4. kapitola 1 část

Probudila se celkem brzo, ale až do deseti hodin jen tak ležela a přemýšlela. Myslela na to, co se stalo, na Severuse Snapea, na muže všeobecně a na celý svůj život až do teď. Jednou svou částí byla šťastná, ale tou druhou měla strach. Opakovala si všechna slova, která včera pronesl a vracela si stále znova tu chvíli. Potom si představila svou budoucnost s Řádem a Severusem Snapem. Půjde to? Netušila.

                Vyrušil ji dopis, který přisvištěl krbem.

Potřeboval bych s Vámi něco probrat. Nepůjdeme do Prasinek?

Lupin

Vstala a dala se do pořádku. Potom pod Lupinovy řádky něco připsala a poslala dopis zpět.

Sešli se za patnáct minut pod hradem a pomalu vyšli po cestě k vesnici.
„Bude asi hezky,“ odtušil Lupin a přimhouřil oči do slunce. Julie chvíli pozorovala jeho bledou pleť a potom sklonila hlavu. Vlastně si byli typově dost podobní. Oba rusovlasí, i když on o dost míň... I tón pleti měli stejný. Až na to, že Lupin měl modré oči, které byly dnes nějak smutné.

Náhle se za nimi ozval štěkot. Julie se otočila. Po cestě se k nim řítil obrovský černý pes.
„Ne, Barde! Nepůjdeš se mnou! Jdi zpátky!“ rozkázal Lupin. Zvíře se smutně otočilo a sklesle odběhlo zpět do hradu.
„Tak takhle to je!“ pochopila Julie. „Včera jsem si říkala u ohně, čí je to pes.“
„Ano, je můj. Ale je trochu moc společenský!“ zamračil se Lupin.
„Takže, co jsi... ach pardon,“ zakryla si Julie ústa.
„Ne, to je skvělé, že jsi mi začala tykat!“ udiveně se zastavil. „Zůstaňme při tom, prosím. Ano?“ chytil se za srdce a prosebně se na ni usmál.
„Tedy...“ Julie odvrátila v rozpacích pohled. „Chtěla jsem říct... Co jsi chtěl se mnou probrat?“ Znovu vykročili po cestě.
„Mmm,“ zahleděl se do země a zasunul ruce do kapes manšestráků. „Já... vlastně jsem tě chtěl vylákat na rande,“ usmál se. Julie na něho nevěřícně pohlédla.
„Samozřejmě žertuji. Omlouvám se,“ řekl potom a šibalsky se usmál. Julie mu úsměv oplatila.
„Víš o tom, že existuje tajná cesta do Prasinek?“ zeptal se po chvíli jakoby nenávazně.
„Ne.“
„Měla bys to vědět. Budou ti tudy utíkat studenti!“
„Tak ať. Já jsem v tomhle liberální,“ pokrčila rameny. „Kde to je?“ nedalo jí ale, aby se nezeptala.
„Je víc chodeb, ale jen jedna je pořád funkční. Vede přímo do Medového ráje. Potom je jedna, co ústí u Vrby mlátičky a vede do Chroptící chýše. Ale tu, myslím, nikdo nepoužije,“ pousmál se.
„Proč ne? Já slyšela, že v chýši už nestraší,“ namítla.
„Ne?“ odmlčel se. „No, každopádně, ta vrba je také dost odstrašující.“
„To asi ano,“ uznala. „Ale počkej! Jak tohle všechno víš?“
„Jak bych to nevěděl - studoval jsem přece tady. Je to sice už čtvrt století...“
Julie se zasmála.
„Tehdy jsme ty chodby dost často používali, já, Sirius, James Potter...“
„James Potter a Sirius Black?“ vykulila oči. Lupin jen vážně přikývl.
„Byli jsme nerozluční. Ještě s námi chodil také Peter Pettigrew.“
Julii to jméno znělo nějak povědomě, ale nevěděla proč.
„Podnikali jsme různé tajné výpravy,“ pokračoval Lupin, „s Jamesovým neviditelným pláštěm a tak. Vyrobili jsme si takový plánek, který nám pomáhal sledovat pohyb učitelů...“
„Pobertův plánek,“ doplnila.
„Jakpak tohle víš?“ udiveně se na ni otočil s mírně pozvednutým obočím.
„Severus ho má.“
„Snape že má náš plánek?“
„Hm. U sebe v kabinetu.“
„Ten zatracený... Musel ho zase zabavit Harrymu!“
„Asi ano,“ pokrčila rameny. „Takže vy jste ho vyrobili? Museli jste být skvělí kouzelníci!“ Potom Julii něco napadlo.
„Říká se, že Sirius Black byl zvěromág,“ opatrně pronesla.
„To byl,“ přitakal Lupin. „Ostatně stejně jako James a Peter.“
„To je neuvěřitelný,“ vydechla. „Řekni mi něco o Siriusovi,“ požádala potom.
„No, on byl můj nejlepší přítel,“ zvážněl Lupin. „Byl vážně... moc skvělý. Vypadalo to, že budeme přátelé nadosmrti. Ale potom se stala ta věc s Jamesem a Lily Potterovými... Já...chvíli jsem věřil, že to udělal. Poslali ho do Azkabanu.“ Lupin zatnul zuby. „Strávil tam jedenáct let. A to byl nevinný! Kdybych to věděl...“ zavřel na chvíli oči.
„Potom uprchl. Ten starý lišák! Proměnil se v psa a proklouznul mozkomorům přímo mezi prsty! Jenže už to nebyl úplně on - Azkaban z něj udělal starce,“ Lupin se odmlčel. Zdálo se, že je příliš bolestné o tom všem mluvit.
„Já...“ Julie rozuměla. „Chápu to.“ řekla tiše. Mezitím došli do vesnice.
„Nemáš hlad?“ zeptal se, když se zastavili na návsi.
„Moc ne. A ty?“
„Taky ne. Byla jsi už u Chroptící chýše?“
„Jednou. Chceš tam jít?“
„Ano. Chci ti něco ukázat,“ řekl trochu roztěkaně a vykročil nahoru z vesnice.

Když došli k chýši, Lupin jen mlčky nadzvedl ostnatý drát, který byl vpleten mezi prkna ohrady.
„Co to děláš? Půjdeme tam?“ nechápala.
„Bojíš se?“ usmál se, ale hned zas zvážněl. Julie jen zavrtěla hlavou a prolezla mezerou v plotě. Muž ji následoval.

Došli ke stavení a on otevřel rozvrzané dveře. Vešli dovnitř. Všechno bylo tak příšerně zaprášené! Prkna v podlaze byla zpuchřelá a varovně vrzala při každém kroku. Julie se fascinovaně rozhlédla.
„Co se tady stalo?“ pohlédla na muže. Zdálo se jí, že se chystá jí osvětlit něco moc důležitého, a proto ji sem přivedl.
„Tady? Tady se právě nestalo nikdy nic,“ sedl si na schody do patra. „Tedy skoro nic.“
Dívka si sedla vedle něho. Mlčela. Tušila, že začíná příběh.
„Chýši nechal postavit Brumbál. Kdysi,“ začal pomalu. „Nechal ji postavit pro jednoho studenta, který potřeboval jednou za měsíc zmizet ostatním z očí. Proto ta tajná chodba,“ vzdychl. „Ten student měl totiž malý problém - jednou za měsíc se stával ostatním nebezpečný. Měnil se... v něco jiného. Nedokázal to ovládnout, a proto musel být v izolaci. Aby to nikdo nevěděl. Aby nevznikla panika. Jednou za měsíc se tady proto zavřel a...běsnil. Ve vesnici si mysleli, že tu straší...“
„Co bylo tomu studentovi?“ zeptala se něžně. Tušila už, o čem mluví.
„Byl to…vlkodlak,“ hlesl a podíval se na ni smutně. „Já jsem vlkodlak,“ upřesnil.
Julie věděla, co musí udělat. Rozpačitě se usmála a tím mu naznačila, že nehodlá začít prchat a zděšeně ječet.  Lupin na ni chvíli strnule hleděl, a potom sklonil hlavu.
„Tak, teď to víš. Musel jsem ti to říct - všichni v Řádu to vědí. Chtěl jsem to udělat citlivě, protože mi na tobě záleží. Nerad bych ztratil přítelkyni kvůli tomu, co jsem. Je pro mě důležité, jestli ti to nevadí,“ rozpačitě vysvětloval stále hledíc do země. Julie se musela usmívat. Byl svým způsobem roztomilý, když to říkal. Jako štěně. Malý vlček...
„Jasně, že mi to nevadí,“ žďuchla do něho ramenem. Překvapeně na ni pohlédl a pak se usmál.
„Já jsem zase víla,“ pohodila hlavou lehce.
„No promiň, ale to se přece nedá srovnávat!“ zasmál se.
„Proč? Proč ne!“ smála se také.
„Poněvadž ty jsi pěkné, éterické stvoření a já jsem... zvíře.“ Hned si uvědomil, co řekl a zarděl se. Nechtěl, aby to tak vyznělo - jako že ona je kráska a on zvíře...
„No a? Už jsi někdy viděl naštvanou vílu?“ smála se však Julie dál, aniž by si toho dvojího významu všimla.
„Ne, to jsem neviděl,“ musel uznat.
„Tak to buď rád. Taky dovedu být pěkná šelma! Jen se zeptej Severuse!“
„To radši ne,“ zvážněl.
Julie ztichla. Tohle nebylo dobré téma. Viděla, že jej přivedla do rozpaků.
„Tak,“ postavil se a oprášil si trochu nohavice. „Už máš hlad?“ otázal se energicky.
„Mmm, už jo,“ přiznala po krátkém přemýšlení.
„Tak jdeme. Nesnáším to tu,“ vykročil první s úsměvem.
„Ale proč, Remusi? Taková pěkná chaloupka!“ pospíchala za ním rovněž vesele.
„Odporná chatrč!“ vrčel rádoby zlobně a rázoval zpět k plotu. Zdálo se, že se mu ulevilo. Měl to za sebou. Už to byl zase ten sebejistý Remus Lupin.    

Usadili se na rohovou lavici U tří košťat a objednali si máslový ležák a toasty se sýrem. Julie se cítila skvěle. Pohodlně se opřela o polstrování lavice a pozorovala muže v pruhovaném tričku před sebou, jak pije z obrovského kameninového půllitru.
„Co je?“ podíval se na ni a odložil džbánek.
„Nic. Pozoruji vlkodlaka,“ ztišila žertovně hlas.
„Hm,“ zatvářil se smířeně. Byl rád, že už nemusí nic skrývat.
„Brumbál mi včera uložil, abych ti to co nejdříve řekl,“ přiznal potom. „Ale mluvil mi z duše - chtěl jsem to stejně udělat,“ upřel na ni oči. „Byl bych o tom začal možná už včera večer. Ale po tom zařazení… zdálo se mi...“
„Jo. Trochu mě to celé vzalo,“ sklonila pohled.
„Nic si z toho nedělej, to je normální,“ naklonil se k ní povzbudivě.
„Asi máš pravdu. Ale já myslím, že bych tak nevyváděla, kdyby...  Chci říct, že to opravdu nemám ve zvyku!“
„To Severus, viď?“ nakrčil chápavě čelo.
„Hm. On mi to moc neusnadnil,“ hlesla tiše.
„Ale ty víš, proč. Že ano?“ pevně se na ni podíval. „Víš, že to myslí v dobrém.“
„Ano, jistě,“ horlivě přikývla. „Jenže s ním to není lehké,“ zahleděla se potom do prázdna. „Víš, on moc člověka nepodpoří,“ vzdychla roztřeseně. Měla najednou hroznou potřebu se Remusovi svěřit.
„No tak!“ napomenul ji, když viděl, že se jí zaleskly oči. „Dělá to, protože nemůže jinak! Ty to přece víš! Víš, že mu na tobě záleží... Já ho sice nesnáším,“ podotkl napůl žertem, „ale v tomhle se ho musím zastat. Včera ho mrzelo, jak si to bereš. Řekl mi, že cítí jistou zodpovědnost.“
„Jo, já vím,“ vzdychla zamyšleně. Vzpomněla si znovu na jezero - po kolikáté už dnes? „On pro mě znamená strašně moc,“ ztišila potom hlas.
Jen moudře kývl. „To je asi vzájemné. No a já, přestože ho nesnáším,“ neopomněl zmínit, „mu to přeju,“ usmál se klidně. „Nevím, čím si to ten bastard zasloužil,“ zavrtěl pak dobrácky hlavou, „ale přeju mu to,“ trochu se zasmál.
Julie mu byla vděčná za to, že je tak citlivý. Mohl Snapea pomlouvat, ale neudělal to. Ulevilo se jí, že se mohla někomu takovému svěřit.
Zakousla se do toastu. 

„Chceš se teď chvíli bavit o Řádu?“ navrhl potom Lupin.
„Jasně.“
„Brumbál mi totiž také uložil, abych ti trochu osvětlil tvoji budoucí roli.“
„Bezva.“
„Víš, nebudeš se moct během roku moc pohybovat mimo Bradavice, když budeš učit...“
„Chápu. Navíc by mě tam venku mohl Malfoy zabít, že?“
„Chytrá holka. To je taky důvod,“ zvedl ukazovák. „Takže tvoje úloha bude působit na studenty. Budeš je učit kouzlit bez hůlky a hlavně se bránit. Brumbál chce, abys jim to podávala tak, aby byli psychicky připraveni vyjít do reality. A aby věděli, co je špatné, a vyhnuli se tomu. Chápeš?“
„Myslím, že jo.“
„Hlavní problém budou zmijozelští - pravděpodobně tě budou sabotovat. Je potřeba je přesvědčit, že černá magie je špatná. Mnozí mají rodiče Smrtijedy - s těmi to bude nejhorší. Ale v tom ti poradí Severus. Zná každého z nich velmi dobře, i jejich rodiče. Ví, jak na ně.“
„Dobře.“
„Takže se na něho neboj obrátit, ano? Protože tvoje poslání nebude snadné. Budeš na to prakticky sama. Severus z pochopitelných důvodů nemůže působit v tomto směru na své studenty výchovně. Spíše naopak. Takže na oko se ti bude stavět vlastně na odpor.“
„Rozumím.“
„Ale ty to určitě zvládneš.“ Lupin se usmál.
„Proč jsi... odešel?“ zeptala se náhle.
„Jako z Bradavic? Přišlo se na to, že jsem vlkodlak. Rodiče studentů panikařili,“ zatvářil se otráveně.
„Nebylo v tom ještě něco?“
„Ne. Severus mi sice ztrpčoval život, ale on vážně nebyl tím důvodem.“
„Bavilo tě učit?“
„Hrozně,“ přiznal.
„Řekni mi, co je důležité vědět, když chceš, aby tě studenti respektovali a měli tě rádi?“ Tahle otázka jí už dlouho vrtala hlavou.
„Myslím,“ založil si ruce na stole, „že se jim musíš přiblížit. Naznačit, že nejsi jejich nepřítel, ale někdo, kdo jim fandí. Nesmíš být v roli rodiče ani kontrolora, chápeš?“
„Asi ano. Ale budou si mě potom vážit?“
„Pokud něco umíš a nevytahuješ se s tím, na nic si nehraješ... Budou tě milovat,“ usmál se smutně.
„Ty jsi byl dobrý učitel, viď?“ upřela na něho něžný pohled.
„No, tedy... nejspíš asi jo,“ nadmul se pyšně. Potom se oba rozesmáli.
„Jak dlouho tu budeš?“ zeptala se potom.
„Brumbál nám naznačil, že tu můžeme být, jak dlouho chceme. Tedy po dobu prázdnin. Ale někteří členové mají své povinnosti...“
„A ty?“
„Já jsem momentálně bez zaměstnání. Ale mám na starosti správu sídla Řádu v Londýně. Musím se tam vrátit. Je to důležité kontaktní místo, takže by tam měl pořád někdo být, kdyby se něco stalo. Teď je tam Molly Weasleyová, ale ne na dlouho. Musela kvůli tomu vzít s sebou děti...“
„Takže kdy se vracíš?“
„Snad pozítří,“ odtušil. Bylo na něm vidět, že se mu nechce.
„Sirius tohle nesnášel,“ hlesl pak. „Víš, po tom, co se vrátil z vězení, staral se o dům on. Koneckonců, byl to dřív dům jeho rodiny, takže to bylo logické. A navíc Brumbál usoudil, že tam Siriuse nebudou hledat. Takže tam byl zavřený pořád. Šílel z toho!“
„A Snape se mu kvůli tomu smál,“ řekla chladně Julie.
„Jak to víš?“
„Neville Longbottom mi to řekl. Řekl, že Harry kvůli tomu obviňuje Snapea ze Siriusovy smrti.“
„Ale nebylo to tak,“ zakroutil unaveně hlavou Lupin. „Severus se mu sice opravdu smál, ale když šlo do tuhého, žádal ho, aby nechodil na ministerstvo. Jenže Sirius měl svou hlavu,“ pokrčil smutně rameny.
„Chybí ti?“ zeptala se chápavě
„To tedy ano. On a James,“ vzdychl.
„Co bylo mezi Jamesem a Severusem?“ opatrně se otázala.
„Nic. Kromě toho, že byli navzájem svými protiklady. V opačných kolejích, s opačnými zájmy... A kromě Lily.“
„Lily Potterové?“
„Dřív se jmenovala Evansová. James ji strašně miloval. Udělal by pro ni všechno. Severus ne. Proto nakonec zvolila Jamese,“ sdělil.
„Takže ona...“
„Mezi ní a Severusem něco bylo. Myslím, že ho měla dost... ráda. Jeho povaha jí vyhovovala víc. Byl klidnější, dospělejší a zranitelnější než James. James byl trochu hrubý. Rád provokoval. Nemyslel to zle, jen chtěl cítit, že žije. Do všeho šel po hlavě - prostě přesný opak Severuse.“
„A co se stalo, že...“
„Že si ho vzala? Ukecal ji!“ Lupin se zasmál. „Ne, vážně, ona byla dost zraněná Severusovým přístupem a rozhodla se hledat něco jiného...“
„Co jí udělal Severus?“
„Myslím, že ji svým způsobem odmítl. Bylo to složité. Měl ji rád a ona jeho, přitahovali se.. a potom ji pustil k vodě. Jsem přesvědčen, že ji miloval, ale něco mu bránilo tomu nechat volný průběh. Nemohl se překonat. Nechal ji jít, zčistajasna. Chápeš?“
„Ne.“
„Já taky ne. Ale bylo to tak dobře. Mělo to tak být, muselo se to stát. Přišel přece Harry!“
„A proto...“ Julie pochopila.
„Ano. Proto ho Snape nesnáší. Je to jeho nenarozený syn.“
Zavládlo ticho. Julii vířily v hlavě myšlenky jedna přes druhou. Vzpomněla si, jak ji Snape přiměl použít proti němu nitrozpyt a jak viděla jeho vzpomínku na Lily. Byla to bolestná vzpomínka.
„Myslím, že James měl částečně i na svědomí to, že se Snape potom přidal ke Smrtijedům. Jako by ho celé roky hecoval, víš?“ pokračoval zamyšleně Lupin. „Snape si asi připadal před ním slabý, a tak se rozhodl dát na stranu sílícího zla. Jakoby hledal oporu... Brzy poznal svou chybu, a velmi trpce litoval,“ potřásl hlavou. „Ale to už je pryč. Už na tom nezáleží,“ sklonil hlavu. „Dřív jsem o tom často přemýšlel. Ti dva... Kdyby byli ve stejné koleji, kdyby... Mohli být dokonalí přátelé. Přesně by se doplňovali...“
„To je osud. Muselo to tak být, jak jsi řekl,“ namítla mírně.
„Muselo. V zájmu zachování rovnováhy sil,“ tiše pronesl.
„Takže James byl také zvěromág?“ zeptala se, aby nějak odvedla řeč trochu jiným směrem.