4. Staré viny mají dlouhé stíny
„Pozítří sem přivedou Mundunguse Fletchera," konstatoval v podvečer Pošuk Moody. „Zařídil jsem, že nám ho 'zapůjčí' jako 'poradce' na nezbytně dlouhou dobu, ať už bude jakákoli. Lidé z Fénixova Řádu se tu budou střídat na hlídkách, kdybyste měli nějaké potíže s vyzrazením tohohle místa. Osobně doufám, že odsud zmizíte brzy, vůbec se mi nelíbí, jak mizerně se mezi těmi hloupými mudly dá zabezpečit bezpečnost…"
*
Harry nedokázal odolat, když měl před spaním možnost si v klidu o samotě a beze spěchu sáhnout na Nebelvírův meč. Profesorka McGonagallová ho přinesla i s opaskem a pochvou. S kovovým zařinknutím Harry meč vytasil a zdvihnul do vzduchu. Vzápětí ale do meče s kovovým zařinknutím udeřila druhá čepel takovou silou, až Harryho zabrněla ruka a zbraň mu vypadla z ruky.
„Takhle by to tedy nešlo!“ prohlásil neznámý mužský hlas.
Harry teprve teď uviděl útočníka. Byl to asi padesátiletý muž s už bílými vousy a vlasy také víc bílými, než černými. Zpod rudého tabardu bez rukávů vyčnívaly ruce, mnohem silnější, než měl Harry, navlečené do drátěné košile. Na hrudi tabardu byl čtvrcený červenozlatý erbovní štít se zlatým lvem. Stejný emblém erbu byl konec konců i na Harryho saku od školního hábitu, protože to byl znak Godrika Nebelvíra.
Muž držel v ruce stejný meč, jaký Harry před chvílí upustil.
„Zvedni to a bojuj!“ zavelel podivný chlap a udělal úkrok zpět.
Harry po meči nesáhnul, ale vzal do ruky kouzelnou hůlku.
„Tak tohle by taky nešlo…“ konstatoval návštěvník a udělal levou rukou složité gesto, po kterém Harrymu hůlka vylétla z ruky a skončila v návštěvníkově levačce. „Jako kouzelník taky nic moc…“ poznamenal dotyčný suše. „A zrovna TY máš být můj dědic?!“ znělo to nevěřícně.
Odhodil hůlku na postel, ale tak, aby na ní Harry jen tak lehce nedosáhnul.
„Takže čapni meč a do dolního střehu!“ prohlásil velitelsky.
„Do čeho?!“ Harry šerm nikdy netrénoval a ani moc nesledoval.
Podivín se zahleděl do stropu, jako by vedl svůj osobní dialog se Stvořitelem ve stylu: ‘Pane Bože, do čehos to duši dal?!‘
„Prostě chytni ten meč tak, jak ti ukazuju!“ zavrčel.
„Vy jste Godric Nebelvír?!“ zeptal se zničehonic Harry, kterému celá věc dotekla až teď. „Vy jste duch?!“
„Duch by ti asi jen těžko dokázal srovnat fasádu mečem!“ odtušil návštěvník a vedl prudký sek nejprve na meč v Harryho ruce, pak svůj lehce pootočil a silou Harryho plácl mečem naplocho… „Šetři dechem a snaž se! Držíš ten meč jako prase kost, do kelu!“
*
Artemis se pohledem na hodinky přesvědčil, že už uplynula hodina od hovoru s Myrtou Krátkou. Znovu tedy zadal její číslo.
„Artemisi, připoj to k obrazovce ve velínu!“ doporučila mu elfka, která hovor přijala ihned.
Z obrazovky bylo vidět, že sedí v pilotním křesle transportéru.
„Za dvacet minut sedáme u Fowl Manor,“ oznámila. „Máme tvé pozvání ke vstupu?“ zeptala se ještě formálně, čistě pro jistotu.
„Ty vždycky, Myrto!“ řekl Artemis s úsměvem.
Vzápětí se rozblikala kontrolka příchozího hovoru. Mladý Fowl stisknul tlačítko.
„Artemisi, připoj mě do konference!“ zazněl Klusákův hlas.
Na obrazovce bylo vidět, že i kentaur je v transportním člunu a vedle něj s leteckou nevolností bojuje do šediva místo do zelena zabarvený víl.
„Tohle je Rehek Mandragora, náš magický poradce a můj nový asistent,“ ukázal klusák na víla, který se přemohl a zamával jednou rukou.
„Já myslel, že vílové a víly létají, tak proč vypadá, jako by mu bylo zle?“ zeptal se Artemis.
„Jenže létáme vlastní silou a vlastní rychlostí. Tenhle pohyb a sezení v pásech mi plete rovnovážné centrum, takže je mi špatně,“ vysvětloval Rehek.
„Dorazíme asi za hodinu,“ přerušil vílovo stížnosti Klusák. „Máme tvé pozvání?!“
„Jistě!“ přisvědčil Artemis. „Konečně si třeba budu moct promluvit s někým opravdu chytrým…“
Na okamžik se zamyslel.
„Ještě pro záznam, Klusáku: Vyslovuji pozvání členům zásahového týmu kapitána Riska Chaluhy…“
„Majora!“ ozvala se Myrta.
„Dobře, majora Riska Chaluhy, zároveň ale vyslovuji absolutní zápověď ke vstupu pro velitele Arka Soola,“ dokončil Ir.
„Ten z toho dostane mladý!“ zařehtal vesele kentaur.
Pak ale zvážněl.
„Nerad to říkám, Artemisi, ale máme potíže. Možná za to výjimečně nemůžeš, ale umíš se namočit do každého průšvihu nad zemí i pod ní," Klusák potřásl hlavou. „Teď bohužel musím zabrousit kousek dál do naší společné historie skřítků i lidí, abych ti to vysvětlil.
Podle Knihy i podle toho, co se v Jistotě učí v Dějepravě ve škole, skřítci odešli pod zem z toho důvodu, že nechtěli s blátivými bojovat a zabíjet je…" kentaur se podrbal na bradě. „To je ale jen oficiální, neúplná verze celé historie. Protože za tu úplnou pravdu se asi trochu stydíme, tak ji pro školní děti cenzurujeme… Problémy s blátivými byly odjakživa, ale snad nikdo si nemůže myslet, že by se skřítci stáhli dobrovolně před smečkou vyjících barbarů, mávajících obyčejnými železnými meči a sekerami. Skřítci, krvežízniví jako Vavřín Briar, tady byli vždycky a prostě by jen stačilo pustit je ze řetězu…" na chvíli se odmlčel a potřásl hlavou.
„Problém byl, že se mezi blátivými objevili čarodějové, kteří měli skutečnou moc, ne jen nějaké šarlatánské triky!" doplnil ho Rehek Mandragora. „Jejich magie byla jiného typu, než ta naše. Prohlížel jsem si to video, co jsi poslal, bláteníku… "
„Jsme tu všichni přátelé, takže používej laskavě jeho jméno Artemis!" štěkla nečekaně Myrta. „V těchhle potížích jedeme společně a on je v tom skoro nevinně…"
„No, to není podstatné…" odtušil víl a pokračoval. „Jejich čarodějové vymysleli kouzla, která dokázala skřítky nejen zahnat, ale často i nečekaně zabít, protože celá území zamořili oživlými mrtvolami, smrtnými poli a podobnými hnusotami. Vymysleli obětní magii, černější než nejtemnější noc, která jim ale dávala obrovskou moc. Na některá kouzla bylo potřeba zabít třeba sto nevinných lidí, ale moc kouzla pak stačila na zničení skřítčí pevnosti s celým elfským klanem…"
„Pravda je, že to nebyla jedna válka, spíš takové vzájemné 'opotřebovávací' srážky, které trvaly několik století. Lidé žijí kratší dobu, ale víc se množí, takže ztráty doplnili lépe, než Národ, terý tehdy nebyl ani zdaleka jednotný," doplnil zas Klusák. „Někteří skřítci se nakonec taky chovali skoro stejně záludně, jako sami blátiví. Dost o tom vypovídají ještě teď různé vaše pohádky. Zkoušelo se ledasco, třeba unášet děti, hlavně z významnějších náčelnických rodin, k převýchově mezi skřítky. Po propuštění se mezi lidmi někteří uplatnili jako vůdci, jiné blátiví naopak sami zamordovali. Protože se příliš lišili, nebo proto, že říkali věci, které se 'nehodily'. Ale dalo to vzniknout dost pohádkám, které asi měly být nejprve 'poučnými příběhy' pro lidská mláďata. Skříčí jídlo očarované tak, aby ten, kdo ho sní nemohl, nechtěl nebo nedokázal odejít. Uspávání problémových blátivých kouzlem, na století nebo na věky… K tomu navíc pár elfských náčelníků vytvořilo kouzla Divokého Honu. Kdo je potkal, musel je následovat, aby pak buď někde zemřel, zešílel, vrátil se o sto let později, než odešel z domova nebo zůstal se skřítky napořád… Tyhle příběhy, které v sobě mají zrnko pravdy, pak blátivé vedly k tomu, že se skřítky pokoušeli vyhubit, aby se tohle nemohlo stát jim."
Kentaur i víl se na chvíli odmlčeli.
„Dost tvrdé to bylo na severu, většina skřítků sice chlad nesnáší, ale ti, kteří si ho oblíbili, jsou no řekněme, 'zvláštní'… Bylo toho ještě víc a vždycky, když skřítci někde něco podobného zkusili, blátiví přivolávali své šamany, čaroděje, vědmy nebo zaklínače. Když skřítci definitivně přestali žít na povrchu, brzy blátiví přestali své čaroděje potřebovat, nebo si to aspoň mysleli. Konec konců se jich vždycky museli bát, takže docela rádi kývli různým kněžím na to, že by se magie neměla plést do Stvořitelova díla. Někteří kněží starých náboženství blátivých byli sami čarodějové, někteří byli dokonce přátelští vůči skřítkům, ale to byly výjimky. Nové křesťanství nás ale bralo jako pekelné démony, zvlášť když je většina skřítků nokturnální a nesnáší dobře světlo… Kouzelníky brali neobdaření prostí lidé za hrozbu, kněží za konkurenci. To by mohlo vysvětlit, proč asi už šest století nemáme z povrchu žádné zprávy o tom, že by lidé provozovali skutečnou magii, ne jen nějaké ubohé triky… Předpokládali jsme, že blátiví své čaroděje vyhubili, asi proto, že jsme si tomu přáli věřit. Teď to ale vypadá, že blátiví čarodějové udělali totéž, co skřítkové. Totiž, že začali žít skrytě, 'nevyčnívat' mezi ostatními lidmi. Mohlo by to vysvětlit některé podivné věci z nových skopů*."
(*skopy - slangový výraz pro skřítčí pozorovací zařízení přidaná tajně k lidským satelitům…)
Kentaur přivřel oči.
„Po těch potížích s Opal Koboi jsem vylepšil naše pozorovací přístroje na skopech. V nových záznamech je spousta drobných geofyzikálních aberací, většinou jen pár desítek metrů velkých, které ale nedokážů vysvětlit. Nepodobá se to účinku skřítčích kouzel, ale neměli jsme moc příležitost studovat magii blátivých, když už na to máme konečně technologii. Předpokládám, že jsi slyšel o teorii magiotechnologické konvergence!"
„Samozřejmě Klusáku!" odtušil Artemis. „Myslím, že to byl Asimov, kdo tvrdil, že dostatečně rozvinutou technologii je od kouzel skoro nemožné rozlišit…"
„No, není to tak docela pravda," vmísil se do hovoru opět Rehek. „Podle toho, co jsem viděl, mají blátiví čarodějové schopnost kouzla Cestování, nebo taky Přemisťování. Poslední skřítčí čaroděj, který tuhle schopnost měl, zemřel před pěti sty lety…"
„Takže mají schopnosti, se kterými byste se nemohli měřit?!" zeptal se Artemis s opatrnou nevěřícností.
„To ne!" popřel víl a kentaur přitakal. „Jenže budeme muset vlastní kouzelné schopnosti podpořit technologií, na kterou se tihle černokněžníci snad nikdy nezmohou!"
„Takže, jaký máš plán, Artemisi?" zeptal se Klusák.
„Proč myslíš, že mám plán?"
„Protože ty ho máš vždycky…"
*
Harry se postavil opět do střehu, jak to označil ten 'přízrak' Godrika Nebelvíra, nebo co to vlastně bylo.
„Teď zaútoč výpadem!" přikázal podivný chlápek, který, na rozdíl od Harryho, se během cvičného boje ani nezadýchal.
„Říkal jsem výpad, ne odbod!“ dodal a znovu praštil Harryho přes záda mečem naplocho.
Podivín mluvil těžko srozumitelnou angličtinou, která snad mohla odpovídat variantě, kterou se mluvilo ve Waleském příhraničí v desátém století. Harry se nikdy nevěnoval historii magie natolik, aby o tom mohl mít nějakou představu…
*
„Proto, abych udělal dobrý plán, nemám zatím dost informací,“ bránil se Artemis. „Můj pláne je tedy nejprve nějaké získat. K tomu by se hodilo ‘pozvat‘ na Fowl Manor toho Harryho Pottera, aby nám dodal chybějící dílky do skládanky…“
„Máš na mysli podobné pozvání, jako jsi unesl před lety mne?!“ zeptala se Myrta útočně.
„No, něco na ten způsob…“
„Víš, kde ho budeš hledat?“ zeptal se Klusák věcně.
„Na rozdíl od toho Draca Malfoye jsem ho na internetu našel,“ konstatoval Artemis.
„Je to adresa Zobí čtyři, Kvikálkov, Surrey?“ zeptal se Klusák.
Když Artemis pokývnutím přisvědčil, kentaur ještě dodal:
„Hledal jsem toho tvého návštěvníka i podle fotky a našel jsem ho na záznamech bezpečnostních kamer na nádraží King’s Cross u nástupiště devět. Podobných týpků tak ve věku jedenáct a více let tam bylo až dost a přitom nenastoupili do žádného vlaku na devátém nástupišti. Byl mezi nimi i tenhle,“ hodil na obrazovku fotografii puberťáka s jizvou na čele. „Podle poznámek ve zdravotní dokumentaci má mít takovouhle jizvu na čele právě ten Harry James Potter,“ dodal.
„A hele, kluk s výstrahou ‘Vysoké napětí!‘ na čele!“ ozval se vesele Sláma Hraboš. „Toho lovíme?!“
„Jestli se Klusák neplete, tak ano…“ zavrtěla hlavou Myrta, kterou znenadání v podivně zlé předtuše nervózně zasvrběly dlouhé elfí uši.
„Jedna z těch zvláštních malých geomagnetických anomálií je totiž právě na nádraží King’s Cross mezi nástupišti devět a deset,“ dodal Klusák. „Přímo do těch míst se žádná bezpečnostní kamera ‘nedívá‘, ale mohl by tam být nějaký přechod pro mágy, nebo co. Ty fotky jsou zásadně z prvního září a třicátého června, takže to bude nějak souviset se školní docházkou. Jen v Londýně je mimochodem takových anomálií sedm…“
*
Rona vzbudil ze spánku kovový řinkot. Chvíli se nemohl zorientovat, kde to vlastně je, ale brzy se mu rozsvítilo. Je u Harryho doma a něco se děje v jeho oddělené části pokoje za Hermionino magickou bariérou.
Vyšel na chodbičku, která rozdělovala očarovanou místnost napůl a ze které byly napravo vstupy pro Ginny a Hermionu, zatímco nalevo pro něj a pro Harryho.
„Co se to děje?!“ brblala rozespale Ginny, která se vykulila ze svého ‘pokojíku‘ a protírala si oči.
Stěna, tvořící magickou bariéru, byla prozářena zevnitř jakýmsi nezemským namodralým svitem. Míhaly se na ní postavy dvou mužů bojujících meči. Pohled trochu připomínal čínské stínové divadlo. Podle stylu úderů to vypadalo, že ten menší, který se pohyboval jako Harry, dostává od většího pořádnou nakládačku. Přitom ale žádný z úderů nebyl vedený tak, aby ho přímo vyřídil. Dokonce i Ron, který šermu nijak zvlášť nerozuměl, postřehnul, že údery jsou před dopadem tlumené.
„Běž vzbudit Hermionu!“ nakázal sestře a sám aktivoval kouzlo pro nouzové otevření vstupu do odděleného rádobypokojíku.
Na zemi uviděl ležet Harryho, který držel v ruce meč. Světlo v místnůstce bylo rozptýlené a svítilo jakoby odnikud, vrhalo přitom až znepokojivě živé stíny. Nad zemí se nesl opar, ve kterém poloprůsvitná postava Harryho bojovala s podivným postarším mužem, stejně poloprůsvitným. Muž vypadal, jakoby utekl z doby normanské kolonizace Anglie. Na sobě měl rudý tabard a když se v jednu chvíli otočil k Ronovi čelem, bylo i vidět, že na něm má Nebelvírův erb.
„Co se to tady děje?!“ dožadovala se odpovědi Hermiona.
Vypadalo to, že oba duelanti jsou sami sebou až nadměrně zaujati a od nich se odpovědi nedočká.
„Lumos!“ přikázala tedy a zvedla hůlku.
Ve světle hůlky viděli, že Harryho ruce jsou ‘ozdobené‘ několika modřinami a drobnými řeznými ranami. Přímo před jejich očima se mu udělala krvácející rána na hřbetě levé ruky a po chvíli měl pěknou modřinu na levé tváři.
„Máš slabou obranu na levé straně!“ informoval podivný muž Harryho.
„Co se to tu děje?!“ dožadovala se odpovědi Hermiona, zatímco Ginny se vrhla ke spícímu chlapci.
Podivín v rudém tabardu s Nebelvírovým erbem sice Rona naprosto ignoroval, ale po Hermionině otázce ustoupil na dva kroky od Harryho a pozdravil přiložením vztyčeného meče před obličej.
„Mé dámy, zdravím vás!“ prohlásil a rozplynul se.
Harry se ve stejné chvíli probudil a s výrazem vyorané myši se díval na to, jak se jeho drobné sečné rány na rukou i jinde uzavírají a beze stopy mizí, stejně jako modřiny.
„Ten mi teda dal nakládačku…“ prohlásil a podíval se na otlučený meč Godrika Nebelvíra.
*
Opal Koboi škrábla nalezeným skřetím drápem spoluvězně, který byl příliš hloupý na to, aby se jí vyhnul. Z drápu pak k jejímu překvapení odlétla nevelká ohnivá koule. Nenapadlo ji, že by k vyvolání stačil pouhý skřetí dáp, myslela si, že je potřeba celý skřet s tím odpudivým zvykem olizovat si bulvy a inteligencí zašlápnuté housenky, ale zřejmě je to vázané jen na drápy. Drobná ohnivá kulička se sice jen neškodně vybila do stěny, která byla na zvládání této vrozené skřetí zbraně zkonstruována, ale i tak to bylo zajímavé. U ní, jako u šotky, takovou schopnost dozorci nečekají, takže by jí mohla při některé procházce využít. Nepůjde to hned, ale brzy se dostane i z Větrného Pytle a pak jim všem ukáže! Šotka měla dlouhý seznam skřítků i lidí, kteří měli zaplatit životem, nejlépe hodně bolestivě, za to, že je zase uvězněná.
Náhle postřehla, že Vahlurovi přišla návštěva. Jeho matka se vehementně domáhala synova propuštění a nebrala zřetel na gnóma, který jí trpělivě vysvětloval, že něco takového není možné. Skřetice stála ve dveřích a bránila tak jejich dovření. Tři bachaři se ji snažili vytlačit ven, aby zavřeli, ale neměli dost síly.
Opal se rozeběhla. Elf v uniformě dozorce se jí postavil do cesty. Neměl na sobě ohnivzdornou kombinézu, kterou bachaři nosili mezi vězni, snad si myslel, že jí nebude potřebovat.
Šotka na něj namířila skřetí dráp a intenzivně si přála Oheň. Koule velikosti fotbalového míče obalila dozorci hlavu a ten sebou začal s jekotem mlít, aby ji setřásl z obličeje. Opal Koboi do něj v běhu šťouchla rukou s drápem sevřeným mezi prsty. Ostatní dozorci si zatím ničeho nevšimli, protože je sřetí matka příliš zaměstnávala. Koboi jednomu dupla na nohu, protáhla se dveřmi, přitom nakopla i návštěvnici tak, že ta uhnula. Dveře, na které bachaři tlačili, byly náhle bez překážky a automatika je za uprchlou šotkou zavřela…
Opal Koboi věděla, že se musí urychleně dostat do postranních servisních tunelů, kde ji tak snadno nenajdou Klusákovo senzory…
*
„Kdo to byl, Harry?!“ ptali se ho jeden přes druhého.
„Říkal, že nechápe, jak můžu být jeho dědicem…“ prohlásil tázaný otřeseně. „Jako by to byl opravdu sám Godric Nebelvír…“
„Ne Harry!“ oponovala Hermiona. „Nebyl skutečný. Byli jste oba vidět jen jako poloprůsvitné postavy, trochu jako duchové. Ty sám jsi ležel na zemi a spal.“
„Moc se nepodobal tomu obrázku z čokoládových žabek,“ konstatoval Ron.
„Rone,“ Hermiona se tvářila přísně. „Podle učebnic i jiných knížek, se Nebelvírův portrét nedochoval. Jeho obrázky jsou vesměs buď umělcova volná fantazie, nebo maximálně portréty udělané podle potomků.“
Zbytek noci už naštěstí uběhnul klidně, magická bariéra veškerý hluk zadržela uvnitř, takže je nikdo z Dursleyových neobtěžoval…
*
Artemis se díval, jak transportér s aktivně-kamuflážním nátěrem přistává v zahradě Fowl Manor a pak se navzdory svým sedmi tunám skoro ztrácí z očí. Butler za jeho zády se tvářil skoro uvolněně.
„Klid Butlere, potíže začnou později!“ řekl mu rozverně.
Jeho bodyguard se otřásl, protože měl oprávněné obavy, že se v tom Artemis nemýlí.
„Myrto, moc rád tě zas vidím!“ prohlásil mladistvý irský zločinec, když elfka prolétla na svých Koboi Double-Dex křídlech z transportéru a chvíli se vznášela před jeho očima.
Sláma Hraboš se ven z transportéru vybatolil raději pěšky.
„Artemisi, celou věčnost jsem nejed!“ prohlásil Sláma Hraboš. „Co takhle nějakej gáblík na uvítanou!“
„Butlere,“ kývnul Atemis. „Prosím…“
Obrovitý sluha kleptomanickému permoníkovi jen pokynul rukou. Sláma Hraboš se hned hrnul do domu.
Myrta přistála na zemi vedle Artemise a podala mu ruku.
„Takže další společná akce!“ znělo to skoro rozjařeně. „Asi to budeš muset provést sám se Slámou a Butlerem, já vás budu jen jistit ze vzduchu.“
Pokynula Artemisovi do transportéru. V kokpitu elfka zadala adresu, aby palubní počítač naplánoval trasu aspoň zčásti podzemními skřítkovskými tunely tak, aby se vyhnula zachycení lidskými protiletadlovými radary protivzdušné obrany. Ta by nejspíš jen těžko ‘zkousla‘ letící sedmitunové těleso a Artemis se chtěl raději vyhnout využití firemního tryskáče, protože by o tom na všech letištích zůstal záznam.
O půl hodiny později přistál na zahradě Fowl Manor i Klusákův člun.
Kentaur vystoupil jako první.
„Rehek potřebuje použít tvou zahradu. Nejen kvůli žaludku…“ vysvětloval mladému Irovi.
„Rituál?!“ zeptal se Artemis.
„Mhhmmm…“ přitakal víl, který se s třesoucíma se nohama vypotácel z Klusákova transportéru a padnul k zemi, jako by ji chtěl obejmout a políbit.
Pak rozbil kouličku z plexiskla a vysypal hlínu. Mezi prsty mu zůstal žalud, který zahrnul do Země, aby se mohl dočerpat jejím kouzlem. Rehkovo odlehčené tělo sebou plácalo jako v křeči a po těle mu přebíhaly modravé jiskřičky obnovujícího se kouzla. Vydával tenký pištivý zvuk a vykřikoval nesmyslná slova v různých jazycích. Myrta Krátká ho chvíli sledovala.
„Bude v pořádku,“ konstatovala suše. „Byl jen moc dlouho bez kouzla. Toho s sebou vzít nemůžem, mohl by se při akci snadno zhroutit.“
„Rehek tu zůstane se mnou a pomůže mi zlepšit obranu Fowl Manor o magické prvky,“ ujistil Artemise Klusák. „Procházel jsem jeho složku. V eventuálním boji je zcela nepoužitelný a jen by překážel…“