3. kapitola 1 část

Probudila se ve svém pokoji. Neměla tušení, jak dlouho spala, a zda to vlastně byl spánek. Na nočním stolku vedle ní stála sklenice s kouřící tekutinou. Posadila se a trochu se napila.
„Propána, to je ale odporný!“ vyprskla.
„Ovšem,“ ozvalo se ode dveří. „Musím tě přece nějak potrestat.“
Julie překvapeně rozhrnula závěsy lože a spatřila muže, jak přechází pokojem k oknu.
„Rád bych tě však požádal, abys to vypila celé a hned, jelikož kromě toho, že je to nechutné, to mimochodem také dost pomáhá. A navíc, já bytostně nesnáším, když má práce přichází vniveč,“ dodal s rukama za zády, stále obrácen k oknu.
Julie neměla sílu se ani pousmát. Raději tedy naklonila sklenici a s odporem pozřela několik loků hnědé bahnité tekutiny. Snape se otočil a pozoroval ji, jak s pevně zavřenýma očima polyká lektvar. Když dopila, postavila ztěžka nádobu zpátky na stolek a vyčítavě se na něho podívala.
„Co v tom je?“
„Tedy, kromě hlemýždích jater...“ začal.
„Nebo víš co? Neříkej mi to,“ zvedla prosebně dlaň, zatímco druhou rukou se chytila za žaludek.
„Máš to tu... vyhovující,“ zhodnotil muž a rozhlédl se.
„Hezký, že jo?“ přeložila si jeho slova do normálního jazyka. Také se rozhlédla a ke svému úžasu spatřila na opěradle křesla přehozeny své rozedrané a mokré šaty. Zděšeně nadzvedla peřinu a zjistila, že je v noční košili.
„Kdo... kdo mě převlékl?“ zeptala se opatrně.
„Madam Pomfreyová,“ sdělil s neurčitým výrazem. Julii se ulevilo. Potom si však uvědomila, že on zřejmě na něco čeká.
„Omlouvám se,“ řekla tiše. Mlčky na ni pohlédl.
„A děkuji,“ dodala tedy. Jen odvrátil zrak a vrátil se k oknu.
„Byla jsem hloupá,“ pokračovala tiše. „Nevím, co jsem si chtěla dokázat... Možná to, že mi nesejde na tvých radách. Že mám vlastní rozum... Ale pravda je taková, že mi záleží na tvých názorech, a všechno, co říkáš, se ve mně ukládá. A já prostě nesnesu, když se mnou nesouhlasíš! Proč bych nemohla...“ nechala se trochu unést. Uvědomila si to, až když se na ni udiveně otočil, proč tak křičí.
„...být v Řádu?“ dokončila bázlivě a napnutě očekávala reakci.
„Nic jsem ti nezakázal,“ upozornil klidně.
„Ne, ale nesouhlasíš s tím!“ tázavě na něho upřela pohled. „Proč?“ téměř prosebně zašeptala.
„Je to riziko,“ odvětil prostě.
„A... to je vše?“ nechápala.
„Nechci, abys riskovala,“ neochotně rozvinul svou předchozí formulaci.
Julie unaveně klesla do podušek.
„Ale já už jsem velká,“ rozhodila nešťastně rukama.
„Proto ti také nic nezakazuji,“ pokrčil rameny a otočil se ke dveřím.
„Severusi,“ zadržela jej. „Já to udělám.“ Pořád čekala na cosi z jeho strany...
„Moje požehnání k tomu ale nedostaneš,“ otočil se na prahu. Potom vyšel a zavřel za sebou dveře.

Julie zvrátila hlavu do polštáře. Proč jí to dělal? Proč s ní musel pořád nesouhlasit! Bylo to pro ni téměř nesnesitelné. Věděla totiž, že v tomto souboji nemá nikdy šanci. On musel zvítězit se svou morální převahou a tím vším charismatem. On tu byl od toho, aby rozhodoval, co je správné a co ne. Navíc si svou převahu jasně uvědomoval. Nebylo proto od něho fér, jak s ní manipuloval. Věděl, že Julie touží vstoupit do Řádu, ale musel jí říct, že to nepovažuje za správné. A tím ji samozřejmě úplně zmátl. Nechápala, jak to, že shledává něco, čemu se sám věnuje, pro ni naopak nevhodné! Ale nechtěla dělat nic proti jeho vůli, poněvadž uvnitř svého nitra věděla, že on má vždycky ve všem pravdu...
‘Vím, že se nemýlíš, Severusi,’ pronesla v duchu. ‘Ale tohle musím udělat!’ A zavrtala se ještě hlouběji do peřin.

                Procitla až druhý den. Madam Pomfreyová jí právě utírala z čela ledový pot.
„Co se stalo?“ zeptala se tiše.
„Prochladla jste tuhle v tom dešti v lese a profesor Snape vás přinesl. Něco vás tam také asi kouslo, a proto vám již prý podal protijed... Ale cožpak vy si nic nepamatujete?“ udiveně se na ni podívala.
„Vzpomínám si,“ hlesla. „Jen nechápu, co mi je.“
„Je to asi jen angína. Uvidíme zítra, jestli se to zlepší. Vypijte tohle, je to antibiotikum,“ podala jí madam Pomfreyová šálek. Julie se poslušně napila a vyčerpaně klesla zpět na polštář.                       

Jenže druhý den se to nezlepšilo. Julie ležela pod dvěma duchnami zbrocená potem, a přesto drkotala zuby. Jazyk jí opuchl tak, že se do něj každou chvíli kousla a v krku ji škrábalo, že nemohla pomalu ani polykat čaje madam Pomfreyové.
„Je to moc ošklivá otrava,“ slyšela ji Julie šeptat někomu za závěsem postele.
„Dobrá, Poppy, pusťte mne k ní,“ zazněl hlas Albuse Brumbála, a vzápětí se závěsy rozhrnuly.
„Jak se cítíte, slečno?“ oslovil ji zdvořile. Před ostatními jí zatím netykal.
„Pod psa,“ procedila skrze zuby.
„To se spraví,“ usmál se. „Trochu jste se přiotrávila tam v lese pavoučím jedem, ale byl vám včas podán protijed. To, co teď prožíváte, jsou jen vedlejší symptomy toho, jak vaše tělo bojuje s oním jedem a pomalu jej odbourává,“ vysvětlil. „A navíc máte angínu,“ dodal potom.
„Bezva,“ zašeptala.
„Je to záležitost zhruba deseti dnů, taková otrava. Ale potom budete zase jako rybička!“
 Julie jen obrátila oči v sloup a přitáhla si deku k bradě.
„Takže já půjdu,“ usmál se ředitel a mrkl na ni. „Buďte statečná a uvidíte, že se vám brzy uleví!“
Dívka jen unaveně zavřela oči a brzy upadla do hlubokého spánku.         
A tak to šlo i další dny, až  uplynul týden a Julii už nebavilo jen tak se potit v peřinách. Bylo jí konečně trochu lépe, a tak se rozhodla požádat svou ošetřovatelku, aby jí od Severuse donesla knihy, které tehdy zapomněla pod stromem.
„To nepůjde. Profesor musel odjet,“ zavrtěla hlavou madam Pomfreyová.
„A kam musel odjet?“
„To nevím.“
„Pan ředitel vám nic neřekl?“
„Ne. Pan ředitel nikdy nekomentuje absence profesora Snapea,“ sdělila Poppy.Julie se zmocnilo podivné podezření.    

V následujících dnech trávila svůj čas četbou a přípravami na výuku. Její fyzický stav se již zlepšil natolik, že ji madam Pomfreyová konečně opustila. A bylo na čase. Julie už začínala mít po krk těch jejích čajů. Chtěla být chvíli sama a jíst a pít normálně, a ne stále jen pod dohledem ošetřovatelky. První, co udělala, bylo, že si u skřítků poručila velkou konev kávy. Potom se zabrala do učení. V knihovně si půjčila další knihy a obložila se jimi. Čas při studiu ubíhal rychle. Julii těšilo, že jí příprava tak jde od ruky. Jediné, co ji znervózňovalo, byla Severusova nepřítomnost. Vždyť už to bylo tři dni, co se po něm slehla zem! Každý den jej zkoušela volat krbem, ale bezúspěšně. Bylo jí jasné, že asi dělá právě něco pro Řád, a bylo jí též nad slunce jasnější, že nemá smysl se chodit na to vyptávat Brumbála. Přesto čtvrtý den k večeru, když spatřila ředitele procházet se přímo pod jejími okny, urychleně vyběhla z pokoje.
„Á, slečna Readová! Dobrý večer!“ pozdravil ji mile, když k němu přiběhla.
„Ano, dobrý... pane,“ roztěkaně opáčila. „Já... zrovna se jdu projít,“ vysvětlila a snažila se zklidnit svůj dech. „A vy se také procházíte?“ zeptala se pak poněkud nesmyslně.
„Ano, díváme se s Hagridem, kde udělat ten velký oheň.“
„Jaký oheň?“
„Chystáme tak za týden barbecue,“ usmál se Brumbál.
Julie jen nevěřícně vykulila oči.
„Bude konec měsíce, takže se profesorka McGonagallová vrátí z Irska a sjedou se i nějací hosté... Zkrátka se chceme trochu pobavit. Doufám, že také přijdete?“ mrkl na ni.
„Ráda,“ rozpačitě kývla. „A kdy asi myslíte, že se, ehm, vrátí...“
„Profesor Snape se jistě také zúčastní,“ promluvil klidně ředitel. „To již bude určitě zpátky.“
„To je dobře.“ Julii se trochu ulevilo, ale ne moc, jelikož vlastně nic nezjistila.
„No a jak jste na tom s přípravami na výuku?“ změnil téma Brumbál.
„Myslím, že jsem skoro hotová,“ zhodnotila Julie.
„Víte, co se týče praktické stránky, nemám o vás obavy,“ naklonil se k ní ředitel. „To, jak jste to zvládla v lese bez hůlky, byl dost jasný důkaz vašich schopností. Jenže jde také o to, umět své zkušenosti žákům předat tak, aby je vstřebali i v náležitém kontextu. A to je, myslím, to, co byste si měla ještě osvojit. Doporučil bych vám, abyste se obrátila na Severuse, až bude k dispozici. Má v tomto ohledu rozsáhlé zkušenosti a určitě vám rád poradí,“ zahleděl se na ni.
„Ano, rozumím,“ kývla a ztěžka polkla. Zdálo se, jako by jí Brumbál viděl až do srdce.
„Takže kam dáme to dřevo, pane řediteli?“ ozval se za nimi Hagrid.
„Myslím, že to uděláme přímo tady, Hagride,“ ukázal ředitel na travnatou pláň mírně se svažující k jezeru. „Co na to říkáte, kolegyně?“ otočil se na Julii.
„Myslím, že to bude skvělé,“ usmála se.         

Po rozhovoru s Brumbálem získala Julie o trochu lepší pocit. Už neměla takové obavy o Severusův život, když se ředitel choval tak klidně. Jistě by byl první, kdo by zjistil, že je Severus v nebezpečí. Určitě spolu byli v nějakém spojení. Julii však dobrý pocit vydržel jen další tři dni, a když se ani potom Snape neukázal, začaly v ní opět hlodat obavy.
‘Pokud je ve vážném nebezpečí, nemůže to možná dát nijak vědět,’ honilo se jí hlavou. ‘Nebo co když je už... To snad ne!’ musela vzít v úvahu i nejhorší. Byla to muka.