3. kapitola 2 část

Pátý den již Julie nebyla schopná myslet na nic jiného, než co je se Severusem. Už snad po desáté s nadějí vhodila do krbu hrst letaxu a zavolala jeho jméno.
„Jsem tady. Co potřebuješ?“ ozvalo se nečekaně v odpověď.
„Ach, konečně! Kdes byl?“ vyhrkla rozčileně.
„Měl jsem práci. Potřebuješ něco?“
„Potřebuji vědět, co s tebou bylo!“
„Nebudeme se tu dohadovat přes krb. Přijď sem, jestli chceš,“ odbyl ji.
Okamžitě popadla klíče a rozběhla se po tajných schodech dolů. Že mohla jít rovnou přes krb, ji v tom zmatku totiž ani nenapadlo. Měl otevřené dveře a přecházel po místnosti. Zdálo se, že právě přijel, protože v koutě ležel nějaký vak s věcmi a přes opěradlo křesla visel jeho cestovní plášť. Severus  chodil od stolu ke skříni a ukládal  do jejího nitra nějaké nádoby, jež si patrně přivezl.              

Julie tiše vstoupila a zastavila se u dveří. Chvíli si jí ani nevšiml, neboť byl otočen ke skříni. Potom se však obrátil a Julie si zakryla obličej rukama.
„Klid. Už jsem vypadal i hůř,“ pousmál se, když viděl její reakci.

„Co... co se ti, kruci, stalo!“ vydralo se jí z hrdla.
Muž jen zavrtěl hlavou na znamení, že o tom nechce mluvit. Ale bylo jasné, že to nebylo nic příjemného - jeho bledá tvář  totiž vypadala o deset let  starší s těmi černými kruhy pod očima, a k tomu všemu ji hyzdilo několik nepěkných rudých šrámů táhnoucích se šikmo přes celou šíři obličeje. Vypadalo to jako stopy drápů nějakého obrovského zvířete.
„Posaď se,“ řekl unaveně a ukázal do koženého křesla.
Okamžitě uposlechla, zabořila se do lenošky a přitáhla si kolena k tělu. Bylo skličující pozorovat, jak dopadl. Dál soustředěně třídil své lahvičky a zdálo se, že je naprosto klidný. Vlastně až nějak moc podezřele klidný. Jako by byl rád, že je zpět. Moc rád, že je doma. Jako spráskané zvíře ve svém pelechu… 

Julie si podepřela čelo dlaní a do očí se jí draly slzy. Měla nervy za těch pár dní, co tu nebyl, na pochodu a tohle ji opravdu vyděsilo. Bylo jí jasné, že se mu to stalo někde na schůzce se Smrtijedy. Možná mu to způsobili sami Smrtijedi. Snad dokonce... možná to byl sám Voldemort. Vzpomněla si na jeho odpornou horkou, kostnatou a nelidskou paži... Znamenalo to, že se na něho rozzlobil? Potom jej jistě i mučil svým Cruciatem. Julii se udělalo nevolno.

                Severus se ohlédl, když nic neříkala, a strnul. Seděla zhroucená v křesle a tiše plakala.

„Severusi, já... na tohle nemám,“ zvedla k němu zarudlé oči. Kámen by se nad ní ustrnul.
Muž ji chytil pod bradou a chvíli si ji prohlížel.
„Máš kratší vlasy,“ zamračil se pak.
„Měla jsem je zabahněné z toho lesa, nešlo to rozčesat,“ roztržitě vysvětlila a ve snaze skrýt slzy zabořila tvář do dlaní. Severus na vteřinu přivřel oči, potom však chladně podstoupil.
„Nebreč mi tady,“ pronesl nervózním tónem.
„Jak nemám brečet? Už ses viděl?“ namítla.
„Á, to nic není,“ mávl rukou.
Julie se odhodlaně nadechla.
„Musíš mi to říct, ty víš proč,“ řekla potom rozhodně.
Muž vzdychl a s námahou se sehnul pro něco do vaku. Asi měl i jiná zranění.
„Měl jsem... nehodu.“
„Vážně? Se Smrtijedy?“ probodla jej zlobným pohledem. Odvrátil pohled a přistoupil opět ke skříni.
„Tak nějak,“ odvětil přes rameno.
„Chtěli tě zabít?“ útočila dál.
„Neřekl bych.“
„Tak co tedy?“
„Jen si hráli. Tedy, On si hrál.“
„Mučil tě?“
„Nemluvme o tom,“ požádal.
„Tak mučil? Použil Cruciatus?“
„Mimo jiné,“ neochotně odvětil.
„Věděla jsem to,“ zahleděla se do prázdna.
„Nechápu, o čem mluvíme. Všechno je v pořádku,“ poznamenal apaticky.
„To tedy není! Podívej se na sebe!“
„No právě!“ otočil se prudce od skříně. „Jsem ještě živý!“ zdůraznil a v očích mu zasvítil temný plamen.
Julie ztichla.
„Kdybych se měl litovat při každé hloupé... šarvátce,“ zlobně trhnul hlavou, „nemohl bych to už dál dělat! Nemá smysl to řešit. Takováhle prkotina se mi stává denně!“ mávl netrpělivě rukou.
„Nekřič na mě za to, že mám o tebe strach,“ hlesla a objala si kolena pevně rukama. Nechtěla, aby se rozčiloval. Chtěla, aby ji objal, pohladil a slíbil, že už nikdy nepůjde mezi ty ošklivé lidi.

Severus ztichl a otočil se zpět ke skříni. Položil poslední lahvičku na polici a vrátil se k vaku v rohu místnosti. Vyndal odsud stříbrnou placatku potaženou hadí kůží a podal ji Julii.
„Myslela jsem, žes ji ztratil,“ přimhouřila napuchlá víčka.
„Tahle je nová,“ vysvětlil.
„Je stejná.“
„Mám rád svůj styl,“ jen pokrčil neochotně rameny.
Julie se napila a po těle se jí udělalo lépe. Když mu ale potom placatku vracela, bodlo ji u srdce. Měl vyhrnutý rukáv černé košile a na jeho předloktí svítilo znamení zla rozžhavené do ruda.

„Vítám tě, Severusi,“ oslovil Brumbál Snapea, když se na druhý den objevil v ředitelově pracovně. „Jdu se projít ven, půjdeš se mnou?“ zeptal se potom. Profesor lektvarů jen mlčky přikývl. 

„Takže bylo problematické vysvětlit Malfoyovi, že je slečna Readová na živu?“ zeptal se Albus Brumbál, když došli k jezeru. V dálce Hagrid cosi vláčel po zemi a rovnal to na velkou hromadu.
„Ano. Přestože jsem mu říkal, že si Julie nic nepamatuje, Malfoy ji stále považuje za nežádoucí, pokud je živá. Vyvíjí na mě nátlak, abych se jí zbavil.“
„Řekl jsi to, na čem jsme se domluvili?“
„Ano, řekl jsem mu, že je ostře střežená. Ale i tak mě donutil slíbit, že se o to alespoň pokusím.“
„A co Voldemort?“
„Měl dost špatnou náladu. Něco mu nevyšlo a vyléval si zlost.“
„Kdy je další schůzka?“
„Koncem srpna,“ odvětil pobledlý muž a rozhlédl se. „Co se děje?“ zeptal se potom, když spatřil obrovskou hranici dřeva, kterou právě dokončil Hagrid.
„Budeme přece grilovat!“ zasmál se ředitel a zamnul si ruce. „A při té příležitosti se také uskuteční schůze Řádu,“ dodal tišeji.
Snape se zamračil. Věděl, co se tam bude probírat.       

Snesl se večer. Oheň u jezera vesele zaplál a byl obrovský! Julie si přes šaty přehodila zelený pletený kabátek a vydala se dolů po pěšince.
‘Hagrid snad porazil půlku Zapovězeného lesa,’ napadlo ji, když přišla blíž k vysoké vatře.  
Kolem dokola postávaly ozářené postavy a bavily se mezi sebou. Byla tu profesorka McGonagallová, profesor Binns, všechna bradavická strašidla, dva psi, z nichž jeden byl Tesák a druhého Julie neznala, dále ředitel Brumbál, Remus Lupin, potom žena, jíž Julie znala ze svých zkoušek a o níž věděla, že je bystrozorka, a ještě tři neznámí muži, které Julie neznala.
„Slečno Readová! Dáte si svařené víno?“ zavolal na ni Brumbál a pokynul jí, aby přistoupila.
„Nebo snad máslový ležák?“ dodal potom a mrkl na ni.
„Snad spíš to víno,“ odvětila a rozhlédla se po ostatních.
„To je Julie Readová, naše nová učitelka,“ představil ji ředitel. Ti, co ji neznali, se představili a podali jí ruce. Lupin jí ruku nejen podal, ale dokonce i dvorně políbil.
„Tak jak to jde?“ mrkl na ni potom spiklenecky. V odlesku plamenů vypadala jeho tvář snad ještě sympatičtěji než obvykle.
„Zatím tu nejsou studenti, takže to jde,“ usmála se a přijala od Hagrida pohár s vínem.
„Páni, tady je živo,“ zvedla potom obočí.
„Jste tím zaskočena?“ zažertoval Lupin.
„Vlastně ano. Nečekala jsem, že...“
„Že se z toho vyklube schůze Řádu?“ doplnil ji.
„Přesně tak,“ kývla. Bylo jí totiž jasné, že se sem bystrozoři nesjeli jen tak na návštěvu.
„A hádejte, koho tu budeme probírat!“ naklonil se k ní s šibalským úsměvem.
„To ne!“
„Právě, že ano. Nemusíte se ale ničeho bát, my vás neukousneme,“ uklidnil ji.
„To mluvíš za sebe, Lupine?“ ozval se za nimi ostrý hlas.
„Snape, proč se vždycky vynoříš odněkud z pekel, když tě člověk nejméně čeká?“ ošil se Remus Lupin a ustoupil směrem k ohni.
„Člověk?“ zopakoval Snape a sjel ho pohrdavým pohledem. Potom zaujal jeho místo vedle Julie.
„Dáte si divočáka?“ zaburácel za nimi Hagrid a mával něčím, co vypadalo jako celá opečená kráva.
Julie jen plaše zavrtěla hlavou - neměla na jídlo ani pomyšlení. Začala být totiž značně nervózní z toho, co se mělo dít.
„Jsou skoro pryč,“ ukázala potom na Snapeovy jizvy.
„Trocha Hojivého balzámu,“ zavrčel. Julie cítila jeho znechucení nad celou tou sešlostí. Severus Snape nesnášel společenské akce.
„Takže kde jsme to přestali, slečno Readová?“ Lupin k nim znovu přistoupil a dolil Julii víno z velké kameninové karafy.
„Ano, už vím - nemusíte se toho bát. Brumbál vás navrhne a my mu to schválíme!“ zasmál se.
Snape odvrátil tvář k ohni.
„Nikdo vás nebude zpovídat jako u tabule. Rozhodně to bude méně bolestný proces než kupříkladu... jedna Severusova hodina!“ ukázal vesele na profesora lektvarů.
„Ocenil bych, kdyby ses do mě nenavážel, Lupine,“ zasyčel Snape. „Mimochodem, mám pocit, že moje hodiny obrany jsou o dost přínosnější, než kdy byly ty tvoje,“ ironicky se pousmál.
„Vy také učíte?“ zajímala se Julie.
„Už ne,“ hodil Lupin na Snapea nepěkný pohled. „Tuhle kolega mě vyšoupnul,“ pousmál se.
„Vy jste učil tady?“ užasla.
„Nechme to být,“ mávl rukou Lupin, zatímco Snape se napřímil.
„Jen pokračuj, Lupine. Pročpak že už tu neučíš?“ navázal a z očí mu sršely blesky.
Lupin však jen mávl rukou: „Nechci slečnu nudit starými historkami.“ 
Snape se znechuceně otočil a poodešel směrem k ostatním.
„Víte, on není takový...“ usmála se Julie omluvně.
„Já vím, jaký je. Znám ho pětadvacet let,“ pokýval Lupin hlavou.
„To jsem nevěděla,“ užasla Julie.
„Chodili jsme do stejného ročníku.“
„Byli jste ve stejné koleji?“
„To nebyli. Já byl totiž v Nebelvíru.“
„Ach tak. Takže to jste se asi...“
„Ano, nesnášeli jsme se,“ pousmál se.
A Julie pochopila, proč říkal Brumbál, že v Řádu jsou i lidé, kteří se nemají rádi.
„Ten zrzavý muž vedle Severuse je otec Ginny Weasleyové?“ zeptala se potom, aby nějak změnila téma.
„Ano. Artur Weasley pracuje na ministerstvu...mimo jiné,“ odpověděl Lupin.
„Myslela jsem si, že to bude on. Ginny mi o něm vyprávěla.“
„A ten druhý muž je Kingsley Pastorek. Je to bystrozor.“
„Tak to je také na ministerstvu, že?“
„Ano, ale oficiálně se s Arturem nemají rádi. Musejí být opatrní, aby se neprozradili.“
„Nevím, co tu dělám,“ hlesla Julie. „Nemám žádné schopnosti ani zkušenosti. Nevím, čím bych vám mohla přispět.“
„Nebuďte hloupá. I my ostatní jsme obyčejní kouzelníci a lidi... tedy většina z nás,“ chlácholil ji.

                „Remusi! Pojďte k nám,“ mávl na ně ředitel. Stál nyní uprostřed hloučku, v němž byli zřejmě členové Řádu. Julie si všimla, že je tam i profesorka McGonagallová, jako jediná z učitelů, kromě Snapea. Profesor Binns a ostatní duchové se vesele bavili na druhé straně ohně.
„Takže já začnu,“ oznámil Brumbál a chytil Julii kolem ramen. „Tohle je Julie Readová. Její matka byla víla, tak si na ni dejte pozor!“ Téměř všichni se rozesmáli.
„Její otec je, jak už asi tušíte, Gurus Read. Julie se svému otci již několikrát ve svém životě úspěšně postavila, naposledy před dvěma měsíci. Read se spojil s Malfoyem a ten se pokusil Julii odstranit. Byla chvíli i v Azkabanu a její odvaha se projevila i tváří v tvář samotnému Voldemortovi.“
Julie si všimla, že většina členů sebou trhla při tom jméně.
„Julie zvládá hravě kouzlení bez hůlky a je dost zdatná i v obraně proti černé magii. Zkrátka, navrhuji ji jako nového člena Fénixova řádu. Kdo je pro, ať zvedne ruku.“ A Brumbál se rozhlédl.
Všechny ruce se zvedly vzhůru, až na jednu. Severus Snape se ani nepohnul. Jen chladně oplácel všechny tázavé pohledy, včetně toho Juliiného.
„Dobrá, je rozhodnuto,“ vesele zvolal Brumbál a stiskl jako první Julii ruku. Ostatní jej následovali, až na Snapea, samozřejmě.
„Miluju, když se Brumbál tváří, jako bychom hlasovali,“ zašeptal Lupin. „Ví, že i kdyby nezvedl ruku nikdo, stejně by bylo po jeho, ale musí hrát tuhle komedii.“
„Promiňte, musím se jít trochu projít,“ omluvila se Julie a odspěchala z kruhu. Hlava jí třeštila a oči ji pálily.

Na břehu jezera se usedavě rozbrečela.
‘Proč? Proč taky nemohl zvednout  ruku? I když si o tom myslí své, mohl mě přece podpořit! Co by mu to udělalo!’ kroutila hlavou.  

„Kam šla?“ zeptal se Snape ostražitě Lupina.
„K jezeru. Myslím, že je z toho rozrušená. Možná bych za ní  měl jít,“ uvažoval Remus nahlas.
„Ty nikam nepůjdeš,“ odstrčil jej Snape. „To je...moje zodpovědnost.“ A vykročil do tmy.

Hladina jezera se třpytila ve svitu hvězd, proto nebylo pro profesora obtížné rozeznat tmavou postavu na  břehu. Přišel blíž a uslyšel ji plakat. Postavil se pod strom a poslouchal. Po chvíli se otočila.
„Přišel ses pokochat?“ vyčetla mu.  „Chceš vidět, jak jsem nešťastná? Tak se podívej!“ přistoupila k němu a rozčileně na něho pohlédla.
„Ne. Přišel jsem si poslechnout, jak mě nenávidíš,“ odvětil potichu.
„Jsi vedle,“ řekla a otočila se k jezeru.
„Cožpak jsem ti nezničil radost z přijetí? Měl jsem se tě přece zastat a podpořit tě. Ale místo toho jsem se zachoval odporně,“ vyslovil nahlas její myšlenky.
„Máš pravdu,“ řekla po chvíli chladně. „A přesto, přes to všechno tě nedokážu nenávidět!“
„A to bolí, viď?“ zeptal se.
„Proč mi ubližuješ, Severusi?“
„Abys... přežila,“ odpověděl po chvíli. „A také proto, že nemíním dobrovolně hlasovat pro něco, co je špatné.“
„Řád je podle tebe špatný?“
„Můj život je špatný. Tvůj naopak je teprve na začátku. Tak proč si ho chceš ničit?“
„Já si přece neničím život tím, že chci být s tebou!“
„Netušíš, o čem mluvíš.“
„To není pravda! Chci být v Řádu jako ty, protože si tě vážím a vidím se v tobě a protože chci být jako ty! Co je na tom špatného?“
„Nic, kromě tvého úsudku.“
„Jsi zlý.“
„Ovšem. Protože mi na tobě záleží.“
„A mně zase na tobě! Proto jsem to udělala!“
„Nevyslovuj to. Musel bych se proklít.“
Julie se ztěžka opřela o kmen stromu. Bylo jí na nic. Neměla již žádné argumenty.
„Teď mě poslouchej,“ řekl muž a chytil ji pod bradou. „Co jsi cítila, když jsi mě viděla s těmi šrámy? Řekni mi to!“ zblízka se jí zahleděl do očí.
„Ne.“ Nechtěla na to myslet.
„Tak co jsi cítila?!“
„Já nevím! Strach, hrůzu, depresi a bolest!“ neochotně vykřikla.
„Přesně!“ ztišil hlas. „A takhle se cítím já při každém pohledu na tebe!“
„Ne, Severusi...“
„Vidím tě mrtvou na tisíc způsobů. Zavražděnou Smrtijedy. Slyšíš mě!“
„Pust mě.“
„Ne. Až mi řekneš, cos řekla před dvěma dny.“
„Nevím, o čem mluvíš.“
„Připomenu ti to - řekla jsi, že na to nemáš. Vzpomínáš si?!“
„Ano!“
„Tak teď nech něco pro změnu říct také mě. Já na to nemám. Rozumíš?“
„Ano. Ale já jsem změnila od té doby názor. Já to zvládnu. Zvládnu to za nás oba!“
„Ještě jsi ani nezačala. Máš naivní představy, ale tam venku je realita!“ ukázal někam za jezero.
„Ne, Severusi Snape. Tady je realita. Právě teď. Ty a já,“ ztišila hlas. „A proto jsem to udělala.“ A Julie se prudce nadechla.

 Byl velmi blízko. Jejich těla se dotýkala, jak ji v hádce přitlačil ke stromu. Stále se svou dlaní dotýkal její tváře a jeho oči ji probodávaly. Nemohla se ani pohnout, a přitom žhnula touhou. Z toho přetlaku se roztřásla.
„Půjdu s tebou i do pekla,“ zašeptala.
A ta slova jako by v něm najednou něco zlomila. Prudce ji políbil. Nemohla popadnout dech. Nemohla se hýbat pod tlakem jeho těla, pouze zaryla nehty do hábitu na jeho hrudi.
„Severusi…“ chtěla něco říct.
„Ticho, Readová,“ napomenul ji a znovu ji políbil. Měl pocit, že mu srdce exploduje v hrudi. Nechtěl, aby už o čemkoli mluvila.
„Musím ti něco říct,“ odtrhla se od něj zadýchaně.
„Mlč,“ zavrtěl hlavou. Nepotřeboval slyšet její vyznání.

Pojednou k nim od ohně dolehly hlasy. Severus se odtáhl.
„Vrať se k ohni,“ poručil, ustoupil a umožnil jí tak projít kolem něho.
Julie od něho ale nechtěla odcházet. Přistoupila k němu a vztáhla ruku k jeho tváři.
„Jdi,“ chytil ji však pohotově za zápěstí a netrpělivě pohodil hlavou, „prosím,“ dodal tišeji.
„Dobrá, odcházím,“ usmála se smutně a pokrčila rameny.  „Dobrou noc, profesore.“ A odkráčela do tmy