2. kapitola 2. část
V síni panovalo pravé pozdvižení, když vešla Julie k snídani. Jeden ze studentů dostal poslední model Kulového blesku a teď se snažil, aby mu jej ostatní v slepém nadšení nerozcupovali na kousky. Julie se musela pousmát. Létání nikdy nebylo jejím koníčkem. Ráda sledovala famfrpál, ale sama se jej nikdy hrát nepokoušela.
Usedla na své obvyklé místo vedle Ginny a spokojeně si přitáhla mísu s horkými toasty. Zranění jí pod šaty příjemně zahřívala léčivá mast a ona se konečně jednou za poslední dobu cítila víc než dobře. Hluk kolem koštěte ustal, jako když utne, když Harry Potter vyběhl se svým dárkem z hradu, aby jej vyzkoušel a ostatní jej nadšeně následovali.
“Od koho dostal to koště?” zeptala se Julie Ginny.
“To nikdo neví. Vždycky je to tak. Před třemi lety mu Kulový blesk jedničku také poslal někdo anonymně. Dlouho si ho ale neužil, vloni mu ho zabavila Umbridgeová a už se nikdy nenašel,” usmála se Ginny. V síni teď zůstaly samy jen s několika profesory.
“Dostala jsi nějaké dárky?” zeptala se opatrně Ginny do ticha.
“Jen jeden,” řekla Julie s pohledem upřeným na profesora lektvarů. Zase si četl Denního věštce, ale cosi v jeho výrazu tváře prozrazovalo, že zcela určitě slyšel její odpověď.
“Ráda bych dárci upřímně poděkovala,” dodala tedy nevinným tónem. Účinek byl okamžitý. Černé oči se stočily z novin k ní a vteřinu ji probodávaly. Byla to jen chvilka, v příštím okamžiku by nikdo neuhodl, že se Severus Snape věnuje ještě něčemu jinému, než je soustředěná četba.
Bylo po Vánocích. Minul i Nový Rok a Bradavice se pomalu, ale jistě začaly hemžit vracejícími se studenty. Juliina ložnice se zaplnila.
“Jsem Lisa.”
“A já Niké,” představovaly se jí postupně její spolubydlící dívky. Všechny byly o mnoho mladší, jelikož bradavický šestý ročník se absolvoval v šestnácti, sedmnácti letech. Julie na ně hleděla se směsí zájmu a mírného pobavení. Vzpomínala na sebe v jejich věku.
“Nevypadáš tak stará,” shodly se dívky.
“Tak to díky,” zašklebila se. Slovo stará se jí ani trochu nezamlouvalo.
“Ne, vážně! Tipla bych ti tak osmnáct!” horlivě ji přesvědčovala Niké a ostatní přikyvovaly.
“A prej jsi víla. Je to pravda?” zajímaly se.
“Jen poloviční,” uklidňovala je.
“Páni! Ukaž nám něco!”
“A co jako?”
“Nějaké vílí kouzlo přece!”
“Žádná neumím,” zalhala a sledovala jejich zklamání. Neměla chuť se předvádět. V Kruvalu občas něco ukázala, ale sklidila za to vždy jen závist od ostatních čarodějek. Dávno se již poučila, že lidé nemají rádi to, co nedokáží. A vílí umění bylo jednou z takových věcí. Ženy jej většinou odsuzovaly, jelikož nerady viděly, jak působí na muže. A muži o něm mluvili, jako by to bylo něco nebezpečně nakažlivého, čeho je třeba se vyvarovat. Bylo to tedy takové tabu mezi kouzelnickou společností.
“Aha,” zatvářily se dívky na její odpověď smutně, ale rázem na ni také přestaly zírat, jako na cizí bytost. A o to Julii právě šlo. Chtěla, aby se s ní bavily, jako se sobě rovnou.
“Máš kluka?” zněla další otázka již mnohem obyčejněji. Usmála se.
“Už ne. Dal mi kopačky,” upřímně odvětila. “Ale čekám, že se tu třeba s někým seznámím...” zvedla koketně obočí.
“Tak to tedy určitě! Tady je spousta zajímavejch týpků,” jásaly svorně všechny.
“Všimla jsem si,” souhlasila zamyšleně.
“Pokud ti tedy ovšem nevadí věkové rozdíly...” odtušila Niké. Narážela na to, že je Julie minimálně o tři roky starší, než nejstarší sedmáci.
“Rozdíly věku mi fakt nevadí,” ujistila je však se záhadným úsměvem. Na mysli ale neměla zrovna nějakého sedmáka.
Při první večeři za plné účasti studentů promluvil k nim ředitel. Mimo jiné také představil Julii, vysvětlil, proč je zde a nezapomněl se zmínit ani o jejím vílím původu. Řada žáků obdivně zapískala, ostatní jen zvědavě otočili hlavy jejím směrem. Potom se však začalo jíst a pozornost všech se soustředila na mísy s kouřícími pokrmy.
Ve zmijozelské věži se večer pár studentů přišlo Julii osobně představit a všichni se chovali velmi mile kromě mladého Malfoye, jenž na ni civěl se zjevnou nenávistí. Jakoby se však bál přiblížit, zdržoval se minimálně na pět metrů od ní.
“Fajn. Alespoň neotravuje,” pomyslela si Julie. Znala jeho otce, byl přítelem Guruse Reada, a věděla tedy, odkud pramení nenávist jeho synka. Nebylo to pro ni nic nového. V Kruvalu bylo mnoho studentů ze smrtijedských rodin a všichni ji upřímně nenáviděli, když odmítla přidat se k nim.
“A co říkáš na Snapea?” zeptala se Julie Lisa, když spolu s Niké a ještě jednou dívkou kolem jedenácté večer seděly ve společenské místnosti u krbu a měly již probrané všechny ostatní profesory i studenty.
“Nevím, proč máme zrovna jeho jako ředitele koleje,” postěžovala si Niké. “Pořád mi z něho naskakuje husí kůže...”
“A to je na nás ještě milý ve srovnání s tím, jak se chová kupříkladu k nebelvírským!” podotkla Sophie, malá černovláska. „Nikdy nám přece nedává jen tak pro nic za nic tresty a už vůbec nám nebere body…“
"To sice ne, ale i tak dovede pouštět hrůzu,“ vrtěla hlavou Niké. „Mně osobně bohatě stačí, když se na mě podívá tím svým vražedným pohledem a už nepotřebuju žádný trest!“
„Ale nemůžeš říct, že by nám nenadržoval!“ stála si Sophie za svým.
„Ale jistě, že nám nadržuje, jsme přece jeho kolej! Byl by sám proti sobě. Ale já tvrdím, že kdyby mohl, nejradši by nás všechny do jednoho otrávil některým z těch svých děsných utrejchů. Někdy to na něm úplně vidím, že nás má dost.“
“Já nevím, ale mně připadá v pohodě,” namítla nesměle Julie.
“Cože?! To, jak se tváří, ti přijde v pohodě?”
“Tak samozřejmě se občas tváří nepřístupně, ale jinak je celkem fajn, ne?”
“Fajn!? Ten sadista?!” valily na ni ostatní oči údivem.
“Pod pojmem sadista si tedy představuji něco trochu jiného. V Kruvalu byli někteří učitelé trošku tvrdší... Fyzické tresty jsou tam na denním pořádku,” klidně opáčila. “ Za takového profesora, jako je Snape, bychom tam byli vděční. Poznala jsem již mnohem horší typy, než je váš profesor lektvarů,” usmála se trpce.
“To je opravdu skvělé,” ozval se za nimi ledový hlas a dívky vyděšeně nadskočily. Julie se otočila a spatřila u vchodu do místnosti bledého Severuse Snapea.
“Rád bych si vyslechl všechny vaše cenné názory na mou osobu, obávám se však, že budete muset pokračovat jindy. Je totiž jedenáct, takže padejte do postelí!” Přímo plál potlačovaným hněvem.
Všechny se rozběhly na ten povel ke schodům do ložnic. I Julie se zvedla a šla za nimi. Bála se ohlédnout, ale udělala to. Stál nehnutě na místě a propaloval ji výhružným pohledem.
“Spratci,” ulevil si na cestě zpět do svého kabinetu. Teď litoval, že je šel okřiknout, když na Pobertově plánku viděl jejich sedánek. Mohlo ho napadnout, že drbou právě jeho.
“Uvidíme, jak si povedou zítra ráno na lektvarech! ” vrčel nasupeně. Pokud ho totiž něco na jeho práci štvalo, byla to právě ta marnost. Snažit se nacpat žákům do hlavy něco, co je absolutně nezajímá a co je nebaví, to byl velmi těžký úkol. A on si někdy nebyl jist, zda ještě má sílu se o to pokoušet. Zvláště v lektvarech se mu to často stávalo. V každém ročníku se totiž našlo mnoho případů, které by jednoznačně označil za beznadějné. Většinou se mu podařilo zbavit se jich alespoň po NKÚ, zkrátka je odradit. Ale toto nemohl dost dobře praktikovat na zmijozelských. U těch mohl jen přivřít oči a tolerovat jejich neschopnost. Nemohl na ně používat stejná měřítka, jako na ostatní a často toho litoval. Ano, on jim nenadržoval z vlastní vůle. Kdyby bylo po jeho… Ale tento boj již dávno vzdal. Věděl, že by se muselo mnoho velkých věcí změnit, aby si on mohl začít dělat vše podle svého.
Dost ho také rozčilovalo, s jakým klidem o něm mluví Readová - cítil, že mu to ubírá na respektu. Navíc se to absolutně neslučovalo s Brumbálovou představou, jak by se k sobě měli chovat. Ona se ho přece měla bát! Anebo ho alespoň nenávidět. Tak to bylo dohodnuto. Ale ji to ani nenapadlo. Vůbec se ho nebála! A že by jej nenáviděla, v to se také nedalo doufat. A tento vývoj situace se mu zdál velice neuspokojivý.
Budu muset přitvrdit,‘ rozhodl se. Ta myšlenka, že ji bude muset trestat za to, že jako jediná se ho nebojí a nemyslí si o něm, že je stvůra, ho ale vůbec netěšila. Navíc teď, když věděl, co si před nedávnem prožila se svým otcem... nemohl se ubránit, aby na ni nemyslel se smutnými sympatiemi. Celá ta situace ho zkrátka deprimovala.
Rozezleně za sebou práskl dveřmi kabinetu a ozvěna té rány se ještě dlouho nesla chodbami spícího hradu.
‚Zvláštní člověk, ten Snape,‘ pomyslela si Julie, když zatáhla závěsy nad svým ložem a uložila se k spánku.
To, co před okamžikem viděla v očích unaveného muže, ji totiž donutilo zamyslet se nad ním trochu hlouběji, než činila dosud. Bylo jí trapně, že musel vyslechnout jejich rozmluvu. Nebylo to pro něho jistě nic příjemného slyšet, jak o něm mluví ty šestnáctileté dívky. A ona se také mohla zdržet komentářů. Teď ji to mrzelo, ale už se stalo a nic se s tím nedalo dělat.
‚On ale jistě zná názory studentů na svou osobu. Musí to vědět,‘ uvědomila si. Vzpomněla si totiž, jak dlouho trvalo, než ona sama zjistila, co se mezi žáky o Snapeovi říká. Zhruba hodinu. Bylo to u večeře ten první den. Ginny ji podrobně seznámila s chodem Bradavic a popsala jí celý profesorský sbor. U Snapea se zdržela snad nejdéle. S hrůzou v očích Julii líčila, jak se chová ke studentům, jaké jim uděluje tresty a na koho si zasedl nejvíce. Samozřejmě neopomněla zmínit, že Zmijozelu Snape nadržuje, jak se dá, a popřála Julii ke štěstí, že je právě v této koleji.
„Ale já tam nepatřím,“ ohradila se tehdy Julie. „Zkrátka mě někam museli dát.“
Skutečně se divila, proč ji ředitel přiřadil právě sem. Nepřipadala si stejná jako zmijozelští. Možná by radši byla v jiné koleji. Sama nevěděla.
První dvě pondělní hodiny měli zmijozelští lektvary napůl s Nebelvírem ve sklepení hradu. Hned po snídani se přesunuli před učebnu a čekali na profesora.
Julie si okamžitě všimla, že není jediná, koho nesnáší mladý Malfoy. Právě se totiž jal provokovat Harryho Pottera svými posměšky a zjevně si přitom myslel, že je vtipný. Po pěti minutách už Julii nebavilo poslouchat jejich hádku a zakročila.
“Nechcete se zklidnit?” navrhla. Potter ztichl, zato Malfoy se podrážděně otočil.
“Ty drž hubu, ty… kreaturo!”
“Cos to řekl?”