2. Takový normální den

Harryho probudil křik strýce Verona: „Vstávej ty kluku, nemysli si, že se budeš celý den válet!“ 
  Harry se unaveně posadil. Bylo osm ráno. 
  „Takže jenom sen?“ pomyslel si, ale z omylu ho vyvedl růžek obálky, který se válel na zemi. 
  „Tak asi ne!“ zaradoval se, ale jeho úsměv povadl ve chvíli, kdy se domem rozlehl hlas strýčka: „Co jsem ti řekl, ty spratku?“ 
   
  Harry se nasupeně oblékl, uložil si do pouzdra hůlku a sešel do kuchyně. Jakmile Dursleyovi uviděli hůlky, strýc Vernon vyskočil a zaryčel: „Okamžitě dej tu věc pryč! Mimo školu ji používat nesmíš, jinak tě vyrazí!“  
   
  Harry se ušklíbl: „Omyl strýčku! Mám povolení ji používat. Přišel mi dopis z ministerstva. Kvůli Voldemortovi mám jistá… privilegia.“ 
   
  Spokojeně pozoroval, jak se Dursleyovi tvářili a dodal: „Stěhuji se… vrátím se sem, kvůli zabezpečení!“ 
  Nikdo z rodiny nepromluvil, a tak Harry se poprvé za celý život u nich v klidu nasnídal.Když se vrátil do pokoje, našel tam Hedviku s dopisem od Rona a Hermiony. 
   
  Milý Harry! 
  Přejeme ti vše nejlepší k tvým narozeninám. Dárek ti předáme osobně, protože Brumbál říkal, že by nebylo dobré ho posílat poštou. Jsme teď na ústředí, ale nic nového se tu neděje. Od Voldemorta je nezvyklý klid. Netrap se kvůli Siriusovi, on by si to jistě nepřál… I nám schází. Brzy pro tebe přijedeme…                            Ron  a Hermiona 
   
  Harrymu ukápla slza a smutně se usmál. „Jen Sírius věděl, jak se cítím!“ 
   
  Poté mávl  hůlkou a sbalil si všechny své věci. Kufry zmenšil, strčil do kapsy a sešel dolů k Dursleyovým. „Za pět dní se vrátím. Okolo druhé, nebo třetí hodiny,“ řekl nasedl na koště a nasadil si neviditelný plášť. Šeptl hůlce: „Ukaž mi cestu!“ Hůlka ukázala směr jihovýchod a Harry odletěl… 
   
  Grimmauldovo náměstí o osm hodin později… 
   
  „Jakto, že zmizel?“ vyhrkla Hermiona. 
  „Prostě tam není. A Dursleyovi nám řekli, že se odstěhoval!“ Pochodoval sem-tam Remus. 
   
  Ozval se zvonek a paní Blacková spustila: „Tý, odporný šmejde,zrádce rodu, zmiz z mého…“ 
  „Zmlkni ty čarodějnice jedna stará!“ ozvalo se ode dveří. 
  „Harry!“ vykřikla Hermiona.  
  „No?" uculil se Harry.  
  „Jsi to ty?" zeptala se nevěřícně.  
  „Ne, nejsem! Stojí tu před tebou svatej Petr."  
  „Kde jsi byl?“ dožadovala se odpovědi Herm. 
  „V Godrikově dolu.“ 
  „Ani nevíš, jaký jsme měli strach.“ 
  „Klid, Hermi, klid. Letěl jsem tam, abych zjistil v jakém stavu je dům. Chci se tam odstěhovat a chci, abys ty, Ron a Ginny  šli se mnou!“ 
  „Já taky?“ Trhla hlavou Ginny. Harry přikývl. 
  „To tedy ne!“ Zakročila paní Weasleyová. 
  „Molly, nech je jít. Jestli to opravdu chtějí, nezastavíš je!“ řekl Lupin 
   
  Paní Weasleyová se na ně chvíli nasupeně dívala, ale pak řekla: „Dobrá tedy.“  
  „Hurá!“ zaznělo trojhlasně a trojice si šla zabalit věci… 
   
  „Co budeš dělat s domem?“ zeptal se Lupin Harryho. 
  „Zatím jen malinko opravím, aby byl obyvatelný a pak uvidím…“ odvětil Harry. 
  Lupin řekl: „Pomůžeme ti ho opravit, ale co hodláš dělat? 
  „Budeme se učit doma! Do školy se nevrátím, mám v plánu učit se i černou magii, a to by se profesorům asi nelíbilo…“ 
   
  Hermiona, Ginny a Ron se vrátili s kufry a paní Weasleyová objala Harryho a řekla: „Ach, děti… opatrujte se!“ 
  Hermiona se usmála a řekla: „Vyrážíme!“