4. kapitola
Hostina byla fantastická. Daria už si ani nevzpomínala, kdy se naposledy tak dobře najedla. Ne, že by ji otec dobře nekrmil, nebo že by na to neměli peníze, ale spíš proto, že nikdy neměla čas se tak rozmazlovat.
„Páni, já asi puknu. To jídlo je fakt super,“ poznamenal Ron, kterému blažeností zrůžověly líčka.
Všichni byli najezení až k prasknutí, a tak se vydali do nebelvírské věže. Ještě ve Velké síni se od nich odpojila Ginny, která se zastavila u svých kamarádů z ročníku. Z druhé strany síně se linul smích od zmijozelského stolu, kde Malfoy vyprávěl naprosto překroucený incident s Darií. Samozřejmě v jeho podání byl on ten, který ponížil Darii. Avšak bylo jí to jedno. Pokračovala dál a spolu s Harrym, Ronem a Hermionou dorazila až do jejich společenské místnosti, která byla prakticky prázdná, protože většina studentů se ještě nacpávala na hostině.
Se zaujetím si prohlížela kruhovou místnost plnou stolků a křesel. Její dominantou však byl velký kamenný krb. Daria se posadila do měkkého křesla u krbu a pozorovala plameny.
„Slyšeli jste Malfoye? To je drzost, co tu kolem roznáší za drby.“ pronesl Ron s náznakem opovržení v hlase.
„Jako by jsi ho neznal. To se přece dalo čekat.“ konstatovala Hermiona.
„Všimli jste si, že Snape nebyl na hostině?“ prohodil radostně Harry, ale hluboko v něm vězely pochybnosti a obavy. „Co myslíte, kde asi byl?“
„Snape?“ tázavě pohlédla Daria.
„Profesor Snape, učí lektvary.“ rychle reagoval Ron a byl šťastný, že mohl Darii něco objasnit.
„Severus Snape?“ zalapala po dechu Darí.
„Ano, přesně ten.“ oznámila udiveně Hermiona.
„Ale Severus Snape je přece….. smrtijed!“ varovně prohlásila. „Jak tedy může Brumbál dovolit…“
„Brumbál mu věří a my věříme Brumbálovi!“ odvětil rázně Harry.
„Ale jak může vědět, že už Snape nepatří ke smrtijedům?“
„Prostě to ví.“ řekla klidně Hermiona.
Darii teď běhala hlavou spousta otázek týkajících se profesora Snapea. Nevěděla co si má myslet. Buď je Brumbál pošetilý blázen nebo naopak fascinující člověk s neuvěřitelnou inteligencí. Podvědomě se přiklonila k té druhé možnosti.
„Co kdyby jsme šli navštívit Hagrida?“ prolomil Harry ticho, které mezi nimi panovalo.
„To by jsme mohli. Vždy je lepší vědět předem, jakou potvoru zas sehnal, než se potom pěkně vyděsit.“ vážně poznamenala Hermiona.
„Ale Hermiono, zkus mu taky někdy důvěřovat.“ probodl ji Ron pohledem.
„Já bych ráda, ale na to ho znám až moc dobře.“ letmo prohodila.
Ron zrudl vzteky, ale raději nic nenamítal, protože věděl, že Hermiona má dostatek
argumentů, aby mu jeho teorii vyvrátila. Raději se zvedl a zamířil k východu. Ostatní ho doběhli a dál pokračovali spolu, jako by se nic nestalo.
Sestupovali dolů po travnatých školních pozemcích k Hagridově hájence. Zaklepali a počkali až jim otevře.
„Ahoj Hagride.“ sborově pozdravili obra.
„Jé, to ste vy? Poďte dál.“ pokynul směrem k malé místnosti.
„Nedáte si čaj?“ zeptal se jich Hagrid a naplnil konvici vodou.
„Jo, děkujeme.“ odpověděla Hermiona za všechny.
„Hagride, kde je Snape? Nikdy přece nezmeškal začátek roku. Děje se něco?“ provrtával Harry obra vážným pohledem.
Hagrid ztuhnul a zatvářil se nejistě. Ještě chvíli mu trvalo než se vzpamatoval, ale mezi tím, stihl přelít jeden ze šálků.
„No, víš von má ňákou práci.“ váhavě odvětil a snažil se vyhýbat Harryho pohledu.
„Je to něco pro Řád?“ tázal se Ron.
„To se vás netejká. To je jen mezi Brumbálem a Snapem.“ otočil se k nim zády a byl odhodlán jim nic nepovědět.
„Ty víš, co chystá Voldemort?“ pronesl tiše Harry, avšak odpovědi se nedočkal.
„Mám pro vás překvápko, ale uvidíte ho až na hodině.“ zamluvil předchozí otázku a postavil před ně jejich šálky s čajem.
„Jenže my už nemáme Péči o magické tvory.“ sklesle podotkl Harry a napil se čaje.
„Jé, to je škoda. Já sem zapomněl, že vy už ste v šestým ročníku.“ Hagridův obličej posmutněl a zmizel za obrovským hrnkem s čajem.
„Hagride, co jsi zas přitáhl za obludu?“ pohoršeně sykla Hermiona.
„To není žádná vobluda!“ vzdoroval obr.
„Jako bych to neříkala.“ zamumlala si sama pro sebe.
Nastalo dlouhé ticho, které narušoval jen zvuk šplouchání čaje a cinkání šálku o stůl, když jej odkládali.
„Už byste měli jít. Už je pozdě a v tudle dobu tu nemáte co vokounět.“ prolomil ticho Hargid, který se je snažil zahnat, aby jim nemusel odpovídat na další otázky.
Rozloučili se a zamířili ke hradu.
Procházeli chodbami k nebelvírské věži a hlasitě debatovali o rozhovoru s Hagridem.
„Dejme tomu, že Snape se vydává za smrtijeda a teď je někde s Voldemortem a snaží se zjistit něco pro Řád.“ odtušil Harry.
„Je to možné, ale nemyslím si, že by byl Voldemort až tak hloupý, aby mu důvěřoval i po tom, co se spolčil s Brumbálem.“ prohlásila Daria a jako jedna z mála vyslovila Voldemortovo jméno bez větších potíží. „Voldemort určitě ví, že je Snape na Brumbálově straně. Sám jsi mi teď řekl, že tě Snape v prvním ročníku před Voldemortem chránil, z čehož vyplývá, že o všem ví a v žádném případě mu důvěřovat nebude.“ pokračovala.
„Tak kde teda Snape je?“ zeptal se Ron.
„Pane Weasley, myslím, že právě stojím za Vámi.“ zazněl chladný hlas, který jako ostrá čepel nože přeřízl pozitivní náladu, která panovala na chodbě a při jehož zvuku všechny zamrazilo v zádech. Byl to profesor Snape. Stál za nimi jako velký černý stín, jako přízrak a znamení něčeho zákeřného. Jeho dlouhý černý plášť se v jemném závanu větru zavlnil a vypadal skutečně děsivě.
Všichni se vylekali, ale nejvíce Ron, který se otočil tak prudce, že srazil Harryho na zem. Že leží Harry na zemi, bylo profesorovi lhostejné a přešel tuto situaci bez povšimnutí. „To, kde jsem, se vás netýká, ale jsem toho názoru, že vy tady nemáte v tuto noční hodinu co pohledávat.“ prohodil tato slova s náznakem uspokojení, že právě je mohl přichytit při porušování školního řádu už první školní den.
„Každému strhávám 5 bodů… Hm, škoda, vlastně není co strhávat. Jak by také mohlo, když tu jste jen pár hodin…“ arogantně poznamenal.
„A Vy asi budete slečna Wottonová.“ konečně si všiml Darie.
„To jste uhodl pane profesore.“ zpříma mu hleděla do očí. Viděla v nich něco egoistického a arogantního, ale zároveň něco fascinujícího, co jí pomalu spoutávalo a pohlcovalo. Ale byl ten pocit oboustranný? Jejich oči se od sebe nechtěly odtrhnout. Mlčky stáli a jen se navzájem pozorovali. Daria měla pocit, jako by Snape měl stejný problém jak ona, neschopnost odtrhnout zrak od toho druhého.
„Vraťte se na svou kolej a to ihned.“ rozkázal Snape po dlouhé odmlce a po úspěšném odvrácení očí od Darie. Otočil se na podpatku a jediné co z něj zahlédli byl cíp jeho vlajícího pláště, který zmizel za rohem.
„Tak tohle je Snape?“ položila Daria spíše řečnickou otázku a pořád hleděla na místo, kde zahlédla profesora Snapea naposled.
„Jo, to teda je.“ nechápavě, ale s náznakem ironie odvětil Ron.
„Vlastně není co strhávat. Jak by také mohlo, když tu jste jen pár hodin, bla, bla.“ naštvaně citoval Harry. „Jak já ho nenávidím. Tak to asi zítra tu hodinu lektvarů nevydržím.“
„To nebude tak zlé. Co by asi mohl udělat?“ tázavě pohlédla Hermiona.
„Pro tebe to možná tak strašné nebude, ale co my? Tebe se může zeptat na cokoli a ty to budeš vědět.“ vyděšeně vřískal Ron.
Hermiona už radši nic neříkala, protože věděla, že má pravdu.
„Raději by jsme měli jít nebo nás tady ještě nachytá Filch.“ ozval se Harry.
Všichni vyrazili k nebelvírské věži, buclaté dámě řekli heslo a rychle vklouzli úzkým otvorem do společenské místnosti. U stolků sedělo pár opozdilců, kteří ještě nešli spát.
Popřáli si dobrou noc a Hermiona s Darií zamířily do dívčích ložnic, zatím co Harry a Ron do chlapeckých.
„Kde mám vlastně kufry?“ Daria zvedla obočí a podívala se na Hermionu.
„Všechny věci máš ve svém pokoji.“ prozradila jí Hermiona.
„To je mi jasné, jenže který pokoj je můj? Přece je nemůžu všechny takhle pozdě obcházet.“ vydechla Darí.
„Hm, to máš pravdu. Ale asi ti nic jiné nezbývá.“ zamyšleně pronesla Hermiona. „Já ti pomůžu, chvíli počkej, jen si pro něco zajdu do svého pokoje.“ oznámila Hermiona a Daria na chodbě osiřela. Moc dlouho netrvalo a Hermiona se vrátila zpět na chodbu.
„Myslím, že už tvou ložnici hledat nemusíme.“ řekla a na tváři jí zářil úsměv. Daria nechápavě vyvalila oči.
„Už jsem ho totiž našla.“ hrdě pronesla.
Darii ta slova pomalu docházela. „Takže mám být ve tvém pokoji?“ vytušila.
Hermiona jen přikývla a ještě pořád se culila. Vstoupily do pokoje, Daria zamířila ke své posteli, sundala z ní kufr, převlékla se a vlezla do velké postele s nebesy. Ještě popřála Hermioně dobrou noc, porozhlédla se po pokoji a svých nových spolubydlících a usnula klidným spánkem.
Když se vzbudila, byla ještě tma. Ležela na posteli a přemýšlela o včerejším dni. Pomalu se začínalo rozednívat, a tak vstala a oblékla se do hábitu.
„Dobré ráno,“ ozvalo se z postele, která stála v rohu u dveří a která patřila Hermioně. Daria jí odpověděla a začala něco hledat ve svém kufru. Rozebíraly spolu včerejší události, až do chvíle, než se probudily jejich spolubydlící.
„Dobré ráno,“ pozdravila tmavovlasá dívka. „Jé, já jsem si říkala, pro koho je ta poslední postel. Já jsem Parvati Patilová. A tohle je Levandule Brownová.“ ukázala směrem k dívce, která se právě převalila a s velkou námahou se pokusila vstát.
„Já se jmenuju Daria Wottonová.“ představila se Darí svým spolubydlícím.
„Já mám hlad.“ prohlásila Hermiona, ale pravou příčinou těchto slov nebylo přání jít na snídani, ale zbavit se svých spolubydlících.
Daria tiše přitakala, a tak spolu vyrazili do Velké síně. Bylo sice ještě brzy, ale ve společenské místnosti už sedělo pár studentů. Harry a Ron však mezi nimi nebyli, proto prošly otvorem a zamířili na snídani bez nich.
Vše už bylo připravené a dokonce zde několik málo žáků snídalo. Posadily se a čekaly na jídlo, které se jim v mžiku objevilo na talíři. Síň ze pomalu začínala zaplňovat ospalými studenty.
„Dobré ráno,“ pozdravili je právě příchozí Harry a Ron. Obě jednohlasně odpověděly a pokračovaly v jídle. Ron s Harrym si přisedli, a také začali snídat.
„To asi bude nový učitel obrany proti černé magii.“ ukázal Ron na muže sedícího u učitelského stolu. Byl to Dariin strýc.
Daria se podívala na svého strýce a pousmála se. Porozhlédla se po učitelích vysedávajících kolem něj a zjistila, že většinu z nich vlastně ještě ani nezná.
„Kdo jsou všichni ti učitelé?“ zeptala se a nezáleželo jí na tom, kdo jí odpoví.
Avšak Ron byl v pohotovosti: „Profesorka sedící vedle Brumbála je McGonagallová, učí Přeměňování a je ředitelkou naší koleje. Ten malý je profesor Kratiknot, je učitelem Kouzelných formulí a vedoucí Havraspárské koleje. Profesorka vedle Kratiknota je Prýtová, učitelka Bylinkářství a stará se o Mrzimor, Snapea už znáš, učí Lektvary a jeho kolej je Zmijozel. A s Hagridem jsi se už taky seznámila, ten učí Péči o magické tvory.“
Profesorka Mcgonagallová mávla hůlkou a před každým nebelvírským žákem se objevil jeho rozvrh.
„Za chvíli začíná přeměňování, to ujde. Pak je Obrana proti černé magii a to dvouhodinovka. A odpoledne… ach jo, Lektvary a taky dvě hodiny.“ pročítal si dnešní rozvrh Harry.
„Já jsme zvědavý, jak ty lektvary zvládnu, když jich máme teď o dvě hodiny víc,“ smutně podotkl Ron. „Že já jsem si vybral za budoucí povolání zrovna bystrozorství. Kdybych si zvolil něco jiného, tak jsem nemusel mít lektvary vůbec.“ zatvářil se ještě sklesleji než před tím.
„No co, jednu výhodu to má. Už nemáme jasnovidectví.“ vesele prohodil Harry a ukousl si velký kus ze svého toastu.
„Čím chceš vlastně být, až doděláš školu?“ tázavě se Ron otočil na Darii.
„Bystrozorem. Tím jsem chtěla být vždy.“ odpověděla Daria popravdě. To bylo jediné kouzelnické povolání, kterému by byla schopna se věnovat. Pravděpodobně ji k tomuto názoru přivedla smrt její matky.
Ozvalo se zašustění křídel a do síně vlétly sovy. Sova patřící Ronově rodině nezvládla před přistáním dostatečně zpomalit a vrazila přímo do mísy s jídlem a převrhla ji.
„Já se z tý Erol zblázním!“ tiše zahučel Ron.
Hermiona si vzala od malého výrečka Denního věštce, hodila sově peníze do váčku, který měla připevněný k noze a zmizela ve stranách dnešních novin. Nevillovi přišla obrovská krabice, kterou musely nést tři sovy, s největší pravděpodobností s věcmi, které zapomněl doma. Daria zahlédla mezi poletujícími a houkajícími sovami jednu, která byla nepřehlédnutelná a která jí byla velice dobře známá. Obrovský a krásný vír se s elegancí, která mu po právu náležela, snesl k Darii. Majestátně přistál na stole, předal vzkaz a začal si čistit své nádherné lesklé peří. Po chvíli odletěl.
„Páni, to je tvoje sova?“ vydechli obdivně Ron s Harrym současně.
„Ne, ta je mého otce.“ bezduše odpověděla Daria a otevřela svůj vzkaz.
Daria schovala vzkaz a dala se opět do jídla. To, že si první den užila bylo jednoznačné a že jí otec napíše, aby byla opatrná, jí bylo jasné už od začátku. Třeba někdy konečně pochopí, že rozhodně nemůže být pochyb o tom, že ví jak se o sebe postarat.