3. kapitola
Kapky deště bubnovaly do oken vlaku uhánějícího vstříc Dariině budoucnosti. Nikdo netušil co ji čeká, ani ty kapky vody míhající se kolem oken jejího kupé, ani sluneční paprsky, které nakrátko vystřídaly déšť. Její nejasnou budoucnost znal jen Bůh a její nekompromisní osud. Netušila, co ji čeká, ale věděla, že co se má stát, se také stane.
Strávila celé dlouhé odpoledne ve společnosti těch, které znala jen z vyprávění. Bavili se skvěle. Samozřejmě přišla spousta vlezlých otázek, na které odpovídala. Musela jim však lhát. Dělala to nerada, ale nic jiné jí nezbývalo.
„Takže tvůj otec pracuje na ministerstvu?“ zeptal se Ron. Daria s úsměvem přikývla a pozorovala nadšený výraz v Ronově tváři.
„A v kterém oboru? A jakou má funkci? Můj táta tam taky pracuje. A co…“ nedořekl větu a zatvářil se naštvaně, když ho Hermiona zarazila s výrazem rozhořčení: „No tak Ronalde! Přestaň se už konečně vyptávat.“
Ron vzdorovitě otevřel pusu a chystal se něco namítnout, ale když zahlédl Hermionin ledový pohled, nevydal ze sebe ani hlásku.
„To je dobré Hermiono.“ narušila napjatou situaci v kupé Daria. „Můj otec pracuje v oboru pro kouzelnou přepravu. A s tvým otcem se určitě znají.“ odříkala prakticky naučený text svého nového životopisu.
Bylo jí jasné, že její otec Pana Weasleyho pozná a věděla, že i on o této inspekci ví, a jako každý zaměstnanec ministerstva má zakázané o ní s někým mluvit.
Ron se při pomyšlení na možnost, že se Dariin otec a jeho táta pravidelně potkávají na chodbách ministerstva a dokonce se i zdraví, začervenal. Jeho výraz nadšení byl však nepřehlédnutelný.
A tak ubíhala minuta za minutou, hodina za hodinou a všichni se náramně bavili. Celým vagónem se linul bujarý smích, když si vyprávěli prázdninové historky. Místy se ozval rázný tón Hermionina hlasu, když se pokoušela uklidnit Harryho a Rona, kteří to se svým veselím mnohdy přeháněli.
Harry zrovna vyprávěl, jak vystrašil svého bratránka, když se ve dveřích objevila trojice chlapců.
„Ale, ale Potter. Tak jsem tě našel.“ povýšeně pronesl blonďatý kluk.
„Vypadni odsud!“ vyštěkl podrážděně Ron.
„Copak Weaslánku, něco tě žere? Jo, teď jsem si vzpomněl. Nechtěl bys ponožku? Právě jsem jednu našel. Konečně bys je mohl začít střídat.“ prohlásil posměšně blonďatý hoch.
„Drž hubu!“ rozkřikl se Harry a mířil na něj hůlkou. Hermiona ho ale zarazila.
„Heleďme a co je tohle za kost?“ blonďatý chlapec se otočil na Darii a prohlížel si ji od hlavy až k patě.
„Nezapomněl jsi náhodou zaštěkat? Když už tu nad tou kostí slintáš?“ ironicky poznamenala Hermiona.
Blonďatý kluk vrhl po Hermioně pohrdavým pohledem.
„To si odskáčeš ty špinavá mudlovská šmejdko!“ rozkřikl se blonďatý hoch.
To už ale Harry a Ron nevydrželi a vytáhli hůlky. Všude kolem létala kouzla. Některá se netrefila do osoby, které byla určena. Byla však i kouzla, která svůj cíl neminula. Snaha Hermiony a Darie zastavit potyčku po dobrém vyšla naprázdno.
A tak Daria vytáhla svou hůlku a křikla: „Expeliarmus!“. Toto kouzlo mělo takovou sílu, že všem najednou vylétly hůlky z rukou a blonďatý chlapec se dokonce neudržel na nohou a svalil se na zem. Okamžitě se všichni otočili k Darii a nevěřícně na ni zírali. Blonďatý kluk se s námahou zvedl, byl rudý vzteky a oči mu zuřivostí lezly z důlků.
„Vy si sedněte!“ rázně vyjela na Harryho a Rona. Oba se raději posadili, protože Daria nevypadala, že by se s ní dalo v této chvíli vyjednávat, a ani se nezdálo, že by byla ochotna akceptovat jakýkoli náznak nesouhlasu.
„A vy odtud okamžitě zmizte!“ křičela na zbývající tři hochy.
„Jen počkej. Já ti ukážu! Však pro mě budeš snadná kořist.“ prohlásil s nepatřičnou dávkou arogance blonďatý chlapec.
„Snadná kořist?!“ zalapala po dechu Daria. Vztek s ní začínal pomalu lomcovat. „Pro pořádné dravce možná, ale pro takovou blonďatou holčičku v růžových šatičkách jako jsi ty určitě ne!“
„Mě se nikdo posmívat nebude. Víš ty vůbec, kdo já jsem?“ zlostí se mu vařila krev.
„Nepamatuju se, že by ses mi představil! Ale to ani nebude potřeba. Malfoy Junior, že? To je patrné na první pohled. Blond vlasy, arogantní výraz, no prostě stejný ubožák jako otec. Toto je důkaz, že jablko nepadá daleko od stromu!“ posměšně pronesla Daria.
Malfoy byl vzteky bez sebe a rudý jako rajče. Otočil se a vyrazil ze dveří následován svými kumpány.
„A abych nezapomněla, pozdravuj papínka v Azkabanu a mozkomorům, co ho hlídají, vyřiď mé díky!“ ještě za ním křikla Daria. Po této poznámce Malfoy zrychlil a zmizel v druhém vagónu.
„Páni!“ vydechl udivením Ron a obdivně zíral na Darii, která stála ve dveřích kupé a ještě pořád se tvářila dost vztekle. Takovou drzost ještě nezažila.
„Tys mu to teda nandala!“ nadšeně prohlásila Hermiona a culila se od ucha k uchu. „To bylo super. Jak jsi to udělala?“ tázavě na ni pohlédl Harry.
„A co?“
„Myslím to kouzlo.“
„Copak vy neznáte Expeliarmus?“ udiveně zírala Darí.
„Ale to jo. Spíš nechápu jak jsi dokázala, že mělo takovou sílu.“
„Aha to. Já ani nevím. Prostě jsem ho použila a dopadlo to tak, jak jste viděli.“ prohlásila klidně.
Do Bradavic už to nebylo daleko. Obloha se stihla ještě nejmíň dvakrát rozjasnit, než vlak se skřípěním brzd zastavil na nádraží. Rychle vzali svá zavazadla. Daria pomohla Ronovi s Papušíkem, který byl rozzuřený poté, co ho Ron omylem shodil i s klecí na zem, když se pokoušel sundat svůj kufr z horní přihrádky. Ulička byla plná studentů, kteří se nadšeně hrnuli z vagónu. Všichni čtyři se vměstnali na chodbu, kde se mačkali až do doby, než se jim podařilo vylézt z vlaku. Všude kolem se ozývalo houkání lokomotivy, veselí studentů z vyšších ročníků i vyděšené štěbetání prvňáčků. Mezi vším tímhle hlukem zazněl hluboký, rázný, ale přátelský hlas, který volal: „Prvňáci!“
„Ahoj Hagride!“ pozdravil Harry vysokého muže, poloobra.
„Ahoj Harry, jak se vede?“ odpověděl obr a v obličeji se mu zračil úsměv. „A jak se máte vy?“ směřoval tuto otázku Hermioně a Ronovi.
Oba vesele přikývli. Všichni tři byli opravdu rádi, že zase vidí obrovu upřímnou a milou tvář. „A kdopak je tohle?“otočil se Hagrid směrem k Darii a upřeně ji pozoroval.
„To je Daria Wottonová, nová studentka. Bude studovat s námi v ročníku a její otec pracuje na ministerstvu a…“ horlivě se pustil do převyprávění Dariina života Ron. Hermiona ho však lhostejně umlčela. Jeho horlivost se jí moc nezamlouvala.
„No tak Rone! Daria se dokáže představit i sama.“
Kolem se linul Hagridův hromový smích. Nikdo netušil, jestli se směje Ronovu jednání nebo Hermionině poznámce.
„Když tak se večer stavte na čaj.“ ledabyle nadhodil Hagrid a otočil se k nim zády.
„Prvňáci za mnou.“ zaburácel obr a odešel doprovázen skupinkou žáků prvního ročníku. Harry, Ron, Hermiona a Daria zamířili ven z nádraží, směrem k černým kočárům. Všichni nastoupili do jednoho prázdného. Kočár se chystal odjet, když zaslechli dívčí hlas: „Počkejte, no tak stůjte!“
Harry vykoukl z okénka a zavolal: „Ginny, kde vězíš. Pospěš si už odjíždí.“ zastrčil hlavu, otevřel dveře a pohlédl na ostatní.
Do kočáru udýchaně vběhla dívenka s rezavými vlasy a krátce za ní blondýnka, která vypadala už na první pohled mírně střeleně.
„No, konečně jsem vás našla. Kde jste se ztratili? Hledala jsem vás ve vlaku, ale bezvýsledně.“ vysvětlovala Ginny.
„Jé, ahoj!“ všimla se Ginny Darie. „Já jsem Ginny Weasleyová a tohle je Lenka Láskorádová.“ ukázala směrem k podivně vyhlížející dívce, která si četla Jinotaj vzhůru nohama. „Ahoj, já se jmenuju Daria Wottonová. Ron je asi tvůj bratr, že?“ pohlédla Darí na Ginny. „Jo, to máš pravdu. Toto je má praštěná mladší sestra.“ pohotově odvětil Ron.
„Láskorádová… hm, to mi něco říká,“ pronesla Daria. „Není tvůj otec náhodou šéfredaktor Jinotaje?“ Lenka zvedla oči od časopisu, mrkla přes okraj na Darii, přikývla a zase sklonila hlavu a pokračovala ve čtení.
Kočár kodrcavě jel po rozbahněných školních pozemcích. Nakonec zastavil u hlavní brány a všichni se vyhrnuli ven a zamířili do hradu.
„Ale ne!“ vzdechla Daria a úsměv se jí vytratil z tváře. „Teď bude rozřazování do kolejí, že?“
„Jo a co má být?“ zeptal se Ron nechápavě.
„Tebe taky budou muset někam zařadit.“ oznámila Hermiona.
„Přesně tak a to je ten problém.“ vyděsila se Daria.
„Ale proč?“ tázavě pohlédla Ginny.
„Snad mě nepošlou na rozřazování spolu s prvňákama. Vždyť jsem starší a oni mi sahají sotva do pasu.“ pronesla zdrceně Daria.
„To ne. Brumbál to určitě zařídí jinak.“ s pevným přesvědčením prohlásil Harry. „Víš co? Zajdem za ním a zeptáme se ho.“ Vyrazili směrem k Brumbálově pracovně.
Ani nemuseli použít heslo, aby se dostali do pracovny, protože Brumbál stál před vchodem a něco si mumlal.
„Dobrý den Pane profesore.“ pozdravil Harry.
„Á, ahoj Harry, jak bylo o prázdninách?“
„A jak se máte vy?“ otočil se k ostatním.
Všichni zdvořile odpověděli a koutky úst se jim roztáhly do širokého úsměvu.
„Vy budete asi slečna Wottonová. Mohla by jste mne prosím následovat?“ zaměřil svůj zrak na Darii.
„A vy ostatní běžte do Velké síně, za chvíli začne zařazování.“ promluvil tiše Brumbál a otočil se ke vchodu do pracovny. Pronesl Čokoládové žabky, socha se začala hýbat, Brumbál a Daria vstoupili na pomalu stoupající schodiště a zmizeli z dohledu. Ostatní zamířili do Velké síně.
Jeho pracovna byla kruhového půdorysu, hned u dveří seděl na bidýlku nádherný pták fénix, všude kolem stály různé podivné přístroje a na stěnách vysely obrazy bývalých Bradavických ředitelů, kteří okamžitě zpozorněli, když zahlédli Darii. Ta si tuto místnost prohlížela se zájmem. „Jak jistě víte, tak jsem o všem informován.“ vytrhl Brumbál Darii z přemýšlení.
„Váš otec mne se vším obeznámil, a také mne požádal, abych o situaci, která nastala, nehovořil ani s učitelským sborem. A já samozřejmě jeho přání respektuji.“ pokračoval Brumbál.
„Ale víte…“ chtěla něco říct, jenže Brumbál ji zadržel.
„Teď musíme zařídit to podstatné.“ sundal velký starý klobouk z police nad stolem.
„Přeci vás nepošlu na rozřazování s prvními ročníky.“ pousmál se a posadil Moudrý klobouk Darii na hlavu. Ten se zavrtěl a začal něco šeptat.
„Hm, vidím velkou odvahu doplněnou o chytrost a bystrost... Heleďme, dokonce máš i skrytý dar a důvtip ti také nechybí. Myslím, že vím kam tě poslat.“ tichounce promlouval klobouk. „Nebelvír!“ nakonec křikl.
Daria nevěděla co si má myslet a jak se tvářit, ale byla ráda, že ji Moudrý klobouk přiřadil právě tam.
„Tak to bychom měli. Slavnost už začíná.“ mrkl na ni Brumbál a rychle vykročil z místnosti. Daria mu byla v patách nebo si to aspoň myslela. Jenže dole u vchodu zjistila, že se jí Brumbál ztratil. Usilovně přemýšlela, kudy se dostane do Velké síně.
Procházela dlouhými chodbami až došla ke schodišti, sešla dolů a ocitla se před dveřmi do Velké síně.
Všimla si, že skupinka žáků prvního ročníku stála kolem profesorky, která držela v ruce rozvinutý svitek pergamenu. Zařazování už začalo. Ještě se porozhlédla po Harrym, Ronovi, Hermioně a Ginny, vstoupila tiše do místnosti a zamířila za nimi k nebelvírskému stolu.
„Ahojte!“ pronesla šeptem.
„Jé, to jsi ty!“ radostí poskočil Ron.
„Tak jak to dopadlo? Co ti Brumbál chtěl?“ zeptal se Harry.
Celý nebelvírský stůl propukl v jásot. Další prvňák byl zařazen do Nebelvíru.
„Chtěl mě zařadit předem, abych tu nemusela stát s těmi prvňáčky.“ pronesla Daria.
„No a jak? Kam tě klobouk poslal?“ dožadovala se odpovědi Hermiona i Ginny současně.
„Myslím, že si sednu sem k vám.“ naznačila.
„Takže jsi v Nebelvíru.“ rozzářila se Ginny. Daria jen přikývla a pořád se usmívala.
„To je skvělý!“ křikl Ron a radostí vyskočil ze židle.
„Tišeji Rone.“ varovala ho Hermiona, ale pozdě. Všichni v síni upřeně hleděli na Rona, jehož barva obličeje se začala nápadně podobat barvě jeho vlasů. Rychle se posadil, sklopil oči a něco si mumlal.
Daria se usadila mezi Ronem a Ginny a její zrak spočinul na Brumbálovi, který právě ukončil svou řeč a popřál všem dobrou chuť. Stoly se najednou zaplnily spoustou lákavých dobrot a Daria si uvědomila, jaký má hlad. Naložila si plný talíř a pustila se do jídla.