oslovila skřítka.
Krátura vrhnul na Síriuse pohled, který byl podivnou směsí pobavení, opovržení, zášti a sadistické touhy po potěšení. Takový pohled by snad nezvládnul nikdo duševně nevyšinutý.
„Síriusi!" oslovila ještě syna paní Blacková. „Abys nebyl na omylu. Krátura sice nesmí moc zranit nebo dokonce zabít tebe, ale na tvé přátele se to rozhodně nevztahuje. Jestli třeba dojde k takovému názoru, že bys můj příkaz lépe splnil, kdyby třeba celá rodina Potterových vymřela, udělá to…" nechala svou výhrůžku v nastalém tichu pěkně proplynout.
Teď se tvářil šokovaně i Brumbál.
„Co byste ještě nechtěl, Brumbále?!" zeptala se ho paní Blacková. „Abych nechala zabít a upéct tučné dobytče, jako ten otec v evangeliu, při návratu ztraceného syna?!" přitom namířila hůlku na velký gobelín s nápisem - Vznešný a starobylý rod Blacků, Toujours pur, kde se opravilo vypálené místo se Síriusovým jménem. „Tohle je maximum, co ode mne můžete očekávat…“
Na chvíli se zachmuřeně odmlčela.
„Síriusi, říkal jsi tuhle , že Blackovi vždycky každého slušného člena rodu vydědili a vyškrtli. Dobrá, když se do roka a do dne oženíš a když bude mít tvoje žena dítě, připíšeme je do rodokmenu také, ať už bude jakéhokoli původu. Svět se změnil a rod Blacků se asi bude muset změnit taky, ale pořád přitom můžeme dost silně kousat…"
Nastalo pár okamžiků trapného ticha, kdy nikdo nevěděl, co vlastně říct.
„Kráturo, přines to!" rozkázala paní Blacková posléze a domácí skřítek se neochotně odšoural pryč.
„Vy tedy víte, co přesně chci?!“ zeptal se Brumbál podezíravě.
„Myslíte, že když jsem stará a nemohoucí, že jsem úplně hloupá?!“ zavřískla stařena. „Hledáte Zmijozelův medailon, co z něj Pán zla udělal svůj viteál a můj hloupý syn mu ho ukradl… Jestli to nevíte, když se Regulus postavil proti Pánovi zla a Smrtijedům, přežil jen pár dní, než ho jeho bývalí ‘přátelé‘ našli a zabili…“
Krátura po chvíli přinesl povědomý zlatý medailon. Brumbál se viditelně napružil a chystal se po něm chňapnout. Krátura ho ale podal paní Blackové. Ta se na profesora vychytrale podívala.
„Potvrdíte, že je naše dohoda se Síriusem uzavřená?!“ zeptala se.
„Pokud si ověřím, že je to ono…“ trochu nepřítomně pokýval hlavou Brumbál.
„Dobrá!“ podala mu medailon.
Brumbál ho chvíli zkoumal a pak prudce vyskočil z křesla.
„To BYL viteál, ale už to viteál není!“ vykřiknul.
„To je pravda,“ souhlasila s ním paní Blacková. „Regulus byl sice pitomec, ale ten kus duše Pána zla z toho vyhnat dokázal. Takže, Síriusi, za rok a den…“