22. kapitola

Jasné sluneční paprsky se prodraly Harrymu pod víčka a donutily ho tak vzbudit se. Mrkajíc zamženě ve zmatení mu trvalo nějakou tu chvíli než si uvědomil, že byl včera večer tak vyčerpaný, ža zapomněl kolem sebe zatáhnout závěsy. ‚To mám za to, že nedávám pozor.‘ Zahudral si pro sebe, kdy naboso kráčel k oknu z ložnice vedoucímu na rozlehlé školní pozemky. Vyhlédl ven a uvědomil si, proč mu slunce připadalo tak jasné, přes noc sněžilo a kopce obklopující Bradavice byly pokryté oslnivě bílou dekou. V dálce také uviděl kouř líně stoupající z komína Hagridova srubu. Zhluboka se spokojeně nadechl, jak pozoroval tichou scénu ležící před ním, potom se otočil, zamířil k Ronovo posteli a tiše rozhrnul závěsy jeho postele. Chvíli pozoroval svého mírumilovně spícího kamaráda, než se rozhodl k dalšímu kroku.
„Vzbuď se! Sněžilo!“ zakřičel Harry, zatímco skočil do nohou Ronovi postele.
„AAAAAAARRRRGGGGGGGHHHH!“ Ron zakřičel, když spadl z postele s hlasitým buch! „Harry, já tě zabiju!“
Harry se podíval dolů na žhnoucí obličej svého kamaráda slyšíc ostatní chlapce, jak se probouzejí. „Poslední na nádvoří dostane plnou dávku sněhu!“ zakřičel, když seskočil z Ronovi postele a běžel ke své, aby si vzal nějaké teplé oblečení.
Ron ho chvíli zastřeně pozoroval, očividně se snažil probudit, pak ale vyskočil a začal se také oblékat. Oba chlapci doběhli k portrétu ve stejnou dobu a trochou postrkování se jim podařilo se dostat až do Vstupní síně. Tou dobou, co se objevili zbylí chlapci z jejich třídy, byli Ron a Harry uprostřed zuřivé sněhové bitvy. Když se vydali nazpět do Velké síně na snídani, byli všichni od hlavy až k patě pokryti sněhem.
Hermiona a Ginny, které od nebelvírského stolu sledovali chlapce, jak se hrnou dovnitř, byly až zaskočeny tím, jak šťastně Harry vypadal s rukou kamarádsky přehozenou kolem Rona a veselým výrazem na tváři.
„Co jste dělali, tak brzy ráno?“ zeptala se zvědav Hermiona, zatímco z Ronovo zrzavých vlasů smetávala sníh.
„Harry se ráno úplně zbláznil a vzbudil nás hned za úsvitu, abychom si šli hrát do sněhu.“ Řekl Ron, bezmyšlenkovitě se ohýbajíc dolů, takže Hermiona mohla lépe dosáhnout na jeho hlavu.
„Nebylo to hned za rozbřesku, a přiznej se, užil sis to!“ Harry se zašklebil na Ginny, když si sedal ke stolu.
„Podejte mi někdo prosím vejce,“ řekl Ron, když se zadíval na misky na stole. „Žádná zdravá osoba by nevstávala tak brzo kámo.“
Když Harry otevřel pusu, aby mu uštědřil další komentář, u hlavního stolu se zvedl profesor Brumbál. Profesorka McGonagallová nožem poklepala na své brýle, aby mu vyžádala pozornost všech.
„Mám jedno malé oznámení. Jak všichni víte, minulý rok byl uspořádán Vánoční ples na počest Turnaje tří kouzelnických škol. Byly tu tak pozitivní ohlasy, že jsme se rozhodli letos uspořádat další. Ples se bude konat v sobotní večer předcházející Vánocům, takže se budou moci zúčastnit i ti, kdo na Vánoce odjíždějí domů.“ Brumbál se znovu usadil zanechávajíc za sebou omračující ticho.
Harry a Ron se na sebe podívali v hororu, vzpomínaje na obtíže se sháněním partnerek, které měli loni.
„Podívej se na to z té světlejší stránky kamaráde, alespoň máš tenhle rok pěkné oblečení!“ řekl Harry, snažíc se Rona povzbudit.
„Proč nám tohle dělají?“ skuhral Ron s hlavou zabořenou v dlaních.
„Vždyť ty znáš řešení svého problému, ne Rone?“ zeptala se Hermiona s podivným světlem v očích. „Prostě brzo někoho požádej, jinak nakonec budeš muset jít s trollem.“
Ron sebou cuknul, vzpomínajíc na scénu, která se odehrávala minulý rok v nebelvírské věži.
Harry také myslel na problémy, které měl minulý rok se sháněním partnerky poté, co to tak dlouho odkládal, jeho pohled zabloudil přes stůl k Hermioně a Ginny. Možná by bylo lepší požádat dívku, která je vaše kamarádka, a tyto dvě se prokázaly jako skvělé kamarádky v posledních měsících. Rychle se naklonil přes stůl, jen aby neztratil nervy.
„Ginny, šlabysemnounatenples?“ Harry cítil, jak mu červenají tváře, když tu otázku doslova vychrlil.
Ginny na něj překvapeně zírala, lžíce plná cereálií visela ve vzduchu na půl cesty k jejím ústům. „Prosím?“
„Řekl jsem, šla by jsi se mnou na ten ples?“ Harry jasně artikuloval a cítil svůj obličej ještě více rozpálený než před pár vteřinami. Koutkem oka viděl Rona, jak na něj zírá v neuvěření.
Ginnyin obličej nabyl jasně růžové barvy, když odpověděla „Ano,“ a pozdně si dala lžíci do pusy.
Harry se narovnal úlevou. Alespoň má o starost méně, pomyslil si, a potom nadskočil když ho ze strany udeřil Ronův loket.
„Hej ty, proč jsi to udělal?“ Ron se zdál být překvapen vývojem událostí.
„Hermiona má pravdu. V podstatě. Nechtěl bych jít s trollem a alespoň to mám za sebou. Nyní se nemusím starat o to, koho se zeptat.“ Harry se zaklonil.
Ron se v mysli zaobíral tím, co Harry právě řekl, a potom, když se zdálo, že došel k rozhodnutí, se naklonil přes stůl k Hermioně. „Hermiono, půjdeš se mnou na ten ples?“
„Takže nebudeš muset jít s trollem?“ zeptala se Hermiona mírně pobaveně.
„Ne,protože ty jsi má kamarádka, a já tuhle záležitost nechci mít v hlavě celou tu dobu.“ Řekl Ron.
„Och, dobrá, v tom případě, ano, půjdu s tebou.“ Řekla Hermiona. „Ach, pošta!“
Hejno sov vletělo právě do síně, balíčky, balíky a dopisy držíc v pařátech a zobácích. Harry byl překvapen, že dvě sovy se dožadují jeho pozornosti. Rychle odvázal oba dopisy, které byly přivázané k sovím nožkám a usadil se, aby se pustil do čtení.
„Co jsi dostal Harry?“ zeptal se Ron a naklonil se k Harryho ramenu.
„Dopis od McGonagallové, chce, abychom přišli do její pracovny v osm dnes večer. Vyzkoušíme nějaké kouzla s Hermioniným nápadem na nějakých zvířatech jestli budou fungovat!“ Harry vykřikl se zaujatým výrazem. Rychle se podíval k učitelskému stolu a uviděl profesorku McGonagallovou jak se na něho usmívá.
„Určitě to trochu víc prozkoumala a došla k závěru, že by to mohlo fungovat!“ přidala se Hermiona.
„Skvělý, a od koho je ten druhý dopis?“ zeptal se Ron s pohledem na druhém dopise, na kterém bylo Harryho jméno napsáno purpurovým inkoustem. „Kde jsem tu barvu už viděl?“ zamumlal.
Ginny se otočila od Hermiony a pohlédla na svého bratra. „Jakou barvu kde?“
„Na Harryho dopise. Ta barva inkoustu, vím, že jsem ho už někde předtím viděl.“
„Ukažte!“ Hermiona vytrhla Harrymu dopis z ruky a zblízka ho prohlížela.“ Máš pravdu Rone, vypadá to přesně jako ten fialovo-růžový hnus, se kterým si včera hráli Fred s Georgem.“
„Ne, myslím tím, že ten inkoust už jsem někde viděl. Je to neobvyklá barva, pamatuji si, že jsem ho už někde viděl. Ale kde...“ Ronův hlas se vytratil, jak uvažoval o této záhadě.
„Pokud mi to dovolíte,“ řekl Harry a vytrhl obálku z Hermiony ruky, „Rád bych si přečetl svůj dopis!“
Harry obálku otočil a uviděl na ní voskovou pečeť. Byla také purpurová, purpurová tak tmavá, že byla skoro černá, a ukazovala zdobné ‚S‘ obklopené malým, srstnatým stvořením. Harry opatrně uvolnil pečeť, snažíc se jí při tom nezlomit.
„Aha!“ Ron hlasitě vykřikl a rychle se na lavici narovnal. „Mám to!“
„Co máš?“ zeptal se Seamus, který se k Ronovi naklonil.
„Ach, er, nic, jen problém na kterém jsem dlouho pracoval na bylinkářství.“ Řekl Ron, uši mírně na konečcích červené. Seamus pokrčil rameny a otočil se zpátky k rozhovoru s Nevillem.
„Harry, pamatuješ na ten balíček, co jsi dostal, když jsi byl o prázdninách u nás? Ten s tím oblečením? Zjistil jsi vůbec potom, kdo ti to poslal?“ Ron ztišil hlas, tak aby je nikdo jiný u stolu nemohl slyšet.
„Ne, popravdě, úplně jsem na to zapomněl.“ Řekl Harry.
„Nebyl ten lístek, který s nimi přišel, psán tímhle inkoustem?“
Ginny a Hermiona se naklonili více dopředu a zadívali se na obálku. „Myslím, že má pravdu Harry,“ řekla Ginny.
„To bylo docela jasné, když o tom teď přemýšlím.“ Dumala Hermiona.
„No, jediný způsob jak zjistit, od koho to je, je otevřít to.“ Harry pokrčil rameny filosoficky a vyndal dopis z obálky.
„Tak, co se tam píše?“ zeptala se Ginny netrpělivě, když pozorovali Harryho.
„Přečtu vám to. ‚Harry, potřebuji s tebou mluvit. Setkáme se dnes večer v osm hodin v pracovně profesora Brumbála. Heslo je Tyčinky Mars. Severus Snape.‘“
„Nemyslíš si...“ Ron se zadrhnul, jak nedokázal myšlenky zformulovat do jedné věty.
„No, dává to smysl, ne? Jakmile zjistil, že Harry je jeho syn, musel se ujistit, že má všechno co potřebuje.“ Hermiona vypadala celkem spokojeně při myšlence, že záhada byla vyřešena.
„Harry, jak chceš být s profesorkou McGonagallovou a profesorem Snapem ve stejnou dobu?“ zeptala se Ginny, její obočí zkrabacené, jak uvažovala o časech setkání zmíněných v obou dopisech.
Harry si položil hlavu do dlaní a zaúpěl. „Budu si muset promluvit s McGonagallovou, jestli bychom nemohli změnit čas setkání. Ona to pochopí spíše než Snape.“ S tím se Harry zvedl a zamířil k učitelskému stolu v popředí síně. Ginny, Ron a Hermiona pozorovali, jak s ní vedl tichou konverzaci a pak k nim zamířil zpátky.
„Chce, aby jste do její pracovny šli vy tři, zatímco jámám jít za profesorem Snapem.“ Řekl Harry očividně nešťastný, že neuvidí kouzla osobně.

Tou dobou, co nastal čas na večeři, všichni čtyři studenti se cítili, jako by prožili alespoň týden. Čas se plazil snad pozpátku a očekávání neudělalo nic ke zvýšení jejich pozornosti ke studiu. Ronovi se dokonce podařilo dostat školní trest od profesorky Prýtové za to, že svou rostlinu nakrmil špatným jídlem, takže pak pobrukovala písničku Skákal pes sprostými slovy po zbytek hodiny. Poměrně rychle snědli večeři a vrátili se nazpět do Nebelvírské věže, aby se snažili udělat něco do školy a čas jim tak utekl. Nakonec se Harry zvedl a protáhl se.
„Čas abych vyrazil, pokud chci do Brumbálovi pracovny přijít včas.“ Přešel k portrétu, zatímco ostatní zavřeli knihy a postavili se.
„Půjdeme s tebou,“ řekl Ron, když pomohl Hermioně sbalit její knihy.
Rychle prošli opuštěnými chodbami; očividně většina studentů pracovala na úkolech. Všichni až příliš rychle přišli ke dveřím do pracovny profesorky McGonagallové. Harry poněkud zoufale sledoval, jak jeho přátelé vstoupili a tiše za sebou zavřeli dveře. Donutil se jít dále a došel k chrliči strážícímu vstup do ředitelovi pracovny přesně v dobu, kdy hodiny odbily osmou.
„Tyčinky Mars.“ Chrlič se lehce odklonil na stranu, Harry prošel vchodem a vystoupal po točitých schodech. Když došel až nahoru, vešel do čekárny. Dveře do ředitelovi pracovny byly otevřené, Harry k nim přišel a párkrát klouby zaťukal na rám dveří.
„Pojď dál, Harry.“ Řekl Brumbál, když vešel na světlo ze skryté alkovny vpravo.
„Dostal jsem dopis,“ začal Harry nejistý, jestli tu nakonec vůbec má být.
„Zcela správně, Harry, profesor Snape pro mě právě dokončuje hlášení, hned tu bude. Prosím, posaď se třeba támhle.“ Skončil Brumbál a ukázal k místu vedle jeho stolu, kde stál gauč a nějaká křesla. Harry se vybral pohodlně vyhlížející křeslo a usadil se noříc se hluboce do měkkých polštářů.
Profesor Snape v tu chvíli vešel z opačné strany místnosti s velkým pergamenem v ruce.
„Věřím, že jsem na nic nezapomněl, řediteli.“ Řekl a podal pergamen Brumbálovi.
„Děkuji Severusi.“ Albus napěchoval pergamen do kožené tašky, která ležela otevřená na stole. Zvedl tašku, otočil se a řekl, „Tak já vás tu tedy nechám, abyste si mohli promluvit.“ Opustil místnost, lehce za sebou zavírajíc dveře.
Severus se usadil do křesla naproti Harrymu a sledoval vystrašeného chlapce ve svém křesle.
„Co se děje Harry,“ zeptal se překvapujíc sám sebe. Takto tuto konverzaci začít nechtěl.
Harry vzhlédl ke Snapeovi uvažujíc, jestli se ho opravdu má zeptat, pak si uvědomil, že pokud to neudělá, bude o tom akorát tak moci jen uvažovat. Může se zeptat a stejně tak riskovat, že mu setne hlavu.
„Poslal jste mi k Weasleyům toto léto balíček?“
Severus na chvilku ztuhl, překvapen otázkou. Jak to zjistil?
„Proč se ptáš?“ optal se Severus snažíc se získat trochu času, aby přišel na odpověď.
„Barva inkoustu, kterou jste použil při psaní dopisu je ta samá, jako tak která byla na lístku u toho oblečení. A já jsem přemýšlel, jestli jste ho poslal Vy.“
„Ach, no, ano, poslal jsem ho. Neočekával jsem, že na to přijdeš.“ Severus si v duchu poznamenal, že bude muset dávat před Harrym větší pozor na své kroky, je tak všímavý!
„Děkuji pane,“ zamumlal Harry cítíc se trapně.
„Nemáš za co,“ řekl Sevrus, který se zase cítil trochu trapně tím, že na to přišel. „Musím s tebou mluvit o tvém odmítnutí slibu, že už mě nebudeš hledat.“
Harry rychle vzhlédl a pohlédl do tváře svého otce. „Nemohu to udělat pane, nemohu slíbit něco, co bych nesplnil.“
„O to už tě nežádám Harry. Ředitel chce, abych ti řekl víc o tom, proč jsem to po tobě žádal, takže snad pochopíš.“ Severus se odmlčel uvažujíc, jak nejlépe dále pokračovat. S rozhodnutím, že není lepší cesty než brutální přímosti se podíval Harrymu přímo do očí. „Vím, že víš, že jsem byl smrtijed.“
Harry sklouzl zpět hluboko do křesla, mírně šokován jeho přímočarostí vzhledem k předchozímu Snapeovu jednání.
„Přidal jsem se dobrovolně, jestli o tom přemýšlíš. Ale neudělal jsem to proto, že jsem chtěl být jako Lucius Malfoy, nebo Voldemort.“ Snape se postavil a začal přecházet okolo Brumbálovi pracovny, neschopen si sednout, zatímco pořád mluvil. „Byla to tak hrozná válka! Nějakým způsobem Voldemort pokaždé věděl, kde jsme nejvíce zranitelní, a tam vždy na nás udeřil. Tak mnoho našich lidí, skvělých lidí, bylo ztraceno, zabito, a my jsme neznali žádný způsob, jak tomu zabránit. Když Brumbál za mnou přišel a zeptal se mě, jestli bych pro ně nechtěl být špehem, jestli bych nechtěl být jejich součástí, řekl jsem ano. Tvá matka přesně věděla, co jsem dělal, a podporovala to stoprocentně. Pochopil jsem, když jsem četl její dopis, proč se ke mě nevrátila, když jsem se vrátil po tak dlouhé době. Nebylo to pro ni ani pro tebe bezpečné.“ Severus se zastavil u Brumbálova stolu, očividně ztracen v myšlenkách.
„Pane, nechápu, proč mi toto říkáte.“ Řekl Harry tiše, záměrně pozorujíc Severuse.
„Harry, když se Voldemort objevil poprvé, Brumbál vytvořil skupinu jménem ‚Fénixův řád‘. Skládala se z nejlepších a nejchytřejších lidí, které mohl najít, lidí, kteří byli ochotni bojovat proti Voldemortovi, namísto toho, aby ho ignorovali. Nyní, když je Voldemort zpátky, tuto skupinu znovu shromažďuje.“ Severus se na chvíli odmlčel. „Já ve své roli špeha pokračuji. Důvod proč vždy v určitou dobu zmizím je, že musím k Voldemortovi ihned, jak nás svolá. A musím to udělat tak, aby nikdo neměl podezření, kam jsem šel.“ Severus unaveně klesl do křesla blízko plápolajícího krbu. „Jak už jsem ti dříve řekl, figura, kterou jsi viděl na ošetřovně mi dává výmluvu z vyučování pro tu dobu, co jsem pryč. Je nesmírně důležité, aby nikdo nepřišel na to, že to nejsem já, kdo na ošetřovně leží, v těchto časech.“
Harry tiše poslouchal, jak jeho otec pokračuje ve vysvětlování, postřehl, jak Snape vypadal vyčerpaně. Na muže, který dokázal vyděsit celou třídu plnou hlučných studentů jediným pohledem, vypadal téměř křehce ve světle ohně. Jeho mysl tříbila informace, které mu právě Snape dal.
„Pane, když slíbím, že vás nepůjdu hledat ani na ošetřovnu, řeknete mi vždy, kdy odcházíte?“
Severusova hlava sebou trhla a on se zadíval na Harryho vyčerpaným překvapením.
„Chceš se mnou udělat obchod?“ zeptal se užasle Severus.
„Ano pane.“ Harry se setkal se Snapeovýma očima.
Snape chvíli uvažoval o tom, proč Harry tak trvá na tom, aby věděl, kde právě je. Ať se snažil sebevíc, prostě neviděl logický důvod, kterým by odmítl Harryho požadavek.
„Dobrá, vždy se ujistím, že budeš informován, ať už mnou, nebo ředitelem. Víš, že můžeš kdykoliv přijít za profesorem Brumbálem a zeptat se ho na cokoliv?“
„Ano pane. Uhm, jaké věci dělají smrtijedi na setkáních?“ zeptal se Harry, chorobně zvědavý jestli jeho zkušenost ze hřbitova minulého roku měla obvyklý průběh.
„Harry, nyní ani nikdy jindy ti o těchto věcech nepovím. Není žádný důvod, aby jsi o nich věděl.“ Řekl Severus tiše, divoký výraz v očích. Harry se do těch tmavých, nepochopitelných očí zadíval a uviděl únavu a zármutek, čehož si ještě nikdy u něj nevšiml.
„Předpokládám, že tví přátelé uvažují o tom, jestli jsem se s tebou už vypořádal,“ prohodil jen tak Severus s pohledem upřeným na hodiny visícími nad Fawkesovým bidýlkem. Harry byl překvapen, když zjistil, že je už skoro půl desáté. „Jistě tě potěší, že profesor Brumbál věří, že pan Weasley, slečna Grangerová a slečna Weasleyová jsou důvěryhodní natolik, aby jsi jim mohl o našem rozhovoru povědět. Jen je ujisti, aby to byli JEN oni, kdo o tom může vědět.“ Harry se vyhrabal z měkkého křesla a řekl „Ano pane.“ Pozastavil se, když došel ke dveřím z pracovny, otočil se a znovu se zadíval na svého otce, unaveného a zhrouceného v křesle, bradu podepřenou o ruku. „Dobrou noc pane.“ Když odcházel, zaslechl zesláblé „Dobrou noc Harry.“
Harry uvažoval o všem, co slyšel, když sestupoval po schodech, vyšel ze dveří, minul chrliče a vešel na chodbu. Nepřítomně kráčel síněmi a chodbami, dokud nedošel k pracovně profesorky McGonagallové, kde stál s rukou na klice, než si uvědomil, že místnost za dveřmi se utápěla v tichu a ve tmě. Nechal svou ruku sklouznout, pomalu se otočil a vydal se do nebelvírské věže.
„Vypadáš trochu zdrceně drahoušku, copak jsi dělal?“ zeptala se Buclatá dáma, když před ní Harry stanul.
„Jen menší pohovor s profesorem,“ řekl Harry a soustředil se na portrét. „Mrzimorští funí.“
„Máš pravdu drahoušku!“ portrét se odklonil, odhalujíc za sebou společenskou místnost.
Harry uslyšel Hermionin hlas, zvýšený vzrušením, přicházející z rohu místnosti, když vešel dovnitř. Jak se k nim blížil a uviděl její vzrušený výraz, věděl, že byl experiment úspěšný.
„Fungovalo to!“ řekla Hermiona, vyskočila z křesla a objala ho, jakmile přišel trochu blíže k místům kde seděli. „Zkoušeli jsme to na třech různých sovách, a šlo to správně na všech třech! Sice jsme je nechali změněné jen na půl hodiny, ale měli bychom být připraveni na delší dobu za den nebo dva!“ Hermiona skoro poskakovala sem a tam. Ron měl pobavený a radostný úsměv roztažený od ucha k uchu a Ginnyin obličej byl růžový, hnědé oči jiskřící veselím.
„To je skvělé, Hermiono, opravdu báječné!“ řekl Harry, šťastný, že nakonec se přeci jen pohnuli kupředu, ale zklamaný, že to také neviděl.
„A jak šla tvá schůzka Harry?“ zeptala se Ginny tiše, snažíc se odvést stranou trochu pozornosti, kterou si jásáním získali od ostatních v místnosti.
„Ne tak, jak jsem předpokládal.“ Harry se naklonil blíže, ztišil hlas a vypověděl, co mu Snape všechno řekl. „Měla jsem pravdu!“ vykřikla Hermiona vítězně. „Je to špeh!“
„Pššššššt!“ Harry, Ron a Ginny zasyčeli na Hermionu a rozhlíželi se, aby se ujistili, že je nikdo neslyšel. Spokojeni se vrátili ke konverzaci. „Musíme si najít nějaké místo, kde bychom si mohli spíše povídat, aby nás nikdo neslyšel.“ Ginny navrhla, rty stažené v zamyšlení.
„Harry, pořád máš ještě Pobertův plánek, mělo by ti to ukázat opuštěnou učebnu nebo něco podobného.“
„Dobrý nápad, začnu se začnu rozhlížet.“
„Uhm, Harry,“ Hermiona začala váhavě s pohledem na Harrym.
„Ano Hermiono?“ Harry se cítil spíš jako nějaký laboratorní pokus pod jejím pohledem.
„Už jsem ti něco chtěla říct dýl, ale pokaždé na to zapomenu. Víš, že Vánoce jsou tu ani ne za měsíc, že?“
„Jistě.“ Harry neměl ani potuchu kam tímhle proudem myšlenek Hermiona zase míří.
„Už jsi myslel na to, co koupíš Snapeovi k Vánocům?“ Harry v křesle úplně ztuhl, totálně šokovaný. „Měl by jsi mu něco dát, je to přeci tvůj otec.“