17. kapitola

Daria ještě nikdy necítila takovou nejistotu a pokud ano, tak v té době musela být ve stavu naprostého nevědomí sebe sama, protože si podobné scény není vědoma. Události, které se jí přihodily za jeden tento, ještě necelý, rok v Bradavicích, se jí nestaly za celý její krátký život. Dosud nečelila takovýmto situacím, které ji vyčerpávaly a zahrnovaly mysl zoufalstvím z nevědomosti, přemítáním nad nevyřčenými otázkami a probíráním odpovědí, jichž se jí náhodou dostalo.

Po osudném souboji s profesorem Snapem se mu pokoušela vyhnout, kde jen to šlo. Veškeré narážky, kterých se jí od něj dostalo přecházela jen s předstíraným souhlasem. Nechtěla jej provokovat, nesměla. Zjištění, že její profesor lektvarů ovládá umění nitrozpitu ji vyděsilo. Každé následující setkání s ním pro ni znamenalo jasné nebezpečí odhalení. Stačila by jediná nepozornost, kratičká chvilka, kdy by uvolnila své soustředění a zkazila by vše, čeho zde docílila. Zjistil by, co je ve skutečnosti zač a rozhodně by tyto informace nepřešel bez povšimnutí tak, jak to dělá u většiny situací, do kterých se dostane.
Čím větší byla její snaha uchránit své tajemství a vyhýbat se mu na každém kroku, tím více se Snape pokoušel si s ní promluvit. Nebyla totiž jediná, kdo nad událostmi posledních dní přemýšlel. Ani profesor Snape nepociťoval ten svůj relativní klid. Přemítání nad Darií mu zabíralo více času, než by si přál a tížila jej spousta otázek, na které by se rád zeptal.

Daria stála ve vstupní síni a čekala na Hermionu, která musela doručit profesoru Snapeovi vzkaz od McGonagallové. Už když jí Hermiona požádala, jestli by za Snapem nešla s ní, tak radikálně odmítla. Nakonec souhlasila s tím, že ji doprovodí alespoň do vstupní síně a tam na ni počká.
Pomalu se blížil čas večeře, a tak se spousta studentů stahovala do Velké síně. A u takovéto příležitosti nesměl chybět ani Protiva, který proplul kamennou zdí, začal dělat rozruch a otravovat pár studentů prvního ročníku. Daria si raději stoupla do rohu místnosti, aby náhodou nepřišla k úhoně a Protivovo chování dokonale ignorovala. Netrvalo dlouho a po schodech ze sklepení vystoupala Hermiona. Z jejího výrazu tváře se dalo vyčíst, že to pro ni nebyla žádná procházka růžovým sadem. Sotva stanula vedle Darie, začala jí vyprávět, jak dole potkala Malfoye s jeho posluhovači.
Bylo na ní vidět, že se jí značně ulevilo, když se konečně dostala z nepřátelského území zpět na neutrální půdu. Nakonec se tomu ale obě zasmály a vydaly se do Velké síně na večeři.
Daleko však nedošly. Dveře do síně byly totiž ucpány ječícími studenty, kteří byli nejen mokří, ale smrděli po hnoji. Nad hloučkem blokujícím tok studentů jak ze síně, tak do ní, vesele kroužil Protiva a stále rozhazoval bomby hnojůvky. Hermiona se okamžitě pustila do hádky s Protivou, který ji ani při nejmenším neposlouchal. To, že je prefektkou mu rozhodně starosti nepřidělávalo, spíše naopak, jednu bombu hnojůvku vrhl jejím směrem. Jak ostatní studenti postřehli, že Protiva si našel jiný cíl, vypařili se ze vstupní síně jako pára nad hrncem. Daria se rozhodla, že Hermioně pomůže a pokusila se Protivu přesvědčit, aby toho nechal. Protiva byl sice Darii vděčný za to, že zjistila něco o Lady Amnell, ale v žádném případě jí nehodlal svůj vděk jakkoli dávat najevo.
To už se však ve vstupní síni objevil profesor Snape, který se také chystal zajít na večeři. Ten si sjednal pořádek během pár minut. Po výhružkách, že zavolá Krvavého barona zmizel Protiva v nejbližší zdi. Snape vrhl nepříjemným pohledem po Darii a Hermioně.
„Co to mělo znamenat?“ vztekle se tázal a jeho zrak přeskakoval z Darie na Hermionu a naopak.
„Slečno Grangerová, to jste tak neschopný prefekt, že si nedovedete sjednat pořádek?“ sykl po Hermioně, která se tvářila nasupeně, ale raději nic neříkala.
„A vy slečno Wottonová, musíte být úplně všude, kde se něco děje, nemám pravdu?“ zmrazil Darii pohledem.
„Stejná jako Potter…“ zamumlal si sám pro sebe, ale tak nahlas, že tuto poznámku postřehla obě děvčata.
„Tak to teda ne! S tím arogantním dítětem nemám nic společného.“ vyjela Darí. „Slečno Wottonová,… ukládám vám školní trest. Hlaste se u mě dnes v 8 hodin.“ zlomyslně pronesl. Tak dlouho čekal na příležitost, aby si s ní mohl promluvit a teď mu ji naservírovala na zlatém podnose.
„Ale za co!“ ohradila se Darí, která se na okamžik zatvářila zoufale.
„Za odmlouvání profesorovi.“ rázně odvětil Snape, ale ve skutečnosti by jí nejradši uložil doživotní trest jen za to, že vůbec existuje. Opět nasadil svůj chladný výraz plný ignorace, ale oči mu jiskřily potěšením. Zamířil na večeři a Hermionu s Darií nechal stát ve vstupní síni.
Darii přešla chuť na jídlo, a tak se otočila k odchodu. Cestou do Nebelvírské věže narazila na Harryho a Rona, které raději přehlížela. Ve společenské místnosti se posadila do křesla u krbu a bezduše hleděla do plápolajících plamenů. V duchu si nadávala, že raději nebyla zticha, ale teď bylo pozdě. Všechny ty dny, ve kterých se jí dařilo vyhýbat se Snapeovi, teď přišly vniveč. Ale ona se jen tak nevzdá, rozhodně ne bez boje. Snape je možná velice dobrý v nitrozpitu, ale ona taky není žádným začátečníkem v nitroobraně, prostě mu nedovolí odhalit její tajemství.
Blížila se osmá hodina a Daria byla na cestě do sklepení. Zastavila se až před dveřmi Snapeova kabinetu. Snažila se dodat si odvahu, ale bezúspěšně. Nadechla se a zaklepala. Na profesorovo vyzvání vstoupila do místnosti. Snape zvedl oči od úkolů a pohlédl na Darii.
„Tak co mám tedy…“ snažila se vyplnit to všudypřítomné ticho, ale profesor Snape na její otázku nijak nezareagoval. Pomalu se postavil a obešel stůl tak, aby stál hned vedle Darie. Ta jen instinktivně ustoupila, čehož si Snape všiml a zatvářil se pobaveně.
„No, já…“ koktala Darí a ani nevěděla, co chce vlastně říct. Jenže Snape její slova i nadále ignoroval, což Darii naštvalo.
„Já jsem nepřišla, abych si s vámi hrála na bobříka mlčení!“ nasupila se Darí a vrhla po Snapeovi zlobným pohledem. Ten však opět nijak nezareagoval, což Darii vytáčelo do nepříčetnosti.
Co si o sobě myslí?! přemítala si v duchu a začínala soptit.
„Jak to, že ovládáte nitroobranu?“ konečně Snape promluvil, ale po slovech, která vyslovil si Daria přála, aby raději dále mlčel.
„Já se vás také neptám, jak to, že umíte nitrozpit. Nebo ještě hůř, jak to, že jej používáte na studentech.“ tvrdě pronesla Darí. Tímhle Snapea zaskočila, ale ne na dlouho.
„To je pouze má věc a do toho vám nic není.“ chladně podotkl.
„Ale to je naprosto jasné, že musíte nitrozpit ovládat. Všichni smrtijedi to umí!“ pokračovala ve svém monologu a záměrně přehlížela Snapeovy reakce.
Snape na ni vrhl nepříjemný pohled a nebezpečně se k ní naklonil.
„Potter si pustil pusu na špacír, nemám pravdu?“ pomalu a zlostně promluvil. „I kdyby, tak co?“ pronesla stejně chladným hlasem.
„Rodičům studentů by se asi nelíbilo, kdyby se dozvěděli, že jejich děti učí, byť jen bývalý, smrtijed.“ zaútočila. Snape jí věnoval takový vzteklý úšklebek, že kdyby pohledy uměly vraždit, tak už Daria není mezi živými.
„Vyhrožujete mi?! Varuji vás, neprovokujte mě!“ sykl Snape a vypadal, že se dlouho neudrží a Daria toho bude hodně litovat.
„Možná… Myslíte si, že jste jediný, kdo dokáže nahánět hrůzu?“ nasadila děsivý výraz tolik podobný tomu jeho. Snape poodstoupil od Darie a otočil se k ní zády. Nastalo ticho plné napětí, které činilo přítomnost v této místnosti skoro nesnesitelnou. „Já se nebudu plést do vašich záležitostí a vy se nepleťte do těch mých.“ po dlouhé odmlce promluvil stále stojíc zády k Darii. Jeho slova ji zasáhla jako rána z čistého nebe. Čekala spíše pravý opak, myslela si, že teď už se jeho dotěrných zvídavých otázek nezbaví.
„Já…“ sklopila hlavu, když si uvědomila, jak se právě zachovala. „… promiňte.“ tiše dodala a nechala tam Snapea samotného s jeho myšlenkami.

Nehodlala se vrátit zpět do společenské místnosti. Chtěla být sama a rozhodně netoužila poslouchat vyzvídání jejích spolužáků. Co se stalo, by jim stejně neřekla. Bezduše bloumala chodbami hradu a utápěla se ve vlastním zoufalství. Žádných slov nikdy nelitovala tolik, jako těch, která před pár okamžiky řekla Snapeovi.
Nepřála si, aby to tak dopadlo, chtěla se jen bránit, ale bylo patrné, že tady přestřelila. I když se mnohdy zdá, že útok je nejlepší obranou, ne vždy, to skutečně platí. A Darí poprvé narazila na případ, kde opak je pravdou.
„… Sladká Dario.“ ozval se tajemný hlas, jehož majitel seděl na okenním parapetu. Daria se otočila směrem k oknu a pohlédla na Temnou Amnell. Sklopila oči a stále se tvářila zničeně.
„Nejistota je tvým osudem, bolest je tvou zbraní.“ vznešeně pronesla Amnell. „A zoufalství je tvůj jediný spoluhráč.“ s největší tajemností dodala, než opět zmizela.
Darii utkvěla její slova v paměti. Stále si je omílala v hlavě dokola a dokola. Ať už jimi chtěla Temná Amnell říci cokoli, zaručeně měla pravdu. Teď už záleželo jen na Darii jak si tato slova vysvětlí a zdali se zaměří na jejich líc, světlou stránku, nebo rub, stránku stinnou.
„Bolest je tvou zbraní, bolest je tvou zbraní…“ tiše citovala tuto část, která jí z nějakého neznámého důvodu stále vězela v hlavě.
Nebyla si jistá ničím. Jen jedno věděla s naprostou přesností. Už jí zbývají necelé dva měsíce, než odsud odjede a nikdy se nevrátí. Tudíž cokoli bude chtít udělat, musí udělat co nejdříve. Jen kdyby alespoň věděla, co vlastně chce. Beznaděj je horší než smrt.
Daria stále přemýšlela nad slovy, která jí řekla Lady Amnell. Začínala se bát, bála se té nekončící, stále se prohlubující beznaděje. Už to nedokázala déle snášet. Vyrazila dolů po schodišti a mířila přímo do sklepení. Pevně rozhodnutá, že si se Snapem všechno vyřídí. Jenže jak už to bývá, tak i sebevětší nadšení vyprchá a dostaví se pochyby, které předčí prvotní rozhodnost pro věc. A tak Daria stála přede dveřmi Snapeova kabinetu, ruku položenou na klice. Přepadla ji nejistota a ona váhala, zda je vhodné, aby navštívila Snapea po tom, co se před chvílí stalo. Usilovně přemítala, jestli má vstoupit nebo raději odejít a počkat, co z toho vzejde.
Než se ale rozhodla, co tedy udělá, otevřely se dveře kabinetu a na prahu stanul profesor Snape, který se pravděpodobně chystal na svůj noční lov opozdilých studentů. Vyvalil na ni oči a dokonce se ani nesnažil zakrýt své překvapení. Poté jí mlčky pokynul, aby vešla a zavřel za nimi dveře. Otočil se tak, aby jí viděl do očí, ale jinak se nepohnul, stále stál v těch dveřích, které teď svým tělem zastoupil tak, že i kdyby se Daria snažila sebevíc, tak by kolem něj neprolezla.
Snape se na ni nepřetržitě díval a v očích se mu zračila nevyřčená otázka, co tu pohledává.
„Já…“ zaváhala. „… Pomiň, Severusi!“ tichounce zašeptala s očima skloněnýma k zemi. Sama netušila proč použila tak důvěrné oslovení, ale bylo jí to jedno. „Mrzí mě co jsem řekla. Já to tak nemyslela.“ zoufale vydechla a pohlédla Snapeovi do očí. Nebyla v nich ta charakteristická ignorace, nýbrž náznak pochopení. Stále však tyto oči působily chladným dojmem, kterého se už asi nikdy nezbaví.
Nastalo nekonečné ticho. Daria nevěděla co říct. Doufala, že Snape nějak zareaguje, ale on tam pouze stál nespouštějíc z ní zrak. Dívala se mu do očí a svým pohledem ho prosila, aby promluvil. Jeho mlčení ji ubíjelo a ona nevěděla, co má dělat. Měla na něj neuvěřitelný vztek. Tento muž ji trápil tak, jako ještě žádný před ním.
„Co kdybys už konečně něco řekl?!“ vybuchla jako sopka. Měla takovou chuť mu vrazit pár facek.
Snape však stále jen mlčel a nezdálo se, že by se chystal v brzkých sekundách nebo dokonce minutách tuto skutečnost jakkoli změnit. Zase se tvářil jako největší ignorant světa, což Darii na klidu nepřidalo. Jediné, k čemu se přemohl bylo, že odstoupil od dveří a tím Darii naznačil, že by měla raději odejít. V Darii se mísil pocit vzteku a zoufalství. Byla naprosto bezradná.
„Tak co po mě sakra chceš? Omluva ti nestačí, tak co! Řekni… co!“ ječela po něm a pomalu začínala ztrácet kontrolu nad svým jednáním. Odpovědí jí bylo jen další ohlušující ticho.
Daria už tuhle situaci nezvládala, toužila jen po jediném, vypadnout odsud a tohoto arogantního idiota už nikdy v životě nevidět.
„Fajn, máš co jsi chtěl!“ zoufale vykřikla a zamířila k východu. Vyšla z místnosti a prudce ze sebou praštila dveřmi, až se toto zadunění rozlehlo celým sklepením.
„Hej Wottonová, co tu hledáš.“ znechuceně pronesl Draco Malfoy, který se právě nacházel na chodbě.
„Do toho ti nic není!“ vyštěkla Darí.
„Slyšíš mě? Tady nemáš co pohledávat!“ osopil se Draco.
„Drž hubu ty idiote! Nemám na tebe náladu.“ vztekle křikla a vrhla po něm vražedným pohledem. Draco věděl, že jakmile je Daria v takovéto náladě, není radno ji provokovat a nejlepší je, se jí rovnou širokým obloukem vyhnout. A tak Malfoy bleskově zmizel v prvních dveřích, které byly na blízku, ale bylo více než jasné, že jakmile Daria zajde za roh, půjde na ni žalovat Snapeovi.
Daria zlostně kráčela chodbami hradu. Byla zoufalá ze Snapeova chování a naštvaná na své vlastní jednání. Společenskou místností jen proletěla a zmizela na schodišti k dívčím pokojům. Harry s Ronem a Hermionou se na sebe nechápavě podívali a nebyli schopni jediného slova nebo pohybu. Daria zalezla do postele a zatáhla závěsy. Bohatě jí stačily udivené pohledy jejích spolubydlících, nemínila čelit i přívalu otázek. Chtěla usnout, poté se znovu vzbudit a říct si, že to byl jen sen, jenže moc dobře si uvědomovala, co jsou výplody její fantazie a co skutečnost a tahle skutečnost byla nejdivočejším snem, který se jí kdy přihodil.