2. kapitola 1. část
Tři dny uplynuly jako nic, naplněny sladkou nečinností, co se týče studentů a příjemným odpočinkem, co se týče profesorstva. Štědrého dne odpoledne se Julie zrovna pohodlně položila na bok na měkké lavici pod arkýřovým oknem knihovny a línými pohyby hůlkou nutila stránky obrovské bichle ležící před ní na nízkém stolku, aby se samy obracely. Byla zrovna v nejlepším, když zpoza jednoho z vysokých dřevěných regálů vyšel pevným krokem profesor lektvarů.
Očividně si nevšiml, že v oddělení herbalogie není sám a přistoupil k jedné z prohýbajících se polic. Neomylně sáhl po nenápadné černé knížečce a otočil se k odchodu.
“Dobrý den,” pousmála se provinile Julie, když se prudce zastavil v půli kroku. Připadalo jí sice směšné se omlouvat za svou přítomnost, zároveň se však dokázala vcítit do pocitů člověka, jenž si myslí, že je sám a potom zjistí, že byl celou dobu tiše pozorován.
Snape neřekl ani slovo - tedy alespoň ne Julii.
“Accio kniha!” Natáhl pouze ruku a Juliina tlustá četba se plavně vznesla přímo do jeho rozevřené dlaně.
Otočil ji a přelétl na plesnivém hřbetě zašlý stříbrný nápis:“ Nejskvělejší praktikáble magické kuchyně od Merlina po současnost aneb jedy pro každý den”.
“Však brzy uvidíme, co jste si z četby vzala,” zvedl mírně jeden koutek úst. “Jen tak dál.” A nechávaje knihu ladně klesnout na původní místo, rázně odkráčel. Julie jen přemýšlela, zda to, co zahlédla v profesorových očích, mohl být náznak pochvaly.
Odpoledne se přehouplo v pozdní večer a bradavický hrad potemněl, ovšem až na několik oken. Do tmy totiž zářilo světlo ředitelovy pracovny, jedno okno bdělo v sedmém poschodí a v přízemí hradu bylo možno skrze otevřené skleněné tabule dalšího okna pozorovat zadumaného profesora lektvarů, jak rázuje od zdi ke zdi po svém kabinetě. Pojednou se zastavil a přistoupil ke stolu, aby si něco ověřil v malé černé knize. Jak se skláněl nad stránkami, padl jeho pohled na rozevřený Pobertův plánek, který ležel hned vedle.
Snape jej často používal od doby, kdy jej podruhé zabavil mladému Potterovi. Chvíli mu sice trvalo, než prolomil obranné kouzlo pergamenu, nakonec se mu to však povedlo a on si často se zaujetím četl v pohybujících se nápisech, jež značily, kde kdo právě je, když chtěl mít přehled, co se kolem něho děje a přitom nevytáhnout paty ze svých komnat.
Nyní stál zaražený, neboť v jedné místnosti v sedmém poschodí, kde by podle jeho mínění nyní neměl být absolutně nikdo, spatřil ke svému údivu stopy s nápisem “Julie Readová”. Že se někdo v noci toulá po hradě, by se dalo ještě pochopit, a koneckonců i tolerovat (nehodlal zbytečně strhávat jen tak pro nic za nic body studentům ze své vlastní koleje), ale že se někdo v noci potuluje zrovna po Komnatě nejvyšší potřeby, která se zjevovala zásadně jen kouzelníkům v úzkých, to bylo vskutku zarážející.
“Co tam, u Merlina, dělá?!” narovnal se prudce Snape a zamračil se. Znovu si přiblížil plánek k očím. Ne, nemýlil se, byla tam a vypadalo to, že jen tak stojí na místě. Snape vyšel rychlým krokem na chodbu a vydal se nejkratší cestou po skrytém točitém schodišti pro profesory do sedmého patra.
“Lumos,” zašeptal a čas od času zkontroloval plánek. Ale jak se blížil chodbou, nemusel se již na plánek dívat, neboť jasně slyšel, a dokonce i viděl, že je Místnost nejvyšší potřeby otevřená. Vzduchem se nesl tichý šumivý zvuk a omamná květinová vůně. Snape se postavil těsně ke dveřím komnaty, pod nimiž vycházel ven pruh světla, a opatrně do nich strčil. Otevřely se pomalu a neslyšně a na chodbu se vyvalil teplý oblak páry.
“Co tu, k čertu...” nadechl se a v mžiku se mu zatočila hlava. Okamžitě zapomněl, proč sem přišel. Během vteřiny se mu zatemnilo v mozku a jeho mysl se nebyla schopna soustředit vůbec na nic, kromě dvou věcí: Jako první silně ucítil zas tu známou, příjemnou vůni, která jej donutila se opřít jednou rukou o otevřené dveře. Druhým vjemem bylo jakési stvoření, zcela nahé a právě vystupující z velikého oblaku páry.
Julie se otočila, když uslyšela mužský hlas a instinktivně zvedla osušku. Přitiskla si ji k tělu a trochu popošla ke dveřím, aby rozeznala, kdo to vešel do koupelny.
“Profesore?” zeptala se nechápavě.
Teprve nyní si uvědomil, kdo je ta žena před ním. Došlo mu, že se nejedná o přízrak a usilovně se snažil srovnat si myšlenky v hlavě. Ale ta zvláštní vůně mu značně překážela, musel na chvíli zavřít oči a soustředit se, než byl zase schopen promluvit.
“Co zde… děláte?” snažil se na ni nedívat. Nebyla sice už nahá, ale stále to byla poloviční víla. A stála celkem blízko. Zcela jasně cítil, jak mu mysl zatemňuje její kouzlo.
“Omlouvám se. Hledala jsem nějakou koupelnu s vanou a asi jsem omylem vešla do profesorské...” zarděla se.
“Tohle není... koupelna,” odvrátil s úsilím zrak z jejího poodhaleného ramene. “Tohle je Komnata nejvyšší potřeby, musela jste ji velice úpěnlivě hledat, aby se vám ukázala. Co se stalo?”
“Já... musím o tom mluvit?” sklonila hlavu.
“To tedy ano.”
“Měla jsem bolesti. Mám jistá... zranění a pomáhá mi koupel z heřmánku...”
Snape odtrhl pohled od zdi a opatrně se podíval na dívku.
“Kde?” zeptal se poněkud měkčím hlasem, než by si býval přál.
Jen se otočila a nechala osušku klesnout k pasu.
“Kdo to...!” neudržel se a zíral na četné hluboké a zjevně nezhojené šrámy, jež hyzdily její ramena a zčásti i boky.
“Byl to Gurus Read,” odvětila chladně a skryla se opět v osušce.
“Váš otec!?”
“Já to slovo pro něho nepoužívám a budu ráda, když se tak o něm nebudete vyjadřovat ani vy.” Prudce se k němu otočila a v očích jí zaplál hněv.
“Já... už to chápu. Ty rány krvácejí?” zeptal se a přimhouřil oči.
“Ano. Pořád. A omlouvám se, že vás tomu vystavuji. Jestli chcete, běžte pryč... Já to pochopím.”
“Myslím, že to zvládnu,” zavrtěl pomalu hlavou. Dobře věděl, že vílí krev je nebezpečná látka. Byla to vlastně esence celého jejich kouzla. Velice typicky voněla a dokázala člověku opravdu zamotat hlavu. Konečně pochopil, čím Julie tak voněla i čím jej tak zneklidňovala. Nemohla za to. Naopak ji to bolelo.
“Jaké na… to použil kouzlo?” zeptal se potom a snažil se zaplašit vtíravou představu, jaké by to asi bylo, obejmout ji. Raději zas odvrátil pohled jinam a trochu zadržel dech. Vůně byla velmi silná. A on nechtěl podlehnout.
“To už si bohužel nepamatuji. Nebyla jsem příliš při vědomí... Pamatuji si jen první Cruciatus...” Raději nepokračovala, zdálo se jí, že se při tom slově Snape celý zlostí naježil.
“Heřmánek je vám k ničemu, milá slečno,” promluvil ale potom věcně. “Divím se, že to nevíte v šestém ročníku. Nebrali jste to v obraně proti černé magii?”
“Vloni ji zrušili. Už jsme to nestihli. Karkarov říkal, že je to zbytečné...”
Zase sebou tak podivně trhnul, hned se však ovládl.
“Něco vám na to připravím. Jděte spát,” přísně jí pokynul. Samotné gesto však nedokázalo zastřít téměř něžný tón právě pronesených slov.
Poslušně si sesbírala šatstvo a prošla kolem něho na chodbu.
“Děkuji, ...pane. A ještě jednou se omlouvám,” otočila se již na odchodu.
Cítil, jak se mu vrací zpět zdravý rozum a byl tomu rád. Čím byla od něho dál, tím se cítil lépe.
“Nemusíte se omlouvat,” zazněl jeho hlas již zase jako obvykle - a tudíž podivně chladně. “Ale bude v zájmu všech, když se vám to rychle zhojí,” dodal však potom tišeji a přejel si unaveně čelo.
“Vím to,” trpce se usmála. “Možná by vás ale zajímalo, že zatím jste byl jediný, na koho to nepůsobí. Jste opravdu dobrý!” Potom se otočila a odběhla do tmy.
‘Tak to si jen myslíš,’ řekl si pro sebe rozmrzele. Býval by od sebe čekal daleko lepší výkon.
‘Stárneš, Severusi. Už to není, co to bývalo dřív,’ pousmál se cynicky a mávnutím nechal zmizet vchod do komnaty. Odcházel rozezlen sám na sebe za tu neprofesionalitu, kterou podle něho byla slabost.
Na Boží hod se Julie probudila celkem pozdě. Rychle tedy vyskočila z postele a zatím co na sebe házela šaty, padl její zrak na nádobu s nazelenalou tekutinou, jež ležela na jejím nočním stolku.
Dvakrát denně do úplného zahojení.
S.S.
Stálo na štítku.
“Veselé Vánoce!” popřála sama sobě a s úsměvem zvedla nádobu.