23. kapitola

Harry Potter seděl u stolu v nebelvírské společenské místnosti s hlavou opřenou v rukou, rozvažoval všechny věci, které se v posledních třech dnech totálně pokazily. Vpravdě od posledního setkání s jeho otcem. Hledání místnosti pro ně čtyři; Rona, Hermionu, Ginny a jeho, kde by se mohli setkávat, mělo být hračkou s pomocí Pobertova plánku. Namísto toho se to zvrátilo na pitomou honičku za pokladem, a poklad soukromí byl tak prchavý jako samotné vlastnictví zlata. To bylo také proto, že dvojčata se rozhodla svolat famfrpálový trénink dvě noci po sobě, což znamenalo, že on a Ron nemohli hledat, McGonagallová je požádala, aby za ní přišli včera večer do pracovny na další zkoušky Hermioniných kouzel, a profesor Snape jim přidělil tři a půl stopy dlouhý úkol o nebezpečích při zkažení prchavých lektvarů. Harry se podíval dolů na svitek, v duchu se dívajíc na množství volného místa, které ještě mělo být zaplněno, zhluboka se znechuceně nadechl a napsal další kousek.
Ronova červená hlava vykoukla zpoza svitku, kde se před chvilkou ukrývala ještě za dalším stohem knih o lektvarech. Harry si nemohl pomoci, ale postřehl, že Ron má na nose velkou černou inkoustovou skvrnu, očividně noc otřel prstem.
„Kolik ti toho ještě zbývá napsat?“ zeptal se Ron, obočí pozdvižené v otázce.
„Příliš mnoho.“ Harry odhodil na stůl svůj brk a zadíval se přes místnost na Hermionu, která byla zkroucená v křesle s knihou rozloženou na nohou. Ginny nebyla nikde v dohledu, pravděpodobně byla v knihovně.
„Potřebuji přestávku. Vezmeme mapu a poohlídnem se, jestli třeba dnes něco nenajdeme.“ Harry se zvedl a protáhl, uvolnil svaly, které byly úplně ztuhlé z toho, jak byl na jednom místě moc dlouhou dobu.
„Cože, a nechat práci nedodělanou?“ Ron napodobil věrným hlasem Hermionu.
„Opravdu vtipné, Rone.“ Řekla Hermiona pozorující ho ze svého místa u ohně.
Ronovi uši zčervenaly, když se otočil na Hermionu. Jak mě mohla slyšet, pomyslel si. „Promiň Hermiono.“
„A co se vůbec chystáte zas dělat?“ zeptala se Hermiona podezřele.
„Hned se vrátím, zatím ji to vysvětli.“ Zašeptal Harry a šel do ložnice pro mapu.
„Fakt díky kámo,“ zamumlal Ron s pohledem na Harrym, který právě odcházel.
„No?“ Hermionin hlas naznačoval, že začíná být netrpělivá čekáním na odpověď.
Ron přešel místnost k místu, kde byla Hermiona. „Potřebujeme přestávku, a Harry se myslel, že by to byla dobrá příležitost se zas trochu poohlédnout po místě, kde bychom se mohli scházet.“
Hermiona se protáhla, vypadala trochu jako kočka, která se zrovna probrala z odpočinku. Odložila knihu na malý stolek vedle svého křesla a vstala. „Taky bych si dala pauzu. Věštění z čísel je sice strašně fascinující, ale těžké k zapamatování, pokud se to čte po velkých množstvích.“
Ron zamrkal překvapením. Nemohl si vzpomenout, že by vůbec někdy slyšel Hermionu mluvit o tom, že potřebuje pauzu od studování. Zvláštní!
Když se Harry vrátil, prošli portrétem ven aniž by na sebe upoutali moc pozornosti od ostatních studentů. Nebylo neobvyklé, aby lidé vyklouzli k večeru ze společenských místností pro něco k snědku do kuchyně. Když byli bezpečně z dohledu vchodu do nebelvírské věže, Harry vyndal mapu a Hermiona rozsvítila svou hůlku.
„Proč nezkusíme nejdříve tuhle?“ zeptal se Ron a ukázal na očividně opuštěnou chodbu vedle jejich věže.
„Měj tu mapu stále při ruce Harry, nechtěli bychom dnes večer vletět do nějakého profesora.“ Hermiona vypadala poněkud znepokojená myšlenkou, že by vrazila do nějakého profesora.
„Dobře.“
Když zabočili do chodby, kterou navrhl Ron, všimli si tlusté vrstvy prachu na podlaze a pavučin visících z nástěnných svícnů.
Hermiona se zastavila přímo uprostřed vstupu, rty pevně semknuté soustředěním. „Tohle je až moc opuštěné, Rone.“
„Co tím myslíš, Hermiono?“ řekl Ron a otočil se k ní. „Očividně nebyla používaná strašně dlouho.“
„Myslím, že to bude ten problém.“ Poznamenal Harry a prohlížel si místo před sebou. „Bylo by snadné postřehnout naše stopy všude kolem v tom prachu. Myslím, že potřebujeme místo trochu více osídlené. Nebo alespoň lépe udržované.“
Harry znovu rozevřel mapu a všichni se nad ní naklonili, tentokrát ji osvětlovala Ronova hůlka. Viděli Filche, jak je v pamětní síni, stejně tak Neville, nepochybně si odpracovával další školní trest od Snapea. Snape byl ve svých soukromým místnostech, stejně jako ostatní profesoři.
Ron se najednou naklonil blíže k pergamenu. „Harry, co je to tady?,“ řekl a ukázal na prázdné místo přímo u hlavní chodby vedoucí z Nebelvírské věže.
„Nevím, Rone, dříve jsem si toho ještě nevšiml.“ Harry se snažil vzpomenout, co bylo na tom malém místě, ale na nic nemohl přijít.
„Pojďme se podívat.“ Navrhla Hermiona a vedla je cestou pryč z prachem zaplněné chodby.
Harry sledoval mapu, když nasměrovali své kroky ke věži. Zpozoroval Filchovu tečku jak se k nim blíží právě včas, aby stihli zapadnout do vedlejší třídy a vyhnuli se mu tak.
Zmateně se zastavili, když o pár minut později došli ke svému cíli. Prázdné místo na mapě očividně příslušelo stěně, která byla zakrytá mnohabarevným obrazem. Tapisérie byla vyobrazením nějaké středověké bitvy, s obrazy bojujících rytířů, tancujících dam a kouzelníku metajícími kouzla.
„Pravděpodobně tu bude tajný vchod.“ Zamumlala Hermiona, obočí spojené v soustředění. „Otázka je, jak to otevřeme? Mohla by to být fráze, nebo nějaké speciální místo dotyku.“
Ron namířil hůlku na tapisérii a řekl „Alohomora.“ Nic se nestalo.
Hermiona na něho zírala. „Alohomora?“ Její tón byl plný neuvěření.
Ron pokrčil rameny „Nikdy nevíš, mohlo to klidně fungovat. Navíc, necítila by ses hloupě, kdyby sme se tam chtěli hodinu dostat a pak zjistili, že pro vstup stačí nějaký takovýhle jednoduchý slovo?“
Hermiona mu musela přisvědčit.
Tou dobou, Harry prozkoumával plánek, snažil se zjistit jestli by nepomohl nyní stejně tak jako, když ho poprvé použil pro cestu do Medového ráje. Nyní žádná odezva. Když si dával plánek zpátky do kapsy, uvědomil si, že se ještě ani neobtěžovali podívat za obraz. Kdo mohl vědět, co se za ním skrývá? Harry natáhl dopředu váhavě ruku a pomalu zvedl roh tapisérie. Ach, byly tam dveře. Neočekával, že by dveře byly odemčené, přesto se však natáhl po klice a pomalu ji stiskl, uslyšel mírné cvaknutí a dveře se pomalu s vrzáním otevřely. Ron a Hermiona na něho překvapeně koukali. Postavy na tapisérii se přestaly hýbat, podívaly se na tři mladé lidi stojící před nimi, očividně překvapení, že tam byli.
„Až po tobě Harry,“ Ron zalapal po dechu, jak se ze dveří vyvalil zatuchlý vzduch.
Harry zamumlal „Lumos“, když prošel dveřmi, Hermionu a Rona za zády. Jak světlo z jeho hůlky naplnilo místnost, Harry viděl, že jsou v malé komnatě, která byla vybavena elegantním stolkem a pohodlnými křesly.
„Zajímalo by mě, na co byla tahle místnost používána?“ Ron uvažoval nahlas, zatímco si prohlížel malý útržek pergamenu, který opuštěně ležel na jednom z křesel blízko vchodu.
„Vypadá to jako perfektní místo, kde bychom se mohli scházet,“ Hermiona mumlala a kráčela k polici s knihami, která se tyčila v rohu místnosti.
Harry se pomalu otáčel dokola a zkoumal místnost. Byly tu další dvě knihovny stojící naproti té, u které byla Hermiona, poněkud obyčejné nástěnné svícny, stůl a křesla.
„Myslím, že máš pravdu Hermiono, je to blízko do věže, takže nebudeme riskovat, že nás někdo chytí, máme tu místo k sezení, a není to tak polorozpadlé, že by najednou ostatní s podivem zjistili, že tu někdo je.“ Harry si všiml, že Hermiona sundala z police nějakou knihu a zaujatě si ji prohlíží, zajisté teď neslyšela jediné slovo, které Harry řekl.
„No tak Hermi, měli bysme se vrátit.“ Řekl Ron, fyzicky odtahujíc Hermionu ke dveřím. „Ty knihy nikam nepůjdou, ale my bychom měli. Harry a já ještě musíme dodělat ten pitomej esej na lektvary.“
Hermiona dovolila, aby jí vystrčili ze dveří a dotlačili zpátky k portrétu, stále pevně držíc knihu v rukou.
Bezmyšlenkovitě se omluvila, a když vešla do společenské místnosti, zanechala chlapce v klidu, aby se mohli zahloubat zpátky do práce.

Následující ráno při snídani Ginny spěchala k Harrymu a Ronovi, kteří seděli u stolu, „Hermiona mi minulou noc pověděla o tom místě, co jste našli, zní to perfektně!“ Ginny vypadala, že pukne vzrušením a radostí, když si sedala.
„Kde je Hermiona?“ zeptal se Harry a zadíval se ke dveřím, jestli Ginny nenásledovala.
„Zastavila se ještě v knihovně, aby se na něco podívala, říkala, že se s vámi setká na první hodině.“ Řekla Ginny, když se natáhla pro toasty a vajíčka.
„Mám pro vás oznámení.“ Brumbálův jasný hlas se rozezněl síní, všichni studenti se utišili a otočili se tváří k učitelskému stolu.
„Jak si nepochybně pamatujete, naplánovali jsme Vánoční ples na víkend před Vánočními prázdninami. Normálně, by toto byla sobota pro výlet do Prasinek, nicméně, kvůli plesu, výlet přesouváme na tuto sobotu, která je, samozřejmě, zítra. Děkuji vám.“
„Ale ne!“ Harry vykřikl, jeho oči rozšířené neuvěřením.
„Co se děje Harry?“ zeptal se Ron, který ho s Ginny znepokojeně pozoroval.
„Hermiona má pravdu, musím dát Snapeovi k Vánocům dárek, a já vůbec nevím, co mu mám koupit! A nyní se musím rozhodnout do zítra, jinak nebudu mít už šanci mu něco obstarat!“
„Errrrmmmmm.“ Ron zamumlal, opřel si bradu o ruku s nepopsatelným pohledem.
„Jsem si jistá, že na něco přijdeš Harry,“ řekla Ginny, když vstala a sklepala si drobty toastu ze sukně. „Ještě nikdy dříve od tebe žádný dárek nedostal, takže také asi nebude nic očekávat. Uvidíme se na obědě!“
Harry nemohl říci, že se po zbytek dne vůbec něco naučil, většinu té doby strávil namáháním mozkových buněk, snažíc se přijít na nějaký vhodný dárek pro zatrpklého, přísného, zatraceně chytrého kouzelníka. Naneštěstí, nepřišel vůbec na nic. Nakonec, v zoufalství, zamířil do Brumbálovy pracovny. Harry stál před chrličem, který chránil vstup na schodiště a snažil se vymyslet všemožná cukrlátka, nedostal se však moc daleko, když za sebou uslyšel ředitelův hlas.
„Ach, Harry, hledáš mě?“
Harry se rychle otočil a pohlédl Brumbálovi do tváře, rád, že se objevil dřív, než muž došly nápady na heslo. „Ano pane. Mám, takový problém, a uvažoval jsem, jestli by jste mi nemohl pomoci.“
„Hmm, tak pojď. Tyčinky Snickers.“ Chrlič poslušně ustoupil stranou a Brumbál je zavedl po schodech do své pracovny. „Tak Harry, posaď se a pověz, co pro tebe mohu udělat.“
Harry se usadil do křesla u ředitelova stolu a trochu nervózně propletl prsty.
Hledajíc trochu odvahy vzhlédl a setkal se s Brumbálovýma laskavýma očima, řekl „Pane, nevím, co dát pro.. erm, mému otci, k Vánocům. Nemáte nějaký nápad, co by se mu zamlouvalo?“
Harry nadějně pozoroval, jak si Brumbál sedá do svého křesla a zamyšleně o sebe opřel ruce.
„To není zrovna to co jsem očekával, a nejsem si jist, že ti budu mnoho nápomocen, Harry. Dávání dárků je hodně osobní záležitost, a měla by odrážet vztah mezi dávajícím a příjemcem.“
„Ale pane, já jsi nejsem jistý, jaký vztah mezi námi je! Myslím tím, vím, že je můj otec, ale ve skutečnosti ho ani moc neznám. Alespoň ne natolik, abych mu mohl vybrat dárek.. dárek, který by se mu líbil.“
„To je problém Harry. Co bylo tím nejlepším dárkem, který jsi kdy dostal?“ Brumbál pozoroval Harryho pře své půlměsícové brýle.
„Příležitost jít do Bradavic.“ Harry odpověděl aniž by na to vůbec pomyslel. „Ale to mu nemohu dát, už tady bydlí.“ Harry se více zamyslel. „Druhý nejlepší dárek byl můj Kulový Blesk, ale já jsi prost nedokáži představit profesora Snapea na koštěti.“
Brumbál se tiše zakuckal. „Byl by jsi překvapen Harry. Nezapomeň, že tvým otcem ve skutečnosti není James Potter, a Lily, i když byla skvělá čarodějka, opravdu létání neholdovala. Tvůj talent se odněkud vzít musel!“
Harry zvažoval tu překvapující myšlenku a rozhodl se jí odložit na později.
„Mám v tebe pevnou důvěru Harry, jsem si jist, že najdeš něco, co bude tvému otci vyhovovat. Jen si zítra až budeš kráčet Prasinkami udržuj v hlavě, co všechno o něm víš. Ó ano, a ještě jedna rada, je zvykem dát mladé dámě, kterou bereš k tanci, malou upomínku na večer.“ Brumbál vstal a otevřel dveře, zatímco mluvil.
„Skvělé, nejen, že musím najít něco pro otce, kterého ani neznám, musím také vymyslet něco, co dát Ginny, a co nebude hloupé.“ Harry zasténal, když odcházel.
Brumbál se tiše zasmál, když zavřel za Harrym dveře a vrátil se zpět ke stolu. Ten chlapec nemá ani tušení, že už dal Severusovi ten nejlepší dárek, jaký kdy mohl, pomyslel si.. ale pochybuji, že by se mu líbil můj návrh, aby si dal mašli na hlavu a stoupl si pod Severusův Vánoční stromek!

Sobotní ráno se rozbřesklo jasné a chladné, sluneční paprsky se oslepivě odrážely od bílého sněhu. Harry seděl se svými přáteli u snídaně, hrál si se svými cereáliemi a poslouchal jejich vzrušené rozhovory.
„Stále jsi nepřišel na nic, co mu pořídit, Harry?“ Harry vzhlédl a spatřil na sobě Ginnyin pohled.
„Ne,“ zasténal, „a Brumbál mi včera vůbec nepomohl. Řekl mi, že mám myslet na to, co o Snapeovi vím, až budu procházet vesnicí.“
„Co o něm víš.“ Ron uvažoval, zatímco si cpal další párek do úst. „Co o něm víš je, že je nepříjemný, nespravedlivý a pravděpodobně vražedný.“
„Rone! Tohle je nespravedlivé!“ vykřikla Hermiona a pohledem na něj upřeným. „Už jsi dojedla Ginny? Měli bychom si dojít pro kabáty. Setkáme se s vámi dvěma u vstupních dveří za půl hodiny.“ Ron a Harry zmateně pozorovali, jak děvčata odešla pospolu, hlavy k sobě nakloněné a tiše se hihňajíc.
„To jim trvá půl hodiny, než si vezmou kabáty?“ zeptal se Ron se staženým obočím.
„Mně jen minutu. Nevíš, co mají za lubem?“ odpověděl Harry.
„Ou, vy dva jste někdy tak nechápaví!“ George se k nim naklonil přes Freda.
„Cože?“
„To vůbec ani netušíte, co celou tu dobu dělají?“ zeptal se jich Fred. „Jsou to holky, povídají si, hihňají se a dělají všechno, co dělají všechny holky, aby se připravili. Neptejte se mě, co přesně to je, nikdy jsem to nezjistil, ale zdá se, že to dělají všechny. Jo a nezapomeňte, očekává se, že jim dáte nějakou maličkost na památku na plese.
„Ó ano, Brumbál se o tom zmiňoval,“ poznamenal Harry, vzpomínajíc na ředitelovu radu.
„Jakou maličkost?“ Ron vypadal vystrašeně z myšlenky, že by měl něco Hermioně kupovat. Jistě, už jí dříve kupoval Vánoční dárek, ale tohle bylo.. z nějakého důvodu jiné.
„No, minulý rok jsem Angelině daroval křišťál na šňůrce, aby ho mohla nosit jako náhrdelník.“ řekl Fred. „Mají je v tom malém obchůdku se vším přímo cestou dolů od Medového ráje.“
„Díky Frede!“ Ron hned vypadal mnohem méně starostlivě, když mu dali nápad, který mohl vyřešit nenadálý problém.
Tou dobou, co Ron a Harry došli ke vstupním dveřím, byl už v síni shromážděn pěkně velký zástup studentů, kteří čekali, až si je Filch zkontroluje na seznamu. Natáhli krky a chvilku si prohlíželi dav než spatřili obě dívky, jak stojí mírně stranou od vchodu.
„Připraveny?“ zeptal se Harry, když k nim došel.
Postavili se na konec řady, zatímco se rozhodovali, kam zajdou nejdříve, a byli vpuštěni ven, aniž by se na čemkoliv dohodli. O pár minut později už kráčeli po hlavní cestě v Prasinkách, užívaje se vůni cukrlátek z Medového ráje a chvátání obyvatel městečka v ulici.
„Pořád říkám, že bychom měli nejdřív zajít do Medového ráje.“ Stěžoval si Ron, když procházeli kolem dveří cukrářství.
„Pokud půjdeš nejdříve tam, už ti pak nezbudou na nic jiného peníze!“ vedla je Hermiona cestou k knihkupectví, očividně už dávno rozhodnutá, kde by měli začít.
„Hermino, proč se prostě na chvíli nerozdělíme. Já půjdu s Ronem a ty s Ginny můžete jít spolu, a za hodinu se setkáme u Tří košťat.“ Harry si myslel, že by tohle mohla být perfektní příležitost něco nakoupit, aniž by dívky viděli, co dělají.
„Dobrá Harry, tak se tedy pak uvidíme.“ Ginny odběhla za Hermionou, která už vstupovala do knihkupectví. „Myslíš, že tě vůbec slyšela?“ zeptal se Ron s pohledem na dveřích, které se za dívkami zavřely.
„Ginny jí to poví.“ Harry se otočil a zadíval se dolů ulicí. „Ach, támhle to je. Pojďme do toho krámku, o kterém nám říkal Fred, ještě než tam bude narváno.“
Ron hlasitě kýchl, když vešli do obchodu, který voněl starým prachem a kočičími chlupy. Byla tam také ta nejvíce udivující sbírka maličkostí jakou kdy viděli! Byly tam sklenice plné skleněných korálů ve všech možných barvách, dlouhé police zaplněné zaprášenými, starými knihami, kusy látek nakupených na hromadě na sešlém stole v rohu, a velice zvláštní sortiment nábytku. Harry došel k jedné pohovce, která vypadala jako by existovala už stovky let a posadil se s myšlenkami, co by měl Ginny koupit.
„Neumíš číst? Ta cedule snad jasně říká ‚Nesedat!‘“ Huhňavý hlas se ozval zpod něho, jak se Harry uvědomila rychle si stoupl.
„Och, omlouvám se, to jsem nechtěl.“ Odtáhl se, ne úplně jistý, co by měl říci kusu mluvícího nábytku. „To je to, co říkají všichni, copak nikdo neuvažuje o tom, jak se taková pohovka cítí? Ó ne, nikdy. Nakonec, vždyť je to jen nábytek. Nikdy neoprášený. Nikdy nevyleštěný. Nikdy!“
„Um, promiňte, musím jít.“ Řekl Harry a couval, téměř srazil nějaké vázy, které byly riskantně rozestavené přímo u okraje skříně.
Ron vzhlédl od spon do vlasů, když se Harry k němu přiblížil. „Myslíš, že by se jedna z těhle Hermioně líbila? Jsou vyrobeny tak, aby udržely úplně všechno.“
„Dobrý nápad. Ale ne pro Ginny, nemá vlasy jako Hermiona.“ Harry se zadíval dolů na spony, uvažujíc, co za všechno na světe dát Ginny, když ho něco napadlo. „Rone, ty jsi její bratr, co má Ginny ráda?“
„Uhm. Ani nevím, nechmě vybrat jednu z těhle spon, pak se nad tím zamyslím.“Ron nakonec vybral jednu větší sponu ve tvaru zeleno-modré vážky. „Tuhle.“
„Proč zrovna tu?“ Harry nemohl přijít na to, proč by měla Hermiona mít radši tu s vážkou víc než ostatní. „To ty barvy. Když se na ně zadívám, vzpomenu si na ni.“ Ron bezmocně pokrčil rameny, neschopen pořádně vysvětlit, proč si vybral zrovna tu, co vybral. „Ginny má ráda blýskající se věci. Nebo alespoň mívávala. Mamka jí jednou udělala šaty z lesklé zelené látky, a ona si je nechtěla celé dny sundat.“
Harry kývnul hlavou a přesunul se k vitríně se šperkami. Fred dal minulý rok Angelině náhrdelník, možná by mohl najít něco podobného?
Ach, tohle je slibnější. Kolekce náhrdelníků s křišťály, kdy každý sloužil k něčemu jinému. Jeden se proměnil v květinu, která voněla jako pravá, jiný ve včelu, která nahlas bzučela. Harry věděl, že našel to, co hledal, když uviděl křišťál, který se změnil na nádherného, vícebarevného motýla, který zlehka poletoval na řetízku.
„Tohle netrvalo tak dlouho, jak jsem očekával.“ Řekl Ron, když obchod opustili. „Máme půl hodiny před schůzkou u Tří košťat, co chceš dělat?“
„Musím Hedvice dokoupit nějaké pamlsky, zajdem tam?“ odmlčel se Harry, když si dával balíček s řetízkem do kapsy.
„Dobrá, koupím také něco Pašíkovi.“ Souhlasil Ron, když zamířili do „Všech potřeb pro sovy.“
„Tak už víš, co dáš Snapeovi?“ zeptal se Ron, když otevřeli dveře.
„Vůbec ne.“ Harry se zastavil přímo ve dveřích. Proč ho to dříve nenapadlo? Nejlepší dárek, který kdy dostal, po Bradavicích a Kulovém Blesku, byla Hedvika, jeho sova! Byla užitečná, a byla mu kamarádkou, když byl celé léto zavřený u Dursleyů.
„Harry, pouštíš dovnitř studený vzduch, budou na nás křičet.“ Ronův hlas přerušil tok Harryho myšlenek.
„Mám skvělý nápad, Rone,“ řekl Harry vzrušeně. „Koupím mu sovu! To je perfektní!“
„Ach ne, to nemyslíš vážně, že mu koupíš sovu..dyť ten chudák umře zanedbáním!“ zasténal Ron s myšlenkou, že se Harry asi zbláznil.
„Víš, že to není pravda, Rone, a navíc, jsou užitečné. Vždycky používal školní sovu, když jsem od něj dostal zprávu, vsadím se, že žádnou nemá! Harry zamířil ke klecím v zadní části obchodu s neochotným Ronem v závěsu.
Jak se potulovali tam a zpátky kolem řady klecí se sovami, žádná z nich nevypadala, že by byla ta pravá, a zoufalý Harry už to málem vzdal, když čarodějka u pultu najedou vykřikla.
„Ty ne ty zatracená sovo! Už mám plné zuby toho, jak pořád utíkáš z klece!“ prošla kolem chlapců držíc velkou, pohrdavě vyhlížející sovu v rukou.
„Omluvte mě chlapci, tenhle jeden prostě odmítá zůstat ve své kleci, vždycky slídí po obchodě, ruší lidi a chytá jejich mazlíčky krysy,“ řekla, zatímco cpala neposlušnou sovu zpátky do klece.
Harry se naklonil ke kleci, oči rozjasněné nápadem.
„Kolik stojí?“
„Harry, to nemyslíš vážně!“ Ron byl očividně roztržen mezi pobavením a hrůzou.
„Mladý muži, tuhle sovu nechtějte, tenhle chudák potřebuje někoho se silnou osobností, kdo si bude moci vysloužit jeho důvěru a lásku.“
„Není pro mě, je to dárek pro mého otce!“ mluvil Harry zaníceně.
„No,“ prodavačka se na chvíli zamyslela. „Je trochu problémový. Dám vám ho za sedm srpců.“
„Vezmu si ho!“
„Jste si jistý?“ prodavačka se zdála být nejistá, jestli má být ráda, že se té problematické sovy zbaví, nebo jestli má Harryho od koupě odradit.
„Naprosto! Mohu si ho vyzvednout později odpoledne?“
„Dobrá, budu vám ho tu opatrovat do pěti.“ Naúčtovala Harrymu cenu za sovu, klec a nějaké soví potřeby a sledovala ho, jak si z kapsy bere peníze. „Nebude mi to vadit drahoušku, když si to nakonec rozmyslíte a nevezmete si ho, vrátím vám peníze.“ Harry se mírně zašklebil a nacpal si zbytek peněz do kapsy. Den se vyjasňoval!