20. kapitola

Za posledních sedm let se Hermiona účastnila několika potyček se Smrtijedy, ale zatím nikdy nezažila takový nápor, jaký byl při poslední bitvě. Opustili místnost, jakmile se ujistili, že je Bellatrix pevně svázaná a zavřená ve skříni. Severus nepustil její ruku, zatímco se hnali chodbami s hůlkami připravenými, aby se ubránili čemukoli, co by se vynořilo zpoza rohu.
Jak se blížili k Velké síni, doléhaly k nim zvuky bitvy, která již začala. Nakonec dorazili do místnosti, jež oddělovala Velkou síň a hlavní bránu hradu. Venku proti sobě bojovali obři a jako zbraně užívali stromy Zapovězeného lesa. Někteří byli na jejich straně, ovšem měla skryté podezření, že k šarvátce jim stačil jakýkoli důvod. Trolové se rvali se skřety, dokonce i domácí skřítkové pomáhali svými zvláštními kouzly, také chtěli ochránit hrad. Naopak většina kouzelníků soustředila svůj boj ve Velké síni pryč od surové magie, která zuřila venku.
Naposledy sevřela Severusovu ruku, pak se mu vytrhla a poslala kletbu do zad Smrtijedovi, který napadl Tonksovou. Místností létaly blesky všemožných barev a Hermiona s hrůzou sledovala, jak profesora Kratiknota zasáhlo zelené světlo.
Harry měl pravdu… je to tady. Vrhla se do víru bitvy, využívajíc veškerého tréninku, kterým za života prošla.
„Musíme se dostat k Voldemortovi,“ řekl jí Harry a ukazoval na vysokého vychrtlého muže uprostřed místnosti. Přikývla a pohledem pátrala po Severusovi. Skrýval se v rohu místnosti a nenápadně hůlkou odpravoval přátele Smrtijedy. Špehem do posledního dechu, pomyslela si, když předstíral pomoc Crabbeovi, aby ho o pár chvil později srazil na zem. Byla to chytrá strategie – odstraňoval nepřátele, kteří mířili hůlkami na všechny okolo, jen ne na něj.
Bitva rychle odvedla její pozornost od manžela. Posílala kletby všemi směry, často se strefila do Smrtijedů, ale najednou se jí zmocnil chlad a ona skončila na podlaze. Hlavou se jí míhaly nejhorší vzpomínky jejího života. Měla nejasný pocit, že ji zasáhlo zaklínadlo, ale nebylo to nic v porovnání s tím, že znovu prožívala Ronovu smrt, bála se o život svůj i svých rodičů a vybavila si i prudkou agónii kletby Cruciatus.
Vší silou se snažila odprostit se od špatného a soustředit se na šťastné okamžiky.
„Ty jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo,“ slyšela Severusův hlas.
„Expecto patronum!“ Chlad pominul, ale kolem se vznášelo příliš mozkomorů, kteří oslabovali sílu členů Řádu.
„Harry!“ zakřičela. Potřebovali mnohem silnější Patronovo zaklínadlo, než dokázala vyčarovat ona. Namířil hůlku do středu skupiny a pak už se jen Velkou síní proháněl nádherný stříbrný jelen, před jehož silou mozkomorové couvali zpátky ven. Hermiona mávla hůlkou, zavřela dveře síně a uvěznila tak mozkomory v chodbě, kde nemohli nikomu ublížit.
Otočila se a spatřila Smrtijeda, který svou hůlkou mířil na Brumbálova záda. Severus, vida vycházet ze Smrtijedových úst smrtící kletbu, zasáhl nepřítele plnou silou. Kolem se zajiskřilo, ale nikde se neobjevil zelený záblesk; potyčka však upoutala ředitelovu pozornost. Díval se na Severusův boj, takže si nevšiml neúprosně se blížícího fialového světla.
Hermiona vydechla, když padal na zem. Jestli Brumbál zemře, jaká naděje jim zůstane? Jeho jediného se Voldemort kdy bál.
„Zrádce!“ křičel poražený Smrtijed, než ho Severus umlčel pěstí. Musela však odvrátit oči, protože se k ní blížila hrozba. Vždycky zvládala víc věcí najednou, ale bitva na ni byla trochu moc. Zůstávala co nejblíž Harrymu, kryla mu záda, zatímco on se prodíral davem bojovníků k lordu Voldemortovi.
„Jsi připraven postavit se mi sám? Jako tvůj otec? Jako muž?“ posmíval se. „Předpokládám, že ti ten starý blázen řekl, že máš odvahu, ale já nevidím nic odvážného v tom, že se skrýváš za ženami a starci, Pottere. Podívej se na sebe – dokonce i teď tě chrání holka. Jsi politováníhodný.“
„Dnes to skončí, Raddle,“ prohlásil Harry.
„Bezpochyby.“ Jen zastřeně šeptal, ale Hermiona nikdy neslyšela nic tak chladného. Rudé oči byly ty samé štěrbiny, jaké si pamatovala ze Severusových vzpomínek.
„Expulsez!“ zvolal Voldemort a mávl hůlkou. Hůlky všech jeho protivníků se vznesly do vzduchu, aby na ně jejich majitelé nedosáhli. Místností se rozhostilo ticho a bezmoc. S dalším máchnutím ruky se hůlky odporoučely ven oknem. Byli neozbrojení, Voldemortovi vydáni na milost a nemilost.
„Nezabíjejte je!“ přikázal svým stoupencům. „Chci, aby viděli, jak před jejich zraky skoná jejich poslední naděje. Chci, aby mě prohlásili největším kouzelníkem všech dob; pokud tak neučiní, zemřou pomalou a bolestivou smrtí.“
Remus ležel v rohu mrtvý, přidal se tak ke svým dávným spolužákům a přátelům. Profesorka McGonagallová se nakláněla k Brumbálovi, který vypadal, že dnešek bude posledním dnem jeho života, který trval přes sto padesát let. Ostatní členové Řádu včetně Severuse stáli kolem zdi a Smrtijedi na ně mířili hůlkami. Hermionina kletbou zraněná noha škubala, zatímco venku na bradavických pozemcích dál zuřila bitva obrů.
„Líbí se ti mé nové kouzlo, Pottere? Velice užitečné. Rozšířená verze kouzla Expelliarmus. Samozřejmě jsem své Smrtijedy nemohl nechat neozbrojené, takže jejich hůlky jsem předem očaroval, aby na ně Expulsez nepůsobilo.“
Takže Severus má hůlku, pomyslela si zoufale.
„Pottere!“
Harry se otočil a chytil zbraň, kterou mu Snape hodil.
„Arvadek Adava!“ zakřičel z plných plic a namířil na Voldemorta. Místnost prozářil jasný modrý výbuch, jenž vycházel nejen z hůlky, ale i z Harryho očí. Jako by se v něm koupal. Světlo kolem něj vířilo a neomylně se řítilo k Voldemortovi. Ten se ho snažil zastavit, ale proud hravě prošel magickou ochranou, kterou černokněžník vyčaroval. Následoval skřek, jak když křičí smrtonoška, a kouzlo našlo svůj cíl.
Zakryla si uši a sledovala, jak se lord Voldemort, hrozba celého kouzelnického světa, před ní rozpadá. Uvolňovaly se z něj malé nitky, které odhalily jeho kostru, až nakonec z něj nezbylo nic. Scéna před jejíma očima ji tak uchvátila, že si nevšimla, jak spolu s Voldermotovým zmizením padají na zem Smrtijedi a chytají se za předloktí.
Když konečně zmizel, Harry padl na kolena a upustil Snapeovu hůlku.
„Harry!“ vykřikla Hermiona a pospíšila si k němu.
„Je po všem,“ vydechl.
„Tvoje jizva,“ poukázala. „Je pryč!“ Rukou si sáhl na čelo.
„Ještě nikdy mě tak nebolela,“ řekl. „Myslel jsem, že bolestí zemřu, ale věděl jsem, že musím vydržet, že když ještě počkám, skončí to.“
„Co jsi to použil za kouzlo?“ vyzvídala.
„Narazili jsme na něj s Brumbálem, když jsme vymýšleli plán. Je to Avada Kedavra pozpátku. Podle prastaré knihy, kterou jsme objevili, kletby a zaklínadla, která použil při svém vzestupu, aby unikl smrti, to vše muselo být odčiněno kousek po kousku ‚obráceným zaříkáváním rozdělující moci‘,“ vysvětlil.
„Ale jak jsi věděl, že zpáteční kouzlo bude fungovat?“
„Nevěděl,“ odvětil a lehce se zatřásl. „Jen jsem v to doufal.“ Usmál se a pevně ji objal.
Pustil ji, ona mu pomohla vstát, načež se rozhlédli po místnosti. Většina členů Řádu spoutávala Smrtijedy, někteří z nich na podlaze zmírali bolestí, jiní už dávno upadli do bezvědomí. Dovnitř vlétl Fawkes a Minerva nasměrovala jeho léčivé slzy na ředitelovu ránu. Zem pokrývaly obrovské kusy kamene, a když vzhlédla, spatřila nad sebou slunce, které svítilo dovnitř zničeným stropem, tentokrát žádná kouzelná záře.
Navzdory chvatu, který v síni bujel, se Hermiona soustředila na jediné – najít Severuse. Zvítězili dnes jen díky němu. Harryho hůlka by proti Voldemortově nemusela působit. Našla ho ne mezi ostatními, nýbrž ležícího na zemi. Byl v bezvědomí a rukou si stále svíral paži.
„Je mrtvý?“ zeptala se madam Pomfreyové a Tonksové, které klečely vedle. Hlas se jí zlomil a ruce se jí třásly, jak se snažila potlačit přicházející hysterii.
„Ne, drahá,“ oznámila jí madam Pomfreyová. „Ale je ve vážném stavu. Musíme ho co nejdřív dopravit na ošetřovnu.“
Hermiona přikývla a pomohla Tonksové odlevitovat ho nahoru do postele. Zatímco zbytek kouzelnického světa oslavoval, ona dlela vedle jeho lůžka a doufala v zázrak.
O týden později u něj opět seděla, když se k ní připojil profesor Brumbál.
„Jak se mu daří, dítě?“ zeptal se.
„Stejně jako předtím. Je milé vás vidět na nohou, pane.“
„Děkuji vám, nicméně si myslím, že bojů s temnými čaroději mám dost. Obávám se, že už jsem na to příliš starý,“ prohlásil a sedl si na židli na opačné straně postele. Severus ležel mezi nimi pevně připoutaný k lůžku. Jeho bledá kůže se téměř shodovala s barvou přikrývek a černé vlasy měl za ušima, kam mu je Hermiona uhladila.
„Můžu se vás na něco zeptat, pane?“ žádala třesoucím se hlasem a city ji zrazovaly.
„Samozřejmě.“
„Co se stalo? Severus statečně bojoval za naši stranu. Nezaslouží si to,“ vyhrkla rozhořčeně.
„Láska nás zachránila, Hermiono, a udělá to znovu,“ ujistil ji. „Láska, která přiměla Lily k oběti té osudné noci před sedmnácti lety. Harryho chránila celý jeho život, až nakonec byl schopen ji ovládnout a použít proti Tomu Raddleovi. Voldemort tomu jedinému nikdy neporozuměl; neustále ji podceňoval. Nedělejte tutéž chybu.“
„Ale postačí i tentokrát? Ví to vůbec?“ mávla rukou k Severusovi.
„Co jsem vám řekl, než jste se vdala?“
„Že láska je víc než jen cit… že ji tvoří všechny maličkosti, které činíme proto, abychom ukázali druhému, že se o něj staráme,“ odpověděla.
„Pak to ví. Chovám naději, že když už se drží tak dlouho naživu, tak se nakonec probudí.“
„Proč to říkáte?“
„Protože nikdy předtím neměl tolik důvodů žít,“ odvětil prostě.