2. Svatba v Doupěti
Harry Potter se cítil jako lev s bolavými zuby, který je zavřený v příliš těsné a přeplněné kleci. Chtělo se mu někoho zabít, nejlépe zaškrtit, ale netušil, jak se na ně dostat. Rád by se vyzuřil někde o samotě, ale nebylo to z mnoha důvodů možné. Doupě bylo během přípravy svatby Billa a Fleur vysloveně přeplněné a moc nepomohlo ani očarování některých místností, aby byly vevnitř větší, než zvenku. Kdykoli Harry vyšel z pokoje, začala ho nahánět Fleuřina sestra Gabriella. Na její výkřiky: „Arry Potter!“ už začal být pomalu alergický…
Zahlédnul i Ginny, která se mu většinou snažila v Doupěti naopak vyhýbat, jak při jednom takovém výlevu naznačuje prsty pohyb při škrcení.
„Harry, musíme si promluvit!“ Hermiona ho bezohledně natlačila do kouta a podívala se na stříbrovlasou Gabriellku tak, že ta skoro utekla. „Ten tvůj nápad, že se rozejdeš s Ginny je blbina a ty to sakra víš!“
„Já jsem myslel…“ dál se Harry nedostal.
„Jseš si tím jistej?!“ Hermiona se tvářila pochybovačně. „Teda jako tím, že jsi myslel…“
Když se na ni chvíli díval zuřivě, s pousmáním mu vysvětlila:
„Já si totiž myslím, že moc ne. Jinak by ti totiž bylo jasné, že se Voldemort vykašle na to, že jste se s Ginny rozešli. On ji zabije klidně jen proto, aby ti ublížil prostřednictvím výčitek svědomí. A Gabriella si myslí, že když jste se rozešli, tak že ty jsi pro ni teď volná kořist k lovu…“
Chvíli počkala, než se informace protlačí unavenými záhyby Harryho mozku. Pak pokračovala, když se podle výrazu Harryho tváře nejspíš domohla základního pochopení.
„Pokud jde o to, kdo má větší šanci ti aspoň trošičku proti Voldemortovi pomoct, vsadila bych si spíš na Ginny, než na to francouzský tornádo.“
„A co mám teda dělat?! Nechci, aby ji někdo zabil…“
„Harry, ty jseš tak ušlechtilej, až je mi z toho někdy mdlo…“ ozvalo se mu za zády.
Otočil se a chvíli se díval do pobaveně blýskajících Ginniných očí.
„Jestli jsi to nepochopil, ten bastard mě může zabít klidně i tady v domě…“ Ginny mluvila zdánlivě lehce, ale bylo poznat, že navzdory odvážným řečem má přeci jen strach. „Rozdíl v riziku mezi tím být s tebou a být jen tvá kamarádka je celkem zanedbatelnej. Když budem spolu, můžem si aspoň navzájem krejt záda…“
„Ginny…“ vydechl Harry a natáhnul k zrzce ruku. Ta se k němu k jeho překvapení i úlevě přivinula.
„Takže přeci jen nejseš tak hloupej, jak někdy vypadáš…“ dodala s kočičím protažením se.
„Tak tohle bysme měli…“ řekla s trochou jedovaté ironie v hlase Hermiona. „Teď ještě najít a zničit Voldemortovy viteály a bude všechno v tom nejlepším pořádku…“
„O tom bychom si taky měli promluvit…“ připustil Harry. „Pojďte do pokoje!“
* * *
„Ševelissimo!“ zajistil místnost proti odposlechu.
„Mám takový nápad a hodilo by se mi, kdybyste se nad ním obě zamyslely,“ začal. „Nemůžem najít jedinou stopu po nějakém artefaktu z majetku Roweny z Havraspáru ani Godrika Nebelvíra. Jediný předmět, o kterém víme, je Nebelvírův meč. Brumbál si myslel, že ten byl chráněný v Moudrém klobouku, ale nikdo neví, jak se do tam dostal. Mohl ho tam dát sám Voldemort, když šel za Brumbálem vyjednávat o učitelském místě. Bohužel tak budem asi muset aspoň zčásti do věci zasvětit McGonagallovou, aby nám ho vydala…“
„Myslíš, že s ním Brumbál neprovedl všechny možné i nemožné testy?!“ zeptala se ho Hermiona.
„Upřímně řečeno nemám tušení…“ přiznal Harry. „I kdyby to ale nebyl viteál, hodila by se tak mocná zbraň jako výhoda při lovu. Pak tu je ten Zmijozelův medailon. Myslím, že jsme ho měli o předminulých prázdninách na očích na Grimauldově náměstí a nevěděli jsme to. Ten R.A.B. by mohl být Regulus Arcturus Black, nebo jaké jméno na ‘A‘ by tak mohl mít jako prostřední v rodině Blacků. Je otázka, kde je ten medailon teď. Tipoval bych, že je v nějakém úkrytu, kam si Mundungus Fletcher schovává svou kořist. Když ten zlodějský šmejd vykradl Síriusův dům, takovej kus zlata by tam jen těžko nechal ležet…“
„Takže možná budeš potřebovat, aby ti pustili Mundunguse z Azkabanu…“ začala vypočítávat Hermiona. „Pak se domluvit s McGonagallovou, aby ti dala Nebelvírův meč a asi jí aspoň zčásti zasvětit do těch potíží s Voldemortovo viteály.“
„Ještě je tu jedna věc a ta se ti nebude vůbec líbit…“ řekl Harry s obavou v hlase.
„Copak?!“ Hermioně to bylo podezřelé.
Harry pozvednul hůlku a namířil ji jakoby do prostoru.
„Kráturo! Přijď sem ihned! Tvůj pán tě volá!“
S prásknutím se objevil špinavý domácí skřítek. Začal se jako obvykle válet po zemi a s tlumenými, těžko srozumitelnými pištivými nadávkami do ní tlouct hlavou.
„Jak to, že tě slyšel přes Ševelissimo a prošel sem přes všechny zábrany proti Přemisťování?!“ zeptala se podezíravě Hermiona.
„Pouto domácího skřítka k jeho pánovi je zřejmě velmi mocného magického charakteru,“ vysvětloval Harry. „Kráturo, hned nech těch nesmyslů, mlč dokud ti neřeknu a poslouchej!“ zavelel ještě rázně.
Domácí skřítek ztichnul a ztuhle se na něj podíval. Vypadal v té chvíli jako nějaká hodně ošklivá plastová figurína strašidýlka, jaká se dávají za okno o Halloweenu.
„Kráturo, ty víš, kdo byl R.A.B.?!“ zeptal se Harry.
Když domácí skřítek nereagoval, pokračoval:
„Jestli nám pomůžeš porazit Voldemorta a jeho Smrtijedy, dám ti na výběr buď propuštění na svobodu nebo předání do rukou Draco Malfoye,“ nabídnul Harry skřítkovi. „Nezradíš nás ani nic neprozradíš našim nepřátelům! Když náhodou padneš při plnění mých úkolů, dám tvou hlavu k hlavám ostatních skřítků. Souhlasíš s touhle nabídkou?“
V ošklivé tváři se svářily vychytralost s překvapením.
„Pán se chce vzdát Krátury?!“ řekl překvapeně. „A ve prospěch svého nepřítele?!“
„Harry, tohle nesmíš!“ vykřikla Hermiona.
„Hermiono, tohle Harry asi musí udělat…“ překvapivě se Harryho zastala Ginny. „Skřítci mají dost silná kouzla na svou obranu, pokud jim jejich pán dovolí, aby je používali.“
„Tak co Kráturo, bereš tuhle dohodu?“ zeptal se Harry skřítka.
„Pán Kráturovi dává slovo na to, že Kráturu předá do služby někomu, komu by Kráturovi byla čest sloužit?!“ skřítek nad tím zavrtěl svou ušatou ošklivou hlavou. „Dobrá, Krátura to udělá!“
„Takže Kráturo, kdo je nebo byl R.A.B.?“ zeptal se Harry.
„To byl syn Kráturovy drahé paní…“ než se skřítek stačil rozpovídat, Harry ho přerušil další otázkou:
„Jak se dokázal zmocnit Voldemortova viteálu, toho medailonu?“
„Krátura neví, jestli to byl nebo je viteál, ale bylo to v jeskyni plné mrtvých, které oživuje moc Pána Zla. Pan Regulus Kráturu přinutil, aby pána donutil vypít ten strašlivý jed, ve kterém byl medailon uschovaný. Pak tam dal kopii, kterou očaroval iluzí, aby na první pohled vypadala jako pravá…“ skřítek se odmlčel a popotáhnul. „Krátura pána vzal domů a tam mu dal protijed, takže se skoro vyléčil, ale myslel si, že ho honí služebníci Pána Zla a utekl z domu Kráturovy dobré paní. Služebníci Pána Zla ho pak opravdu dostali, ubohý mladý pán!“ na tohoto domácího skřítka to byl až obdivuhodně logický popis událostí.
„Kráturo, dokážeš najít ten medailon, kde je teď?!“ zeptal se Harry.
„Odnesl ho ten ožrala, kumpán mého špatného pána Síriuse Blacka…“ zavrčel skřítek nepříliš ochotně. „Krátura by mohl zkusit najít jeho brloh, ale neví, jak dlouho by mu to trvalo…“
„Dobře, Kráturo!“ kývnul Harry hlavou. „Ty víš, kde má své sídlo lord Voldemort a jak se tam dostat?“
Domácí skřítek se ošil a přikrčil, když Harry vyslovil černokněžníkovo jméno.
„Možná to Krátura dokáže,možná ne…“ potřásl hlavou. „Co by tam Krátura dělal?!“
„Voldemort má zlatou dvouuchou číši zdobenou rytinou jezevců a taky obrovského jedovatého hada, který se jmenuje Nagini. Myslíš, že bys dokázal tu číši ukrást a toho hada zabít? Je opravdu nebezpečný…“
Krátura svraštil špinavé vrásčité čelo, když se náhle rozlétly dveře a dovnitř vtrhnul Pošuk Moody s napřaženou hůlkou.
„Co to, jak to?!“ zagestikuloval bývalý bystrozor a ukázal na špinavé stvoření.
„Přišel na mé zavolání!“ prohlásil Harry. Pak se k domácímu skřítkovi ještě jednou otočil:
„Úkolům rozumíš, Kráturo?! Jestli ano, běž se je pokusit splnit!“
Skřítek zvednul ruku a s lusknutím prstů zmizel.
„Dobře, že jste tady, pane Moody…“ začal opatrně Harry vyjednávat se starým bystrozorem.
„Kdo je teď po Brumbálově smrti hlavou Fénoxova Řádu?!“
„Jsem to já. Všichni se shodli na tom, že když jsem v penzi, mám fůru času, abych tohle zkoušel ukočírovat. Jo a mimochodem… Můžeš mi teď klidně říkat Alastore,“ odtušil Pošuk. „Co máš za lubem?!“
„Potřebuju někoho zkušeného v přivlastňování si majetku druhých…“
„Teda zloděje a nejspíš toho zmetka Dunga Fletchera?!“ ušklíbnul se Moody. „Zkusím to zařídit. Copak, budeš ho nastrkovat do nějak nebezpečné situace?“
„Nevím jistě, Alastore, ale asi ano,“ připustil Harry.
„Tak počítej s tím, že když půjde moc vo kejhák, tak zmizne a nechá tě v tom zkejsnout…“ ucedil bystrozor nakvašeně. „Když ale umře, moc lidem se po něm asi stejskat nebude…“
„Dík, uvidíme, jak tohle dopadne…“
***
Hermiona nebyla jediná, kdo se snažil Harrymu vnutit, že jeho názor na řešení problémů je lepší, než jakýkoli jiný a rozhodně je lepší, než ten Harryho. Mezi pozvanými hosty mohla profesorka McGonagallová jen ztěží chybět a taky projevovala až nezdravou touhu z Harryho ’vypáčit‘ informace o tom, co dělal s profesorem Brumbálem před vraždou.
„Harry, uvědom si, jak moc to je důležité!“ říkala mu. „Věř mi, já ti s tím chci pomoct. Jestli budeš chtít, tak na to složím i neporušitelný slib, že to nikomu nevyzradím…“
„To myslíte vážně?!“ zeptal se Harry udiveně, když mu to ‘docvaklo‘. „Vždyť to by vás nějaké selhání stálo život…“
„Stejně to chci udělat!“ trvala na svém McGonagallová. „Uvědom si Harry, že budeš potřebovat podporu Bradavic, ať už budeš chtít udělat cokoli…“
„No dobře…“ rezignoval na odpor Harry. „Ať je po vašem, ale ten slib budeme muset rozšířit.“
„Harry!“ Hermiona byla šokovaná. „Ty ses musel zbláznit, souhlasit, aby se ti ředitelka Bradavické školy zavázala neporušitelným slibem…“
„Když už jste to slyšela, slečno Grangerová, aspoň můžete být pečetním svědkem!“ odtušila ředitelka tvrdě a zatvářila se jako zuřivá samice jestřába. „Jsem si jistá, že víte aspoň teoreticky, jak se to má dělat…“
Potom k Harryho údivu poklekla a donutila pokleknout i jeho a vzala ho za pravou ruku.
„Slečno Grangerová, přiložte sem prosím vaši hůlku, buďte tak laskavá!“ dodala netrpělivě profesorka.
Hermiona to s napjatým výrazem ve tváři udělala.
„Přísahám, že neprozradím, co se dozvím od Harryho Pottera a bude to mít vztah k jeho společným aktivitám s Albusem Brumbálem!“ řekla McGonagallová a okolo spojených rukou se z Hermioniny hůlky propletly plameny. „Budeš chtít něco ještě navíc?!“ zeptala se Harryho.
„Ano. Přísaháte, že mi nebudete bránit, ale pomůžete mi v mém úkolu a podržíte ho v utajení?!“ Harry zněl vyděšeně, jakoby nechtěl říct to, co vyslovil.
„Přísahám!“ další plamen se odvinul z hůlky.
„Dobře paní profesorko…“ Harry stále držel ruku bradavické ředitelky. „Budu od vás potřebovat dost velkou laskavost. Totiž půjčit meč Godrika Nebelvíra s tím, že ho možná budeme muset zničit. Protože by ale nikdo neměl zjistit, že ten meč zmizel, bude potřeba nechat vyrobit jeho repliku…“ začal vysvětlovat. „Bude taky potřeba zajistit, aby Bradavice dál fungovaly, jakoby se nic zvláštního nemělo dít.“
„Proč chceš zničit ten meč?!“ zeptala se profesorka. „Není škoda ničit tak vzácnou památku?!“
„To beze všech pochybností je, a já ho nechci zničit, ale možná budu muset. Mám totiž důvodné podezření, že z něj před nějakým časem Voldemort udělal svůj viteál, který pak drží jeho život tady na zemi a zabraňuje v jeho usmrcení…“ začal jí ve stručnosti vysvětlovat, k čemu došel Brumbál při studiu Voldemortovy činnosti svázané s viteály a snahou o nesmrtelnost.
„Dobře!“ souhlasila nakonec McGonagallová. „Nechám utajeně udělat kopii toho meče a pravý ti donesu, Harry. Jen by mi udělalo radost, kdyby ses nenechal zabít a nedopustil ani smrt svých přátel…“
***
Svatba byla vzhledem k přetrvávajícímu smutku za zavražděného profesora Brumbála celkem tichá a odehrávala se skoro v ‘komorní‘ atmosféře. Pokud se tedy o takové dá mluvit v situaci, kdy svědkyní nevěsty je poloviční obryně Madam Olympa, ředitelka čarodějné akademie v Krásnohůlkách.
Obřad vedl tentýž drobný mužík z Ministerstva kouzel, který řečnil na Brumbálově pohřbu. Ministerstvo ho používalo jako ceremoniáře, protože navzdory nevelké postavě dokázal i nesmyslu vnutit důstojný háv…
Harry během všech proslovů několikrát usnul a jeho přátelé ho střídavě budili a střídavě nudou usínali sami. Nakonec celý obřad ‘přetrpěli‘ až k závěrečné větě: „Teď můžete políbit nevěstu!“ kterou snad všichni přítomní přivítali obrovským jásotem, protože věděli, že mučení končí…
* * *
Dva dny po svatebním obřadu do Doupěte přijela profesorka McGonagallová a předala Harrymu Nebelvírův meč.
„Hodně štěstí!“ popřála mu a potřásla si s ním rukou. „Jestli uspějete a přežijete, přijďte zas do Bradavic, bude tam na vás čekat vaše místo v Nebelvírské koleji,“ dodala. „Bylo by ostudou, abyste si nedodělali OVCE a spoléhali se jen na eventuální proslulost vítězů nad Voldemortem!“
* * *
Po odchodu bradavické ředitelky se Harry s přáteli v Doupěti rozloučili a rozhodli se Přemístit do Kvikálkova k Harryho příbuzným.
„Ginny ještě není sedmnáct a nemůže se Přemisťovat!“ namítla Hermiona.
„Stejně se budeme asistovaně Přemisťovat podle mého vedení a já z toho taky ještě nemám zkoušku. Nebudem z toho ale dělat zbytečně kovbojku!“ navrhnul Harry.
S tím se všichni čtyři chytili navzájem za ruce a Přemístili se na část trávníku v zahradě strýcova domu, o které Harry věděl, že tam není vidět z ulice a příliš ani z domu…
* * *
Mezitím dole v Jistotě:
„D’Arvit!“ vztekající se Myrta Krátká nakopla svou helmu.
Ta se sice ničím neprovinila, ale policejního velitele Arka Soola tu neměla k dispozici, aby mohla zkopat jeho samého. Tomu parchantovi nestačilo, že jí připravil o možnost účastnit se ceremoniálního rozloučení s velitelem Břízným a že ji vyštval z LEPREko. Ještě nechal obtěžovat její klienty a snažil se je přimět přestat využívat služeb detektivní kanceláře Krátká - Sláma. Na záznamníku si totiž vyslechla vzkaz posledního klienta, který jí s omluvou sděloval, že její služby teď už nebude potřebovat.
Při pořizování výbavy jí sice šel Klusák na ruku víc, než by podle předpisů směl, ale dokázal to nějak obejít. I tak jí ale po vybudování detektivní kanceláře zůstaly dost velké dluhy. Klusák jí využil tak trochu jako figurku ve své osobní nevyhlášené válce, kterou vedl s velitelem Soolem, ve které vítězil ‘na body‘… Ve srovnání s ‘přátelským pošťuchováním‘, kterým byly drobné žertíky vůči veliteli Bříznému, byly kentaurovo výpady vůči gnómskému veliteli podzemní policie vysloveně zákeřné. Ark Sool nechal Klusáka vyhodit z místa policejního konzultanta jen proto, aby se mu celý policejní datově – počítačový systém o dva dny později zhroutil. Kentaurův červ v systému nebyl v patřičnou dobu ujištěn o Klusákově přítomnosti a dal se do svého zkázonosného díla. Soolovi věrní počítačoví odborníci se ukázali být neschopní – nedokázali obejít kentaurovo zabezpečení a velitel tak musel ‘sklopit ohon a uši‘ a s prosíkem přijmout geniálního programátora zpět. To ale nebyl jediný podtrh, který Klusák Soolovi přichystal. Artemis Fowl i Butler od něj dostali kompletní nadzemní policejní výstroj pro LEPREko upravenou na míru, ta Artemisova byla uzpůsobená k tomu, aby se dala trochu zvětšit, protože možná ještě poroste. Fowl mu za to zaplatil zlatem z výkupného za Myrtu a nechal se přímo před gnómským velitelem slyšet, že by vrátil i zbytek výkupného, kdyby tím nepodpořil u Rady pozici tak děsivého debila jako je Ark Sool…
Větší část zlata, které nashromáždil kleptomanický permoník Sláma Hraboš, byla zabavená jako výtěžek z krádeží, takže ho nemohli využít k zaplacení dluhů. Trochu jí vypomohl i Klusák, kterému se Slámou dělali jakési zvláštní agenty a hledali například kradené vybavení u skřítků uprchlých mezi Blátivé. Poslední dvě fušky hodily poměrně dost, ale dělali je pro Artemise Fowla a Myrta z těch akcí nebyla vůbec nadšená. Artemis se rozhodl, že obohatí galerie a obrazárny Blátivých o odcizená mistrovská díla a spolu se Slámou je ukradli jejich neprávoplatným ‘majitelům‘. Navíc při těch akcích Myrta fungovala většinou jen jako pilot-taxikář pro tuhle dvojku až příliš zkušených zlodějů. Protože tam šli většinou nepozváni, nemohla s nimi, aby neztratila své nevelké ale užitečné kouzelné schopnosti. Měla navíc poněkud nepřekonatelné problémy sžít se s Artemisovo zvláštní životní filozofií. Podle ní je totiž okradení zloděje, pokud bylo provedeno šikovně a ‘Pro Bono Publico‘, tedy ‘v obecném zájmu‘, morálně naprosto nezávadné…
Jestli ale brzy nepřijde další zakázka, banka jim začne zabavovat vybavení a nechá provést audit, při kterém by se objevilo nemálo toho, co Rada obvykle považuje za ilegální, například právě policejní vybavení a zbraně jako její oblíbené Neutrino 2000…
„D’Arvit!“ zaklela ještě jednou, když tu se rozezvučel její komunikátor. Ikona na displeji ukazovala kód určený pro spojení s Artemisem Fowlem na povrchu…