2. kapitola

Jemný závan větru, vycházející z pootevřeného okna, pohladil ještě spící Darii po tváři. Do pokoje pronikal zářící paprsek ranního slunce. Pomalounku zamrkala a s námahou otevřela oči. Byl nádherný letní den, venku se pravděpodobně o něčem dohadovali švitořící vrabci a vlahý vzduch nesl náznaky pohody a klidu. Dokonalá idylka. Aspoň na první pohled. Ale ne vše vypadá tak, jak to ve skutečnosti doopravdy je. A Daria byla tím příkladem. To poslední co cítila byl klid, to poslední, co prožívala byla pohoda.

To, co se stalo včera, byl zážitek, který by ji kdykoli před tím ani nenapadl. Ještě teď byla v šoku. Nedokázala myslet na nic jiné, i když si to ze srdce přála. Bezvládně ležela na posteli, oči upřené na křišťálový lustr. Zase se jí všechny myšlenky vrátily, zase se jí začaly hlavou honit otázky, na které si nedokázala odpovědět. Tak moc si přála opět usnout a na nic nemyslet, ale nešlo to. Byla vydána na pospas svým vlastním myšlenkám, které na ni neustále útočily starými otázkami a dokonce i nějakými novými. 

Nedokázala si je uspořádat. Nedávalo to smysl. Nechápala už vůbec nic. Pomalu se vracela ke včerejšímu dni a snažila se vybavit si minutu za minutou.

„Takže pojedu do bradavic jako student.“ konstatovala polohlasně. Vůbec nic nedávalo smysl. Už dávno dostudovala. Tak proč tedy? Snažila se vybavit si otcova slova, když jí vysvětloval, proč tam musí jet.

„Víš, je to tak,“ vzpomínala na to, co Henry Morsi včera řekl své dceři. „Sama moc dobře víš, že když se ministerstvu někde něco nezdá, tak tam vyšlou inspektora a nejčastěji v utajení.“ pomalu si vybavovala. Ale co s tím má společného?

„A také víš, že v Bradavicích se pořád dějí nějaké divné věci, a tak se ministerstvo rozhodlo poslat tam někoho dalšího.“ (Rozhodně nebyl první a asi ani nebude poslední.) Ale pořád neměla ani tušení v čem se to týká jí.

„A tak jsme se rozhodly, že tam pojedeš ty.“ vzpomněla si na včerejší otcova slova. Stalo se toho tolik, že už si ani všechno nemohla vybavit. Jen jedno věděla s určitostí! Že tam jet musí, a že také chce.

Ale proč zrovna ona? Podle jejího otce je to nejlepší nápad. Ještě nikdy tam nabyla, takže ji nikdo nepozná a pořád vypadá na osmnáct i méně. Ale aby to bylo úplně dokonalé, vymyslel si její otec ještě spoustu různých kamufláží a většina beztak bude k ničemu.

A tak se nakonec stane z Darie Morsiové, dcery ministra kouzel, Daria Wottonová, dcera druhořadého pracovníka na ministerstvu. A co bude důvodem toho, že na poslední dva roky svého studia přestoupí na jinou školu? A kam chodila před tím? Je to jednoduché. Prostě chodila k soukromému učiteli, ale teď, když otec ztratil své dříve významnější postavení, si to nemůže dovolit. Jak prosté. Aspoň podle jejího otce. Ale jak to má vydržet? Předstírat, že je něco, co není?

Byla tak zamyšlená, že ani nepostřehla, že vstala a oblékla se. Chodila po místnosti sem a tam a hlavu měla plnou starostí. Ale věděla, že s tím nic neudělá.

Bylo už docela pozdě, a tak vyšla z pokoje a zamířila po mramorovém schodišti do jídelny. „Dobré ráno.“ pozdravila svého strýce, který právě z jídelny vycházel, a také vypadal ustaraně. O čem si asi s jejím otcem povídali včera potom, co odešla?

„Dobré ráno,“ odpověděl strýc. „Jak jsi se vyspala?“ položil jí spíše zdvořilostní otázku. Ani nemusela odpovědět, protože Danniel znal odpověď až moc dobře.

Daria pokračovala do jídelny a posadila se před obložený talíř. Neměla hlad, a tak na něj jen zírala.

„Ahoj zlatíčko!“ hned věděla, kdo právě přišel. Její otec se jako vždy usmíval a narozdíl od ní a strýce Danna vypadal, že ho nic netrápí.

„Ahoj!“ suše odtušila a zase se začala věnovat svému talíři, ze kterého zatím nic neubylo.

„Až se nasnídáš, mohla by jsi se stavit v mé pracovně a cestou zajít i pro Danniela?“ zeptal se pan Morsi, ale z jeho hlasu bylo poznat, že spíš než otázka, je to rozkaz.

„Hm,“ přitakala, aniž by odvrátila oči od talíře.

Hned jak Henry Morsi odešel z místnosti, Daria vstala od stolu a zamířila k pokoji pro hosty, kde dočasně spal její strýc. Zastavila se až u jeho dveří a zaklepala.

„Dále,“ uslyšela tlumený strýcův hlas.

Vstoupila do pokoje a pozdravila Danniela. Ten se na ni usmál a zeptal se jí, co potřebuje. Daria jen zopakovala slova, která jí řekl otec u snídaně a čekala na odpověď. Té se však nedočkala. Její strýc jen odložil dopis, který měl právě v rukou, a vyšel na chodbu. Darí ho následovala.

„Strejdo, ty víš, co nám chce táta říct?“ tázavě se zeptala, ale na svou otázku nedostala žádnou kloudnou odpověď.

Než dorazila ke dveřím otcovy pracovny, stihl Dann zaklepat a otevřít dveře. Daria tiše vstoupila do pracovny a postavila se vedle strýce před velký stůl, za kterým seděl otec. Ten je oba pobídl, aby se posadili.

„Včera jsme s Dannem ještě přemýšleli,“ směřoval tuto větu Darii. „A usoudili jsme, že bys tam neměla jet sama.“

„A to tam se mnou pojede i ochranka? To bude vážně nenápadné.“ odvětila naštvaně. „Nebo mi rovnou půjčíš z Azkabanu nějakého mozkomora? A budu si moct alespoň vybrat?“ ji samotnou myšlenka na mozkomory zamrazila.

„To zrovna ne,“ odpověděl jí otec znechucen její nemístnou poznámkou. „Pojede tam s tebou Danniel.“

„Strýc Danniel?!“ nevycházela z údivu.

„Přesně tak!“ radikálně prohlásil Dann.

„V Bradavicích je skoro zvykem, že učitel Obrany proti černé magii tam vydrží maximálně jeden rok, a tak tam tenhle rok budu učit já.“

„Ale strejdo, já nejsem malé mimino, že bych třeba potřebovala přebalit. Mě nemusí nikdo hlídat! Já se o sebe postarám, vždyť to víš. Byla jsem už i v horších situacích, než je jeden malý kluk a hromada učení.“ naštvaně oznámila.

Ale nebylo to nic platné. Už bylo rozhodnuto.

Všichni tři byli tak zabráni do rozhovoru, že ani neslyšeli zvonek od vchodových dveří. Ale ťukání na dveře pracovny už postřehli.

„Vstupte!“ křikl Henry Morsi. Do místnosti vstoupil domácí skřítek a oznámil Darii, že na ni před dveřmi čekají její přátelé.

„Ale neviděli tě, že ne?“ zeptala se vyděšeně Daria skřítka.

„Nebojte se slečno, ještě jsem jim neotevřel.“ prohlásil skřítek provinilým hlasem. Daria zamířila ke dveřím, a když míjela domácího skřítka, usmála se na něj, aby věděl, že neudělal nic špatného, a ještě mu řekla, ať se schová.

„Ahojte!“ prohlásila s úsměvem, když otevřela dveře. Dostalo se jí jednohlasné odpovědi. Pozvala své přátele dovnitř a zamířila s nimi do salónku. Byla ráda, že přišli. Konečně něco narušilo to napětí, které panovalo v jejich domě.

„Můžu se zeptat, co se včera stalo?“ tázavě na Darii pohlédla Debbie.

V tu chvíli si něco uvědomila. Vždyť odjede pryč a ani neví, co řekne svým přátelům. Pravdu jim říct nemůže.

Nastalo hrobové ticho, které se zdálo být nekonečné.

„No…“ začala. „Víte, táta mi právě řekl,… že pojedu do… do Ameriky studovat.“ vysoukala ze sebe Daria to první, co ji napadlo.

Všichni tři na ni nevěřícně zírali. A opět nastalo dlouhé ticho, které přerušil až Will.

„A jak dlouho tam budeš?“ vyslovil otázku, která tížila všechny v místnosti.

„No, celý tento školní rok.“ chladně, avšak s náznakem smutku odpověděla.

„Ale…“ vydechl Dave, avšak větu už nedokončil.

„Je to bohužel tak a nedá se s tím nic dělat.“ pokračovala.

„Takže odjedeš? Je to jisté?“ zeptala se zoufale Debbie. Daria jen mlčky přikývla.

„Co se dá dělat. Napíšeš nám aspoň? A kdy vlastně odjíždíš?“ zavalil ji otázkami Dave.

„Určitě vám napíšu a co se týče odjezdu, jedu už zítra.“ odvětila Daria. Všichni tři zůstali sedět jak opaření a kdyby neseděli, tak by si teď sednout museli.

„Není to nějak narychlo?“ udiveně vydechl William.

„Bohužel je. Taky mi vrtá hlavou, proč mi to táta neřekl dřív.“ odtušila Darí.

Seděli v přijímacím salonku a ještě dlouho si povídali. Darí jim musela ještě minimálně třikrát slíbit, že jim napíše. Nechtěla, aby odešli, ale i tento den musel jednou skončit. A tak se nakonec všichni rozloučili. Daria posmutněla, když se za jejími přáteli zavřely dveře. Věděla, že to bylo pro ně kruté, ale také věděla, že je to tak správně.

Celý zbytek dne strávila ve svém pokoji zahrnuta svými myšlenkami. Pomalu ani nebyla schopna se sbalit. Pozdě odpoledne ještě přišel její otec s kufrem se znakem Bradavic, novým hábitem a učebnicemi pro šestý ročník. Při představě, že se zase bude muset učit, ji přeběhl mráz po zádech. Jako by toho už neměla dost. Práce jí dává dostatečně zabrat. Ale nemyslela si, že by v této situaci byl nějaký větší problém. Vždyť všechno, co se tam bude učit, už dávno umí. O tom rozhodně nemůže být pochyb. A zároveň se jí naskýtá skvělá příležitost seznámit se s jinými kouzelníky a s legendárním Potterem.

„Ťuk, ťuk.“ ozvalo se jemné zaklepání. Daria sebou trhla, ne však proto, že by se lekla. Snažila se rozpomenout, avšak jediné, co vnímala bylo, že leží na posteli a už je ráno. S největší pravděpodobností usnula a ani si to neuvědomila.

„Dále,“ zareagovala tak rychle, jak jen to šlo.

Do pokoje vstoupil domácí skřítek, ovšem jiný než předchozího dne. „Pán už na slečnu čeká na snídani.“ prohlásil a čekal na odpověď.

„Děkuji, už jdu.“ nepřítomně odtušila a skřítek s těmito slovy odešel.

Vstala z postele a převlékla se. Poprvé za poslední dny nebyla schopná nad čímkoli přemýšlet. Měla v hlavě prázdno. Sestoupila po mramorovém schodišti a prošla vstupní halou do jídelny. Její otec a strýc už čekali až přijde, aby se mohli dát do jídla. S pozdravem si přisedla.

„Jak jsi se vyspala?“ zeptal se jí otec a kousl si do toastu.

„Dobře!“ odtušila.

„A jak se těšíš?“ zeptal se Dan. Nevěděla co má odpovědět. Netušila jestli má lhát, a nebo jestli říct pravdu. Jenže co je lež a co pravda? To, co právě vládlo její hlavě byl dokonalý zmatek. A tak jen mlčky přikývla.

„Už jsi sbalená? Nebo ti mám poslat nějakého skřítka ať ti sbalí.“ starostlivě se tázal otec.

„To je dobré, už mám sbaleno.“

„V kolik pojedeme?“ jen tak pronesla tato slova a bylo jí jedno kdo z těch dvou jí odpoví.

Dann byl rychlejší: „Asi za hodinu.“

A opravdu tomu tak bylo. Ještě ani neodbylo 10 hodin a všichni se chystali k odjezdu. Mlčky nasedla do auta a přemýšlela nad tím, jestli dělá správnou věc. Začaly ji hryzat pochybnosti, avšak na ty už bylo pozdě. Auto se rozjelo a zamířilo k nádraží King’s Cross. O nástupišti devět a tři čtvrtě toho slyšela už spoustu, ale ještě nikdy tam nebyla. Když dorazila na nádraží, mohlo být tak půl jedenácté.

„Zlatíčko, vlak jede za půl hodiny.“ oznámil jí otec novinku, která pro ni žádnou novinkou nebyla. „Ale dál už s tebou nemůžu. Mě by tam určitě někdo poznal a to nemůžeme riskovat.“ pokračoval.

„Neboj tati, já to zvládnu. Myslím, že ten vlak nebude tak malý, že bych ho přehlédla a nenašla ho.“ konstatovala ironicky. Na to se jí však odpovědi nedostalo, pouze jen postřehla, jak v sobě strýc Dann dusí smích.

Poté, co se rozloučili zamířila i se strýcem na nástupiště. I když bylo brzy, vlak už stál na nástupišti a spousta nadšených malých kouzelníků do něj již nastupovala.

„My by jsme se měli taky rozdělit. Ve vlaku se ti nic nes…“ nedokončil větu Dann.

„Samozřejmě, sejdeme se ve škole.“ skočila mu do řeči, aby nemusela poslouchat, co by se jí mohlo ve vlaku přihodit. Nedovedla pochopit, že o ni mají Dann s otcem takový strach. Vždyť její práce je dostatečně nebezpečná, ale ještě nikdy nedělali takové scény.

I když původně nechtěla nastoupit tak brzy, raději vlezla do prvních dveří, které byli nablízku, aby utekla dalšímu poučování ze strany jejího strýce.

Procházela vlakem a hledala volné kupé. Spíše než volné, tak vhodné. Prošla kolem dveří jednoho úplně prázdného, druhého, pak třetího a čtvrtého…

Zastavila se až v posledním vagónu u posledního kupé, které bylo, mimochodem jako spousta dalších před tímto, také volné. Vlezla dovnitř, uložila si věci a posadila se k oknu. Pozorovala kolem pobíhající studenty a rodiče, kteří své ratolesti všemožně mačkali a líbali na rozloučenou. Při tomto pohledu radši oči odvrátila a zahleděla se do uličky.

Z ničeho nic se ozval strašný rámus a jediné co zahlédla, byla klec s malou sovou letící vzduchem v úzké uličce.

„Sakra!“ zaslechla hlasité zaklení.

Zvědavost byla samozřejmě větší, a tak vstala a otevřenými dveřmi nahlédla do uličky. Pohled, který se jí naskytl, byl neuvěřitelně komický. V uzoučké uličce ležel na zemi rozpláclý vysoký zrzavý kluk, nad ním stála dívka s výrazem znechucení a za ní nakukoval další kluk, který se smíchy málem potrhal. O pár metrů dál ležela na zemi klec s malou sovičkou, která zuřivě houkala a vypadala opravdu naštvaně. Při tomto pohledu se neudržela ani Daria a začala se také smát.

„Rone, můžu vědět, co to proboha vyvádíš?“ zeptala se nasupeně dívka ležícího chlapce.

„Co jako vyvádím? Já nic! Nemůžu za to, že jsem zakopl.“ odtušil naštvaně zrzavý hoch, který se s velkou námahou pokoušel zvednout.

„Hele Rone, o co jsi vlastně zakopl, když tu na zemi nic neleží?“ škádlivě se zeptal druhý kluk, který se pořád ještě nedokázal přestat smát.

Na to raději neodpověděl, aspoň ne slovy, protože v tu chvíli zrudl jako ředkvička. Darii už smích přešel, zvedla klec se sovou, která jí ležela u nohou, a podala ji majiteli.

„Děkuju!“ pronesl zrzavý chlapec, když si bral zpět klec s rozzuřenou sovou, a zčervenal ještě víc.

„Jo, našel jsi na té zemi to, co jsi hledal?“ zeptala se ho s nadsázkou, jejímž záměrem bylo zmírnit tragický dopad trapasu, kterého byla právě svědkem. Očividně druhý chlapec to tak nebral a opět vyprskl smíchy. Ale okamžitě přestal, když ho dívka stojící vedle a pořád se ještě tvářící mírně znechuceně zmrazila pohledem.

Hoch zrudl ještě víc a jen tiše zamručel.

„Jestli jsi na tý zemi hledal prázdné kupé, tak u mě je volno.“ s úsměvem prohodila Darí.

„Jo, to by bylo super!“ prohlásil druhý chlapec, který se už radši ani nepokoušel o úsměv. Daria se otočila a vrátila se do kupé, následována ostatními. Všichni si uložili věci, posadili se a kluk s rudými vlasy se pokoušel uklidnit svou sovu.

„Dík za pomoc.“ řekl rudovlasý hoch. „Jo, já jsem Ron Weasley,“ pokračoval a nemohl spustit oči z Darie. Kdo ví, co ho na ní tak fascinovalo, možná ty její dlouhé černé vlasy, které byly dokonale rovné, nebo velké tmavé pronikavé oči.

„A já se jmenuju Hermiona Grangerová.“ rázně prohlásila dívka.

„No a já jsem Harry,“ váhavě odpověděl poslední chlapec, kterému právě teď nebylo zrovna do smíchu.

„Předpokládám, že Potter, nemám pravdu?“ lehce poznamenala Daria. Byla jediná, která když ho spatřila poprvé, tak nezírala jako by spadla z jahody, což ho trochu udivilo a zároveň potěšilo.

„A teď už je představování jen na mě. Já jsem Daria Wottonová.“ s úsměvem na rtech prohodila Darí.

1. - 3.