5. kapitola 1 část

Julie stála ve vysoké zelené trávě. Byla noc a vzduch voněl podzimem. Měla dojem, že tu není sama - ve tmě slyšela něčí přerývaný dech. Nechápala, co se děje, ale měla strach… Náhle se kdesi před ní mihl záblesk světla. Rozeběhla se. Věděla, že musí běžet rychle. Že je to strašně důležité. Přeskakovala drny velkými skoky, až nemohla popadnout dech. Cosi v hrudi se jí sevřelo… Už by tam měla dávno být! Možná už je pozdě! Nestihne to! Zoufale zkoušela proniknout očima temnotu… Náhle před sebou cosi spatřila. Jakési postavy se míhaly tmou. Zeleně se zablesklo.
„NEEEE!!!“ vykřikla a rozplakala se. Potom se zbrocená ledovým potem probudila. 

Srpen uběhl jako voda. Se Severusem se vídali zhruba ob den. Většinou seděli u něho v kabinetu u krbu a debatovali o studentech. Dal jí několik cenných rad a ponaučení, co se týče zmijozelských žáků a přístupu k nim. Často u něho zůstávala dlouho do noci a dle jejich dohody se mlčky nechávala přehlížet, protože on pracoval. Byla mu ráda na blízku, ale neopovažovala se ho rušit a jemu její tichá přítomnost zjevně také nevadila. Jedna podstatná věc se ale změnila - od té noci u jezera už ji nikdy nepolíbil.

Poslední srpnový týden se chýlil ke konci a studenti měli přijet už za tři dni. Julie zrovna přišla od jezera a šla chodbou k tajnému schodišti. Mokré vlasy jí splývaly na ramena a byla příjemně unavená.
„Jaká byla voda?“ otevřel dveře kabinetu právě když kolem nich procházela.
„Skvělá. Jednou bys to měl také zkusit,“ popíchla jej.
„Já se tam už koupal mockrát,“ sdělil klidně. „Něco od tebe potřebuji,“ zvážněl potom a naznačil jí, aby vstoupila.
Poslechla, vešla a postavila se zády ke krbu, jelikož voda kapající z vlasů ji studila.
„Mám něco dnes v noci a chci...“ odmlčel se.
Stála u ohně a čekala.
„Potřebuji tvoji krev,“ dokončil stručně.
„Co?“ nevěřila svým uším.
Jen na ni vážně pohlédl. „Nebude to bolet,“ řekl potom.
„Kam jdeš?“ Zmocnilo se jí zlé tušení.
„Nebudu o tom teď mluvit.“
Bylo to jasné. Šel za Voldemortem.
„Jak si tu krev chceš... vzít?“ Nikdy neslyšela o takové podivné věci - dávat někomu krev.
„Je to jednoduché, pokud se mnou půjdeš na ošetřovnu...“
„Použiješ ji do lektvaru neohroženosti?“ zeptala se pohotově. Kývl až po chvíli přemýšlení.
„Tak jdeme,“ vyšla odhodlaně ze dveří. Došli mlčky na prázdnou ošetřovnu. Madam Pomfreyová tam nebyla. Pokynul Julii, aby si lehla na bílé lůžko. Potom na chvíli odešel do vedlejší místnosti a vrátil se s podivnými předměty. Julie ke svému úžasu spatřila dlouhou stříbrnou jehlu. Nemohla uvěřit tomu, co se chystal udělat.
„Neuhýbej mi,“ řekl tiše a chytil ji pevně za předloktí. Zavřela oči. Ucítila dotek chladného kovu na své kůži a roztřásla se. Potom ucítila jemný tlak. Asi po dvou minutách jí začalo být nevolno.
„Teď nevstávej,“ řekl po chvíli klidně. Otevřela oči a trochu nadzvedla hlavu. Odkládal nástroje a zavíral skleněnou nádobu po okraj naplněnou její tmavorudou krví. Podívala se na svou ruku - po kůži jí stékala červená stružka.
„Statečná holka,“ řekl a sklonil se. Ucítila jeho rty na zraněném místě a rozšířila oči údivem. Ochutnal její krev! 
Potom zvedl hůlku a ruku jí zhojil. Když mátožně vstala, odvedl ji až do pokoje. 

„Máš tu něco k jídlu?“ zeptal se u dveří.
Přitakala.
„Tak si něco vezmi. Musím už jít,“ sdělil a vyšel spěšně na chodbu. Julie si lehla a zakousla se do čokoládové žabky. Měla ji tu už asi měsíc - od toho dne, kdy odjel Lupin. Tehdy jí poslal horu sladkostí a malý lístek.

Vzpomínka na Prasinky. Ozvi se, kdyby cokoli.

Lupin

Julie se usmála, protože byla ráda, že se na někoho může obrátit o radu či pomoc. Potom ale zvážněla. Myslela na Severuse. Dnes v noci se opět vydá v smrtelné nebezpečí.  Vzpomněla si, co udělal na ošetřovně, a naplnilo ji to zvláštním, chvějivým pocitem, který neměl daleko do strachu. Pročpak to udělal? Mělo to být gesto něžnosti? Byla to zvědavost, nebo snad zvířecí instinkt? Anebo chtěl pouze ochutnat ingredienci, jestli je kvalitní?

„Ssseverusi, Ssseverusi, jdeš pozdě.“
„Omlouvám se, Pane.“
„Zzzdá se mi to, nebo zapomínáš, komu náležíš?“
„Vy jste můj jediný Pán.“
„Ccco tedy tak nutného tě zdrželo?“
„Jenom Readová, můj Pane. Něco jsem od ní potřeboval pro vás získat.“
„Ccco je to?“
„Její krev, Pane. Připravil jsem z ní lektvar neohroženosti.“
„Napij se první!“
Severus polkl trochu černé tekutiny.
„Ne že bych ti nevěřil,“ rozchechtalo se monstrum. „Dej to sssem!“
„Účinky se projeví do dvou hodin,“ sklonil hlavu Severus Snape.
„Dobrá. Do té doby se nějak zzzabavíme. Přiveďte sem toho muže!“ rozkázal Pán zla a Smrtijedi se rozesmáli.

                Vrátil se pozdě k ránu. Hlava mu třeštila a žaludek měl jako na vodě. Voldemort se ho ptal na Julii. On mu řekl, že jí krev nechal na ošetřovně odebrat pod záminkou, že ji potřebuje do výuky. Čelil jeho nitrozpytu a potom musel přihlížet, jak Voldemort mučí nevinného hlídače z ministerstva. Z toho se mu dělalo nejvíc zle.
Pak během té děsné noci začal působit lektvar. Severus pocítil chvění v útrobách. To způsobil pouhý doušek magické směsi. Pán zla však pozřel množství o poznání větší a nyní se téměř vznášel. Rudá kůže mu ztmavla do fialova a leskla se. Zvedl dlouhou šlachovitou ruku a jedním pohybem rozmetal vše kolem sebe na prach. Smrtijedi jen zděšeně prchali. A Voldemort se smál…
Lektvar přestal působit někdy k ránu a monstrum nabylo své původní podoby. Ale chtělo víc! Donutilo Severuse slíbit, že vyrobí další lektvar. Potom jej konečně propustilo. 

                Odložil černý cestovní plášť a zhroutil se do křesla. Byl k smrti unaven. Jediná věc jej hřála na duši - podařilo se mu přesvědčit Voldemorta, že je pro něho Julie užitečná, jako zdroj vílí krve. Malfoy měl smůlu.  

                Julie se probudila a okamžitě pomyslela na Severuse. Vstoupila do vyhaslého krbu a hodila pod sebe trochu letaxu. Snapeův kabinet však zel prázdnotou. Otevřela opatrně dveře ve vzdáleném rohu místnosti. Ležel tam, pod smaragdovými nebesy,v kalhotách a košili a spal. Potichu zavřela dveře a přistoupila k jeho psacímu stolu. Napsala na kus pergamenu pár řádků a vrátila se k sobě.

                Celý den marně čekala, ale večer se rozhodla jít vykoupat, protože už ji to čekání omrzelo. Věděl, kde ji najde. Mohl za ní kdykoliv přijít a nebo jí něco vzkázat, jenže asi neměl zájem. Nechtěl zjevně odpovídat na její dotazy a neměl potřebu se svěřovat. Julii muselo postačit vědění, že Severus Snape žije - zatím.

                Nastala neděle večer a Bradavice ožily, Když se studenti přivalili jako velká voda. Julie stála ve svém pokoji před zrcadlem a slyšela až sem hulákající hlasy dětí, puberťáků a těch nejstarších - skoro dospělých. Přicházely otevřeným oknem zvenku, kde žáci právě vysedali z kočárů a hrnuli se do Velké síně. Julie si uhladila červený hábit a rozechvěle vyšla ze své ložnice.

                Síň zářila slavnostní atmosférou a byl tu neuvěřitelný hluk. Jak to, že si toho nikdy nevšimla, když tu studovala? Rychle přešla ke stolu profesorů. Chvíli byla zmatená, protože nevěděla, kam se posadit. Potom padl její zrak na prázdné místo vedle Severuse Snapea. Nepatrně na ni kývl.
„Jak se cítíš?“ tiše zamručel, když si vedle něho sedla.
„Ty se se mnou také bavíš?“ přezíravě poznamenala.
„Jistě. Včera jsem jen neměl moc času...“
„A předevčírem?“
„Také ne. A nechme toho, dívají se,“ sklonil hlavu a napil se z poháru.
„Fajn,“ odsekla.

                Ředitel se postavil a zjednal si ticho. Potom přivítal studenty a začalo zařazování. Poté Brumbál znovu povstal a představil Julii. Ozval se potlesk, ale Julie si všimla, že někteří žáci Zmijozelu netleskají. Rovněž někteří z Nebelvíru se nepřipojili. Ani jedno z toho ji ovšem nijak nepřekvapilo..

                Skončila večeře a studenti se rozešli do svých kolejí. Julie také vstala a chystala se odspěchat do svého pokoje. Byla nervózní ze své první zítřejší hodiny a chtěla si ještě pročíst poznámky.
„Pojď se mnou,“ zaslechla tichý hlas za sebou. Překvapeně se otočila, ale Snape již odcházel rychlým krokem ze síně. Vydala se pomalu za ním směrem k jeho kabinetu.

„Tak hele,“ rozčileně se na něj obrátila, když za nimi zapadly dveře. „Já nejsem žádný hej počkej...!“
„Chtěla jsi se mnou mluvit,“ přerušil ji klidně.
„Ale to už je trochu pasé po dvou dnech! Nemyslíš?“ založila si trucovitě ruce na hrudi.
„Jak chceš,“ pokrčil rameny a s kamenným výrazem jí opět otevřel dveře na chodbu.
Julie však jen zlobně pohodila hlavou. Jinak se ani nehnula.
Muž pobaveně pozdvihl obočí.
„Tak... jak to dopadlo?“ zeptala se po chvíli pořád ještě naštvaným tónem. Snape zavřel dveře a přešel ke stolu.
„V pořádku,“ řekl bezvýrazně, zatímco zkoumal pergamen před sebou. Na plánku to však vypadalo, že jsou všichni tam, kde mají být.
„Posaď se,“ vybídl ji a sám si sedl do křesla u stolu.
„Co znamená v pořádku?“ uposlechla a zabořila se do lenošky.
„Podařilo se mi přesvědčit Voldemorta, že je pro něho výhledově lepší, když zůstaneš na živu,“ odmlčel se.
„A jak jsi ho... přesvědčil...?“ Julie se zmocnilo tušení, že se ještě dozví něco důležitého. A nebude se jí to líbit.
„Slíbil jsem mu, že mu budu pravidelně dodávat tvoji krev,“ řekl pomalu.
 Jen kývla na znamení, že pochopila, ale na odpověď se nezmohla.
„Předpokládám, že se ti to nelíbí,“ řekl po chvíli a pozorně se na ni zadíval.
„Ty víš, že ti dám, co budeš chtít,“ zavrtěla mírně hlavou a opětovala jeho pohled. Neklidně odvrátil zrak.
Plameny praskaly, ona seděla naproti němu a byla nádherná - nádherně smutná. Pocítil lítost a výčitky svědomí.
„Severusi...“ promluvila vážně, „cítíš ke mně něco?“
Chvíli nedokázal zformulovat odpověď.
„Nic... se nezměnilo,“ řekl pomalu potom. Nevypadalo to však, že by mu věřila, protože se zvedla a přešla ke dveřím. Cítil se hrozně, ale nechal ji jít. Pouze jeho oči sledovaly, jak se za ní zavírají dveře. Zůstal smířeně sedět ve své kožené lenošce.  

                Přišlo pondělí. Julie měla od desíti dvouhodinovku s šestým ročníkem havraspárských, takže spěchala do učebny. Studenti již čekali uvnitř a samozřejmě strašně hulákali.
„Nazdárek,“ utrousila Julie a hodila si na katedru poznámky. Všichni se udiveně otočili a potom si začali vzrušeně šuškat. Ozval se i hlasitý smích.
„Jak se máte?“ zeptala se vesele a sedla si na stůl. Ozvalo se několik neohrabaných odpovědí najednou.
„Víte, kdo jsem, že jo?“ ukázala na sebe.
Souhlasné zamručení.
„Takže jak se jmenuji?“ ukázala na chlapce v první lavici.
„Slečna... eh, Julie Readová,“ zrudl.
„Dobrý. Co jsem?“ obrátila se na jeho souseda.
„No, ehm, víla? Napůl...“
„Přesně. Takže co se tu asi tak budeme učit?“
„Asi tak kouzlení bez hůlky,“ ozval se ironický hlásek.
„Kdo to řekl?“ rozhlédla se. Zvedla se ruka bledé tmavovlásky.
„Výborně!“ spráskla Julie ruce a vstala.
„Takže začneme. Něco vám povím obecně o kouzlení bez hůlky a potom si něco ukážeme,“ prošla uličkou mezi lavicemi.
„A kdo bude kecat,“ prudce se otočila na dvě dívky v poslední lavici, „tomu takhle zalepím pusu!“ tleskla a dívky překvapeně ztichly. Ústa se jim v tu chvíli totiž slepila k sobě. Ostatní se rozesmáli.
„No, takže budeme pokračovat,“ řekla klidně a udělala rukou ve vzduchu oblouk. Dívky zase mohly mluvit. Hned ale pro jistotu umlkly.
„Víte, já jsem celkem hodná, ale vážně nesnesu, když mě někdo neposlouchá,“ vysvětlila s úsměvem. „No a kdo se bude opravdu snažit,“ pokračovala, „toho ke konci hodiny něco naučím. Třeba tohle.“ A ukázala na blonďatého chlapce. Ten vyskočil a dal se do šíleného smíchu. Ostatní vyvalili oči.
„To je lechtací kouzlo,“ oznámila. „Vezměte si sešity a zapište si dnešní datum.“ Všichni sklonili hlavy. Julie se potěšeně rozhlédla po třídě. Nebylo to zase tak těžké!

                Když hodina skončila, odcházeli studenti úplně ohromení. Julie je sledovala, jak se v hloučcích vzrušeně baví. Ne všichni měli nadání - to poznala hned, ale bylo tu několik slibných talentů. Jednomu chlapci se na konci opravdu povedlo trochu polechtat kamaráda. Ostatní mu to samozřejmě záviděli a Julii bylo jasné, že se o to i přes přísný zákaz kouzlení mimo vyučování budou pokoušet, protože studenti přece vždycky dělali přesný opak toho, co se po nich chtělo.
‚Možná se to Brumbálovi nebude líbit,‘ přemýšlela, ‚ale jim takovéhle nelegální procvičování jen prospěje.‘

 Šla na oběd a hned si všimla prvních nenápadných pokusů. Dívce z Mrzimoru vypadl příbor leknutím z ruky a vzápětí se rozesmála. Potom se vylekaně rozhlédla. Julie viděla, jak se havraspárští chlapci rychle otočili a předstírali, že zaujatě jí. Už asi zjistili, jaké má kouzlení bez hůlky výhody - těžko se prokazuje.

                Lechtací kouzlo samozřejmě bylo jedno z nejjednodušších, pokud se ho člověk snažil provést bez hůlky. Nepotřebovali jste k tomu žádné silné emoce, jen odhodlání a smysl pro humor. A vědět, které zaklínadlo v duchu pronést, samozřejmě. Julie očekávala, že do příští hodiny si jej osvojí většina žáků, a to bude dobře, protože je to bude motivovat k dalšímu učení.

  Druhý den měla od devíti dvě hodiny se sedmým ročníkem Havraspáru a po obědě dvě hodiny se sedmým ročníkem Zmijozelu – to byli její loňští spolužáci. Trochu se obávala, jaká bude jejich reakce na ni. Nebyl tu sice už Draco - její největší sok, ale stále tu byli Crabbe s Goylem, kteří už první den u zařazování vypadali hodně naštvaně - připravila je přece o kamaráda a vůdce. Julie však nečekala vřelé přijetí ani od ostatních ze třídy. Ti jí totiž zase mohli zazlívat, že se nad ně povýšila do role učitelky.

S kamenným výrazem vstoupila do třídy. Bylo tu podivné ticho. Pohlédla na studenty a zjistila, že ji všichni do jednoho upřeně pozorují.
„Nazdárek,“ hlesla. Nic.
„Jak se máte?“ Ticho.
„No, tak to bychom měli,“ zamnula si ruce a posadila se na katedru. „Bála jsem se, že budete ukecaní.“ Opět žádná reakce.
„Niké, zajdi prosím otevřít okno,“ obrátila se na svou někdejší kamarádku. Chtěla vyzkoušet, jak na tom s nimi je. Niké se pomalu a uraženě zvedla a otevřela okno za sebou.
„Aha, takže vy jste na mě naštvaní?“
Ticho.
„No nevadí. Já stejně nesnáším, když mě někdo neposlouchá a vyrušuje hodinu. To u vás zřejmě nehrozí, takže mám štěstí. Otevřete si sešity.“
Nikdo se ani nepohnul.
„Neříkejte mi, že jste se rozhodli sabotovat výuku,“ řekla pomalu a trochu výhrůžněji Julie. „Protože to byste si mohli zadělat na vážné problémy,“ dodala a zamračeně se rozhlédla. Nikdo se ani nepohnul. „A vy si přece nechcete způsobit potíže, že ne?“ pokračovala nyní už vážně naštvaně. „Takže si otevřete ty zatracený sešity, a to hned!“ zahřměla.
Několik dívek neochotně sáhlo po svých sešitech, ostatní však pokračovali ve své předchozí činnosti - tudíž nedělali nic.
„Pane Goyle, otevřete si sešit,“ řekla Julie. Ani se nehnul.
„Strhávám vám deset bodů za neúctu k vyučujícímu. Pane Crabbe, otevřete si sešit. Ne? Tak dvacet bodů za neúctu a hloupost. Ještě někdo nemá otevřený sešit?!“ rozhlédla se Julie divoce po třídě. Najednou byly všechny sešity otevřené.
„Napište si dnešní datum a začneme,“ poněkud klidněji pronesla.
‘To nejhorší mám za sebou,’ blesklo jí hlavou.

 Zbytek hodiny vykládala obecně o historii kouzlení bez hůlky a jeho využití. Nakonec jí to nedalo, aby nepředvedla lechtací kouzlo. Vyzkoušela je na Crabbeovi a způsobila, že se třída konečně rozesmála.
„Tak vidíte, že umíte být i veselý, pane Crabbe!“ podotkla, když jej konečně přestala lechtat. Crabbe ležel na zemi a utíral si naštvaně slzy smíchu. Ostatní se chechtali, jako by na nich také někdo zkoušel kouzlo.
„Domácí úkol vám nedávám, neboť si pamatuji, jak jste na mě byli vloni hodní. Uvidíme se opět v úterý,“ milostivě je propustila. Odcházeli celí zmatení a vzrušeně si šuškali.

                Středa proběhla dobře, a stejně tak i čtvrtek. V pátek odpoledne však čekal Julii sedmý ročník Nebelvíru, což byla sice třída, do které patřili někteří její nebelvírští kamarádi, ale ve které byli také někteří žáci, kteří ji neměli příliš v lásce. Všude se totiž najde někdo, kdo soudí předpojatě. A Julie už vloni poznala, že někteří nebelvírští studenti na ni hleděli mírně řečeno nedůvěřivě, kdykoli se bavila s Ginny nebo s Hermionou. Vadilo jim asi, že je zmijozelská a možná i její vílí původ a podezřívali ji z přetvářky. Jenže na druhou stranu, kdo by se divil jejich reakci, když Nebelvír válčil se Zmijozelem celé věky. Nebylo prostě tradicí, aby se žáci z těchto znepřátelených táborů spolu tak družně bavili.

‚Tak jdeme na to,‘ řekla si Julie, když došla chodbou ke dveřím učebny. A i když předpokládala, že horší než v úterý to už nemůže být, přesto vstupovala do třídy s rozechvěním.
„Nazdárek,“ řekla vesele a posadila se na stůl. Někteří žáci se usmívali, jiní si ji jen mlčky měřili.
„Jak to jde?“ otázala se.
„Fajn,“ odvětil Ron Weasley. Julii spadl kámen ze srdce. Konečně normální reakce!
„Připisuji vám, pane Weasley, pět bodů za správnou odpověď!“ usmála se. Třída zahučela údivem.

                Hodina šla celkem dobře. I když si Julie všimla několika žáků, co se mračili, naštěstí tu bylo mnoho aktivních studentů, kteří spolupracovali a Julie musela uznat, že jsou tu i lidi s velkým talentem. Například Hermiona Grangerová rozchechtala Nevilla Longbottoma hned na druhý pokus. Potom tu byl jeden pár zelených, zvědavých, zpytujících očí... Byl to Harry Potter, kdo na ni tak zkoumavě hleděl, jako by odhadoval, s kým má tu čest.

Julie se Harryho několikrát během hodiny zeptala na nějaké obranné zaklínadlo. Pokaždé to věděl. Udělila mu dohromady patnáct bodů za správné odpovědi. Na konci hodiny sklidila dokonce od Rona bouřlivé vyjádření spokojenosti, když jim sdělila, že nedostanou domácí úkol. Dívala se, jak nadšeně odcházejí z hodiny a byla ráda, že je pátek.

Víkend byl pro ni vysvobozením. V sobotu spala skoro do oběda a potom si většinu dopoledne četla starý román, který objevila v knihovně. Bylo to zvláštní, jak se Bradavice změnily teď, když tu byli studenti. Kdykoli chtěla Julie někam jít, musela se prodírat přes davy dětí. Pochopila konečně, proč jsou v hradě tajné chodby pro profesory, a začala je mnohem častěji využívat. Chodila tudy dokonce i do jídelny, takže vyšla z chodby v místnosti vzadu za Velkou síní a potom vešla malými dveřmi rovnou za stůl profesorstva. Bylo to totiž o dost rychlejší, než jít  přes celý hrad, po všech měnících se schodištích a potom přes celou délku Velké síně.

„Tak jak?“ oslovil ji její soused tiše u oběda.
„Co?“ sklonila hlavu a také ztišila hlas.
„Jak to jde?“ zamumlal a napil se vína
„Fajn,“ odtušila.
„Co Zmijozel?“
„No, zvládnu to.“
„Míníš jim strhávat každou hodinu třicet bodů?“
„Tak o to ti jde! Jistě, že míním, pokud mě budou štvát!“ ohradila se. V duchu se však podivila nad tím, jak to, že jí to vyčítá až dnes. Zřejmě se o tom dozvěděl opožděně.
„Budeme si muset promluvit,“ konstatoval.