3) Pro pírko

Co je to kouzelník bez hůlky? A co je Lord Voldemotr bez hůlky? Nejmocnější čaroděj na světě si nemůže dovolit, aby neměl tento magický nástroj. Ale jeho manželka mu hůlky s úspěchem schovává a temnému Lordu nezbývá jiná možnost, než si vyrobit vlastní.

Autor: Darao

Žánr: Parodie, Humor

Postavy: Draco Malfoy, Severus Snape, Lord Voldemort, Smrtijedi

.................

„Víš, jaký je rozsudek nad porušením Mých zákonů?“ zazněl hrůzostrašný hlas v temné kobce.

Tázanému muži stékal po čele pramínek potu. Věděl, co ho čeká. Mučení, kdy si nakonec bude přát jedinou věc. Aby zemřel. Atmosféra jeho vězení houstla. Obrys muže ukrývajícího se v nejtemnější části kobky vyšel, aby ho vězeň mohl jasně vidět. Postava oblečená v černém plášti upírala zrak na zločince.

„Víš, jak ses provinil?“ promluvila tmavá postava bez jakéhokoli citu v hlase.

Vězněný muž, připoután ke stěně, vyloudil ze svých úst na čtvrtý pokus: „Ne?“

„Tak já ti to tedy připomenu,“ řekl opět hlas temné postavy, ale nyní s náznakem radosti. „Ty jsi měl na sobě růžové papučky!“

Vězněný nemohl uvěřit. Kvůli téhle ptákovině ho smrtijedi odvedli? To snad Pán Zla nemyslí vážně?! Ale vážně to myslel.

Vládce Zla ze svého roucha vysunul kouzelnou hůlku a namířil ji na svou oběť. Vězeň zavřel oči a zkřivil ústa. Připravoval se na bolest, kterou mu nyní věznitel způsobí.

„Crucio!“ otřásl ledový hlas kobkou. Oběť pootevřela oči. Žádná bolest. Kouzlo nefungovalo.

„CRUCIO!“ zakřičel důraznějším hlasem toto slovo Lord Voldemort. Nic se nestalo. Muž, překvapen, že se opět zaklínadlo nezdařilo, si dovolil malý oddech. Pán temnot byl zaskočen tím, co se děje. Toto zaklínadlo už použil tolikrát, že si ho říkal i uprostřed tvrdého spánku, ale teď se z nějakého nevysvětlitelného důvodu nedařilo.

„To není možné. CRUCIO MAXIMA!“ zakřičel naštvaný muž v černém plášti, mířící hůlkou na vězně. Ale opět se nic nestalo. Žádná kletba z kouzelného proutku nevylétla. Vězněný muž si byl jistý, že ho nějaká vyšší bytost chrání před krutostí temného Lorda. Na tváři si dovolil menší úsměv, který ještě více nalil vztek do Voldemortovy tváře.

„Tohle není možný!“ řval, až přilákal své věrné smrtijedy, kteří byli zvědaví, co zase jejich Pán vyvádí.

„Tady mi někdo kazí mojí práci,“ snažil se svést svoji neschopnost na některého s příchozích.

„My nic, Pane,“ ozval se první.

„My nic, jen jsme šli okolo,“ řekl druhý.

„Tak proč to, sakra, nefunguje,“ dožadoval se okamžitého vysvětlení a přitom si prohlížel svoji hůlku. Malý nápis na rukojeti mu prozradil, co se stalo. „Zatracenej vietnamskej šmejd!“ Hodil padělek na zem a vyběhl ven z kobky. Dva jeho věrní se rozběhli za ním.

„Pane, co se stalo?“ Dohnali běžící postavu v černém.

„Za to může ona, ta babizna, co se stala mojí ženou. Pořád mi schovává moje hůlky,“ smutně naříkal Ten-jehož-se-všichni-bojí. Málem to vypadalo, že se rozbrečí jak malej Tomáš.

„Něco vymyslíme, můj Pane.“ Smrtijed mu podal kapesníček, aby si utřel slzy, ale Voldemort si odfrkl do rukávu svého podřízeného. Mezitím, co si utíral Lordovy hleny ze svého pracovního pláště, druhý přemýšlel, jak vyřešit jeho problém. „Pane, proč si nekoupíte novou?“

„Protože v obchodě jim už došly a dodávky budou až příští měsíc,“ zavzlykal. „A navíc podplatila prodavače, aby mi žádné neprodávali,“ dokončil svůj nářek.

„Pane, vzmužte se. Jste Vládce světa. Vládnete největší říši jakou, kdy byl člověk schopný stvořit. Přežil jste vlastní smrt a zneškodnil jediného člověka, který vás mohl porazit. Teď se necháte zlomit svojí manželkou?“ odmlčel se, aby to Voldemortovi docvaklo.

„Ne, Vy vstanete a na něco přijedete!“

Temný Lord se napřímil: „Máš pravdu. Já sem Lord Voldemort. Víš, co udělám? Já si svoji hůlku vyrobím… ne, několik hůlek!“ Usmál se a odpochodoval do svých pokojů.

Jak zmizel, Smrtijed, který dokončil čištění svého roucha, se otočil na svého kolegu: „Příště takový kraviny NEŘÍKEJ!“ Odtrhl od něj zlostný pohled a šel si do prádelny svůj plášť raději vyprat.

Druhý den ráno se v zahradách před Temným palácem shromáždilo vetší množství smrtijdedů s Lordem Voldemortem v čele. Každý měl svoji roli, jak se chovat, aby vše vyšlo podle plánu temného Lorda. Nikdo ale nedokázal odtrhnout oči od Draca a jeho převleku.

„Pane, co přesně se bude dít?“ zeptal se opovážlivě jeden smrtijed.

Pán Zla nespouštěl oči z oblohy a odpověděl mu: „Potřebujeme, získat peří z toho ptáka…“

„Z fénixe?“ zeptal se jiný.

Ten-jehož-se-všichni-bojí sklopil červené oči na troufalého smrtijeda, který se ho opovážil přerušit. „Ano z fénixe, a z jeho pírek, které z něho oškubu, si vyrobím zásobu kouzelných hůlek.

„A proč jste Draca navlíkl do toho kostýmu?“ ukázal rukou na smrtijeda v oranžových šatech polepeného peřím.

„On je vábnička.“

Blonďatý smrtijed otevřel doširoka zděšeně oči uvědoměním, jakou roli v téhle akci má on.

Po pár hodinách čekání se už všichni nudili. „Jste si jistý, že přiletí?“ zeptal se zase jeden ze smrtijedů.

„Je to ten pták, co patřil Brumbálovi a pořád tu oxiduje.“

„Myslíte Fawkes,“ podotkl Snape, jenž by raději vařil odvary z bezinek, než tady zbytečně postával.

A tak plynuly hodiny, ale fénix se stále neobjevil. „Pane…“ začal další ze smrtijedů, „Fénix je pták ohně. Kdybychom třeba Draca zapálili, tak by ho to mohlo přilákat.“

Lord Voldemort se nad tím ani nezamýšlel a řekl: „No, za pokus nic nedáme.“

Smrtijed polepený peřím se ozval: „To si snad děláte …“

„Dobrá, počkáme ještě hodinu a potom to zkusíme,“ odsekl poslední slovo, které chtěl Malfoy říct.

Ani ne dvacet minut po tom, co se Draco smířil s tím, že bude upálen, se objevila jeho záchrana. Fawkes prolétl kolem Voldemortova paláce.

„To je on!“ radostně zavolal Pán Zla. „Malfoyi, do akce!“

Bývalý zmijozelský student roztáhl svá jakoby křídla a pustil se do lákání fénixe: „Krá Krá!“

„Fénix nekráká, ty tele! Radši jsme tě měli zapálit,“ křičel Lord Voldemort na svoji vábničku.

Fawkes, ale na to skočil a blížil se k davu smrtijedů. „Hoďte po něm ty sítě,“ rozkázal skupince Pán Zla.

Fénix však bez sebemenších problémů mezi sítěmi prolétl a pustil dávku exkrementů na vůdce celé tlupy. Lord Voldemort řval vztekem, jak mu fénix označil jeho plášť a kus hlavy. Ne z toho, že by byl naštvaný, že má špinavý oblek, ale z toho, že bobky fénixe jsou trochu hořlavé. Pán všeho Zla vzplanul. Draco se smál nad touto ironií, ale nikdo si ho nevšímal, protože všichni měli plné ruce s hašením.

Když byl Ten-kdo-dokázal-ovládnout-celý-svět uhašen, Fawkes nad ním ještě jednou prolétl. To však byla chyba, protože díky pohotovosti Severuse Snapea, se fénixe podařilo kouzlem spoutat.

Ohořelý, ale nijak zvlášť poškozený temný Lord, se dostal zpět na nohy. „Výborně, Severusi,“ pochválil ho, „Teď ho chyťte, ať nám neuteče,“ rozkázal svým věrným, kteří na ptáka okamžitě skočili. Fawkes se však nevzdával. Zobákem a drápky se snažil vymanit z držení.

„Tohle nemá cenu. Oškubat ho venku je riskantní. Odneste ho dovnitř!“ rozkazoval Lord Voldemort.

Čtyři smrtijedi dotlačili bránícího se fénixe do místnosti blízko vstupu paláce. Tam se na něj všichni vrhli a začalo velké škubání jeho peří.

Radost jim však překazily kroky, blížící se k nim. Kroky znějící povědomě. Jako když silničáři rozbíjejí chodník sbíječkou.

„To je ona,“ zakřičel na své věrné. Podíval se na oškubaného Fawkese a na peříčka válející se všude po podlaze. „Tohle nesmí vidět. Musíme to tu okamžitě uklidit.“

Smrtijedi si začali peříčka strkat do kapes. Když ukryli poslední, schovali dezorientovaného ptáka za sebe.

Stará Raddlejová vešla dovnitř. „Á, tady si hraješ se svými kamarády,“ vyšlo hromovým hlasem z jejích páchnoucích úst.

„Správně, drahá… hrajeme si,“ ukázal dětský úsměv a ostatní udělali totéž.

„Tak to já vás nebudu zatím rušit, ale ty jsi mi slíbil, že sundáš záclony.“

„A nešlo by to udělat až zítra?“ zeptal se své chotě.

„No, dneska mám dost práce, takže bychom to mohli udělat až zítra,“ usmála se a udělala krok dovnitř. Smrtijedi se přitiskli víc k sobě, aby lépe zakryli ptáka za sebou.

Lady Raddlejovou to zarazilo. „Ty tu něco schováváš?“

„Ne, miláčku,“ odvětil nepřesvědčivě Lord Voldemort a na tváři se mu objevil pot.

„Nekecej! Co tam máš?! Ukaž!“ Došla k davu a mávnutím ruky odstrčila šest smrtijedů i s Voldemortem. Zbytek radši uskočil.

Manželka Vládce světa uviděla oškubaného ptáka na podlaze. „Kuře? Ty tu máš kuře?! Říkala jsem ti, že sem žádná zvířata tahat nebudeš; a hlavně ne kuřata! Copak si neslyšel nic o ptačí chřipce? Okamžitě se toho ptáka zbav!“ řekla rázně.

„Okamžitě ho vyhodím ven, drahá.“

„Tak dělej, ať už je pryč!“ rozkazovala.

Pán temnot uchopil zmateného Fawkese a šel s ním ven. Stará Raddlejová se rozhlédla po kamarádech svého manžela. Zarazila ji peříčka nacpaná v jejich kapsách a vyčuhující ven. „A vy ostatní, spalte to peří! Osobně na vás dohlédnu! Nestrpím tady nic, co by mohlo rozšířit nákazu!“ Vyhnala všechny smrtijedy ven a dohlédla, aby spálili veškerý obsah svých kapes.

„A to opravdu všechny?“ Brečel Pán Zla ve společenské místnosti, když mu to jeho věrní řekli. „Žádné nezbylo,“ uvědomil si krutou pravdu a svalil se do polštářků na gauči. „To všechno bylo zbytečné.“

Smrtijedi byli neschopni slova. Nevěděli, jak svého Pána potěšit. Do místnosti věšel Snape a přelétl pohledem skupinu sklíčených lidí v černých pláštích. Přišel ke svému Lordu, jenž měl zabořenou hlavou v polštáři. „Pane, nebuďte smutný. Podívejte se, co jsem pro vás zachránil.“ Vytáhl z kapsy malé rudozlaté pírko.

Uvzlykané šarlatové oči Pána Zla se zaradovaly. „To je přeci pírko z fénixe,“ řekl nakonec. „Ale je hrozně malé. Bude to na výrobu hůlky stačit?“

„Myslím, že i tohle pírko z jeho pr… pravé nohy by mohlo fungovat,“ usmál se Severus.

Druhý den se Lord Voldemort opět věnoval své oblíbené činnosti – mučení.

„Ty nevíš, čím ses provinil? Jaký z mých zákonů jsi porušil?“ zazubil se temný Pán a pohlédl své přikované oběti do očí, ze kterých se linul strach.

„Nevím, můj Pane,“ rozechvěným hlasem odpověděl vězeň.

„Dovol tedy, abych ti to připomněl.“ Přikročil blíže k oběti, aby si vychutnal její strach. „Ty jsi trhal v parku bezinky!“ Opět úsměv.

„Kvůli tomu jsem zde?“ zeptal se vyděšeně.

„Mlč, holoto!“ okřikl ho. „Moje zákony jsou jasné. A pro všechny je jediný trest.“

Vězeň věděl, co ho nyní bude čekat. Mučení kletbou Cruciatus a smrt, pokud bude mít štěstí.

„Byl bych nerad, kdybys odpadl rychle. Tvého předchůdce jsem mučil pouze hodinu,“ lhal Pán všeho Zla, jeho pověst musí přeci zůstat bez poskvrnky. „Mohli bychom tedy začít,“ řekl a ohnul se k zemi.

Vězeň naklonil hlavou, aby viděl, co Lord Voldemort zamýšlí. Ten vytáhl z ponožky klacík o velikosti párátka. Uchopil ho do dvou prstů a namířil na svoji oběť.

„Co to je, můj Pane?“ zeptal se vězeň ze strachu, že před ním drží nějaký nový mučící předmět.

„Moje nová hůlka,“ zašklebil se, „a ty máš tu čest mi předvést, jak funguje. CRUCIO!“

Smrtijedi stojící venku poslouchali smích svého Pána a nářek jeho oběti.

„Prosím, už dost,“ řekl s obtížemi vězeň a čekal, že se nad ním Lord konečně slituje.

„AVADA KEDAVRA!“ vychutnal si poslední slova Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit. Z malé hůlčičky vylétl slabý paprsek zeleného světla. Zasáhl oběť do čela. Během chvilky z ní vyprchal život. Tělo přikované ke zdi, bez duše, mrtvé, bylo jediné, co zbylo.

Lord Voldemort vyšel z kobky, šťastný z dobře odvedené práce. Svoji hůlku o velikosti párátka namířenou vzhůru.

„Jsem hotov,“ vydechl temný Lord, „můžete ho odsud odnést,“ rozkázal dvěma smrtijedům a strčil klacík zpět do ponožky.

Když smrtijedi táhli mrtvé tělo z kobky, dovolil si jeden poznámku: „Konečně je to zase on. Náš starý zlý Voldy,“ usmál se na svého společníka, který měl plné ruce, aby mu vězeň nevypadl. I když nic neřekl, bylo vidět, že také sdílí tuhle radost.

Škoda jen, že Ten-který-je-zase-takový-jaký-byl si zapomněl svoji hůlku na večer z ponožky vyndat a paní Raddlejová mu ji druhý den s láskou vyprala.

Mezitím pobíhal po zahradách kolem Voldemortova paláce oškubaný Fawkes a čekal na jedinou věc. Čekal na smrt, aby se mohl znovu narodit s peřím. Jestli to vyjde, nevěděl. Přeci jenom, bez peří nikdy neumíral.