4. kapitola

Do Velké síně jsem dorazila právě v okamžiku, kdy tam přicházeli i ostatní profesoři. „Mám radost, kolegyně, že se Vám už vede lépe,“ zahlaholil na mě Brumbál. Než jsem si stačila rozmyslet, jak to vlastně myslel, usedl vedle mě profesor Mort. „Letošní podzim je velmi náročný. Slyšel jsem, že jste byla také nemocná ?“ zeptal se poněkud povýšeně.
„Jen celková slabost, už je to lepší, děkuji,“ snažila jsem se náš rozhovor nijak nerozvíjet.
„No, to není nic proti tomu, co se stalo mně, málem jsem už umíral. To víte, srdce je srdce,“ dodal tónem zkušeného tragéda. Koutkem oka jsem zahlédla Severuse, jak právě dosedl na svou židli. Ovládla jsem se, abych k němu neotočila hned hlavu.
„Měl by jste se šetřit kolego,“ řekla jsem směrem k Mortovi.
„Ach jistě, jistě. Tolik mi však leží na srdci vzdělávání našich studentů.“ Další jeho sebelítostivé výlevy jsem raději ponechala bez povšimnutí.

Po večeři se ke mně přitočila McGonagallová. „Jsi dnes večer nějak zamyšlená, Stello.“ Málem jsem s sebou trhla, když na mě promluvila, neboť jsem v myšlenkách prodlévala u odpoledne, které jsem strávila se Severusem. Měla bych svou mysl lépe ovládat.

„Zítra brzo odpoledne bych se potřebovala dostat na Ministerstvo kouzel,“ snažila jsem se zamluvit své rozpaky. „Večer je ples a odpoledne bych si tam potřebovala ještě něco vyřídit. Krby budou přeplněné a já zde nemám své vlastní přenášedlo. Na koštěti se mi tu dálku samozřejmě letět nechce, když je taková zima.“
„Tak pojeď se mnou,“ řekla zvesela Minerva. „Brumbál mě posílá na ministerstvo v jedné služební záležitosti, takže Tě mohu hned po obědě vzít svým přenášedlem.“

V pokoji jsem si sbalila své věci na zítřek. Neodolala jsem pokušení se předvést a tak jsem si do cestovní tašky na večer přibalila svůj nejlepší plesový hábit - tmavomodrý, přiléhavý s lehkou pelerínkou a zlatým vyšíváním kolem výstřihu a na ramenou, dále společenské střevíce a povolení k návštěvě archivu odboru záhad.

Druhý den odpoledne jsem společně s McGonagallovou odletěla na Ministerstvo kouzel. Jako návštěvník jsem se musela zaregistrovat v centru pro návštěvníky a projít bezpečnostní prohlídkou své hůlky. Na informační ceduli jsem zjistila, že odbor záhad sídlí v devátém patře. Ceduli jsem si prohlédla pozorně. Odbor prosazování magického práva sídlil stále v druhém patře jako za dob, kdy tam mezi Bystrozory působil můj otec. Pamatuji si, jak jsme jej tam s matkou jednou navštívili.

Nastoupila jsem do výtahu a stiskla devítku. Výtah se rozjel, ale zastavil se nejprve ve třetím patře. U dveří výtahu se rozsvítil nápis „odbor magických nehod a katastrof.“ Do výtahu nastoupila čarodějka, asi tak mého věku. Chvíli jsme na sebe nevěřícně zíraly, když jsme obě téměř shodně vykřikly svá jména.

„Stello, kde se tady bereš ?“
„Oxano, to snad není pravda. Co tady děláš?“
„Já tady pracuji na odboru pro mezinárodní magickou spolupráci. Pojď zajdeme ke mě.“ Oxana byla má nejlepší kamarádka z vysoké školy. Pocházela stejně jako já ze starobylého rodu čarodějů, ale navzdory tomu (nebo právě proto, nevím) byla tím nejpraštěnějším stvořením, které jsem kdy potkala. Měla přímo fenomenální nadání na jazyky (bylo by jednoduší spočítat jazyky, které neumí, než ty, které umí). I na čarodějku se vždy oblékala velmi výstředně. Logické myšlení jí ovšem dělalo vždy velké problémy. Nebyla schopná rozlišit podstatné od nepodstatného a s lektvary měla vždy velké problémy. Kudy prošla tam zanechala chaos. Skřítky bludníčky přímo nesnášela, snad proto, že byli ještě chaotičtější než ona.

Z našeho prvního setkání (kdy mi položila kolem krku svého oblíbeného hroznýše a nadšeně mi vykládala jak mi to sluší) jsem byla trochu psychicky otřesena, o to více, když jsem zjistila, že máme na kolejích sdílet jednu ložnici. Postupně se však mezi námi rozvinulo přátelství na celý život.

Vystoupily jsme obě z výtahu v pátém patře a zamířily ke dveřím, na kterých byl nápis „Oddělení mezinárodní konfederace kouzelníků, britská sekce“. Na chodbách byly emblémy ministerstev a škol z jiných regionů, se kterými byla navázána spolupráce a řada pohyblivých fotek z různých mezinárodních jednání.

Vzrušeně jsme si povídaly, co jsme která zažila za poslední dva roky, co jsme se neviděly. Když jsem Oxaně řekla, že jdu na odbor záhad, zatvářila se velmi kysele. „O nich mi raději nemluv. Půl roku jsme dojednávali dohodu o výměně archivních materiálů s ministerstvem ve Francii a když už jsme byli téměř před podpisem, tak náš slovutný odbor záhad odepřel spolupráci. Byla z toho docela ostuda.“

Dohodly jsme se, že si u ní nechám svoji cestovní tašku a přijdu se k ní ještě převléci. Oxana mě zavedla ke dveřím odboru záhad do 9. patra. „Dál s tebou raději nepůjdu, máme s nimi teď dost napjaté vztahy.“

Připravila jsem si povolení, zhluboka se nadechla a sebevědomě vstoupila dovnitř. Úsměv mi však záhy ztuhnul na rtech. V malé přijímací místnosti seděl u stolu kouzelník s velmi nepříjemným výrazem ve tváři. Přes oko a tvář se mu táhla dlouhá stará jizva.

„Co si přejete,“ řekl odměřeně a upřeně se mi podíval do tváře.
„Mám zde povolení k návštěvě vašeho archivu,“ vysoukala jsem ze sebe hlasem rozhodně slabším, než jsem měla původně v úmyslu a podala mu dokument s pečetí ministerstva. Pomalu si listinu vzal a pozorně ji prohlížel, včetně pečeti.
„Hm, takže Stella Solveradžová,“ zamumlal spíše pro sebe. Znovu na mě upřel svůj zrak a nehybně na mě zíral. Měla jsem pocit, jako by se v místnosti ochladilo o několik stupňů.
„Pojďte za mnou,“ řekl konečně. Kdybych se na návštěvu archivu tak netěšila, asi bych s takovýmto kouzelníkem nikam nešla. Vstoupili jsme do okrouhlé tmavé místnosti, kde byla spousta dveří a všechny byly naprosto stejné.
„Nezavírejte za sebou,“ řekl úsečně a vedl mě ke dveřím přímo naproti. Než jsme k nim došli, dveře se rozletěly a málem do nás vrazil vysoký kouzelník v tmavě modrém hábitu.
„Sakra Bernarde, nemůžeš dávat pozor !“ zavrčel vztekle kouzelník s jizvou.
„Promiňte pane Morozove, mohu pro Vás něco udělat?“ zakoktal Bernard.

Morozov si nás oba s opovržením prohlédl a odměřeně řekl: „Odveďte tady slečnu ... Solveradžovou do sekce III, oddělení A/2.“

Při vyslovení mého jména se Bernard lehce zachvěl. Co se to děje ? Copak jsem prašivá ? Nemohla jsem se zbavit pocitu, že jméno Morozov už jsem někde slyšela, ale nemohla jsem si vzpomenout kde.

Zatímco se Morozov vrátil do přijímací kanceláře, Bernard mě vedl dále do podlouhlé místnosti, plné regálů, polic a skříní se zásuvkami. Všechny byly pečlivě označeny štítky. Konečně jsme přišli k proskleným dveřím, na kterých byla cedulka sekce III. Vešli jsme mlčky dovnitř. Před námi se objevila dlouhá chodba z matného skla po jejíž stranách byly dveře s označením oddělení. Jedny z dveří hned z kraje po levé ruce vypadaly jako obzvláště dobře jištěné. Když jsem se podívala na štítek nad nimi, stálo tam: oddělení PT ZD 3. Srdce se mi prudce rozbušilo.

„Oddělení A/2 je na druhé straně, madam,“ málem jsem sebou trhla, když na mě Bernard z ničeho nic promluvil. „Nechám Vás tu,“ otevřel mi dveře oddělení A/2, „mám ještě nějakou práci.“ Mírně se uklonil a kvapně odešel.

Vykoukla jsem ze dveří oddělení A/2 na prosklenou chodbu. Zdálo se, že tam nikdo není. Po špičkách jsem došla ke dveřím oddělení PT ZD 3. Tam by snad mělo být něco, co by mě mělo přivést na stopu záhady, o které psal můj otec. Pokud ta záhada vůbec existuje. Ne, že bych mu nevěřila, ale jednak si sám nebyl jistý a jednak to znělo opravdu dost šíleně. Opatrně jsem vzala za kliku, ale dveře se ani nepohnuly. Všimla jsem si mírně světélkujícího obdélníku nad klikou dveří. Bylo zřejmé, že bylo třeba do toho prostoru vložit zvláštní kód, aby se dveře otevřely. Trochu zklamaně jsem se vrátila do oddělení A/2 a věnovala jsem se svým výpiskům.

Do začátku plesu zbývala už jen hodina, když jsem se vrátila do kanceláře Oxany. Výpisky jsem uložila do zvláštního pouzdra ve své cestovní tašce a převlékla jsem se do svého plesového hábitu.

„Páni jsi kočka,“ uznale zahlaholila Oxana.
„Ty taky,“ řekla jsem a se zájmem jsem si prohlížela její jemně růžový hábit. Kolem jejího pasu se ovíjeli stříbrní hadi, stejně jako kolem jejího krku. Kolem jejích ramen ve vzduchu jemně kroužily drobné stříbrné ještěrky. „Působivé,“ řekla jsem uznale, což Oxanu očividně potěšilo.
„Poslyš, Oxano, chtěla bych se tě na něco zeptat. Byla jsi někdy v archivu odboru záhad v sekci III, oddělení PT ZD 3 ?“

Oxana překvapeně povytáhla obočí. „Oddělení přísně tajné, zvláštní důležitost, třetí, tj. nejvyšší, bezpečnostní opatření ? Tak mohu tě ujistit, že tam se hned tak někdo nedostane.“

„Ale jako zaměstnanci ministerstva by jste snad měli mít jednoduší přístup do archivu než my obyčejní smrtelníci, ne ?“
„No, jak kdo. O vstupu do těchto částí archivu rozhodují ředitelé odborů, po souhlasu ředitele odboru záhad. Případné spory rozhoduje přímo ministr.“
„Potřebovala bych se tam nenápadně podívat, Oxano.“
„Blázníš ?“
„Možná, ale je to pro mě moc důležité a ty bys měla šanci se tam dostat. Připravujete v rámci Konfederace přece různé smlouvy s jinými kouzelnickými oblastmi. Na takové jednání bys měla být náležitě připravena, nemyslíš ?“
„Zrovna se chystáme vstoupit v jednání se školou v Kruvalu,“ řekla zamyšleně Oxana.
„No vidíš. Prostě řekneš, že by jsi potřebovala získat o nich nějaké informace. Jde přeci o ochranu dat našeho ministerstva. Uděláš to pro mě ?“
„Vždy ti to lepší zapalovalo něž mě,“ ušklíbla se Oxana.
„Pokus se to povolení získat do Vánoc. Těsně před Vánocemi v archivu už skoro nikdo studovat nebude. Oddělení A/2, kam mám přístup já, je nedaleko. Prostě tam proklouznu s tebou.“
„Já nevím,“ řekla Oxana s obavou v hlase, „aby to neprasklo.“
„Jenom mě tam pustíš a hned můžeš odejít. Prosím, Oxano, udělej to pro mě. Je to pro dobrou věc.“
„Že já ti vždy na všechno skočím. Ale nezůstanu tam s tebou ani minutu. Pokud mi přístup povolí, otevřu ti, nastavím časový spínač na opětovné uzamčení dveří a hned zmizím.“
„Věděla jsem, že je na tebe spolehnutí, Oxano.“