19. kapitola

Daria s Hermionou se po útoku mozkomorů vzpamatovaly poměrně rychle. Nic jiné jim ani nezbývalo, protože závěrečné zkoušky se kvapem blížily. Jak dny plynuly, pomalu upadaly v zapomnění i smyšlené fámy o boji s mozkomory, které kolovaly po celé škole a každá kolej měla znění tohoto příběhu upravené dle vlastní potřeby, proto se mnohdy jednotlivé kolejní verze značně lišily.

Zkouškový týden byl hektický. Všichni studenti doháněli vědomosti, které nestihli nasbírat během celého roku. Proto se stále častěji stávalo, že se jim u zkoušek nevedlo zrovna nejlépe. Harry s Ronem byli jedni z těch, kteří si veškeré učení nechávali na poslední chvíli a teď, v zkouškovém období nevěděli, co se mají učit dřív. Nakonec se i jim podařilo zkoušky úspěšně zvládnout, ale na konci týdne měli značně pocuchané nervy. Letos jim více vadila zkouška z přemisťování, jako samotné lektvary. Co se týkalo Darie a Hermiony, ty zvládly veškeré zkoušky bez větších problémů.
Jakmile se ministerstvo dozvědělo, že mozkomoři se přidali k Voldemortovi, okamžitě poslalo bystrozory do Azkabanu, aby zabránili útěku smrtijedů, kteří se snažili neupozorňovat na sebe žádným způsobem, proto stále setrvávali ve vězení. I přes urputné boje se podařilo několika smrtijedům uniknout společně se všemi mozkomory, kteří neměli sebemenší důvod zde zůstávat. Ti smrtijedi, kteří už měli méně štěstí při útěku, byli buď zabiti, nebo zavřeni zpět do cel, tentokrát hlídáni kouzelníky z řad ministerstva.
Snape přestal Darii tolik přehlížet a opět jí věnoval svou pozornost, ale stejným dílem, jako ostatním studentům. Stále však mezi nimi panovala určitá nejistota, které se nedokázal ani jeden z nich zbavit. Bylo mezi nimi tolik nezodpovězených otázek a spousta neodhalených tajemství.
Konec školního roku doslova klepal na dveře. Po skončení zkoušek už se studenti o učení nezajímali a věnovali se svým zálibám. Dalo by se říci, že už pro ně prázdniny nastaly. Většina žáků se teď velkou část svého volného času zdržovala na bradavických pozemcích, ale i tak byly společenské místnosti přeplněny výskajícím studenty.
Harry s Ronem, Darií a Hermionou seděli v rohu společenské místnosti, zrovna se vrátili z návštěvy u Hagrida. Ron okamžitě vytáhl kouzelnické šachy a pokračovali s Harrym v rozehrané partii. Hermiona s Darií je pozorovaly a ještě si u toho stihly popovídat.
Harry se zrovna chystal táhnout, když se jeho ruka zastavila vprostřed pohybu a celý zbledl v obličeji.
„Harry, jsi v pořádku?“ zeptala se Hermiona a přejela mu rukou před očima, ale Harry nereagoval.
„Harry, slyšíš?“ tázala se Daria.
„Myslíte, že má zase jedno z těch svých vidění?“ opatrně pronesl Ron.
„Vypadá to tak.“ odvětila Hermiona.
„Prober se!“ zatřásla s ním Daria, ale Harry se ani nepohnul.
Ještě chvíli na něj všichni koukali a přemýšleli, jak ho vrátit do reality. Raději nechtěli vědět, co zase vidí, jinak to dopadne jako naposledy s tím smrtijedem v Bradavicích, který tu beztak nebyl, jinak by se už něco stalo.
Po chvíli sebou Harry trhl a vytřeštil na ostatní oči. Když viděla Darí jeho výraz, povzdechla si, co z něj zase vyleze: „Hm, tak co se zase děje?“ optala se znuděným tónem. Harry však mlčel a tvářil se vyjeveně.
„Harry, jestli nám to nechceš říct, tak si to klidně nechej pro sebe.“ odtušila Daria. Harry už se ale zdál být sdílnější a dramaticky vydechl: „Voldemort je v Bradavicích.“
Ron se zatvářil ještě zděšeněji jako Harry před tím. Na Darii to však bylo trochu moc a vyprskla smíchy. Takovou reakci Harry ani nikdo z přítomných neočekával. „Co ti na tom připadá směšné?!“ osopil se na ni Harry.
„Větší blbost už jsi snad nemohl plácnout.“ a ještě značnou chvíli se dusila smíchy. Hermiona hleděla na Darii, pak zase na Harryho a nakonec pronesla: „Hm, Harry, ale Darí má pravdu, to je nesmysl, jak by se asi Voldemort dostal do Bradavic?“
„Víš jak? Asi tak jako ten smrtijed, který tu ani nebyl, že?“ ironicky odtušila Daria a už se tolik nesmála.
„Hele, dej si bacha, co říkáš. Je to pravda, já jsem ho viděl, je v Tajemné komnatě.“ sykl po Darii Harry.
„A kde jinde, že? Asi těžko bude u Brumbála na čaji?“ sarkasticky odvětila. Harry zrudl vztekem, ale už nic neříkal.
„Ale… co když tu vážně je.“ vystrašeně pípl Ron.
„Ano Ronánku, určitě tu je a chystá se tě zabít, víš?“ stále Darii nepřešla ta přehnaná ironie.
„Ty jsi… jestli nechceš věřit, tak nevěř, ale já tam jdu.“ radikálně prohlásil Harry. „Běž si, nikdo tě nedrží.“ křikla po něm Darí.
„Tak dost. Přestaneme se hádat a v klidu to probereme.“ zastavila jejich hádku Hermiona.
„Já s ní nic probírat nebudu.“ vydechl Harry.
„Ticho, teď mluvím já.“ odbyla ho Hermiona.
„Tak nám přesně řekni, co jsi viděl.“ nařídila Harrymu, ten se sice nejdřív trochu vzpíral, ale nakonec podlehl a všechno jim převyprávěl. „…Voldemort je v Tajemné komnatě a musíme tam jít co nejdřív, aby neutekl.“ na závěr dodal.
„Ne, musíš tam jít co nejdřív, aby tě ještě stihl zabít, než odejde. Není tahle verze pravdivější?“ odtušila vztekle Daria, které se stále více utvrzovala v tom, že jí Harry leze na nervy.
„No tak Darí.“ okřikla ji Hermiona.
„Dělej si co chceš, ale já tam jdu.“ odhodlaně pronesl Harry.
„Já tam jdu s tebou.“ oddaně vydechl Ron, ale bylo na něm vidět, že se tam zrovna dvakrát nehrne.
„Nemůžete tam jít sami dva.“ zarazila je Hermiona.
„Tak tam půjdeme všichni, celá Brumbálova armáda.“ obhajoval své přesvědčení, že se tam vydá.
„Výtečně Harry.“ zvolala Daria. „Proč bys měl umřít jen ty, když můžeme umřít všichni?!“ kousavě pronesla.
„Přestaň Darí, chováš se dětinsky.“ vyjela po ní Hermiona. Daria se díky těmto slovům zamyslela nad svým jednáním a pomalu jí docházelo, že její chování není zrovna ideální.
„Promiň.“ omluvně pohlédla na Hermionu.
„Tak tedy fajn. Řekneme třeba Ginny a Lence, to by mělo stačit. Nemusíme zalarmovat celý hrad.“ svolila Hermiona, ale jen proto, že vážně pochybovala o pravdivosti Harryho vidění.
„A řekneme to Brumbálovi?“ tázal se Ron.
„Ne, ten by nám tam potom nedovolil jít.“ pronesl tvrdě Harry.
„Půjdeš s náma?“ otočila se Hermiona na Darii.
„Hm, dobrá.“ rezignovala Daria.
„Tak fajn.“ odvětil Harry, kterého už vztek přešel.

Netrvalo ani 10 minut a Ginny s Lenkou byly v pohotovosti zavřené v komnatě nejvyšší potřeby. Nakonec se ještě rozhodli, že řeknou i Nevillovi, Deanovi a Seamusovi. Harry však trval i na Cho, což už se ostatním tolik nezamlouvalo, ale bláznům se nemá odporovat. Harry jim sdělil důvod tohoto nečekaného shromáždění a dočkal se podobných reakcí, jakou předvedl Ron. Všichni nově příchozí na něj nevěřícně zírali a zdálo se, že mu naprosto věří. Daria si jen v duchu povzdechla, ale raději se do toho nemotala, jinak by to zase dopadlo špatně. Jediná Lenka se zachovala jako Daria a začala se smát, jenže to nikoho nepřekvapilo, od ní to všichni očekávali. Neville nebyl zrovna nadšený z představy, že půjde do Tajemné komnaty a tím spíš ne, že by tam někde měl narazit na Voldemorta.
„Ale Harry, jsi si jistý, že je to dobrý nápad?“ zaváhal Seamus.
„Ano, musíme jednat rychle, jinak Voldemort zmizí.“ odtušil Harry a zatvářil se uraženě, že o jeho rozhodnutí někdo zapochyboval.
„Jenže co chceš dělat? Co když tam vážně je? Vždyť nás může zabít.“ doplnil Seamuse Dean.
„To je taky možnost.“ přiznal Harry, ale očividně ho fakt možné smrti netížil. „Já jdu rozhodně s tebou!“ nadšeně zvolala Lenka, která se do téhle chvíle zdržovala konverzace.
„Hm, já taky.“ přidala se Ginny, ale už ne tak horlivě.
„I já.“ odvětila Cho. Hermiona se na ni podívala v nenávistným pohledem, byla by raději, kdyby odmítla.
„A co ty Neville?“ otočil se Harry na Nevilla, který nejdříve váhal, ale nakonec souhlasil. Teď už záleželo jen na tom, jak odpoví Seamus s Deanem, kteří si nebyli jistí, co by měli udělat, ale po chvíli, stejně jako Neville, souhlasili.
Umyvárna Ufňukané Uršuly byla jako vždy prázdná a tentokrát tu dokonce nebyla ani samotná Uršula. Harry přistoupil k umyvadlu, které vypadalo úplně obyčejně, ale Harry s Ronem věděli, co skrývá za tajemství. Na jednom z měděných kohoutků byl vyrytý malý had. Harry se na něj soustředil a představil si, že je živý. Otevřel ústa a místo toho, aby něco řekl, pouze zasyčel. Kohoutek se v tom okamžiku rozzářil, začal se otáčet, až se dalo do pohybu celé umyvadlo. Před nimi se otevřel vchod do Tajemné komnaty, potrubí natolik široké, že se do něj vešel i dospělý člověk.
Všichni kromě Harryho a Rona zírali na otvor s úžasem. Harry je vybídl, aby jej následovali. Řítili se prudce dolů potrubím jako na velké skluzavce, která se stáčela jednu chvíli doprava, poté zase doleva a po stranách vybíhaly další desítky potrubí. Oni však pokračovali tím hlavním stále níž a níž, až nakonec skončili hluboko pod hradem na studené kamenné zemi.
Harry se ani nezastavil a pokračoval temnou chodbou dál. Ostatní se rychle vyhrabali na nohy a snažili se ho dohnat. Procházeli dlouhou chodbou na jejímž konci se zastavili před zdí, na které byli vytesaní dva propletení hadi, místo očí měli velké třpytící se smaragdy. Harry jim opět hadím jazykem nařídil, aby otevřeli. Hadi se od sebe oddělili a stěna za nimi se rozestoupila, aby uvolnila vchod do dlouhé síně, po jejíchž stranách stály sloupy s dalšími vytesanými hady. Na druhém konci sálu stála obrovská socha Salazara Zmijozela.
Harry vytáhl hůlku a byl ve střehu. Voldemorta nebylo nikde vidět, ale klidně mohl být schovaný za jedním ze sloupů. Všichni opatrně postupovali vpřed, hůlky natažené před sebou. Došli až k nohám Zmijozelovy sochy, ale Voldemort nikde.
„Hm, kde ho máš?“ odtušila nevrle Daria, která přesně tohle očekávala.
„Byl tu, jsem si jistý.“ odvětil Harry. „Někde tu je, vím to, cítím to.“ pokračoval. „Jenže tady není a jinou cestu než ta, kterou jsme přišli, tu nevidím.“ povzdechla si Hermiona a rozhlížela se po místnosti.
„Já… já… bych raději šel.“ vykoktal vyděšeně Neville.
„Neboj se, Bazilišek už tu dávno není.“ utěšovala ho Ginny.
„Harry, ale on tu vážně nikde není.“ váhavě pronesl Ron.
„Je!“ křikl Harry a usilovně se rozhlížel. Daria se nakonec rozhodla, že ho v tomto bláznovství podpoří a zeptala se ho: „Jsi si jistý, že nevíš o jiném vchodu? Přemýšlej.“
„Já… ne, nevzpomínám si.“ posmutněl Harry.
Daria se otočila k nejbližší stěně a prohlížela si ji. Najednou se jí v zorném poli zjevila Temná Amnell ve své dokonalé tajemné kráse. Daria se na ni podívala nevěřícně, pak se rozhlédla po ostatních a zjistila, že buď si jí nikdo ještě nevšimnul, nebo ji vidí jen ona, což bylo pravděpodobnější zvláště v případě, když se Ron díval skrz její průhledné tělo na nejbližší sloup. Darí se opět otočila jejím směrem a upřela své oči na Lady.
„Ó sladká Dario.“ pronesla s nepředstíranou noblesou.
„I ústa mohou býti prostředkem k dosažení cíle.“ záhadně pronesla, decentně pokývla hlavou na znamení rozloučení a zmizela stejně rychle, jako se objevila. Daria zírala na místo, kde se Lady Amnell nacházela naposledy a stále si opakovala tuto jedinou větu. Co to mělo znamenat? Darí tato slova probírala ze všech stran, ale stále jí to nedávalo smysl. Koho se má zeptat, aby se dostala tam, kam potřebuje? „Harry, určitě si nevzpomeneš na jiný vchod? Jakýkoli.“ opětovně se zeptala, ale Harry zavrtěl hlavou v záporné odpovědi.
„Hm, kudy vlastně přišel ten Bazilišek?“ zeptala se Cho.
„Ten…“ zaváhal Harry. „Myslím, že vylezl z úst té sochy.“ dokončil větu.
„To bude ono!“ zvolala Ginny.
I Daria si byla jistá, že přišli na správnou stopu, teď jí konečně dávala smysl slova Lady Amnell. Harry se zahleděl na sochu a opět něco zasyčel, ale nic se nestalo. „Sakra.“ ulevil si.
„Harry, no tak, určitě víš, jak se tam dostat.“ povzbudila ho Cho a věnovala mu vlídný úsměv.
„Nevím, nejde to.“ vzdychl.
„Vzpomeň si, Tom přeci toho Baziliška musel nějak vpustit dovnitř.“ dorážela Ginny.
„To je hrozně dávno, jak si to mám sakra pamatovat.“ rozkřikl se Harry.
„Nekřič a zkus si vzpomenout, co přesně říkal Raddle?“ pronesla Hermiona.
„I ústa mohou býti prostředkem k dosažení cíle.“ zopakovala polohlasně Daria to, co jí před chvíli řekla Amnell a ani nevěděla, proč to udělala.
„Co?“ nechápal Harry, ale jako by tato věta byla posledním dílem skládačky, vzpomněl si na slova, která vyřkl Tom, aby otevřel vchod pro Baziliška.
„Už to mám.“ vykřikl, otočil se k soše a pokračoval: „Promluv ke mně, Zmijozele, největší z bradavických Čtyř.“ Těmto slovům však nikdo kromě Harryho nerozuměl, protože jediný zvuk, který vycházel z Harryho úst bylo podivné syčení.
Zmijozelova kamenná tvář jako by ožila a jeho ústa se otevírala víc a víc, až se objevila velká černá díra, vchod, který hledali. Všichni svorně hleděli do temných hlubin Zmijozelových úst až na Nevilla: „Malfoyi, co tu děláš?!“ Všichni se okamžitě otočili a spatřili Malfoye, který se k nim blížil.
„Potter a spol. Zase porušuješ pravidla?“ arogantně odfrkl.
„Jak ses sem dostal? Vypadni odsud.“ křikl Ron.
„Weasley, tvoje zrzavá hlava se nedá přehlídnout, zvlášť ne, když leze na dívčí záchodky.“ odsekl Malfoy.
„Ty…“ vyjel Ron, ale Harry ho zadržel.
„Jak jsi věděl, že sem jdeme.“ zeptala se Daria. Předešlá odpověď jí nestačila. „Co je ti do toho.“ osopil se Draco.
„Tak to konečně vyklop.“ sykl na něj Harry.
„A když řeknu, že jsem dostal anonym s tipem?“ odsekl Malfoy s vítězným úsměvem.
Harry se zatvářil vztekle a napřáhl ruku s hůlkou. „Okamžitě zmiz!“ křikl. „Nebo co?“ provokoval Malfoy.
„Nebo tohle… PETRIFICUS TOTALUS.“ zvolal kouzlo, jímž omráčil Malfoye. „Harry!“ okřikla ho Hermiona, ale Harry jí nevnímal.
„Deane, Seamusi, mohli byste ho pohlídat? Díky.“ pronesl tato slova spíše jako rozkaz než prosbu.
„Jasně.“ odpověděli zaráz.
Harry se otočil k soše a vyšplhal až k jejím ústům. Nebylo to nic náročného, jako by ta socha byla tesána tak, aby se po ní dalo vylézt nahoru. První ho následovala Cho.
Harry jí nahoře pomohl vyškrábat se až do chodby, která stále stoupala vzhůru.
Nakonec se nahoru vyšplhali i Hermiona s Darií, Ginny, Ronem, Lenkou a Nevillem.
Všichni se zahleděli do neznámé temnoty této chodby a nikdo z nich netušil, co je čeká na jejím konci.