17. kapitola

Hermiona se ráno probudila, doufajíc, že se bude cítit lépe, ale strach ji ani na chvíli neopustil.
„Co přesně se včera v noci stalo?“ zeptala se Severuse, když se oblékal. Místo odpovědi se na ni podíval; nesnášel ranní tlachání, obzvlášť když měl odpovídat na její nesčetné otázky. Nicméně Hermiona si dobře uvědomovala, že dnes neodvede žádnou práci, pokud se nedozví, co přesně se stalo. Potřebovala slyšet, že se vše urovná.
„Mohl bys mi to říct rovnou. Sám víš, že si nedám pokoj, dokud nedostanu odpověď,“ poznamenala a přitom se také oblékla. Chvíli ji sledoval, než se konečně vzdal.
„Jak jsem řekl, všechno šlo podle plánu,“ začal zamračeně. „Malfoy a Pettigrew si právě užívají pohostinnosti bystrozorů v Azkabanu a já se vrátím k Pánovi zla, jakmile mě zavolá.“
„Ale jak si můžeš být jistý, že tě Ty-víš-kdo nepodezírá?“ zajímalo ji. Znala cenu informací, které jim přinášel, ale podle jejího názoru nemělo smysl položit za ně život.
„Ach, jistěže mě podezírá. Ovšem bez přímého důkazu nic nepodnikne, protože já jsem jediný, kdo mu může dát, po čem tolik touží,“ vysvětlil.
„Což je?“
„Potter.“
„Ale… to snad…,“ zarazila se.
„Ne dokud nebude připravený – a to nepotrvá dlouho. Až přijde čas, prozradím Pánovi zla, jak překonat naši obranu, a dám vědět Řádu, co mohou čekat od Smrtijedů.“
„Dokonalý špeh,“ poznamenala.
„Přesně,“ souhlasil, než zmizel z pokoje s pouhým zašustěním černého hábitu.
Několik dalších týdnů se zdálo, že měl pravdu. Situace se uklidnila a Severus nebyl znovu zavolán.
„Ticho před bouří,“ řekl jí jedné noci. Hermiona se však nepřestávala bát. Svíraly se jí vnitřnosti pokaždé, když si na to vzpomněla, a byla vděčná, že ji od neklidných myšlenek odvracely povinnosti spojené s jejím učednictvím a práce pro Řád. Ztratila Rona; neustála by ztrátu Severuse a snažila se tu představu potlačit.
Jak se blížil konec školního roku, Hermiona prožívala jistou úlevu. Byla tak zaneprázdněná, že zanedbávala i jídlo, spánek, a dokonce svého manžela. Sotva se viděli – jen pár minut ráno a pak večer před spaním. Toužila, aby se všechno vrátilo do správných kolejí, i když ji samotnou zajímalo, jak bude pokračovat jejich manželství, až válka skončí. Právě o tom přemítala jednou před spaním, když ji pak Severus probudil o pár hodin později.
„Hmm, co je?“ mumlala v polospánku.
„Proč sis mě vzala?“ zeptal se, „proč ne nějakého Weasleyho nebo někoho jiného z toho sakra dlouhého seznamu? Proč mě?“
„Jsou čtyři hodiny ráno,“ protestovala ospale.
„Chci vědět, proč sis mě vybrala,“ trval na svém.
„Přerušil jsi můj skvělý spánek, který je v poslední době tak vzácný, jenom proto, abych povzbudila tvé ego?“
„Fajn, tak nic,“ odsekl pobouřeně, otočil se a ulehl na polštář. Chvíli se na něj dívala a rozhodovala se, jestli se znovu uloží ke spánku, nebo zodpoví jeho otázku. Nakonec se rozhodla pro druhou možnost.
„Ne, počkej,“ řekla, sedla si a položila mu ruku na rameno, „těch důvodů bylo hodně.“
„Třeba?“ Otočil se k ní čelem.
„No… strategicky to bylo prospěšné pro nás oba. Ty sis upevnil své postavení u Ty-víš-koho a mohl jsi dál poskytovat Řádu informace, zatímco jsi mě uchránil před zástupem Malfoyů, Crabbeů a Nottů, kteří se na seznamu vyskytovali také. Mně zase profesorka McGonagallová nabídla učednictví, takže mi bydlení v Bradavicích přišlo vhod. A konečně – vážila jsem si tě a věřila jsem ti. Teď dokonce víc než předtím.“
„V pořádku,“ zazíval a zavřel oči.
„To je všechno? To je všechno?“ naštvala se.
„Ano, teď mě nech, jsou čtyři hodiny ráno.“
Nevěřícně se na něj dívala, ale on se jen otočil a spal. Lehla si, byla však rozčilená jeho smělostí a kuráží. Ráno se probudila a pořád musela uvažovat nad jeho divným chováním minulé noci, až ji zvědavost nakonec porazila.
„Proč jsi řekl ano?“ zeptala se ho během večeře.
„Co?“
„Proč jsi řekl ano? Proč sis mě vzal?“ zopakovala.
„Tady to nechci rozebírat,“ řekl tiše, přesto ostře.
„No, já jsem to taky nechtěla rozebírat ve čtyři ráno, ale stejně jsem ti vyhověla, protože jsem milující a starostlivá manželka.“
„Naznačuješ, že to já nedovedu?“ zeptal se kousavě.
„Milující a starostlivá manželka? Ne, ty jsi můj popudlivý, nevrlý, ačkoli občas láskyplný manžel, který mě vzbudil uprostřed noci, protože ho na jazyku pálila otázka, na kterou chtěl odpověď, ale teď odmítá zodpovědět mou, přestože ji pokládám v příhodnou dobu.“
„Večeři bych těžko považoval za příhodnou dobu, když nás může kdokoli slyšet,“ oponoval.
„Pořád lepší než čtyři ráno,“ odsekla.
„Teď ne,“ zašeptal ostře.
„Být vámi, Hermiono, dával bych si pozor,“ prohlásil Brumbál ze svého místa uprostřed stolu. „Severus má dnes na tváři nezbedný výraz.“
Potlačila úsměv, zatímco Severus střelil pohledem po řediteli. Pak se na ni zašklebil, jako by naznačoval, že starý muž s ním souhlasí. Rozhodla se vytrvat, než se vrátí do svých pokojů, takže než se dočkala druhého pokusu, Severus seděl na pohovce před krbem.
„Teď?“ optala se, naklonila se blíž a rukama mu objala hruď.
„Teď co?“ vrátil jí nabručeně, ale nesnažil se ji odehnat, proto pokračovala.
„Odpovíš teď na mou otázku?“
„Kterou…?“ protahoval. Věděl přesně, jakou otázku má na mysli, jen ji zkrátka rád zlobil. Hermiona se však nedala.
„Doufám, že je ta pohovka pohodlná,“ strašila ho, „protože v dohledné době na ní strávíš veškerý svůj čas.“ Jakmile domluvila, otočila se k odchodu, ale on ji zadržel.
„Tak tuhle otázku,“ prohlásil, když se vrátila a sedla si na kraj gauče.
„Ano, tuhle otázku.“
„Odpověď na ni je jednoduchá - stejná jako ta tvoje,“ odvětil nonšalantně.
„Tak proto!“ užasla, „tohle jsi přece ve Velké síni říct nemohl. Obával ses, že by někdo zaslechl, jak říkáš ‚Mám stejný názor jako ty, Hermiono.‘“
Pokrčil rameny. „Vážím si svého soukromí.“
„Ty tedy tvrdíš, že sis mě vzal, protože to byl dobrý strategický tah a že sis mě vážil a věřil mi?“ ptala se dál.
„Ano, navíc jakožto nevrlý a ošklivý muž středního věku si rád dopřeju manželskou trofej,“ dodal sarkasticky a strhl si ji do klína.
„Takže to pro tebe jsem? Trofej?“
„No, rozhodně dokážeš prozářit pokoj,“ vysvětlil a jal se ji líbat na krk. Široce se lichotce usmála, takové věci jí často neříkal. Její rozhořčení se rozplynulo a nahradila je sympatie.
„I když trofej by byla lepší. Je zticha, takže můžu známkovat domácí úkoly,“ dodal.
Přestala se usmívat. Nikdy nemohl říct nic pěkného; vždycky to musel zničit ironickou poznámkou. Nakonec ale nic víc nečekala, vždyť by to jinak ani nebyl Severus. V jeho řeči to vlastně bylo laškování. Ale ona by ráda slyšela, že ji miluje, že ji potřebuje a chce ji po svém boku. Když se však podívala do jeho šklebícího se obličeje, uvědomila si, že ta slova nepřijdou.
„Pokud bys raději opravoval úkoly,“ řekla, než ho políbila.
„Uvítám jiné návrhy,“ prohlásil poté.
„Ne,“ rozhodla se a přesedla si na druhý konec pohovky, „ty musíš opravit eseje a já přečíst pár knih. Nerada bych tě dál rušila.“ Lehce se usmála a vzala do ruky své čtení. Opravdu byla s povinnou četbou pro Minervu ve skluzu a potřebovala to dohnat.
„Možná později.“
„Možná,“ odtušila. Seděli na gauči, kde se oba po celý zbytek večera věnovali svým povinnostem, on na jednom konci, ona na druhém, ale nohy měla opřené na jeho klíně. Snažil se ji nenápadně lochtat brkem na chodidle, nicméně potom ho varovně nakopla, čímž si vysloužila další poznámku ohledně své osoby.
„Vážně bych si zasloužil trofej za to, že s tebou musím vycházet,“ pronesl jízlivě.
„Okamžitě napíšu ministrovi kouzel, aby ji nechal vyrobit,“ opáčila.
„Ať je hodně velká.“
Zakřenila se a pak obrátila pozornost zpět ke knize. Bohužel zjistila, že se vůbec nesoustředí. Pořád jí ležela v hlavě jeho včerejší otázka. Proč si ho vzala? Jistě, ministerstvo ji k tomu víceméně donutilo, ale tohle nečekala – vždyť si užívá domácího štěstí, odpočívá po dlouhém dni a flirtuje se svým manželem.
Rychle vzhlédla, když zasyčel a chytl se za předloktí. Odhodila knihu pryč a snažila se zachovat klid.
„Nečekej na mě,“ nařídil jí, než sáhl pro plášť. Nikdy ho neposlechla. Počká, až se vrátí.