20. kapitola

Harry zíral na obvazy obmotanou postavu v nemocniční posteli, nemohl uvěřit tomu, že to je jeho otec, ale také nemohl dostat ze své mysli ty černé vlasy. Co se mu stalo? Vybuchl snad nějaký lektvar, který právě vyráběl? Harry se bezmyšlenkovitě podrbal za krkem, když rozvažoval možnosti. Ne, to zajisté ne, ten muž je ve svém oboru mistrem, nemohl přeci pracovat na něčem nebezpečném bez ochranných kouzel. Byla více pravděpodobné, že ho dostal Voldemort. Harry se znovu poškrábal za krkem.
Naklonil se v židli dozadu, uvažujíc co dál dělat. Měl by čekat u profesorovo Snapeovo postele a riskovat, že tam bude objeven Madame Pomfreyovou, nebo by prostě měl jít na další hodinu? Nezdálo se, že ten lektvar, co vybuchl měl nějaké postranní účinky. Harry se podíval na hodinky, aby zjistil na jaké hodině teď měl být, a málem vykřikl šokem! Z ruky mu rostly malé, zelené vínovité rostlinky! Rychle se podíval na svou druhou ruku, a vyhrnul si rukávy na obou rukou, aby zjistil, že to má všude!
„Ach ne,“ zasténal tiše s pohledem na své zelené ruce.
„Harry, co tady děláš?“
Harry vyskočil na nohy, s neuvěřením zíral na postavu na posteli. Zajisté si ten hlas nepřestavoval... zněl přesně jako Snapeův, ale postava na posteli se nehýbala! Pomalu se k ní přiblížil, natáhl ruku a dotkl se jí, když byl přerušen tím samým hlasem „Harry, já jsem tady.“
Harry se otočil, aby zjistil, že profesor lektvarů stojí přímo pře ním. Svět se s ním na chvíli zakomíhal, a když se mu hlava trochu vzpamatovala, zjistil, že zase sedí na židli jako před chvílí, s hlavou pevně mezi koleny.
„Jsi v pořádku Harry?“ zeptal se ten samý hlas a na zádech ucítil dotek jeho ruky. Harry vzhlédl do obličeje svého otce, stále v šoku, že stojí před ním.
„Ale já..nerozumím.“ zamumlal Harry a znovu se zadíval na postel.
„Míchal jsi ten lektvar proti směru hodinových ručiček, že.“ Severus potřásl hlavou v mírném podráždění. „Zajisté to profesor Brumbál napsal na tabuli správně, nedával jsi pozor?“
„Nepustil mě, abych se na vás šel podívat, a toto byla jediná věc, která mě napadla, abych sem pak byl poslán.“ Vysvětlil Harry poněkud ostýchavě.
Snape se usadil do židle naproti Harrymu. „Ty jsi to udělal naschvál?“ řekl jemně, pozorujíc Harryho s neuvěřením.
„No, uhm, ano.“ Harry se zadíval na své ruce. Réva byla čím dál delší a zdálo se, že se formuje do tvaru kytek. „Hmmm. Tvé chování probereme až tě zbavíme těch výhonků. Pojď za mnou.“ Otočil se Snape a rychle kráčel do zásobárny, Harry ho rozpačitě následoval.
Harry tiše postával a sledoval svého otce, jak obratně vybírá věci z poliček, žasl nad tím s jakou jistotou a hbitostí. Snape rychle namíchal lektvar a sledoval jak se začal vařit a kouřit. Sáhl pro hrnek, trochu do něj nabral a podal ho Harrymu.
„Nech to chvíli vychladnout, a pak to vypij až do dna. Doporučuji ti, abych to vypil najednou, obávám se, že je to opravdu odporné pití. Ochucovadla sice chuť zlepší, ale lektvar tím pozbude účinků.“ Snape s jistou dávkou zadostiučinění sledoval, jak jeho syn vykuckává tu nechutnou břečku.
„To je horší než Kostirost!“ šklebil se Harry, držíc se stolku, takže neupadl, jak se s ním svět zatočil.
„Dej tomu vteřinku, věci se uklidní.“ Snape navedl Harryho do židle a pozorně ho sledoval. Podal Harrymu prázdnou mísu pro případ, že by lektvar nezůstal tam kde má.
Harry se podíval na své ruce a cítil, že se jeho žaludek konečně uklidnil. „Jsou pryč!“
„Myslel jsi si, že jsem ti ten lektvar dal jen tak pro zábavu?“ pozoroval Snape Harryho pohledem, pod kterým si Harry připadal, jako přišpendlený na zdi.
„Um, ne pane.“ Harry se znovu podíval na své ruce, protože se nechtěl potkat s jeho pohledem.
„Pojď se mnou.“ Snape se otočil a vyšel ven bez jediného slova, zanechávajíc Harryho, aby ho dostihl.
Snape je vedl pryč z ošetřovny dolů několika tajnými chodbami, nakonec se zastavujíc pře obyčejnými dřevěnými dveřmi s velkou mosaznou klikou. Vyndal malý ozdobný klíč ze své kapsy a odemkl dveře. Harry to pozoroval se zájmem, kouzelníci zřídkakdy používali mudlovské výrobky. Bylo to zvláštní, že Snape, který vypadal, že bude o mudlech sdílet podobný názor jako Malfoy, používal takové všední prostředky.
Harry se zvědavě rozhlédl, když vešli do místnosti za dveřmi. Byl to malý, ale velmi komfortně vyhlížející apartmán s postelí na jedné straně, malým stolem na jídlo nebo psaní v rohu, a dvě křesla před krbem. Police s knihami zakrývaly stěny a všechno bylo přesné a útulné. Snape šel ke stolu, napsal pár řádek na pergamen, který byl naskládaný na jedné straně, a přešel ke krbu. Ukázal hůlkou do krbu, zamumlal rychlé kouzlo a zapálil dřevo, které tam leželo. Harry pozoroval, jak Snape chladně vzal plnou ruku červeného prášku ze sklenice na rámu u krbu a vhodil ho do ohně. Jak oheň vzplál, vložil do něj pergamen se slovy ‚Brumbál‘. Pergamen v tu chvíli zmizel ve sprše červených jisker, poněkud to připomínající letaxový prášek.
Snape se pomalu otočil a pohlédl na Harryho, ruce pevně přitisklé k tělu. Jedna ruka se uvolnila dostatečně na to, aby ukázala na jedno křeslo. „Sedni si.“ Poručil se skřípajícími zuby.
Harry se okamžitě usadil do křesla bližšímu ke dveřím, uvažujíc o tom, v jakém maléru byl opět teď. Podíval se dolů na své nohy, nechtěl se setkat s hněvivýma profesorovo očima.
Snape shlížel na svého syna, podvědomě si přejíc, aby tu s ním byl Brumbál, aby ho vedl tímhle setkáním. Nezbývalo mu nic jiného než začít sám, rozhodl se.
„Proč jsi vědomě zničil svůj lektvar?“ zavrčel hrozivě Snape.
„Už jsem vám to říkal pane, chtěl jsem se podívat, co se vám stalo, a Brumbál mě nepustil na ošetřovnu. Byla to jediná věc, kterou jsem v té chvíli dokázal vymyslet, a ono to fungovalo.“ Harry se zarazil, uvažujíc jestli nezašel moc daleko ve své výpovědi.
„Věděl jsi, co se stane, když bude lektvar namíchán nesprávně?“ zeptal se stále pozorujíc Harryho.
„No, zeptal jsem se Hermiony, co musím udělat, aby to vybouchlo..“ vysvětlil Harry ztrápeně.
„Samozřejmě, měl jsem vědět, že slečna Grangerová toho bude součástí.“ Dumal Snape nahlas. „A pan Weasley?“
„Uhm, přesvědčil Hermionu, aby mi pomohla.“ Řekl Harry s pohledem stále upřeným k nohám.
„Takže mi tvrdíš, že jsi neměl ani tušení, co se stane, když ten lektvar vybuchne?“ zeptal se Snape ohromeně.
Harry pomalu přikývl, zpětně si uvědomujíc, že jeho jednání bylo poněkud neopatrné. Malou místnost naplnilo naprosté ticho. Harry pomalu vzhlédl k profesorovi, nevědouc co očekávat. To co uviděl bylo víc než jen zastrašující, bylo to odstrašující! Snapeovo pusa byla sevřená tak pevně, že jeho rty byly skoro bílé, jeho nosní dírky plály a jeho temně černé oči se do Harryho tak zavrtávaly, že bylo naprosto nemožné od něj nyní pohled odvrátit.
„Co jsi si sakra myslel, že děláš, že jsi byl tak neopatrný?!“ Severus mluvil prudce, přesto však stále tiše. Harry došel k názoru, že toto je mnohem horší, než kdyby na něho Snape křičel. „Nevěděl jsi, co se může stát, ale přesto si si zahrával, a ohrozil své přátele a spolužáky, jen kvůli tomu, aby jsi mohl odejít dříve a veselit si to na ošetřovnu. Nemáš mozek? Něco takového bych očekával od Longbottoma, ale od Vás Pottere?? Měl jsem dojem, že ke svým přátelům něco cítíš.“ Snape pokračoval ve své náladě po dalších několik minut, takže Harry už pak stěží vnímal, co mu je vyčítáno.
Postupně si však uvědomil, že Snape už na něj nemluví, ale zírá, očividně čekajíc na odpověď. Ale jaká byla otázka? „Pane?“
Snape v neuvěření potřepal hlavou. „Slyšel jsi alespoň slovo z toho co jsem říkal? Ptal jsem se tě, proč jsi za všechno na světě neudělal to, co ti nařídil ředitel, tedy proč jsi šel na ošetřovnu."
„Ach, no pane, dělal jsem si o vás starosti.“ Řekl Harry tiše s očima znovu sklopenýma k nohám. „Profesor Brumbál mi odmítl říci, jestli jste nemocný, nebo jestli jste neměl nehodu, nebo jestli vás Voldemort nedostal. Prostě jsem to musel vědět..“
Snape uvažoval o těch slovech, když si pomalu sedal do druhého křesla. Jak moc toho měl Harrymu říci? Najednou mu došlo, co těmi slovy Harry myslel. Zajímal se o to, co se stalo Snapeovi! Nikdo se nestaral o to, co se jemu stalo, od té doby co Lily odešla.
„Harry, věříš Brumbálovi?“
„Ano pane.“ Odpověděl Harry bez zaváhání.
„Nastanou časy, kdy budu muset být pryč, nebo budu mít na práci jiné věci než je vyučování. V těchto časech budeš muset věřit Brumbálovi, věřit tomu, že ví co dělá, i když tě bude žádat o něco, co nedává smysl.“ Severus se zahleděl do ohně, uvažujíc jaké vysvětlení bylo dostatečně jasné, aby se jím Harry řídil.
„Nechápu, pane.“ Harry se zmateně zadíval na postavu sedící naproti němu.
Snape si povzdechl. „Profesor Brumbál ti řekl, abys nechodil na ošetřovnu, protože jsem musel být pryč z hradu na nějakou dobu. Důvod není důležitý, v této době, tak mě prosím nežádej o podrobnější vysvětlení.“ Snape se odmlčel, dívajíc se na Harryho, jehož pusa byla otevřená, připravená položit otázku. „Postava kterou si viděl na ošetřovně mi poskytuje perfektní výmluvu, kdyby se nějaká podezřelá postava šla na mě podívat.“
Harry očividně nerozuměl většině, co mu bylo řečeno, ale přesto přikývl. Nepotřeboval další výchovné lekce.
„Až ti příště profesor Brumbál řekne, že nejsem k dispozici, chci, aby jsi mi slíbil, že mě nepůjdeš hledat.“ Snape čekal na Harryho odpověď.
„Ne pane.“
„Prosím?“ Snape vykřikl, narovnajíc se v křesle zíral na svého syna v překvapení.
„Ne pane. Nebudu slibovat něco s čím si nejsem jist, že bych to dodržel.“ Harry se znovu podíval na své boty, očekávajíc nadávky, které určitě budou tyto slova následovat. Místnost naplnilo ticho, a Harry vzhlédl, aby uviděl svého otce pohlížejícího do ohně, bradu podepřenou na sepjatých rukou.
„Tak tedy dobrá Harry.“ Řekl Severus tiše, nejistý si tím, co by měl říci, aby to Harryho odradilo od toho co řekl. „Věřím, že máš dostatek času, aby jsi došel na poslední hodinu před obědem. Budu v síni na večeři.“
„Ano pane.“ Harry se zvedl a zamířil ke dveřím. „Uh, pane, jak se odsaď dostanu do hlavní chodby?“
„Zatoč doprava, a potom znovu doprava na konci chodby. Až dojdeš na konec druhé chodby měl by jsi poznat, kde jsi.“ Snape se zvedl a otevřel Harrymu dveře, přidržujíc je, když procházel. Harry slyšel jak zámek opět zapadl na své místo, když se dveře za ním zavřely.

Hermiona pozorovala dveře, když začala jejich poslední hodina před obědem. Obrana proti černé magii byla normálně jejich oblíbená hodina, ale ani ona ani Ron se nemohli na dnešní hodinu soustředit. Harry byl pryč už skoro tři hodiny, mnohem déle než očekávali. Ron se otočil a zadíval ke dveřím, když profesor Lupin vstoupil, doufajíc, že spatří Harryho. Profesor se pozastavil, když došel k Harryho jménu a zadíval se na Hermionu a Rona s pozdviženým obočím.
„Pane,“ přihlásil se Neville, opravdu neobvyklý jev.
„Ano, Neville.“ profesor Lupin vypadal mírně překvapeně, když Nevilla vyvolal.
„Harryho kotlík při lektvarech vybuchl, a on šel na ošetřovnu.“ vysvětlil Neville.
„Chápu.“ Lupin vypadal chvíli zamyšleně, pak se rychle podíval na Rona a Hermionu, než pokračoval ve vyjmenovávání žáků.
Profesor zrovna skočil s kontrolou docházky, když se dveře rychle otevřely a Harry vpadl dovnitř.
„Omlouvám se pane profesore.“ Vydechl, když si sedal vedle Rona.
„Ano, Harry, Neville mi pověděl o tom kotlíku. Je vše v pořádku?“
„Ano pane.“ Řekl Harry, snažíc se nedívat se Lupinovi do očí. Lupin přikývl a začal s vyučováním.
„No?“ zašeptal Ron, když se Lupin otočil k tabuli.
„Řeknu vám to později, je to komplikované.“
Pro jednou se zase celá hodina nesnesitelně vlekla, jak čekali na její konec, aby mohli jít na oběd a pak si popovídat. Když se ozval zvonek, všichni tři vystřelili ze dveří přímo do Velké síně.
Hermioně se podařilo vyslovit otázku, která ji pálila na mysli celé ráno, ač zadýchaně seděla u nebelvírského stolu.
„Co ti ten lektvar udělal?“
„Nic zlého,“ snažil se to Harry odehrát do autu.
Hermiona se naklonila dopředu, očividně zaujatá.
„Tím myslíš, že ti vcelku nic nebylo? Celé ráno jsem se snažila dopátrat, co ti ten lektvar tak mohl udělat, a přišla jsem na to, že tě kůže musela aspoň svrbět.“
Ginny se posadila vedle Hermiony a zašklebila se na Harryho, který seděl naproti ní. „Vypadáš mnohem lépe než dneska ráno Harry.“
Hermiona se zadívala na Ginny s očekáváním.
„Co tím myslíš Gin?“ zeptal se Ron, zatímco si dával do pusy pečené kuře.
„Colin a já jsme ho dnes ráno viděli jak si to peláší chodbou na ošetřovnu a všude po těle měl malé révové zelené výhonky!“
Hermiona a Ron na Harryho zírali, zatímco on se snažil svůj oběd sníst co nejrychleji. Musel jim toho tolik říci.

Severus se usadil do jednoho z křesel poté, co Harry odešel. Opřel si hlavu o ruce a zvažoval Harryho činy, a svá slova. Tohle mohl být problém. Věci byly mnohem snazší před tím, než dostal Lilyin dopis. Přesto však nelitoval, že se objevil. Zaklepání na dveře ho překvapilo, ačkoli by nemělo. Jen jediný člověk, kde se nyní nacházel, a ta osoba věděla, že právě s Harrym mluvil. Severus otevřel dveře a nechal Brumbála vstoupit.
„Co se stalo Severusi?“ zeptal se Brumbál, když se pohodlně usadil do křesla.
„Albusi, on to udělal schválně.“
„To jsem si domyslel,“ řekl Albus laskavě, prohlížejíc si muže před sebou. „Bylo to od něj poněkud vynalézavé, a připomnělo mi to jiného vynalézavého mladého muže, který sem chodil před mnoha lety.“
„Nikdy jsem nebyl tak nepozorný k následkům, které by mohli vzniknout!“ Severus vykřikl s překvapeným pohledem na Brumbálovi.
„Pamatuji se dokonce několikrát, že velmi, dalo by se říci, nečekané věci se přihodili jistým mladým nebelvírským.“ Albus se pousmál, jak se Severusovo obočí zkrabatilo pátráním v dávných školních dnech. „Něco tě trápí, že.“
Severus sebou hodil do druhého křesla. „Dal jsem mu tvrdou lekci o bezpečnosti, s tím si buďte jistý. Ale co mě trápí je, že nemohl slíbit, že mě už znovu nepůjde hledat. Albusi, mohl by zničit vše, co jsme dosud vybudovali, pokud bude pátrat v nevhodnou dobu. Nevím, jak tohle vyřešit.“ zakončil to značně melancholicky.
„Tuto situaci budeme řešit na další poradě. Řekl ti, proč ti to nemůže slíbit?“
„Ne, jen, že nebude slibovat něco, s čím si není jistý, že by dodržel. Vypadal úplně jako Lily, když bývala tvrdošíjná a odmítla, aby byla odstrčena na pozadí, tak jsem to pro teď už neřešil.“
„To probereme dnes večer Severusi, přesunul jsem setkání do doby, než nám vypovíš, co se stalo, než jsi se dnes ráno vrátil. Jsi připraven se dnes večer ‚vrátit‘?“
„A budu uvolněn z vyučování?“ dotázal se Severus ironicky.
„Samozřejmě že ano, můj drahý profesore!“ vesele se Brumbál usmál, když odcházel.