4. kapitola 2 část

„Ano, měnil se v jelena. Naučili se to všichni kvůli mně, aby mě mohli doprovázet při mých proměnách. Sirius jako pes... Víš, byl jako Bard. Kdykoli se dívám na Barda, myslím na Siriuse... James se měnil v jelena a Petr byl….. krysa.“ Lupin se trochu zamračil.
„To je úžasný,“ zavrtěla hlavou Julie.
„Hm. Ale jednou se nám to skoro vymklo,“ přiznal provinile. „James totiž vyprovokoval Snapea k tomu, aby mě sledoval do Chroptící chýše. Tam jsem se přeměnil ve vlkodlaka a skoro jsem ho zabil. Na poslední chvíli mi v tom zabránili James se Siriusem. Ale Severus si dodnes myslí, že to byl pokus se ho zbavit, a jen tak mi to nezapomene,“ pousmál se.
„Ale ty jsi v tom byl nevinně, ne?“
„To sice ano, ale to je Snapeovi jedno. Když se nemůže zlobit na mrtvého Jamese a mrtvého Siriuse, nenávidí o to víc mě,“ pokrčil rameny.
„To je ale nesmysl!“
„To pověz jemu.“
„Možná to udělám.“
„Ne, počkej! Tohle jsem tak nemyslel. Nic mu neříkej, prosím.“ Lupin si zřejmě uvědomil, že zašel daleko.
„Ale proč ne?“ nechápala.
„To je jen mezi ním a mnou, chápeš?“
„Dobře.“
„Fajn.“
„Ale kdybych...“
„Julie!“
„No dobře, dobře! Ale když ty se nebudeš snažit to s ním urovnat. Já to vím!“
„Po pětadvaceti letech se špatně urovnává,“ poznamenal.
„A proto jsem se nabídla...“
„To nejde! Zabil by mě, kdyby zjistil, že tu s tebou o něm takhle klábosím!“ vysvětlil. „Ostatně... asi mě stejně zabije...“ dodal potom provinile.
„Proč?“
„Protože nás jistě viděl na tom našem chytrém plánku odcházet spolu směrem do Prasinek,“ pousmál se.
„Ach, to mě nenapadlo!“ Julie se zděšeně chytla za ústa. Lupin ji chvíli bystře pozoroval.
„Hm, tak to je asi vážné,“ konstatoval potom. Bylo mu už jasné, jak jsou ti dva asi daleko ve svém vztahu. „Počítám, že jsem nám to asi pěkně zavařil, co?“
Julie jen mlčky vystrašeně kývla.
„No, nevím, jestli bychom raději neměli už jít,“ navrhl pobaveně.
„Hm, asi ano,“ přitakala s pohledem upřeným někam do neznáma. Lupin vstal a zaplatil u baru. Potom vyšli z hostince.  

Julie se podívala nervózně na hodinky.
„Ach jo. Ty vztahy!“ zvedl obočí vesele Remus a strčil ruce do kapes. „Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že jsi měla připravené na tohle dopoledne pěkné alibi, ne?“
„Asi tak nějak,“ přiznala.
„Jenomže Severusovi nesmíš lhát, vážně.“
„Já vím. Já to vím. Ale...“
„No, teď už je to stejně jedno.“
„Nechápu, jak jsem na ten pitomej plánek mohla zapomenout!“ kabonila se.
Lupin se musel smát. Juliin přístup se mu líbil..„No, alespoň že já jsem z obliga,“ prohodil pak.
„Jak to?“
„Brumbál mi přece rozkázal za tebou jít! A nemůžu za to, žes mě potom zdržela U Tří košťat...“
„Co to říkáš!“ vyděsila se. Nemohl to přece jen tak hodit na ni!
„Žertuji. Neudělal bych to. Vezmu všechno na sebe, jestli chceš,“ usmál se.
„Ne, to by bylo totiž ještě nápadnější,“ rozhodně vrtěla hlavou. Bylo vidět, že horečně vymýšlí nejlepší řešení. 

Šli rychle a už minuli bradavickou bránu. Julie koukala do písku cestičky a přemítala.
„Co kdybychom dělali, že jsme se bavili o práci a potom... jsme se zabrali do diskuze o učení... a pohádali jsme se!“ napadlo ji potom. Pohlédla s nadějí na Remuse.
„Myslím, že ne,“ hleděl před sebe.
„Proč? Proč ne?“ nechápala.
„Protože už je pozdě,“ odpověděl pomalu a nadechl se, jako by očekával útok. Julie se zděšeně otočila směrem ke hradu. Severus Snape kráčel proti nim.
„Sakra!“ zašeptala.
„Jo, přesně,“ neznatelně pokýval hlavou. Blížili se pomalu po cestě. Naproti tomu Snape šel dost rychle. Už byli na doslech, a proto mlčeli. Julie si v rozpacích zasunula ruce do kapes plandavých letních kalhot. Lupin měl postoj výtržníka, jenž byl přistižen a je na to hrdý. Ruce měl též hluboko v kapsách manšestráků a Julie tušila, že v jedné z kapes drží svou hůlku.
„Nazdárek, Severusi!“ pozdravil ledabyle Snapea.
Julie byla tak vyděšená, že nedokázala vymyslet žádný pozdrav.
„Krásné... odpoledne.“ Severus Snape se zastavil a změřil si oba pohledem, který zabíjí.
„Kam jdeš?“ otázal se Lupin.
„Po tom ti nic není,“ svraštil muž prudce černé obočí. Vypadal, jako ztělesněný Bůh pomsty.
„No dobrá. Tak já jdu,“ pohodil Remus rameny a vykročil dál po cestě. Potom se ohlédl, když zjistil, že jde sám.
„Já…zůstanu,“ vykoktala Julie a hodila po něm nešťastný pohled.
„Fajn. Tak zatím,“ kývl Lupin klidně ryšavou rozcuchanou hlavou a loudavě odkráčel.
Julie vzhlédla k muži v černém kabátci. Díval se za Lupinem a zřejmě zvažoval, kterou strašlivou kletbu by bylo nejlepší použít. Potom se jeho oči svezly k ní a Julii zatrnulo. Byl to pohled, který mluvil jasným jazykem.
Ještě vteřinu ji utápěl v černočerných hlubinách svých přísných očí. Potom se rázně obrátil a pokračoval v chůzi.
„Severusi... kam jdeš?“ cupitala vedle něho. Žádná odpověď.
„Já... jdu s tebou, ano?“ Žádná reakce.
„Mně je totiž jasné, co si myslíš, ale šeredně se pleteš!“ rozčilovala se Julie zadýchaně. Přece jen měl delší nohy než ona.
„Ne - ty se pleteš. Nemáš vůbec potuchy o tom, co já si myslím,“ zavrčel.
„Ale mám! Ty totiž prostě...“
„Co?“ zastavil se.
„Žárlíš,“ dokončila poněkud tišeji.
Chvíli na ni jen zlobně hleděl. Potom beze slova pokračoval alejí.
„Tak co? Je to pravda? Je to tak?“ běžela za ním. Musela ho provokovat, musela se v tom rýpat - jedině tak mohla odhalit nějaké emoce.
Ani se neotočil.
„Kruci, zastav se, nebo se neznám!“ vykřikla nakonec. Otočil se a viděl, že nežertuje. Neměla sice hůlku, ale on věděl, že to v jejím případě nehraje roli.
„Uklidni se,“ řekl tiše.
„Ne!“
„Julie, zklidni se a počítej do dvaceti.“
„Kašlu na tebe!“
„To zjevně. Ale i tak počítej do dvaceti.“
„Nic počítat nebudu! Nebudeš mi poroučet,“ procedila skrze zuby a zdálo se, že se vznáší několik centimetrů nad zemí. Snape věděl, co to znamená. Měnila se ve vílu a ztrácela nad sebou kontrolu. Sáhl po hůlce.                 

Nebyl však dost rychlý. Cosi jej odmrštilo a on se zastavil až o strom. Pomalu se zvedl s hůlkou připravenou k obraně. Dívka znovu zvedla ruku a modře se zablesklo. Pohotově její kletbu odvrátil odrážecím kouzlem.
„Petrificus totalus!“ zahřměl pak. Julie spadla do trávy.
„Tak, to by bylo,“ přistoupil k ní a sklonil se.
„Je to lepší?“ zeptal se ne bez pousmání. Jen po něm zlobně loupla očima
Zamumlal nějaké kouzlo a Julie zjistila, že může pohnout alespoň hlavou.
„Ty...! Pust mě! Rozvaž mě! Dělej!“
Snape se teď nepokrytě bavil.
„Až se uklidníš,“ řekl medově.
„Já jsem klidná! Já jsem naprosto...“ Julie zaskřípala zuby. Nemělo to smysl. Stál nad ní a otřásal se tichým smíchem.
„Dobrá,“ pokusila se dýchat zhluboka.
„Vidíš, už jsem klidná,“ řekla po chvíli tišeji.
Sehnul se a roztáhl jí víčko levého oka. Potom zavrtěl hlavou.
„Ještě ne. Až zezelenají,“ oznámil a založil si ruce na prsou.
„Kruci, sakra...!“ zamrkala vztekle Julie. Nechápala, jak se může uklidnit, když ji strašně štve, že se nemůže hýbat.
„Zatím si můžeme promluvit,“ navrhl a sedl si vedle ní opřev se zády o kmen. „Tak co jsi mi to vlastně chtěla říct?“
„Nic,“ zlobně odsekla. Udiveně zvedl obočí.
„Ach jo,“ vzdychla nešťastně. „Chtěla jsem jen, aby ses nezlobil.“
„Ano? A proč bych se měl zlobit?“
„Že jsem byla celé dopoledne s Lupinem. Nedošlo mi to, chápeš? Jen jsme se bavili o Řádu a o tom, že je vlkodlak. Nějak se to protáhlo. Teprve když jsem tě viděla na cestě, došlo mi to.“
„Došlo ti co?“
„Co si asi pomyslíš... O mně... Po tom včerejšku...“
„A co si podle tebe myslím?“
„Asi nic dobrého. Jinak bys nepřišel...“
„Nepřišel?“
„Ano. Viděl jsi mě a Lupina na Pobertově plánku a naštval ses a...“
„A dál?“
„A nesnášíš mě,“ vzdychla Julie.
„Tak dobrá, slečno Readová. Pokud jste už skončila, rád bych se k tomu také vyjádřil. Mohu?“
Mlčky kývla.
„Celé dopoledne jsem byl u Brumbála. Potom jsem se rozhodl jít sem, abych se podíval, zda už dozrálo vraní oko, a po cestě jsem potkal vás dva.“
„A sakra.“ Julie viděla, že zcela zbytečně prozradila celý svůj poklesek. On nic nevěděl!
„Lupina samozřejmě nikdy nevidím rád a už vůbec ne vedle tebe, ale zas tak naštvaný jsem nebyl, dokud jsi mě nezačala provokovat,“ pousmál se.
„Tak to je vážně trapas,“ hlesla zničeně.
„To ponechám na tvém soudu,“ pokrčil rameny a sehnul se k ní. „Vidíš, už jsi klidná,“ ukázal na její zelené duhovky a mávl hůlkou.
Julie se pomalu zvedla na loktech.
„Omlouvám se, že jsem s tebou tak praštila,“ řekla. Jen mávl rukou.
„Už to nikdy neudělám,“ zatvářila se provinile.
„Ano?“ nevěřícně si ji změřil pohledem.
„Už budu hodná,“ zamžikala dlouhými řasami.
„To stěží,“ usmál se. Znal ji příliš dobře.
„Nechceš mi dát pusu?“ hryzla se do spodního rtu.
„Chci.“
„A uděláš to?“ ztišila hlas.
Zavrtěl hlavou. „Mám se dnes v noci s někým sejít a potřebuji se soustředit.“
Zklamaně naklonila hlavu na stranu. „Ty víš, že tě chci, že ano?“ zeptala se pak klidně.
„Neměla bys mi to říkat.“
„Proč?“
„Neptej se tak infantilně pořád proč!“
„Proč, pane učiteli? Tak proč?“ provokovala zastřeným hláskem.
„Neprovokuj mě,“ požádal.
„No dobře,“ posadila se do tureckého sedu a upravila si spadlé ramínko tílka. „Tak s kým se máš sejít?“
Zaváhal.
„Tak hele! Jsem už v Řádu!“ zamračila se jeho nedůvěře.
„No a? Nemusím ti to kvůli tomu říkat,“ uzemnil ji. „S Malfoyem,“ dodal ale potom.
„A proč?“
„Požádal mě totiž, abych tě zabil.“
Julie vytřeštila oči.
„Už je to delší dobu... Vadí mu, že bys někdy mohla třeba nalézt ztracenou paměť a svědčit proti němu,“ pokračoval. „No a já... jsem mu to slíbil,“ zakončil.
Julie nevěděla, co na to říct. Byla v šoku.
„Zatím jsem mu namluvil, že musím počkat, až skončí prázdniny a přijedou studenti, abych to mohl na někoho svalit, ale dnes v noci mě znovu kontaktoval a sdělil mi, že už nehodlá čekat. Podrobněji to máme probrat dnes ústně.“
„Kde se máte sejít?“
„U něho.“
„Co budeš dělat?“
„Půjdu tam a vymyslím si nějakou výmluvu.“
„Tak ale strašně riskuješ!“
„Neriskuji ani víc, ani míň než kdykoliv předtím.“
„A nenapadlo tě někdy, že bys... toho nechal?“ zeptala se váhavě. Zavrtěl hlavou.
„Ne. Někdo to musí dělat. Tak proč ne bastard jako já?“
„Ty se... za něco trestáš?“ Pomyslela na Lily.
„Možná,“ odvrátil pohled. „Ale teď už vážně musím jít. Ozvu se ti.“ Odkráčel rychlým krokem k hradu.
Julie se nešťastně rozhlédla a kousek od sebe uviděla ve stínu vraní oko. 

                Vešla do svého pokoje a odložila nasbírané byliny na krbovou římsu. Potom si sedla za psací stůl a ponořila se do práce. Chvíli soustředěně psala,  když plameny v krbu zezelenaly.
„Neruším, Julie?“ozval se hlas Albuse Brumbála.
„Ne, prosím vstupte,“ zvedla zvědavě hlavu.
„Jak se daří?“ otázal se ředitel, když  vystoupil z ohniště. Julie si všimla, že cosi drží v podpaždí.
„Dobře, děkuji.“
„Jak se cítíš, jakožto nová členka Řádu?“
„Odhodlaně,“ usmála se.
„Byl za tebou Lupin?“
Tušila, že on zcela jistě ví, co dělala celé dopoledne.
„Ano. Byli jsme v Prasinkách. Řekl mi, že je vlkodlak.“
„Dobrá. Něco jsem ti přinesl,“ usmál se ředitel a podal jí malé zrcadlo v dřevěném rámu. „Je to účinný a nemonitorovatelný prostředek komunikace uvnitř Fénixova řádu. Používá se tak, že zvoláš jméno osoby, s níž se chceš spojit. Pokud má ta osoba své zrcadlo u sebe, uslyší tě,“ vysvětlil.
„Aha. Děkuji,“ zdvihla překvapeně obočí.
„Máš to tu pěkné!“ udiveně se rozhlédl ředitel. „Nikdy jsem si toho vlastně nevšiml!“ Potom přistoupil ke krbu.
„Ale? Copak je tohle?“ Předklonil se a přivoněl k svazku bylin. „Nechystáš, doufám, pro někoho odvar...“ ukázal potom na vraní oko.
„Ne, to opravdu ne,“ chytla se za srdce Julie.
„No dobrá. Už tak jsi nám sem vnesla ruchu až moc,“ pohrozil jí prstem a vkročil do krbu.
„Na shledanou,“ usmála se rozpačitě a ještě chvíli zůstala zaraženě stát uprostřed pokoje.  

Potom se vrátila i se zrcadlem ke stolu a pokračovala v práci. Ale šlo to špatně, když se skoro vůbec nemohla soustředit. Po dvaceti minutách marného zírání do knih to vzdala. Uchopila zrcadlo a chvíli se v něm prohlížela. Dnes to šlo. Kruhy pod očima byly o mnoho světlejší a tváře vypadaly zdravěji. Zamyšleně si upravila vlnité vlasy kolem obličeje.
„Hm, měl bys mě vzít častěji na výlet, Lupine,“ řekla si pro sebe.¨
„Ano? Volala jsi mne?“ objevila se v tu chvíli v rámu Lupinova hlava. Julie sebou trhla.
„Ach, promiň! Já... jen si tu něco říkám pro sebe...eh, nahlas...“
„Mluvíš nahlas, sama se svým odrazem v zrcadle?“ zdvihl soustrastně obočí.
„Já vím, jak to vyznívá,“ přerušila ho.
„Ale zase, vzhledem k tomu, že při tom říkáš mé jméno...“ pokračoval pobaveně, „myslím, že mne to zajímá!“
„Ále, to nic nebylo! Jen jsem si říkala, že bychom měli častěji chodit na výlety. Cítím se odpočatě,“ vysvětlila rychle.
„To mi sice lichotí, ale nemůžu se nezeptat: Tobě už otrnulo?“ zazubil se.
„No, on se totiž Severus zas tak moc nezlobil,“ přiznala. „Ve skutečnosti totiž nebyl dopoledne u sebe, takže nevěděl, že jsme někde byli...“
„Aha. A tak jste se ze samé radosti poprali v aleji, že?“
„Ty to víš?“
„Ano. Ale chápu, že mi do toho nic není.“
„Ale my se neprali! Já jsem ho jen trochu provokovala a potom jsem s ním praštila...“
„Hm. To jsem viděl.“
„On se jen bránil!“
„Já ti věřím,“ zvedl obočí Lupin.
„Ale jak to, že o tom všem víš?“
„Viděl jsem vás z okna. Nebudu předstírat, že mě nezajímalo, jak se bude vyvíjet situace po mém odchodu.“
„Každopádně jsem se dozvěděla zajímavé věci,“ posmutněla Julie.
„Ano?“
„Malfoy Severusovi uložil mě odstranit  On mu to samozřejmě slíbil a hodlá se z toho nějak vyvléct, jenže tím se vystavuje riziku, že ztratí důvěru.“
„To je mi líto,“ odvětil Lupin. „Ale co ti na to mám říct, kromě toho, že to je součást Severusova poslání?“
„Nevím. Nejspíš vůbec nemá smysl se o tom bavit,“ pokrčila odevzdaně rameny, ačkoli v duchu si myslela opak. Potřebovala si teď s někým popovídat. Nejraději by, aby za ní Lupin přišel, i kdyby jen naslouchat… Když Severus jí dnes jasně řekl, že na ni nemá čas. Zároveň však cítila, že přesně na tyhle situace si bude muset zvyknout. Bude se muset naučit zvládat to sama.
„No, takže já raději půjdu,“ řekl muž, jako by slyšel její myšlenky.
„Promiň, že jsem tě obtěžovala,“ podívala se na něho vděčně.  
„Nic se nestalo. Takže zatím na viděnou,“ usmál se a zmizel.
Julie smutně vstala a postavila zrcadlo na noční stolek sklem ke zdi. 

„Ubohé děvče,“ zamračil se Lupin, když vložil své zrcadlo zpět do kufru. Vážil si sice celkem vzato Severuse za jeho odvahu a odhodlání pro věc, ale nerad se díval na trpící ženy…

                Profesor lektvarů vešel do svého kabinetu a rovnou přistoupil k myslánce na polici. Opatrně ji uchopil a přenesl na stůl. Potom si sedl a zahleděl se na ni, pohrávaje si s hůlkou v ruce.
„Nechceš mi dát pusu? ...Ty víš, že tě chci, že ano?“ zněla mu její slova v hlavě. Unaveně přiložil špičku hůlky ke svému spánku.