2. kapitola 4. část
Tato třída byla vlastně již výběrová, neboť všichni žáci, kdo tu byli, měli za sebou úspěšně složené NKÚ z lektvarů. Přesto se Julii u některých nezdálo, že by byli v tomto předmětu příliš zdatní. Každopádně tu byla ona neslavná trojice Potter - Weasley - Longbottom, u kterých nechápala, jak zkouškami prolezli. A potom další trojice, tentokrát ze Zmijozelu: Malfoy - Crabbe - Goyle. Ti na tom byli s vědomostmi, co se týče lektvarů, snad ještě hůř. U těch se však ani příliš nedivila, že je Snape nechal prolézt. Byli přece ze Zmijozelu.
Co se týkalo nebelvírských, zdálo se, že profesor má temnou radost z toho, když může někoho z nich přistihnout, jak se baví se sousedem nebo neumí zcela správně odpovědět. S gustem jim strhával body za každou maličkost a neodpustil si přitom četné posměšné poznámky na adresu domnělých provinilců. Na druhou stranu zmijozelských si nevšímal skoro vůbec, jen po některých tu a tam hodil výstražný pohled, když se pošťuchovali, nebo jinak rušili výklad, protože to on nestrpěl. Ale ohledně jejich nedostatků ve vědomostech a vůbec celé morálky, nestaral se zkrátka o ně. Když něco nevěděli, zeptal se nebelvírských a ty potom potrestal. Výsledkem tedy bylo, že jedni se soustavně flákali a druzí byli strachy mimo, takže se také nesoustředili. Profesorův výklad tedy přicházel v obou případech vniveč. A Julii se jevilo, že on to dobře ví, ale z nějakého důvodu s tím nechce, nebo nemůže nic dělat.
‚Ten člověk trpí,‘ konstatovala si v duchu, když ukončil hodinu a propustil je.
“Ještě pořád si myslíš, že je fajn?” šťouchla do ní na chodbě Niké významně. Právě se odebíraly na věštění z čísel.
“Myslím, že je nešťastný,” pokrčila rameny.
“Co ti povídal na té chodbě před hodinou?” zajímalo Niké.
“Nic zvláštního. Zkrátka mě seřval. Proč ale ty lektvary učí, když ho to zjevně moc nebaví?” uvažovala nahlas Julie.
“Vlastně sem nastoupil kvůli obraně proti černé magii,” vysvětlovala ochotně Niké. “Ale Brumbál mu to místo nakonec nedal. Tak začal učit lektvary. A od té doby se každý rok o to místo pokoušel až do letoška.”
“A teď už to vzdal?”
“Ne, dostal ho. Ty to nevíš? Učí teď dva předměty. Jako jediný na škole. A nikdo neví, jak to stíhá - je to vlastně technicky nemožné.”
“Já jsem to věděla! Hned jsem ho tipla správně,” přimhouřila oči vítězoslavně Julie při vzpomínce, jak první, co ji napadlo při pohledu na tohoto muže, bylo, že je to učitel obrany proti černé magii.
“To se ti ani nedivím,” přitakala se smíchem Niké. “Černý je na to tedy dost!”
A Julie musela přemýšlet, jakou to podivnou pravdu vlastně její kamarádka řekla.
Po věštění z čísel měli přeměňování, bylinkářství, hodinu na oběd a dvouhodinovku péče o kouzelné tvory. Ale ani potom neměla Julie volno, neboť musela dělat úkoly ze všech těchto předmětů. Rozhodla se je vypracovávat v knihovně, kde bylo nejklidněji z celého hradu a měla zde na dosah všechny možné knihy, z nichž chtěla čerpat.
Dokončovala právě pojednání o Dávivém séru, když kolem ní prošla opět černá postava profesorova. Tentokrát ji viděl, ale nedal to na sobě ničím znát. Jen vrátil černou knihu a vzal si jinou, velmi podobnou. Julie jej provázela zamyšleným pohledem a mimoděk si přitom natáčela pramen vlasů na prst. Snape již byl téměř ve dveřích, když se zastavil.
“Jak jste na tom?” zeptal se bezvýrazně a ledabyle přitom listoval knihou.
“Mám většinu úkolů...” odtušila Julie, jelikož nechápala, co tím myslí.
“Na to se neptám,” zdvihl pohled od knihy a upřel jej na futro dveří před sebou. “Máte to již zhojené?”
“Ach tak! Ano, už je to v pořádku. Vidět to bude vždycky, ale již žádné krvácení... Děkuji,” sklonila na okamžik pohled.
Snape jen kývl hlavou a vyšel na chodbu.
‘Nerozumím tomu,’ přemýšlel, ‘nemůže to mít ještě zhojené...’ Zcela jasně totiž v její blízkosti trpěl zvláštními pocity.
Druhý den po obědě spěchala Julie spolu s ostatními zmijozelskými do západní věže, kde měli obranu proti černé magii. Učebna byla kruhová místnost s vysokými okny, jež skýtala báječný výhled na obrovitánské jezero. Jakým zklamáním bylo pro Julii, když se velké okenice počaly jedna po druhé samy rychle zavírat po každém mávnutí hůlky profesora Snapea! Ve vteřině se uvnitř rozhostila tma.
“Dnes budeme mluvit o éterických bytostech.” Začal hodinu a lusknutím rozsvítil početné louče na stěnách, takže se udělalo zase světlo.
“Ví někdo, jaké druhy těchto bytostí známe? Crabbe?”
“No... ehm...”
“Goyle?”
“Tedy...”
“Templeová?”
“Známe upíry, duchy a... a...”
“Readová?”
“A víly,” hlesla Julie.