19. kapitola

Čekání. Všichni a všechno bylo připraveno a nezbývalo nic než počkat na konec. Hermiona seděla s Harrym na své oblíbené lavičce u jezera a užívala si slunce a klidu.
„Je zvláštní být zase v Bradavicích, viď?“ řekl Harry.
„Ne tak docela,“ odvětila, „já nikdy pořádně neodešla.“
„Pravda.“
„Ačkoli je divné být tu s tebou bez Rona,“ přiznala. Harry pokývnul a stočil pohled jinam. Hermiona náhle zalitovala, že se o tom zmínila. Jen stěží si uvědomovala, že jeden z jejích nejlepších přátel už navždy odešel.
„Pamatuješ, jak jsme tě hodili do jezera?“ otočil se k ní Harry potom a usmíval se.
„Jak bych mohla zapomenout? Už nikdy nechci vidět obří oliheň tak zblízka.“
„To byl Ronův nápad. Vždycky měl skvělé nápady.“
Hermiona nesouhlasila. Ve většině případů kvůli Ronovým nápadům ztratil Nebelvír body ve školním poháru a oni tři dostali školní trest, nebo třeba jako ona skončili v jezeře.
„Chybí mi,“ prohlásila místo toho. Vždyť to vlastně byly krásné vzpomínky.
„Mně taky. Mám tě hodit do jezera, abychom si připomněli staré časy?“ zeptal se Harry poťouchle a vzal ji za paži.
„Ne, tedy pokud nechceš, abych tě zaklela až do příštího úterý. Jistě si pamatuješ, že vám to vyšlo jenom proto, že jste mě zbavili hůlky,“ protestovala, setřásla ho ze sebe a sáhla do kapsy. Harry zvedl ruce na znamení porážky.
„Dobrá, dobrá, snad příště,“ zasmál se. „Jak tě zvládá Snape?“
„Vlastně velice působivě,“ pronesla suše. Chvíli na ni civěl, jako by před ním stála obtížná úloha z věštění z čísel.
„Je mi to líto,“ řekl náhle. Vzal ji za ruce.
„Co?“
„Že sis musela vzít toho mizeru,“ vysvětlil. „Zasloužila by sis někoho lepšího.“ Vytrhla se mu.
„To neříkej!“
„Ty jsi šťastná, Hermiono?“ chtěl vědět.
„Já… myslím, že ano,“ zadrhla se.
„Myslíš?“
„No, je to těžké posoudit, když žijeme ve válce,“ vysvětlovala rozhořčeně. „Někdy uvažuji, jak by to vypadalo, když by válka skončila a my byli spolu. Teď se sotva vidíme – jsme oba zaneprázdnění, on špehuje a učí, já jsem v učednictví a mám povinnosti vůči Řádu. Ale když jsme spolu, tak je to většinou příjemné. Nevím. Jsem zmatená. On mě mate. Někdy hraje milujícího a pozorného manžela, jindy je jako cizinec.“
„Ale hádali jste se onehdy v knihovně, když jsem tam přišel, že?“ zajímal se.
„To jsme se neshodli v názorech. Někdy pohlížíme na věci z jiného úhlu,“ objasnila.
V podstatě říkala pravdu. Nezvýšili na sebe hlas, použili minimum ironie, což byl u Severuse div. Ale některé záležitosti byly rozhodnuty, i když si Hermiona nebyla zcela jistá, které přesně. Severus se jí v posledních dnech vyhýbal a mluvil s ní, jen pokud nebylo zbytí.
„Chceš o tom mluvit?“ řekl Harry.
Podívala se na něj. Viděla jeho bolestivý výraz, z kterého vyčetla, že ho stálo všechnu sílu, aby jí tu otázku položil. Diskuze o jejím manželství s nenáviděným profesorem lektvarů nefigurovalo mezi jeho oblíbenými konverzačními tématy.
„Nevěří, že by ho někdo mohl mít rád nebo milovat. Myslí, že ho všichni trpí jen proto, že je užitečný,“ prozradila mu.
„Myslel jsem, že to tak je,“ řekl Harry posměšně.
„Přestaň! Kdy se vy dva začnete vůči sobě chovat jako dospělí lidé?“
„On si začal,“ bránil se Harry, ale zněl jak malé dítě.
„To bylo velice dospělé, Harry,“ vyštěkla, ale on zklidnil její rozhořčení svým úsměvem. Oba dva ji dokázali rozesmát, přála si jen, aby spolu vycházeli. Několik dalších minut seděli tiše a pozorovali obří oliheň, jak plave a hraje si.
„Proboha!“ přerušila Hermiona jejich klid.
„Co je?“ vyzvídal Harry.
„Severus… zeptal se mě, proč jsem si ho vzala. Já mu řekla… řekla jsem mu, že mi to přišlo vhod, že to byl strategicky dobrý tah.“
„No a?“
„Copak to nechápeš? Řekla jsem mu, že jsem si ho vzala, protože se mi to hodilo, podpořilo to mé záměry. A před tím setkáním jsem…,“ zarazila se. Testoval její city, teď už to věděla. Nikomu nevěřil, jedině možná jí nebo Brumbálovi, a ona tu důvěru zničila. Zničila všechno.
„Uvidíme se později,“ křikl za ní Harry, když se rozběhla zpátky k hradu. Jejich celé manželství bylo o tom, že se snažili buď jeden druhým manipulovat, nebo toho druhého nasměrovat podle vlastního přesvědčení. Chvil opravdových rozhovorů bez přetvářky bylo málo. Potřebovala najít Severuse a všechno mu vysvětlit, uvést to na pravou míru.
Nebyl ve svém kabinetu, ani ve třídě, ani v jejich bytě. Prošla celý hrad, ptala se duchů i obrazů, jestli neviděli profesora Snapea, ale když se držela jejich pokynů, akorát se ztratila. Stála v tiché chodbě a z nedaleké třídy uslyšela rachot. Vytáhla z kapsy hůlku a opatrně vstoupila. Všichni na hradě byli poslední dobou jako na trní a ji rozrušil jakýkoli nepovědomý zvuk.
Nic to nebude, pomyslela si, když procházela uličkou na druhý konec třídy. Zdála se prázdná. Potichu se zasmála svým paranoidním představám a otočila se k odchodu. Zadívala se na první lavici – někdy si přála, aby se mohla vrátit do školních let, kdy její největší starost byla, jestli ji Snape vyzkouší z protijedů a zmenšovacích lektvarů zároveň. Ačkoli tehdy ji rozrušovaly i jiné věci – Voldemort, bazilišek nebo uprchlý vězeň. Vedla přímo vzrušující život.
„Expelliarmus,“ slyšela hlas za zády a hůlka jí vylétla z ruky. Hermiona ztuhla.
„Ach, to je paní Snapeová – Severusova žena, mudlovská šmejdka.“
Vzhlédla a zjistila, že cestu ven jí zastoupila Bellatrix Lestrangeová, která si teď ležérně pohrávala s její hůlkou. Musela se schovávat za dveřmi, když Hermiona vešla.
„Umírala jsem touhou vás potkat, vážně. Párkrát jsme na sebe již narazily, ale nebylo příliš času si popovídat.“
Hermiona se nevěřícně zadívala na ženu stojící naproti. Nebyl čas si popovídat? Potkaly se jednou – na ministerstvu kouzel, když byla v pátém ročníku a později v jedné potyčce venku v Londýně. K Hermioně se donesly zvěsti, že Bellatrix je šílená, a teď tomu i věřila.
„Obávám se, že budeme muset vydržet ještě chvíli,“ oznámila jí Hermiona a doufala, že se v jejím hlase neodrazil strach člověka, kterého připravili o jeho zbraň. „Jsem teď mírně zaneprázdněná.“
„Bez hůlky už ne,“ poukázala Bellatrix. Hermiona se otřásla. Byla to pravda; nemohla nic podniknout, protože Bellatrix měla její hůlku a blokovala východ.
„Pojďme si promluvit o Severusovi, co vy na to? Povězte mi, milujete ho?“
„Samozřejmě že ano,“ odvětila Hermiona bezmyšlenkovitě. Věděla, že ho miluje, ačkoli to nikdy nepřiznala nahlas, a teď si uvědomila, že Bellatrix se to bohužel dozvěděla dříve než Severus.
„Crucio!“ vykřikla Bellatrix bez varování a zamířila na ni její vlastní hůlkou. Hermiona spadla na zem a rvala si vlasy z hlavy v marném pokusu odvrátit bolest. Harry se jí snažil popsat ten pocit, který viděla ve čtvrtém ročníku, když Barty Skrk kletbou mučil na hodině pavouky, ale nic ji nemohlo připravit na krutou realitu. Trvalo to jen minutu, pak Bellatrix povolila.
Zalapala po dechu, v kůži jí bolestivě píchalo.
„Vy ho vážně milujete? No tak, řekněte mi pravdu. Tohle není výslech z ministerstva.“
Hermiona nepromluvila, místo toho kývnutím hlavy potvrdila svou předchozí odpověď.
„Crucio!“
Opět se válela na zemi v bolestivé agónii. Pouhé minuty dosahovaly délky věčnosti, a když kletba ustala, vydral se jí z hrdla sten.
„Milujete ho?“ trvala na svém Bellatrix.
„Ano,“ odpověděla slabě. „Je chytrý, statečný a vtipný. Je to dobrý a čestný muž.“
„Hlupačko! Využívá tě, protože mu dokážeš poskytnout potřebné informace. Co říkáš tomu, že sebemenší Potterovo tajemství, které jsi prozradila, se ihned doneslo Pánovi zla? Způsobila sis svou zkázu,“ vysmívala se Bellatrix bez milosti.
„A ty si způsobíš svou, pokud si nedáš pozor,“ ozval se hluboký hlas. Hermiona vzhlédla ke dveřím a spatřila v nich Severuse.
„Pročpak, Severusi,“ uculovala se Bellatrix. „Tvoje žena a já jsme právě vedly menší rozhovor. Přidáš se?“
Severus se zamračil, protáhl se kolem ní k Hermioně, která stále ležela na podlaze. Sklonil se k ní a pomohl jí na kolena. Pohladil ji po vlasech a pak jí vzal obličej do rukou; jeho ruce zchladily její horkou kůži.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se měkce. Slabě přikývla.
„Teď už nemusíš nic předstírat, drahý Severusi,“ pronesla Bellatrix. „Až Pán zla porazí Pottera, už nebudeš muset pokračovat v téhle lži.“
„To není lež,“ prohlásil Severus rychle a otočil se k ní čelem.
„Já vím. Ona tě vážně miluje? Chápeš to?“ otázala se s pohrdáním a neschopností uvěřit skutečnosti. „Jsi lepší špeh, než bych kdy byla ochotná přiznat, Severusi. Ale teď už je konec. Nepobavíš se se mnou trochu?“ Opět zvedla hůlku a Hermiona ucukla.
„Ne!“ V Severusově hlase se odrazila veškerá autorita nasbíraná během učitelských let. „Expelliarmus!“
Hermionina hůlka vylétla Bellatrix z ruky a oči se jí rozšířily překvapením z nečekané zrady. Hermiona hůlku chytila.
„Mdloby na tebe!“ zaječela a zamířila na ženu, než stihla vytáhnout další hůlku. Červený záblesk světla udeřil Bellatrix doprostřed hrudi, odhodil ji několik stop zpátky, až skončila v troskách školních lavic. Hermiona pořád zůstávala na kolenou, ale teď si zhluboka oddechla, i když hůlku držela pevně v ruce. Bylo příliš brzy na odpočinek. Vzhlédla k Severusovi a natáhla se po jeho ruce. Podíval se na ni s výrazem, který ještě nikdy neviděla.
„Hermiono, já…,“ začal, ale nedokončil. Věděla, že hledá správná slova, která tak málo používal, pokud je vůbec někdy použil. Lehce se usmála, ale pak zavřela oči, jako by ten jediný pohyb znovu probudil bolest z mučicí kletby.
„Děkuji ti,“ přerušila jeho zaváhání. Nevěděla, jestli si někdy nahlas řeknou, co doopravdy cítí, ale najednou to nebylo důležité. Dokázal jí svou lásku tím, že s ní teď byl.
„Rádo se stalo,“ odvětil a očividně se mu ulevilo, že nemusí vyjádřit své emoce.
Pak se ve dveřích objevili Remus s Harrym.
„Hermiono!“ zařval Harry.
„Dělali jsme si starosti, když jsi nepřišla na večeři. Jsi v pořádku?“ zeptal se Remus a vstoupil.
„Teď ano,“ odpověděla a ukázala na nehybné tělo Bellatrix Lestrangeové ležící na zemi.
„A ty, Severusi?“ zajímal se dál Remus a pohlížel na svého spolužáka. Snape krátce přikývl a pomohl Hermioně na nohy.
„Je to tady, že?“ zeptal se Harry tiše a zíral na zem.
„Vskutku ano, pane Pottere,“ potvrdil Severus jízlivě, „právě na to jste čekal, ne?“
„Ne… tedy… vlastně ano,“ zakoktal se Harry. „Děkuji vám,“ prohlásil nakonec a jeho zelené oči nebyly nikdy tak vážné.
„Nic nedělám pro vás, Pottere,“ reagoval Snape ostře.
„Nikdy jsem se vás o nic neprosil, Snape,“ nenechal si líbit Harry.
„Přestaňte!“ zakřičela Hermiona. Tři muži se na ni podívali.
„Má pravdu,“ přiznal Harry po chvíli.
„Nemáme čas na vaše naivní pokusy o usmíření,“ pronesl Severus. Harry ho propaloval pohledem a Hermiona mu stiskla ruku.
„Musíme vyhrát válku,“ dokončil.