21. kapitola

Harrymu se podařilo Ronovi a Hermioně povědět většinu toho, co se odehrálo ráno, když přecházeli do tříd na další vyučovací hodinu a potajmu si šeptali za knihami. To, co jim dělil bylo zajímavé natolik, že ho Hermiona ani jednou nepřerušila! Tou dobou, kdy všichni tři vešli do Velké síně na večeři, se snažili najít alespoň trochu volného času, aby to všechno řádně probrali. Ginny na ně čekala na svém obvyklém místě u stolu, takže raději neztráceli čas a všechno jí o rozhovoru mezi Snapem a Harrym řekli.
„Takže on ti nedal školní trest za to, že jsi pokazil svůj lektvar?“ zeptal se Ron potřetí, očividně jen stěží mohl uvěřit tomu, že když někdo zkazí lektvar, nechá ho vybuchnout a k tomu zničí kotlík, nezůstane po škole.
„Rone!“ Hermiona vykřikla, naprosto podrážděná Ronovou „jednoduchou“ myslí. „Profesor Snape očividně cítil, že se jedná o něco mnohem důležitějšího než je lektvar. A měl úplnou pravdu s tím, že co Harry udělal, bylo opravdu nebezpečné. Víš jak byl blízko k tomu, aby vybuchla celá místnost?“ zeptala se chvějící se Hermiona.
Ron na ni koukal v naprostém neuvěření. „Hermiono, ty jsi to vůbec nepochopila!“
„No v pravdě Rone, pochopila.“
„Pššt! Podívejte, kdo zrovna přišel.“ přerušila je Ginny s pohledem upřeným na učitelský stůl.
Harry se otočil a uviděl svého otce, jak si zrovna sedá k ostatním profesorům. Snape ihned stočil svůj zrak ke stolu Zmijozelských. Harry ho chvíli upřeně pozoroval s přáním, aby se na něj Snape také podíval, ale ten se neotočil. Harry se opět otočil zpátky, když ucítil dotyk na své ruce.
„Harry, je ředitelem své koleje, musí nad nimi dohlížet.“ Ginny ho sledovala s povzbuzujícím úsměvem. Harry se na ni mírně pousmál a otočil se k Ronovi a Hermioně, kteří se pořád hašteřili.
„Tak dost!“ řekl to Harry sice tiše, ale s dostatečnou silou, takže oba rázem zmlkli, také hlavně proto, že si uvědomili, jak moc Harry Snapea připomíná. „Už je úplně jedno, co se mohlo stát s tím lektvarem, když vybuchl, to co mě teď zajímá je, co mi to Snape nechce říci, že dělá!“

Severus se neochvějně díval na Zmijozelský stůl. Cítil na sobě Harryho oči, ale nedovolil si se tím směrem ohlédnout. Ne s Dracem Malfoyem, který ho sledoval se svým samolibým výrazem. Co by dal za to, aby mohl ten afektovaný výraz z jeho obličeje smáznout. Naneštěstí, Draco byla věc potřebná pro běh času. Jeho mysl se zatoulala na příchozí setkání, když si podal dušené hovězí. Měl toho hodně k přednesení ze setkání smrtijedů na kterém byl minulou noc. Severus sebou mírně škubl, jak někdo zavadil rukou o jeho.
„Severusi!“ Remusův hlas byl tichý, ale dožadující se pozornosti.
„Co je to dnes?“ Severus na něj zavrčel.
„Vypadáš lépe než jsem očekával s ohledem na setkání, které jsi měl včera v noci.“ Lupin se na něho zadíval.
„Víš, že ti zde nic nepovím, proč se vždycky ptáš?“ Severus na něj zlostně zamumlal.
„Jednoho dne ti něco uklouzne, a já už se na ten den těším!“ vesele se Remus na Severuse usmál. „Tak tedy, později se uvidíme.“ Severus tiše zuřil, když sledoval svého kolegu odcházet ze síně. Jak se otáčel zpět ke své večeři, zaregistroval Minervu, jak ho koutkem oka pozoruje. Byl mírně překvapen, když viděl, že ho pozoruje se znepokojením. O čem tohle všechno je?

George a Fred nevzhlédli od zkoumání malé flašky, když Ginny, Harry, Hermiona a Ron vešli do společenské místnosti. Jakmile se přiblížili, Hermiona uviděla cosi, co vypadalo jako fialová, jiskřící tekutina usazená na dně láhve. Fascinovaně sledovali, jak se ta kapalina pomalu vzdouvala po jedné straně sklenice. Když dosáhla vršku láhve, Fred do ní mírně šťouchl a ona znovu ztekla zpět na dno.
„Co to je?“ zeptala se Ginny, když se to začalo plazit po straně směrem k Georgovi.
„Nemáme zdání.“ Poznamenal Fred truchlivě, sledujíc jak George šťouchl do té fialovitiny.
„Jak jste to udělali?“ zeptala se Hermiona, když se naklonila blíže ke stolu.
„My ne.“ Odpověděl George.
„Kde jste to tedy sebrali?“ ujal se slova Ron.
„Domácí skřítkové.“ Zamumlal George.
„Domácí skřítkové tohle vyrobili?“ byl Harry překvapen.
„Ne, našli to.“ Řekl Fred, když nakonec nádobku uzavřel pevně víkem. „Našli to opuštěné ve Snapeově vlastní laboratoři...a my nemáme tušení, co to může být, ještě větší škoda...“
Čtveřice pozorovala s překvapením Freda, jak si dal nádobku do kapsy, vzal své knihy, přešel místnost a vyšel ven, těsně následován Georgem. Hermiona měla namísto toho v obličeji popletený výraz.
„Fialové jiskry, vím, že jsem to už někde viděla.“
„Ale Hermiono, dej si pauzu, kdo by se staral o to, co to je, když to stejnak tyhle dva maniaky od vyhození ložnice do povětří neodradí.“ přisadil si opět Ron.
Ginny narovnala své knihy na stůl, kde ještě před chvílí seděla dvojčata, a zírala na Hermionu a Rona. „Vy dva jste opravdu nemožní! Nemůžete prostě vést obyčejný rozhovor aniž byste nakonec stejnak neskončili v boji nebo hádce?!“
Oba byli dostatečně soudní na to, aby vypadali alespoň trochu zostuzeně, když si sedali ke stolu, zatímco Harry Ginny pozoroval s mírně pozdviženým obočím. Ginny měla zřídka takovou náladu, že její obličej nabral barvu jejích vlasů, ale když jí měla, lidé si toho pokaždé všimli.
„Nyní tedy, mě se zdá, že nevíce zajímavou věcí, kterou profesor Snape řekl bylo, že musí být někdy pryč z hradu, a že se po něm Harry v tu dobu nemá shánět. Co si myslíte, že to znamená?“ zeptala se Ginny, a rozhodně se posadila mezi Rona a Hermionu.
„Neřekl a neřekne mi víc než to.“ Poznamenal zklamaně Harry, když se naklonil dozadu a složil si ruce na hrudi.
„Řekni nám Harry přesně, co řekl, třeba jsi na něco málo zapomněl.“ Navrhl Ron.
„Uhm, nejsem si jistý, že vystihnu ty pravá slova, ale... ‚Postava kterou si viděl na ošetřovně mi poskytuje perfektní výmluvu, kdyby se nějaká podezřelá postava šla na mě podívat.‘ Myslím, že tak to řekl.“
Hermiona se naklonila dopředu „Jsi si jistý, že řekl ‚podezřelá postava‘?“
„Ano, to je jedná z věcí, u které jsem si jist, že ji řekl, protože to byla opravdu divná věc, o které se zmínil. Podezřelá postava."
„Myslel to tak, že ta postava má podezření, nebo že ta postava je podezřelá?“ Dumala Ginny s pohledem na svých knihách narovnaných na stole.
„To je ono Gin, můžete to znamenat různé věci, a já nevím jakou. Potom už neřekl nic moc, co by to vysvětlilo.“ Odpověděl Harry a sledoval své přátele, jak se v myšlenkách prokousávají slovy, které řekl Snape.
„Víš, co nechápu?“ Ron se zaklonil a dal si ruce za hlavu. „Proč by na prvním místě musel Snape odcházet z hradu? A proč je tak důležité, aby nikdo nevěděl, kde je?“
„Dobré otázky Rone.“ Pochválila ho Hermiona. „Třeba kvůli práci? Víš, aby něco vyzkoumal, nebo možná, aby podal hlášení o výsledcích toho výzkumu? Mnoho vědců vydává články a takové ty věci, a my víme, že uveřejňoval nějaké články o lektvarech.“
„Víme to?“ zamumlal Harry s myšlenkami proudícími v jeho hlavě, kolik toho o tom muži, kdo byl jeho otec, nevěděl.
„To je všechno pravda, ale proč by v tom případě vadilo, kdyby někdo věděl kam šel?“ zeptala se Ginny.
„Hmmm.“ Souhlasila Hermiona, její obličej se rozzářil, když jí opět něco napadlo. „Hned jsem zpět.“ Vyskočila z křesla a uháněla zpět do dívčích ložnic.
„Deset svrčků, že až se vrátí, bude mít s sebou knihu.“ Ron nabídl.
„Rone! To je odporný!“ kárala ho Ginny.
„Mimoto, kdo tu sázku přijme?“ uvažoval Harry.
Dveře práskly o stěnu, když se jimi vyřítila ven Hermiona s malým kouskem pergamenu v ruce.
„Myslela jsem si to! Našla jsem seznam kouzelníků a čarodějek, kteří dokončili bystrozorský výcvik v době Voldemortova prvního vzestupu, a některé jsem si vypsala, abych o nich zjistila něco víc. Harry, tvá matka je tu jmenovaná, ale co mě opravdu překvapilo, byl Snape! Byl ve stejné výcvikové třídě jako ona!“ Hermiona přitiskla pergamen na stůl přímo mezi Harryho a Rone.
„Uhm, docela zajímavé Hermiono, ale nějak nechápu,“ Harry začal, ale Ginny ho hnedka přerušila.
„To je ono!“ Ginny skoro poskakovala vzrušením.
„Co tím myslíš ‚To je ono!‘?“ vykřikl Ron, který zmateně obě dívky pozoroval.
„Tohle vysvětluje, co dělá! Je pryč a motá se kolem Voldemortovo přívrženců!“ Ginny výskala nadšeně.
„Můžeš se trochu utišit?!!“ upozornil ji Harry a rozhlížel se po místnosti, jestli nepřitáhli něčí pozornost.
„Zapomněla jsi, že přeci víme, že Snape ve skutečnosti je smrtijed? Jak by potom asi mohl být bystrozor?“
„Ginny, já si také nemyslím, že je tam venku bystrozorem, když zmizí, myslím, že hraje mnohem nebezpečnější hru.“ Řekla Hermiona tiše s výrazem respektu na tváři.
„Stále nějak nevím..“ Harry tiše přiznal.
„Ten dopis od tvé matky, co se tam psalo o Snapeovi? Myslím to, co se stalo, než jsi se narodil.“
„Že nebyla překvapená, když v Snape v říjnu zmizel, že jí ministerstvo řeklo, že je mrtvý. Uh, Bylo by nebezpečné, kdyby se Voldemort dozvěděl o mně. Myslím, že tak něco tam bylo, proč?“
„Proč by jí ministerstvo říkalo něco o Severusovo smrti, kdyby byl jen dalším mrtvým smrtijedem? Nebylo by to roztroubeno všude kolem?“ Hermiona se na ostatní vážně zadívala.
„Co tím míníš Hermiono?“ zeptal se Harry.
„Nemyslím, že Snape byl smrtijed.“ Hermiona se triumfálně opřela ve svém křesle, očividně se domnívala, že tím řekla všechno.
„Hermiono, ten muž má na své paži Znamení, a přiznal, že byl smrtijed. Tak co tím zase myslíš?“ zeptal se Ron snažíc se o rozumný tón.
„Ach Rone, nechápeš to? Nemyslím tím, že není smrtijed, jen to, že není JEN smrtijed! Myslím, že je špeh! Jaké by bylo lepší místo, kde zjistit ‚vnitřní informace‘ o plánech ministerstva, než zde v Bradavicích, kde je Brumbál? Vždyť víte, jak často ministerstvo vyhledává jeho názory! Snapeova dvojí hra dává Brumbálovi příležitost vědět o Voldemortových plánech a zároveň podávat Voldemortovi špatné informace!“
„Nejsem moc přesvědčená, ale to by vysvětlovalo, proč ti Snape říkal, aby jsi ho příště už nehledal.“ Dumala Ginny.

Brumbál pozoroval lidi shromážděné v jeho pracovně. Znovu po letech Fénixův řád pracoval jak nejvíce mohl, aby zkřížil plány Voldemorta, než by získal takovou moc, že by dokázal ovládnout celý kouzelnický svět. Povzdechl si a vzpomněl na ty, kteří se z jejich malého kruhu ztratili. Ostrý zvuk ode dveří do vytrhl z uvažování, vzhlédl a uviděl, že všichni jsou už shromáždění a sedí na svých místech u dlouhého stolu.
„Co bylo tak naléhavé Albusi?“ zavrčel Alastor Moody.
„Severus se zrovna vrátil ze setkání, jeho zprávu považuji za důležitou natolik, aby byla řečena co nejdříve. Severusi, pokud by jsi nyní mohl?“
Severus Snape se pomalu postavil, pohledem přejížděj přísedící. Jeho život spočíval v rukou těchto lidí, což byla myšlenka, se kterou se asi nikdy nevyrovná. „Voldemort připravuje své síly, aby zaútočil prvního ledna.“ Snape se znovu usadil, zatímco postřehl s menším pobavením tváře před ním.
„To je všechno dámo? Kde se ten útok uskuteční? V jakou dobu dne? Kdo se toho zúčastní?“ Moody rychle pálil otázky na Severuse.
„Voldemort nevykládá jen tak do vzduchu kde nebo kdy, často to dělá až v den útoku, ještě nevím, kdo bude zahrnut. Ujišťuji tě, že žádný ze smrtijedů by se neodvážil Voldemorta zeptat na podrobnosti, následky by mohly být trochu.. nepříjemné.“ Řekl Snape s mírným úšklebkem.
„Brumbále, proč jsi nás sem svolal?“ dotázala se Arabella Figgová. „Jistě se děje mnohem víc, než jen toto poněkud nepřesné varování.“
Severus se zadíval na Brumbála. Lepší, když ho toto nechá řídit.
„Ano. Vypadá to, že už dále nemůžeme věřit kanceláři ministra kouzel.“ Řekl Brumbál konečně. „Zdá se, že v Popletalově kanceláři je někdo vysoce postavený příliš blízce nakloněn Voldemortovi. Kdokoli to byl, podával Voldemortovi jisté citlivé informace o našich lidech. Naneštěstí, vůbec nevíme, kdo je do toho zatažen.“
Zmatek zaplnil místnost, když všichni vstřebali tuto informaci.
„TICHO!“ Brumbálovo hlas ihned umlčel žvatlání, které se rozléhalo místností. „Potřebujeme odpovědi, ne paniku! Nyní, ti z vás, kteří shromažďují informace, měli byste se začít ptát kolem sebe a hlavně svých přátel.“
Severus se odpoutal od zbytku Brumbálových komentářů, namísto toho uvažoval o tom, jaká bude jeho další mise. Když se poprvé vydal touto cestou, zdálo se to všechno jako dobrodružství. Tím, že dělal vše co mohl, aby získal informace o Voldemortových plánech, tím že opatrně stoupal cestou poskytování smrtijedům co nejméně informací, a dostatek Brumbálovi. Lily na něj vždy čekala, aby ho utěšila a povzbudila, připomněla mu, jak důležitou roli hrál, i když byla skrytá. James pitomý Bond kouzelnického světa, pomyslel si s cynickým úšklebkem na rtech.
„Jsi vzhůru Severusi?“ Brumbálova tichá slova ho vyrušila z proudu jeho myšlenek. „Byl jsi celou dobu nějak tichý.“
Severus si uvědomil, že většina místnosti byla nyní už prázdná, jen on, Brumbál, Remus a Minerva tam zůstali. Musel být mnohem více unavený než myslel, když ani nepostřehl, že skoro všichni už odešli.
„Řekl by jsi prosím Minervě a Remusovi o rozhovoru s Harrym, který jste vedli dnes?“ Brumbál ho laskavě pozoroval přes své půlměsícové brýle.
„Máme problém. Harry vědomě nechal svůj lektvar vybuchnout při dnešní hodině, aby byl poslán na ošetřovnu. Aby mě mohl zkontrolovat, jestli jsem v pořádku. Když jsem ho požádal, aby slíbil, že už mě nikdy více nepůjde hledat, až tu nebudu, odmítl. Jsem přesvědčen, že to může zkazit budoucí mise.“
Ticho naplnilo místnost, když všichni čtveřice profesorů rozvažovala situaci. Byl to Brumbál, kdo nakonec ticho prolomil.
„Věděli jsme, že to dojde až sem, Harryho tak přemohla zdravá zvědavost. Myslím, že přišel čas, abychom mu řekli něco o tom, co se děje.“
Překvapivě to byl Severus, kdo začal protestovat jako první. „Zamysli se Albusi. Ten chlapec už teď pokaždé šlápne do nějaké nebezpečné situace,“ Severus se odmlčel a pomyslel na pár průšvihů, o kterých věděl.
„V tomto musím se Severusem souhlasit, není připraven na to, aby byl členem řádu.“ Připojila se Minerva.
„Myslím, že oba Harryho podceňujete. Pokud mu nedáme logický důvod pro co, o co ho žádáme, bude stále tápat v nebezpečných situacích. Severusi, nebyli jsme o nic starší než Harry, když jsme byli pozváni do řádu, byli jsme snad o něco více připraveni vypořádat se se situací, než je on?“ zeptal se Remus, s pohledem upřeným nejdříve na Minervu, poté na Severuse.
„Co přesně jsi měl na mysli Albusi?“ zeptal se Severus, který nakonec resignoval nad nevyhnutelným.
„Musíme mu dát konkrétní důvod pro to, proč tě nemůže jít hledat, když zmizíš. Nejvíce logickým vysvětlením je pravda. Severusi, musíš mu říci pravdu o tom, co jsi dělal v první válce proti Voldemortovi. Můžeš použít mou pracovnu.
Severus Snape v neuvěření zíral na ředitele.
„Očekáváš, že mu řeknu, že jsem tvým špehem u Voldemorta, riskujícím všechno, pro co celou dobu pracujeme? A očekáváš, že mi uvěří? Albusi, já mu jsem jen protivným, mastným, starým učitelem lektvarů. Nenávidí mě, stejně jako všichni ostatní studenti, a já ho ve skutečnosti za to ani nemůžu obviňovat.“ Severus tiše skončil se zamyšleným pohledem na tváři.
„Severusi,“ řekl Remus tiše, „Nemyslím, že tě Harry nenávidí. Nepřišel by se na tebe dnes na ošetřovnu podívat, kdyby tě nenáviděl. Ve skutečnosti, domníval bych se, že důvod proč odmítl ti dát své slovo byl, že tě začal považovat přinejmenším alespoň za toho, komu se dá věřit.“
„A co slečna Grangerová, pan Weasley a slečna Weasleyová?“ zeptala se Minerva.
„Poslední dobou jsem je trochu pozoroval. Věřím, že jim se dá věřit.“ Řekl Brumbál.
„Měli bychom je snad na to setkání také pozvat?“ zeptal se Snape kousavě.
„Ne, nemyslím, že je to nutné.“ Brumbál se na Severuse usmál. „Jen Harryho ujisti, že o tom smí povědět jen jim a nikomu jinému, až se zítra setkáte. Ještě něco?“
Profesorka McGonagallová se zastavila na cestě ke dveřím. „Ach ano, málem jsem v tom všem vzrušení zapomněla. Slečna Grangerová mě včera večer navštívila. Dostala náhlý nápad o tom přeměňovacím kouzle, které jsme hledali. Vypadá to velice slibně, ale chtěla bych to nejdříve vyzkoušet na několik druzích zvířat, než to vyzkoušíme na Harrym.“
„Skvělé Minervo, prosím, informuj nás o dalším postupu.“ Brumbál pozoroval, jak profesoři opouštějí místnost, jeho mysl opět na hromadě povinností, které bude muset provést zítra