5. kapitola 2. část
“Pane?”
“Ccco chccešš?” zasyčel studený hlas.
“Přináším ti zprávy,” promluvil klidně Severus Snape. “Podařilo se nám uvěznit tu Readovic holku.”
“To vím užžž dávno. Proččč mi to říkáššš až teď?”
“Omlouvám se, myslel jsem...”
“To ti possslední dobou moccc nejde, Ssseverusi,” jedovatě se zachechtal hlas.
“Máš pravdu, pane. Důkazem toho je i skutečnost, že jsem ji zapomněl podříznout, než jsem ji nechal mozkomorům.”
“Proččč tě to tak mrzí? Najdi sssi jinou na hraní...”
“To jistě brzy udělám. Ale asi se mi nepodaří chytit zrovna vílu.”
“Začínáš se ssspecializovat?” znovu se ozval ostrý smích.
“To ani ne, ale chtěl jsem vílí krev do jednoho mocného lektvaru.”
“Něco zajímavého?”
“Lektvar neohroženosti, můj pane. Chtěl jsem ho připravit pro vás.”
“Mmm... říkáš neohroženossst?”
“Přesně tak. Ale teď už je to jedno.”
“Vrať se tam a vezmi sssi, co potřebuješšš. Chci ten lektvar.”
“Šel bych rád, pane. Ale musí to být ještě teplá krev z živé víly. Navíc by to mělo být skupinové obětování... Nejlépe za úplňku.”
“Dnesss je nov. Přiveď ji tedy na obvyklé místo . Máme se sice setkat až za deset dní, ale pro jednou udělám výjimku. Kolik potřebuješ lidí?”
“Stačí sedm, včetně toho, kdo chce pozřít lektvar. Pije se ještě za tepla.”
“Sssvolám tedy své nejvěrnějššší. A teď jdi. Přiveď ji tam hned po setmění. Ministerstvo si zatím bude myslet, že chcípla v Azzzkabanu.”
“Myslím však, že se jí mozkomoři nebudou jen tak chtít vzdát,” namítl.
“O to se nessstarej. Dělají to, co chci já,” zachechtal se hlas.
Severus se tedy uklonil a zmizel v ohni.
Nad Azkabanem vyšlo slunce. Ne však pro ty, kdo byli zavření v jeho temném podzemí. Julie se třásla v rohu kobky a snažila se dát dohromady myšlenky. Bylo jasné, že se v Bradavicích podniká něco na její záchranu. Věděla to. Ale kolik dní potrvá, než ji odsud dostanou? Azkabanští strážní ji zatím nechávali na pokoji. Netušila, proč. Kdesi vzadu v hlavě však tušila, že to nebude nadlouho...
Nedokázala odhadnout, kolik času uběhlo, když se vzduch najednou zřetelně ochladil. Zvedla pomalu hlavu. Dveře se otevřely dokořán a ona spatřila temné siluety. Mozkomorové přicházeli. A bylo jich mnoho. Skrčila se ještě víc v rohu cely a sklonila hlavu. Nechtěla se jim dívat do tváří, nevěděla vlastně ani, zda nějaké mají. Srdce se jí rozbušilo jako o závod a dech se jí zrychlil. Třásla se po celém těle.
První postava k ní přistoupila a sípavě se nadechla.
“Ne!!!” vymrštila se však náhle dívka s hůlkou ruce. Ruka se jí sice třásla, ale i přesto křečovitě svírala zbraň.
“EXPECTO PATRONUM!!!” zaburácela a zářivý proud světla zaplnil místnost.
Vzpomněla si na to, jak ji pohladil po vlasech. A na učebnu obrany proti černé magii, kdy jí řekl, že se na něho může spolehnout. A nakonec na tanec...
Zdálo se, že se stvůry lekly. Couvly o několik kroků a jakoby zplihly. Julie se snažila nemyslet na to, že je marné zkoušet je porazit, když je jich plný Azkaban a že neví, jak dlouho jí vydrží těch několik málo hezkých vzpomínek proti obrovské přesile temných stvůr.
Ale čím více na to nechtěla myslet, tím bledší bylo světlo, které vycházelo z její hůlky. A postavy opět pokročily dopředu. Nakonec kouzlo zhaslo docela. Zděšeně se podívala před sebe.
To, co následovalo, překonalo všechna její nejhorší očekávání a obavy. Kdykoli jí někdo vyprávěl o mozkomorech, snažila se představit, jaký je to pocit, když vás napadnou, ale tohle bylo o mnoho horší, než i ta nejhorší fantazie.
Vrhli se na ni, jako by ji chtěli roztrhat na kusy a vlastně to byl přesně takový pocit. Jako by z její měkké duše odervávali svými bezednými, bezzubými ústy ty nejjemnější a pro ně nejšťavnatější části. Trhali ji zevnitř.
Hlavu jí okamžitě zaplnily podivné zvuky a ona ucítila, jak klesá na kolena. Hůlka jí vypadla z ruky.
Hleděla do slizkých, smrdutých úst nejbližšího mozkomora a tělem se jí šířil štiplavý chlad. Pojednou se zvuky v hlavě zesílily a ona rozeznala, čí je to hlas:
‘Ne, Gurusi, prosím tě! Neee!’
To byl hlas její matky. A zároveň její poslední slova, než zemřela. Gurus Read ji umučil svým Cruciatem. Tak silná byla jeho zloba.
Zatmělo se jí před očima. Mozkomoři se ještě chvíli pásli, ale potom odpluli temnou chodbou. Nebylo jejich zvykem zničit si čerstvého vězně hned první den. Věděli, že lidská duše je podivuhodně houževnatá. Dokáže se hojit velmi rychle a tím jim poskytuje možnost hodovat na jednom člověku dny, týdny i měsíce.
Muselo být o hodně později, když zase přišla k sobě. Otevřela oči a okamžitě se rozplakala. Na malou chvíli totiž měla pocit, že se jí jen zdál odporný sen. Byla tak slabá, že se ani nepokoušela pohnout. Ruce a nohy necítila chladem. Jako by umrzly. A hlavu měla prázdnou. Až na tu nejhorší vzpomínku - na vraždu své matky.
Teď věděla, jaké to je, ztratit všechny iluze a hezké pocity. Poloviční smrt. Víc než poloviční. Když umírá duše, srdce bije naprázdno... Trhavě se rozvzlykala.
A náhle zase ten chlad. Přestala brečet a zatajila dech. Bála se podívat, ale věděla, že jsou opět tu. Pevně zavřela oči. Prudké trhnutí v prsou ji donutilo obrátit se na záda. Další trhnutí. Hruď se jí nadzvedla a hlava bezvládně zvrátila. Byli tentokrát jen dva a střídavě prudce požírali její nitro. Zdálo se to nekonečné. Měla pocit, jako by ji převraceli celou naruby s cílem vyždímat z ní maximum... Ale nakonec opět odešli, nechávajíc jí prázdnou jako splasklý míč. Už ani necítila lítost, pouze neurčitý strach z toho, co neodvratně přicházelo...
Probral ji nějaký hluk. Neměla sílu otevřít oči, ale zřetelně slyšela nějaké zvuky. Mozkomoři kromě sípání hluk nepůsobili, proto ji tak zaujalo, když to uslyšela. Kdesi v nejzazším koutku duše ji cosi bodlo. Maličký střípek naděje... Ale brzy zalitovala, když se ve dveřích opět zjevila beztvará postava v cárech. Pokročila až k ní a naklonila se k její tváři. Julie děsem rozevřela oči. Mozkomorova ústa se roztahovala jako obrovský tunel.
‘Poslední polibek,’ blesklo jí hlavou.
Uslyšela jeho sípavý nádech a na krku ucítila ledovou slizkou ruku. Hlava se jí sama zaklonila. Trochu ji udivilo, že to bolí. Duše by přece měla být plynná. A tohle byla bolest, jako když vám někdo trhá kus masa z hrudi.
‘Ať už to skončí,’ zapřála si a dlouze vydechla.
“EXPECTO PATRONUM!!!” ozval se náhle čísi hromový hlas.
Mozkomor překvapeně zavřel ústa. V následujícím okamžiku zlostně zachroptěl, když jej cosi odmrštilo do dálky.
Julie nechápala, co se děje. Jako v mlze viděla vysokou siluetu, jež se nad ní sklání. A potom ucítila známou jemnou vůni a poznala ji. Slzy se jí rozeběhly po tvářích.
Vynesl ji ven v náručí a připadalo mu, že je podezřele lehká.
‘O několik šťastných vzpomínek lehčí,’ pomyslel si a velmi smutně se usmál.
Položil ji na měkké polstrování sedadla kočáru a ten se okamžitě odlepil od země. Byla v bezvědomí, jen občas jejím tělem projel nekontrolovatelný třes. Odhrnul jí zvlhlé vlasy z tváře, která vypadala o pár let starší. Temně fialové stíny pod očima, namodralé rty.