2. Zařazování a Chlapec co přežil
Když Jane poslouchala profesorku Prýtovou už nějakou dobu, musela si vymyslet, že potřebuje na toaletu.
Bože to je ale děsná ženská! Je sice pravda, že jsme asi tak stejně staré, ale to neznamená, že do mě bude hustit každý nesmysl, co jí v té její rozježené hlavě napadne! Chodila rozčíleně po místnosti s kachličkami.
Pak uslyšela dětský křik a smích. Je čas musím si tam jít sednout. Ale jestli bude zase mlít a těch svých záhonech, asi jí budu muset nacpat ledvinkový nákyp do krku, abych měla klid!
Zkontrolovala ještě svůj odraz v zrcadle a vyrazila do jámy lvové. Když opět vstoupila do Velké síně naskytl se jí obraz, jaký vídávala po těch sedm let, kdy tu studovala.
U dlouhých kolejních stolů sedělo asi na čtyři sta dětí. Avšak ještě bez prvních ročníků. Pro ně sotva zbývalo místo. Dokonce zde byli židle navíc v rohu místnosti vyrovnané do řady. Pak se podívala na profesorský stůl a viděla jak na ní profesorka Prýtová mává a ukazuje jí na dálku nějaký pergamen. Jane se zatvářila utrápeně. Pomoc tohle nepřežiji, jestli budu muset každý den sedět vedle ní, asi se z ní brzo zcvoknu!
Když prošla zezadu kolem Snape, uslyšela jeho pobavený hlas : „Užijte si to.“ Jane se jen ušklíbla. Nezdvořák! Určitě ví co mne čeká a dělá si ze mne srandu.
Když však prošla kolem Brumbála uslyšela tiché : „Chcete zachránit?“ Otočila se na něj a viděla, jak mu v očích pod půlměsícovými brýlemi hrají pobavené jiskřičky.
„Prosím, to by od vás bylo laskavé,“ hodila Jane na něj smutné psí oči.
„Posaďte se mezi mne a paní profesorku McGonagalovou. Ona má teď práci, ale při večeři si s vámi jistě ráda popovídá.“
„Děkuji vám pane řediteli. Ani nevíte jak moc jste mi pomohl. Mám pocit, že už bych to nevydržela,“ řekla s úlevou, když se posadila vedle něj.
„Nesmíte jí to brát za zlé, je tu málo mladých profesorů se kterými by si mohla popovídat. S profesorkou Trelawneyovou si moc často nevídá, ta chodí z věže jen při nějaké zvláštní příležitosti. Pak je tu profesor Quirrell, ale ten když to na něho poprvé zkusila, strachy utekl do své komnaty. No a pak je tu profesor Snape. Znáte ho a tak si jistě dovedete představit, jak má profesorku Prýtovou v oblibě,“ vysvětloval jí Brumbála přitom se podíval na svého chráněnce a pobaveným úsměvem.
Severus jeho pohled opětoval s poněkud koženým výrazem.
„Myslím, že vás slyšel, pane řediteli,“ podotkla Jane.
„Nejspíš ano, neřekl jsem však nic, co by ho mělo znepokojovat.“
„Vždycky jsem měla pocit, že slyší i za roh. Myslím, že on má ten dar, že kdykoliv slyší své jméno, začne mu zvonit v uších. Ať už o něm mluví někdo v dobrém nebo zlém.“ skoro až zašeptala.
Brumbál se tomu jen pousmál. Když chtěla Jane ještě něco říci, zarazil ji. Právě totiž do Velké síně vcházeli v čele s profesorkou McGonagalovou prvňáčci.
Pohodlně se usadila a pozorovala, jak profesorka přešla doprostřed malého pódia na kterém stál i jejich stůl a postavila tam čtyřnohou stoličku a na její desku položila špičatý kouzelnický klobouk, celý odřený, záplatovaný a špinavý.
Všichni v místnosti se na klobouk zadívali a Jane se soustředila, aby jí z jeho úvodní písně neuniklo ani slovíčko. Na několik vteřin zavládlo ve Velké síni naprosté ticho. Pak sebou klobouk několikrát škubl. Vedle krempy se otevřela trhlina podobná ústům a klobouk začal zpívat:
Zdá se vám, že jsem ošklivý –
myslete si, co chcete,
chytřejší klobouk než jsem já
na světě nenajdete.
Nechte si svoje buřinky
i své klobouky z plsti
jsem moudrý klobouk z Bradavic,
jenž vám nic neodpustí.
Každému vidím do duše,
vím, z jakého je těsta
nasaď si mě a řeknu ti,
kam povede tvá cesta.
Možná tě čeká Nebelvír,
kde mají chrabré srdce;
odvaha, klid a rytířskost
jdou u nich ruku v ruce.
Nebo tě čeká Mrzimor:
máš jejich mravní sílu,
jsou čestní a vždy ochotní
přiložit ruku k dílu;
či moudrý starý Havraspár,
pokud máš bystrou hlavu,
tam důvtipní a chápaví
vždy najdou čest a slávu.
Nebo to bude Zmijozel,
kde nastane tvá chvíle
ti ničeho se neštítí,
by svého došli cíle.
Nasaď si mně a neboj se
(jen vlastní strach tě leká)!
Já, moudrý klobouk z Bradavic,
ti řeknu, co tě čeká!
Ve chvíli, kdy dozpíval, všichni žáci začali tleskat. I Jane se přidala, ale když viděla že je jediná z profesorů, ihned toho nechala. Snape se jen nad jejím chováním ušklíbl.
Víte co? Vy mi také můžete… pomyslela si Jane a Severus se na ní zamračil. Hm to jsem tedy moc dobře nezačala! Být jeho nepřítelem už na začátku? No to bude tedy fuška pracovat s ním. Povzdychla si, ale pak už dál sledovala dění v síni.
Zařazování bylo jako vždy tou nejúžasnější události první noc, kdy studenti přijeli. Jako malá vždy hádala, kam pošle moudrý klobouk každého studenta. Časem se v tom stala tak dobrá, že ostatní u stolu bavila tím, že jim předříkávala jména kolejí, ještě předtím než je vyslovil samotný klobouk.
Teď mohla Jane pozorovat dění z opačné strany, jak to vidí profesoři. Před žáky teď znovu předstoupila profesorka McGonagallová s dlouhým svitkem pergamenu v ruce.
„Až přečtu vaše jméno, nasadíte si klobouk a sednete si na stoličku, aby vás zařadil,“ vysvětlila profesorka.
„Abbottová Hannah!“
Z řady vystoupila dívka s blonďatými copy, celá se třásla, když si nasazovala klobouk.
„Ty by jsi mohla jít do Mrzimoru,“ zašeptala si jen tak pro sebe.
Brumbál se na ní nedůvěřivě podíval, ale pak uslyšel, jak moudrý klobouk vykřikl: „ MRZIMOR“
„Bonesová, Susan!“ četla dál ze pergamenu profesorka McGonagalová.
„Ta půjde taky tam,“ řekla si znovu Jane.
Brumbál zvedl obočí, ale pak opět uslyšel slovo MRZIMOR, jak ho vykřikl moudrý klobouk. Nedovedl skrýt své překvapení. „Kolegyně, jak to, že jste to uhádla?copak umíte předpovídat budoucnost?“
„Ne to ne, ale takhle jsme se bavili, když jsem byla ještě studentka, pokaždé mi to vyšlo,“ vysvětlila Jane s úsměvem.
Brumbál na to jen pokrčil rameny a opět sledoval jak dění.
„Boot, Terry!“
Jane zašeptala: „Ten půjde do Havraspáru.“
Brumbála již ani nepřekvapilo, když později uviděl malého tlustého chlapce, jak si potřásá rukou se svými havraspárskými spolužáky.
„Bullstrodeová, Millicent“
Jane se podívala na její bledý obličej a černé vlasy střižené podle hrnce, v jejích očích bylo něco co se jí nezamlouvalo : „Ta určitě půjde do Zmiozelu!“ Jane se zatvářila se jakoby jedla citrón. Podívala se na Snapea. Čekala na nějakou jeho reakci i když věděla, že bývá neproniknutelný jako socha.
Jakmile moudrý klobouk přiřadil Millicent do slizkého Zmiozelu uviděla jak se jeho tvář změnila, ale jen na kratičký okamžik. Byl to snad úsměv?
Jane čekala větší radost nad tím, že do jeho koleje přibyla nová studentka. On je prostě divný člověk!
Když uvažovala, uteklo jí několik jmen a tak se raději zadívala před sebe.
„Grangerová, Hermiona!“
Hermiona ke stoličce málem utíkala a dychtivě si narazila klobouk na hlavu. Jane se musela pousmát nad jejím chováním. Protože jí ta malá holčička, se záplavou plavých vlasů, připomněla jí samotnou.
„Půjdeš do naší koleje, do Nebelvíru, tím jsem jistá!“ zašeptala Jane.
„NEBELVÍR!“ vykřikl klobouk, téměř okamžitě.
Podívala se na Snapea, aby viděla jak se tváří. Tak jako ostatně vždy mu žáci Nebelvíru nebyli po chuti. Dokonce uslyšela, jak si znechuceně odfrkl.
„Malfoy, Draco,“ četla dál profesorka McGonagalová.
Jane si prohlížela onoho bledého chlapce se špičatým nosem a aristokratickými rysy, jak se nafoukaně míří ke stoličce.
„Zase Zmijozel,“ Pochybuji, že by tento nafoukanec šel jinam, řekla si Jane v duchu. To bude pěkný oříšek učit ho!
Sotva se klobouk dotkl jeho hlavy, hned zaječel „ZMIJOZEL!“
Snape dokonce zatleskal, No tak tohle je divné, zřejmě zná jeho rodiče, protože do té doby neviděla, že by se projevil více než tím jeho záhadným úsměvem.
Proběhlo několik jmen a Jane stále uvažovala nad tím, jaké to bude učit tento první ročník. Pak uslyšela jméno, které by jí ani ve snu nenapadlo, že uslyší.
„Potter, Harry!“
Harry Potter, je to opravdu on? Chlapec co přežil? Že by to bylo už tak dlouho? Přemítala Jane a pozorně si prohlížela chlapce, který se skoro až bál posadit se na stoličku. Měl rozcuchané kaštanově hnědé vlasy a na nose kulaté brýle. Nasadil si moudrý klobouk a ten mu okamžitě přepadl přes oči.
Tak kam by jsi mohl jít? Říkalo se o tobě, že jsi nadaný velkou čarodějnou mocí černokněžníka, jinak by jsi nemohl toho-koho-nesmíme-jmenovat přemoci. Tak kam půjdeš, kam tě moudrý klobouk zařadí? Do Nebelvíru nebo Zmijozelu?
Nikdy se nestalo, že moudrý klobouk tolik váhal, trvalo to skoro pět minut. Vypadalo to, že s Harrym klobouk mluví.
Snape celou tu dobu seděl jako na trní, čekal co se bude dít, kam ho klobouk přidělí. Vlastně všichni byli jako na trní. Celý profesorský sbor a dokonce samotný Brumbál nervózně poposedával. A pak se sálem ozval chraplavý hlas starého klobouku : „ NEBELVÍR.“
„Díky bohu je náš,“ vydechla Jane a usmívala se na celé kolo a teď dokonce tleskala, sám Brumbál tleskal také. Jediný kdo nebyl nadšený, byl jako obvykle Snape.
Když uslyšel, jak zrzavá dvojčata od nebelvírského stolu vřeští: „Máme Pottera! My máme Pottera!“ chtěl odejít. Brumbál mu v tom však zabránil. Zařazování ještě neskončilo. A tak se musel Severus znovu posadit a čekat až tato maškaráda skončí.
Snape sledoval Harryho, jak se vítá se svými spolužáky, mračil se na něj a nespouštěl z něj oči ani na minutu. Když konečně moudrý klobouk přiřadil posledního prvňáčka a Brumbál řekl svůj úvodní projev mohl se Severus vytratit. Asi ztratil chuť k jídlu. Jane se nad jeho chováním musela smát. Co jen proti Harrymu má?