2. kapitola

Probudila jsem se ve chvíli, kdy auto zastavilo. Byla jsem celá nesvá a zmateně jsem se dívala kolem sebe. Všimla jsem si, že sedím vedle tety, která se na mě tázavě dívala. V tu chvíli jsem si vzpoměla co se stalo. Chtělo se mi brečet, ale slzy se nedostavily.

„Loren,“ oslovila mě, aby získala mou pozornost.

„Ano?“ pohlédla jsem na ní.

„Chtěla bych si tu na chvilku odpočinout, jedeme už šest hodin a já to nezvládám. Nikdy jsem nejela víc, jak čtyři hodiny vkuse,“ pověděla mi.

„Dáme si kafe?“ zeptala jsem se jí.

„Kafe a koblihu,“ usmála se na mě a já jí úsměv oplatila.

Nakonec jsme tam strávily víc jak půl hodiny.

„Teto?“ zeptala jsem se nesměle, když jsem viděla, jak si chce unavená sednout za volant. Tázavě se na mě podívala a já se osmělila a řekla jí svou prosbu.

„Nemohla bych řídit? Celou cestu jsem prospala takže únavu necítím. Mohla by jsi se prospat, jen mi musíš na mapě ukázat, kde mám sjet a já už to najdu,“ pověděla jsem jí a nevině jsem se usmála.

„Cítíš se na to?“ zeptala se a já jí přikývla. Byla jsem pevně rozhodnutá a z ní ta únava vyloženě křičela.

„Dobrá, jsem ráda, že máš o něco zájem. Nikde sjíždět nebudeš. Sem jsme po dálnici jeli šest hodin a ještě dalších šest hodin pojedeme, na konci dálnice před sjezdem je benzínová pumpa. Sjezd je označen před ní. Pokud si troufáš, můžeš jet až k té pumpě. Prospala bych se, od té pumpy pojedeme ještě čtyři hodiny a to už zvládnu. Jestli se ti nelíbí hudba tak ji změň. Mohla bych tě ještě o něco poprosit?,“ řekla a zvláštně se na mě podívala.

„O co?“

„Mohli bychom si tykat?“ zeptala se a čekala na mou reakci. Rozesmálo mě to, čekala jsem cokoliv, ale tohle ne. Tón jejího hlasu byl takový nesmělý, vláčný, lítostivý.

„Budu moc ráda, teto, zvlášť když u tebe budu bydlet,“ odpověděla jsem jí a usmála se.

„Skvěle, říkej mi Kate, zbytek rodiny ti představím doma. Určitě nás už netrpělivě vyhlíží a říkají, kde se touláme, i když věděli, jak dlouho budu pryč,“ poznamenala s úsměvem. Úsměv jsem jí oplatila a vystřídala ji u volantu. Hudbu jsem nechala její, byla nádherná, střídal se tam klavír, housle a další hudební nástroje. Uklidňovala mě. Na svou jsem náladu neměla, i když mi většinou zvedla náladu, k mému vnitřnímu pocitu se nehodila. Mrkla jsem okem po tetě, která sotva usedla vedle mě vytuhla. Super, nebude mi mluvit do řízení a rychlosti. Upravila jsem si zrcátka a vyrazila po dálnici rychlostí 200 km v hodině.

Přemýšlela jsem jaké to asi bude až dorazíme na místo. Jaká je tetina rodina? Budou mě litovat nebo si mě nebudou všímat? Vezmou mě vůbec mezi sebe nebo se na mě budou dívat jako na vetřelce, který se jim vetřel do rodiny? Od tety vím, že má tři děti, dceru a dva kluky. Závidím jim, vždycky jsem chtěla mít sourozence, ale bohužel mamka další děti už mít nemohla, jednou se prořekla tím, že už to že jsem se narodila já byl celkem zázrak, který nečekala, ale děkovala za něj bohu každý den. Neměla jsem důvod jí nevěřit, byla jsem její princezna, její všecko. Stejné to bylo i s tátou.

Jedna zbloudilá slza mi ztekla po tvářích, ale víc nic. Jako kdybych se s tím, co se stalo už celkem vyrovnala, vím, že na ně nikdy nezapomenu, ale život musí jít dál. Je jen na mně jaký si ho udělám, a že bude většinou plný samými hezkými věcmi, o tom jsem v té chvíli nepochybovala, i když mi štěstí mělo ještě jednou ukázat svou odvrácenou tvář a budoucnost tak růžová být neměla.

Jela už jsem skoro hodinu utopená ve vzpomínkách a ztracená v myšlenkách na blízkou budoucnost. Zpomalila jsem abych něco měla z krajiny před sebou, která se začínala postupem měnit a trochu více zelenat. Zelená mi nevadila, naopak milovala jsem jí. Mamka mi jednou řekla, že zelená barva má léčivý charakter uklidňuje. Na mě to účinek mělo nebo to byla sugesce, nevím, ale zelená barva povětšinou v mém šatníku vedla a stěny v mém pokoji měli odstín zelenkavé až do barvy odstínu trávy, trochu vybledlé, ale mně se to moc líbilo.

Začala jsem přemýšlet co budu dělat dál. Jedno bylo jisté, musím dokončit střední, ale co dál, to jsem nevěděla, možná právnická fakulta nebo lékařská. Nevím, na to mám čas ještě dva roky, které rozhodně nehodlám promarnit.

Možná bych se mohla vrátit ke svým koníčkům. Tetě určitě udělá radost, když se vrátím do života, nebude to tak hned, ale bude to. Mohla bych začít sportem, budu zase chodit běhat, zjistím jestli tu mají aerobik, zase začnu hrát baseball. A moje fantazie se rozprchla všemi směry a zaplňovala můj mozek svými skvělými vizemi, jenže mě něco stáhlo zpátky na zem. Byl to jeden malý protivný hlásek v mé hlavě.

„Na baseball lidi vždycky seženeš, ale ten aerobik? Holka jsi si jistá, že tam něco takového vůbec znají?“ Ten hlásek byl děsně protivný, znala jsem ho až moc dobře, bylo to jako moje svědomí, brrr, nesnášela jsem ho, ale občas byl i užitečný, ale teď mi lezl hrozně na nervy. „Si piš, že ho tam určitě znají a když ne, nebude problém přemluvit pár lidí, aby si se mnou zacvičilo. Nějakou místnost nám na to určitě půjčí,“ odpověděla jsem svému vnitřnímu já. „Jseš si jistá?“ ptalo se mé svědomí a nepokrytě se mi chechtalo. „Jsem a přestaň otravovat,“ zavrčela jsem na něj a ono přestalo.

Jak dlouho asi může trvat než stěhováci přivezou věci, kterých jsem se nehodlala vzdát? Doufám, že to nebude trvat moc dlouho a já nebudu nucena jet hned nakupovat, i když to není tak špatný nápad, jednomu to zvedne náladu. Třeba by teta se sestřenkou jela s námi.

Takže nákupy, budu muset zhotovit seznam. Podle druhu potřeby a materiálu. Jeden seznam bude oblečení, druhý knihy, CD, DVD, třetí seznam bude s elektronikou, tu jsem si hodlala koupit novou, čtvrtý se bude týkat trochu magických věcí, mám ráda okultismus, mám pár knih a taky mám výkladové karty – cikánské a taroty. Pátý seznam bude zaplněn historií, vším co bude možné, mou největší chloubou je tzv. Katův meč – meč, kterým kati stínali své oběti, dostala jsem ho k šestnáctinám a měla jsem z něj ohromnou radost, protože to nebyla replika, ale pravý meč z sedmnáctého století. Nevím, jak ho táta sehnal a moc mě to nezajímalo, vlastnila jsem ho a byla šťastná.

Hlavou se mi honily podobné myšlenky, které mě ukolébaly ke klidu. Neměla jsem před očima nic jiného než krajinu, kterou jsem vnímala jen okrajově, a to tak, že jsem se dívala jen na to co mám před sebou.

Poté, co jsem se podívala do zpětného zrcátka jsem si všimla, že můj obličej rámuje úsměv. Pravý úsměv, ne ta náhražka, kterou jsem občas za týden vykouzlila. V duchu jsem se usmála a začala mě zaplavovat vlna klidu a míru nebo to bylo smíření se situací? Nevím, ale klidná jsem byla a úsměv z tváře jsem neshodila. Nevšimla jsem si, že teta už nespí, ale pozoruje mě. Odkašlala si a tím získala mou pozornost.

„Potřebuješ něco, Kate?“ zeptala jsem se tety a sama se divila, jak lehce mi šla ta slova z pusy.

„Ne, jen se na tebe dívám,“ rádoby nevině mi odpověděla, ale začala se usmívat. Byla jsem zmatená čemu se směje? Mně snad?

„Kate, čemu se směješ?“ zeptala jsem se znovu.

„Ničemu, jen jsem šťastná, že se směješ ty. Tenhle úsměv jsem u tebe ještě neviděla a tak mi připadá zvláštní, ale taky takový opravdový,“ vysvětlovala mi své myšlenkové pochody a mně v tu chvíli došlo, že mě pozorovala už delší dobu než jen tu chvíli co jsem si myslela.

„Aha,“ odvětila jsem a na chvíli mezi námi bylo ticho, které přehlušila jen hudba linoucí se z rádia.

„Je opravdový, myslela jsem na samý pěkný věci,“ prolomila jsem ticho po chvíli.

„Aha,“ odpověděla stejně jako před chvílí já a zase bylo ticho.

„Smím vědět na co jsi myslela?“ zeptala se mě po chvíli.

„Myslela jsem na moje věci, které vezou stěhováci. Taky jsem myslela na to, že toho moc nevezu, takže budu muset zajít na nákupy. Už mám v duchu sestavené čtyři seznamy, ale mají jen běžné názvy, konkrétní podobu získají na místě. Taky jsem myslela na to, jak se zastavíme v Seatlu a já si vyberu nové auto. Chtěla bych tě poprosit jestli bych mohla mít v pokoji elektroniku v podobě televize a tak. A zdi bych mohla přebarvit na zelenou. Vlastně jsem se tě ještě neptala jestli budu mít vlastní pokoj nebo ho budu sdílet s tvou dcerou,“ vychrlila jsem na tetu jen část věcí a ona se začala smát.

„Zaprvé svůj pokoj mít budeš, byl pro hosty, ale teď bude tvůj. Zadruhé pro tvé auto se určitě stavíme. Zatřetí pokoj si můžeš vymalovat, jak chceš. Když se do toho pustíme zítra ráno můžeš být do večera nastěhovaná i s nábytkem, který si budeš moc nově zařídit, jelikož ten starý jsme vyhodili hned potom telefonu. Dnešní noc se budeš dělit o pokoj s Angelou nebo spíš ona s tebou,“ pověděla mi teta a usmála se.

Páni tak tohle mě nenapadlo, že budu mít kompletně nově zařízený pokoj a mám volnou ruku. To je skvělý. Další pozitivní fakt byl, že jsem se dozvěděla jméno mé sestřenky. Hned mi byla trochu bližší a sympatičtější, když mají věci své jméno bývají méně děsivé.

„To jako fakt?“ zeptala jsem se pro jistotu.

„To jako fakt,“ odpověděla mi teta stejnou mincí.

„Myslíš, že stihneme koupit něco víc, než jen nábytek?“ zeptala jsem se.

„Určitě ano,“ odpověděla mi.

Bezva začínám to vidět v daleko lákavějších barvách.

„Kate, dneska je pátek a já jsem přemýšlela a …“ sakra lezlo to ze mě jako z chlupaté deky, teta mě pozorovala a vyčkávala až se vymáčknu. Sebrala jsem odvahu a řekla vše, co jsem měla v té chvíli na srdci. „Zkrátka, přijedeme relativně brzo a tak jsem myslela, že by nebylo pozdě zavolat do školy a přihlásit mě tam, hned od pondělí. Nemá cenu to odkládat, jednou bych tam musela stejně jít a já … Měla jsi pravdu, měla bych se vrátit do života a já to udělám celkem ráda, moje záliby mi už dost chybí. A stejně tak všechno, ale budu se snažit staré vzpomínky odsunout trochu dopozadí a nahradit je novými, třeba stejně krásnými, ale …“ dál jsem se nedostala nevěděla jsem jak to slovy vyjádřit.

„Chápu tě, jsem ráda, že jsi se tak rozhodla a sama,“ pověděla mi a já byla ráda, že mě pochopila. Nakonec jako by nic dodala. „Do školy jsem tě už stejně od pondělí přihlásila, jak jsi sama řekla, není důvod to odkládat a jednou ten krok udělat musíš, tak ať už ho máš co nejdříve za sebou,“ mrkla na mě a usmála se.

Páni hodně mě překvapila, jak si mohla být jistá, že to sama řeknu. Spíš nechtěla abych bloudila sama po domě a nenudila se. Do té školy by mě třeba sama dotáhla, tím jsem si byla jistá.

Na tabuli, která visela asi 300 metrů před námi jsem viděla nápis sjezd 5 km před námi. Před tím měla být benzínová pumpa, na kterou jsem měla sjezd a vyměnit se s tetou. Trvalo mi to míň než šest hodin asi je to tím, že jsem nepatřila mezi pomalé řidiče, což se nezměnilo ani po autonehodě mích rodičů.

Sjela jsem k té pumpě, na které jsme se na patnáct minut zastavili. Měli jsme obě hlad a tak jsme si tam koupili každá bagetu a pití. Sedla jsem si na místo spolujezdce a teta na místo řidiče.

Mířili jsme do Seatlu pro moje auto. Předtím jsem si však všimla obchodu, kde prodávali malířské barvy. A já poprosila tetu abychom se tam zastavili a já si vybrala barvu v odstínu zelené trávy, kterou jsem chtěla vymalovat svůj pokoj. Když ho vymalujeme ráno, než nakoupíme nábytek a pár věcí, bez kterých se rozhodně do nedělního odpoledne než přijedou stěhováci neobejdu, bude barva zaschlá.

Nakonec jsme skoro na okraji města objevili jeden luxusně vyhlížející autosalon. Prodavač nás nejdřív obsluhoval dost neochotně, já však znala trik, který jsem v minulosti často používala a budu ho používat i do budoucna, vytáhla jsem zlatou kreditní kartu, kterou jsem dostala k patnáctinám. Prodavač byl hned samý úsměv a ochota, vychvaloval auta do nebe a já se nemohla rozhodnout, nakonec jsem si vybrala. Bylo to porsche – model Cayenne GTS (https://auto.porsche.cz/modely/cayenne/cayenne-gts/galerie/exterier). Dohodla jsem se s prodavačem, že si ho hned převezmu, prodavač se samou ochotou málem plazil po zemi.

Odjížděla jsem celkem spokojená ve svém novém autíčku. Jela jsem ještě tři hodiny za tetou než jsme se přiblížili k ceduli s nápisem Vítejte ve Forks.

Takže jsem konečně tady, nemohla jsem tomu skoro uvěřit bylo to tu trochu děsivý, takový ospalý. Snad se tu nějaká zábava najde, vždycky si nějakou najdu v nejhorším případě. Teta vjela do jedné ulice, na jejímž konci jsem uviděla les. Skvělý, budu moct běhat v lese a nebudu se muset spokojit s ulicí. Teta zastavila až na konci ulice u jednoho většího domu, vylezla z auta a hned se jí na krk pověsili dva kluci, kterým mohlo být tak jedenáct a míň, hned za nimi jsem uviděla dívku, asi tak v mém věku a domyslela jsem si, že to bude Angela, za Angelou stál tetin manžel a můj strýc. Teta mi gestem naznačila, že bych mohla vystoupit z auta. Bylo mi trochu nevolno, ale co. Nadechla jsem se a chystala se vystoupit z auta vstříc neznámé, ale snad lepší, budoucnosti