2. kapitola 1 část
Druhý den se probudila pozdě. Chvíli ospale uvažovala, kde se to vlastně nachází. Potom ale její zrak padl na brokátový baldachýn nad postelí, na němž byl vyšit erb Bradavic. Vzpomněla si a slastně se protáhla. Nebylo kam spěchat, byly přece prázdniny! Překulila se na bok a rozhlédla se po pokoji. V dopoledním světle vypadal snad ještě lépe. Vyskočila z postele a otevřela okno. Venku to krásně vonělo létem a jezero pod hradem lákalo k vykoupání.
‘Ne, to je šílené,’ zamítla smělou myšlenku. Nepotřebovala se hned první den ukazovat ostatním, jak se cáká v jezeře. Mysleli by si o ní, že je divoženka. Beztak na ni koukají divně kvůli tomu, že je víla... Náhle si vzpomněla na včerejší večer a na to, co jí řekl na chodbě Snape. Kupodivu ji to již nerozčilovalo a naopak se tomu zasmála.
‘Ano, všichni jsou divní. A proto mě mezi sebe tak ochotně vzali,’ pomyslela si vesele. Potom odešla do koupelny, která byla hned vedle její komnaty. V zrcadle shledala svůj obraz již lépe vypadajícím.
Vykoupala se a umyla si vlasy. Když vyšla z koupelny, zamotaná do osušky, čekal na ni na stolku u okna podnos s konvicí a horou toastů. Skřítci se činili.
„Tedy tomu říkám komfort,“ zhodnotila dívka a oblékla si šedomodré lněné letní šaty. Potom se pustila do snídaně. Hleděla přitom z okna na jezero a její pohled začínal být čím dál tím víc odhodlaný. Náhle se zvedla a rázně vyšla z pokoje.
Albus Brumbál právě pozoroval něco dlouhým stříbrným dalekohledem stoje u vysokého okna ve své pracovně, když se ozvalo zaklepání.
„Jen dále!“ zvolal, aniž by ustal ve své činnosti.
„Dobré ráno,“ pozdravila Julie a zastavila se u dveří.
„Á, kolegyně! Skvělé ráno, že?“ vesele oslovil příchozí stále s přístrojem u oka. „Co potřebuješ, Julie?“ optal se potom. Vypadal vážně majestátně. Ranní světlo mu dopadalo na vyšívaný hábit a třpytilo se mu v dlouhých stříbřitých vlasech.
„Já jsem se chtěla na něco zeptat,“ ztišila dívka hlas. Odvaha ji pojednou opouštěla.
„Nu?“ otočil se ředitel rázně a pohlédl na ni zkoumavým zrakem.
„A také bych vám chtěla poděkovat za to, co jste pro mě udělal,“ vyhrkla Julie. „Tam v lese jste mne zachránil! Vlastně mě ochraňujete od prvního dne, co jsem zde.“ Julie najednou pocítila silnou vděčnost a potřebu ji vyjádřit.
„Vím, že jste mi dal to místo, abyste mě chránil před Malfoyem a Gurusem Readem...“
„Ano, to víme oba. Ale část tvého vděku si zaslouží též profesor Snape, protože to on mne dovedl k myšlence tě zaměstnat. Ale proto jsi nepřišla, že?“ přerušil ji s moudrým úsměvem.
„Totiž, já jsem se rozhodla... Chci svědčit proti Luciusi Malfoyovi!“ vychrlila ze sebe a čekala, co bude.
„Jistě, jistě,“ zadumal se ředitel a poodešel ke svému stolu. „Posaď se, Julie,“ ukázal na křeslo naproti.
„Víš,“ začal pomalu a založil si na stole štíhlé ruce s velkými prsteny. „Je to složitá záležitost, to s Luciusem. Nevím kde bych začal a nechci tě nudit... Zkrátka faktem je, že já a Lucius navzájem o sobě víme velmi mnoho. Já například vím, že je Smrtijed, že jím vždycky byl a hodlá být i nadále. Přesto jsem nucen celé roky tolerovat to, jak se snaží ovlivňovat chod Bradavic a jak působí na ministra. Malfoyovi jsou starý rod a nebojí se využívat svých privilegií. Lucius samozřejmě nemá tušení o mé spolupráci se Severusem. Takže je jasné, že nemohu nikdy použít získané informace proti panu Malfoyovi, pokud nechci ohrozit svého tajného spojence. Na druhou stranu, Malfoy toho ví opravdu mnoho z úst stejného člověka. Totiž od Severuse. Ví, že Bradavice se pomalu mění v protivoldemortovskou baštu a že se tu seskupují lidé, kteří chtějí bojovat proti silám zla. Ví, že já stojím v čele. A ví také samozřejmě, že jsem si tě tu záměrně nechal, protože v tobě tuším silnou zbraň,“ zadíval se vážně na dívku.
„Zbraň?“ nechápala.
„Máš velmi silné cítění dobra,“ vysvětlil. „Jak by řekla Sybila, auru,“ zasmál se. „Pudově jdeš vždy správným směrem a jsi ve svém odhodlání čelit zlu vytrvalá. Něco hrozného sis prožila a ve zdraví to překonala, což tě posílilo. Navíc ti matka odkázala jisté neobvyklé schopnosti... Zkrátka, to vše tě předurčuje...“
„Abych smetla Malfoye a jemu podobné,“ chmurně doplnila Julie.
„Ano. Až přijde čas.“
„Ale...“
„Chápeš snad, že nemůžeš nyní svědčit.“
„No, myslela jsem, že bych mohla. Vymyslela jsem, jak to udělat, abych při tom neohrozila profesora Snapea...“
„Pod vlivem veritaséra bys asi stěží dokázala Severuse neohrozit,“ poznamenal.
„Ach...to mě nenapadlo,“ hlesla zklamaně dívka.
„Nebuď smutná, tvůj čas přijde,“ pousmál se muž.
„Ale co do té doby? Jak mohu být prospěšná? Nechci jen nečinně sedět...“
„Nauč studenty, jak se bránit bez hůlky černé magii,“ navrhl.
„Jistě, jistě, ale...“
„To ti připadá jako snadný úkol?“ Brumbál se zamračil.
„Ne, to ne! Jenže... já jsem slyšela, že je jisté společenství...“ netroufala si dokončit.
„Ovšem. Chceš být v Řádu?“ zeptal se prostě ředitel.
„Ano,“ vydechla.
„A to ti nevadí, že skoro nevíš, o co se jedná?“ zahleděl se na ni soucitně.
„No... ehm...“ Julie zrudla jako rajče.
„Tedy, nebudu tě napínat,“ zavrtěl hlavou Brumbál. „Řeknu ti, co je Řád. Máš na to právo, po tom, co máš za sebou. Pak se rozmyslíš, zda ještě máš zájem k nám vstoupit.“
Ředitel se odmlčel. Potom vstal a počal se procházet po pracovně. Dlouhý zlatavý hábit mu splýval volně kolem nohou až na zem.
„Fénixův řád,“ začal vykládat, „je tajné společenství, které vedu já. Založil jsem je již dávno, když byl Voldemort u moci, k boji proti němu. Jeho členy jsou různí kouzelníci a čarodějky, a ti mají rozmanité role. Někteří se starají o získávání nových členů Řádu, jiní monitorují pohyb významných Smrtijedů, další shromažďují informace na ministerstvu, a tak dále. Máme štěstí, že máme ve svých řadách i některé bystrozory...“
„Pan Lupin je bystrozor?“ neovládla se Julie a skočila mu do řeči.
„Ne, ale má jiné skvělé vlastnosti, jež ho předurčují k úspěšnému boji proti zlu.“
„A jak je to...ehm, s profesorem Snapem?“
„Severus je velmi cenný. Jeho role je snad nejtěžší. Je založena na tom, že vlastně po mnoho let žije dvojí život. Smrtijedi jej považují za svého a tím pádem je ve středu dění. Všechno samozřejmě hlásí Řádu. Na druhou stranu odnáší i nějaké informace z Řádu směrem k Voldemortovi. Ovšem jen ty nedůležité anebo ty, které by si Smrtijedi stejně dřív či později opatřili odjinud.“
„Takže Voldemort ví, že existuje Řád?“
„Ano. On mě zná,“ ředitel se pousmál.
„On se vás bojí, že?“
„Strach je lidská emoce. Kdysi se mne možná bál. Ano, kdysi byl člověkem.“
„Ale má z vás respekt.“
„Snad,“ připustil Brumbál.
„Jste tak mocný, umíte velká kouzla... Proč ho prostě nezabijete?“
„Protože tak mocný, abych zničil zosobněné zlo, zase nejsem. Nemám totiž jisté předurčené vlastnosti...“
„A Harry Potter je má?“
„Víš toho opravdu hodně,“ změřil si ji pátravým pohledem.
„No, já jsem se vždycky hodně bavila s nebelvírskými a hlavně s Ginny Weasleyovou, a ta toho ví opravdu fůru...“
„Ovšem. Tedy, Harry již jednou málem Voldemorta zničil, a to byl ještě v plenkách. Existuje teorie, že je jeho osudem porazit Pána zla. Je to však ošemetné...“
„Proč?“
„Totiž, není jisté, zda je to právě Harry, kdo má zvítězit nad silami zla. Podle věštby přicházejí v úvahu vlastně dva chlapci stejného věku a podobného osudu. Ale neptej se mě, kdo je ten druhý. Nemohl bych ti odpovědět.“
„Vy to nevíte?“
„Vím. Ale ten chlapec to neví a já nechci, aby se to dozvěděl. Proto to nikomu nepovím.“
Julie jen mlčky a trochu zklamaně přikývla.
„Tak. Chceš ještě něco vědět, Julie?“ usmál se na ni ředitel.
„Kdy můžu vstoupit do Řádu?“ roztřeseně se zeptala.
„Nejdříve si to rozmysli. Připrav se nejprve na svou roli učitelky a zvaž také možná rizika. Účast v Řádu s sebou přináší bezpočet různých nebezpečí. Není to jednoduché a zavazuje tě to k absolutní mlčenlivosti. Navíc uvnitř společenství panují jistá pravidla. Členové se k sobě musí chovat kolegiálně, i když se často vůbec neznají anebo se třeba nemají rádi...“
„To by mi nevadilo. Já s každým vyjdu!“ namítla.
„Právo navrhovat nové členy má každý z Řádu. O jejich přijetí rozhoduji já, ovšem po poradě s ostatními členy,“ vysvětlil Brumbál. „Pokud mi i za měsíc potvrdíš svůj zájem vstoupit k nám, navrhnu tě. Ale jen pod podmínkou, že se do té doby budeš pečlivě připravovat na své budoucí zaměstnání. Protože chod Bradavic je pro mne na předním místě. Nechci, abys kvůli tomu, že máš teď plnou hlavu pomstychtivých předsevzetí, zapomněla na to, že jsi tu jako učitelka!“
„Ano, jistě. Já se budu hrozně snažit!“
Ředitel se usmál: „Mluvíš teď úplně jako Harry.“
„Takže za měsíc?“ ujistila se ještě.
„Ano.“
„Bezva!“ Julie vyskočila a ráda by se vrhla Brumbálovi do náručí, ale ovládla se.
„Takže...já už půjdu,“ vykoktala.
Ředitel jí jen pokynul zamyšleným gestem a vrátil se ke svému stříbrnému dalekohledu.
„Na shledanou,“ hlesla ještě dívka a potichu za sebou zavřela dveře.
Celou cestu z Brumbálovy pracovny běžela, takovou měla radost! Brumbál sice nevyhověl její žádosti, dal jí ale zato velkou naději, že se stane členkou Řádu. A to již brzy! Doběhla takto až do vstupní haly, vesele při tom cinkajíc v ruce klíči. Tam ale zpomalila a opatrně se vyhnula Filchovi, který se právě dohadoval s Protivou o tom, kdo bude uklízet rozházené mosazné talíře, které se válely po celé síni. Školník Julii vždy nesnášel a teď se to podle ní nemohlo zlepšit, i když se tak snažil tvářit. Proto jej obešla lehkými krůčky, vyšla z hradu a zmizela na cestě vedoucí podél hradu k jezeru.
Byl teplý den, vál slabý vánek, všechno se zelenalo... Julii se zdálo, že už nemůže být spokojenější. Rázovala si to po travnaté cestičce, hlavu plnou myšlenek na svůj vstup do Řádu, a prozpěvovala si. Okolí Bradavic ji vždy fascinovalo, ale neměla zatím nikdy dost času je prozkoumat. Dnes to chtěla napravit. Vydala se podél břehu jezera k Zapovězenému lesu. Zhruba po dvaceti minutách se dostala na protilehlou stranu jezera. Byl odsud famózní pohled na panorama Bradavic stojících majestátně na kopci mezi temnými lesy. Julie si vylezla na jakýsi převis na skále, posadila se a zaposlouchala se do ticha nad vodní hladinou. Vlnky šplouchaly o břeh, stromy šuměly ve větru, občas se ozval skřek dravce... Náhle zaslechla silné zahvízdání a vzápětí se kdesi za ní rozlehl štěkot.
„Ty jeden pse prašivej, co tam zas máš!“ ozval se Hagridův hromový hlas.
Julie se postavila a spatřila je přicházet po cestičce od hradu.
„Ahoj Tesáku,“ pohladila psa po velké hlavě. „Dobrý den, Hagride,“ usmála se na poloobra.
„Jé, slečna Readová! Zdravím!“ odpověděl hajný. „Co vy tu?“
„Trochu jsem si vyšla...“
„No, to vás ctí! Sportem ke zdraví, že jo!“ zachechtal se.
„Já na sport moc nejsem. Ale chtěla jsem se tu porozhlédnout.“
„Tak to můžem jít spolu, páč já zrovinka mířim taky na vobchůzku,“ navrhl Hagrid a hvízdl na Tesáka.
„Fajn,“ kývla Julie a připojila se k učiteli péče o kouzelné tvory.
„To, jak ste řekla vo tom sportu,“ navázal Hagrid, „tak v tom se k vám musim přidat. Já sem dycinky zvrtal každou disciplínu, ať to byl famfrpál nebo vobyčejná mudlovská gymnastika. Zlámal sem asi stovku košťat, při vrhu koulí sem přehodil tak daleko, že se to ani nedalo změřit, urval jsem kruhy, zlomil vesla, zdemoloval ribstole... Do kontaktních sportů mě radši vůbec nepustili. Jojo, sport je moje slabá stránka,“ zasmál se. Šli teď vzhůru po skalnaté pěšině směrem k lesu.
„Cožpak se v Bradavicích někdy učil obyčejný tělocvik?“ divila se Julie.
„To né, tohle všecko já sem stih už předtim, než mě táta dal sem,“ mávl rukou Hagrid. „Myslim, že mě nejdřív zkoušel dotlačit k něčemu, v čem by se uplatnila ta moje živočišná síla.“
„Aha.“
„Jenže já mám jemnou náturu a dycky mě bavily zvířata a tak. Podivejte třeba na todle, neni to prostě nádhera?“ A ukázal obrovskou rukou na převalující se oliheň v jezeře pod nimi. Julie se musela usmát jeho nadšení.
Hagrid byl příjemný společník. Prošli za hovoru celý břeh jezera, dokud se nedostali zase pod hrad. Tam se rozloučili. Hajný odbočil ke své chýši a Julie se vydala po kostrbaté pěšině vzhůru, kolem vrby mlátičky a po dřevěném krytém mostě k hradu.