5. kapitola 2 část

Sešli se po obědě ve sborovně. Byla to jediná místnost, do které mohli vstoupit oba, aniž by to u všudypřítomných studentů vyvolalo podezření. Naštěstí tam v tu dobu nikdo nebýval. Julie už seděla v křesle u okna, když vevlál dovnitř.
„Přicházím v míru,“ oznámil ihned, jak za sebou zavřel dveře.
„To už jsem někde slyšela,“ zapátrala v paměti a usmála se. Řekl jí to v minulém školním roce - tehdy ještě jako učitel studentce.
„Skvělá paměť,“ poznamenal ne bez nepatrného pousmání a přistoupil k oknu.
„Takže?“ vybídla ho Julie.
„Crabbe s Goylem si včera stěžovali, že jim bezdůvodně odebíráš body,“ pronesl a založil si ruce za zády.
„Bezdůvodně?“ svraštila obočí.
„Nechci se hádat,“ zvedl ruku, aby ji uklidnil. „Ale slíbil jsem jim, že tě... že s tebou promluvím.“
„Jak to, že se s nimi o tom vůbec bavíš?!“ mračila se však Julie dál. „Ty přece se studenty nediskutuješ!“
„Řekli mi to po hodině,“ pokrčil rameny. „A já, jelikož tě oficiálně nesnáším, jsem jim slíbil...“
„Tak fajn. Řekl jsi mi to. Beru na vědomí,“ přerušila ho příkře.
„Takže se polepšíš?“
„No to se tedy nepolepším!“ vybuchla..
„To jsem chtěl slyšet,“ přikývl klidně a chystal se odkráčet.
„Tak moment, moment,“ vstala rychle, „co má být zase tohle!?“
„Říkal jsem, že jsem se nepřišel hádat,“ otočil se. „Pouze tlumočím, co mi řekli mí studenti… Je mi jedno, zda se tím budeš řídit, chápeš?“ naklonil se k ní trochu. Julie zmateně přikývla.
„Jde o to, že oficiálně je mé stanovisko vůči tobě nesouhlasné,“ zdůraznil. „A to samé platí pro tebe. Takže oficiálně jsme se konfrontovali ve sborovně, já řekl, že to nesmíš dělat…“
„A já řekla: Trhni si,“ doplnila jej pohotově s uličnicky zvednutým obočím.
Černé oči na ní na okamžik překvapeně spočinuly.
„Tak nějak,“ připustil po chvíli napjatého ticha. Potom se otočil ke dveřím.
„Počkej, ty už jdeš? Neměl bys mě... oficiálně... třeba trochu... přiškrtit, aby to celé působilo věrohodněji?“ navrhla nesměle.
„Ani oficiální Severus Snape neškrtí ženy,“ pozvedl nepatrně koutky úst, zatímco jeho oči zůstaly neproniknutelné.
„Škoda,“ hlesla. Fakt, že ji právě nazval ženou, způsobil, že toužila po jakémkoli doteku z jeho strany, škrcení nevyjímaje.
Vyšla ze sborovny chvíli po něm a pozorovala, jak kráčí chodbou. Plášť za ním zlověstně vlál… 

                Následující úterý strhla Zmijozelu dalších dvacet bodů. Crabbe a Goyle ji vyloženě provokovali! Ale ostatní již vypadali mnohem přátelštěji. Probrali některá základní obranná kouzla a něco si i předvedli. Nikomu se samozřejmě zatím nepovedlo ubránit se Julii bez hůlky, ale pokoušeli se, a to bylo hlavní. Julie na ně útočila jen neškodnými kouzly, jako je například svazovací koulo, a u několika studentů zaznamenala opravdovou snahu její útoky odrazit. Nakonec měla celkem dobrý pocit, když odcházeli.

Ale nejlepší hodina týdne proběhla v pátek s Nebelvírem. Ke konci hodiny se totiž Harrymu po několika pokusech podařilo odzbrojit Rona, aniž by cokoli řekl nebo udělal. Ron sice tvrdil, že se lekl toho, jak na něho Harry poulí oči a myslel si, že na něho jde nějaký záchvat, a proto rychle odhodil hůlku... Ale Julie tušila, že Harry bude první, kdo rozlouskne princip kouzlení bez hůlky, a to ji naplňovalo pocitem zadostiučinění. Co by tomu asi řekl Voldemort?

V neděli k večeru vystoupil Severus Snape z krbu v kuchyni na Grimmauldově náměstí a zastihl Remuse Lupina v podivné poloze.
„Co tu chceš?“ ozval se Lupinův hlas poněkud nešťastně a přidušeně zpod veliké huňaté kůže, jež mu zakrývala hlavu.
„Povinnost, Lupine,“ oznámil stroze a také nijak nadšeně Snape. „Tvůj lektvar,“ dodal potom a postavil na velký dubový stůl nádobu s tekutinou hned vedle Lupinovy zakryté hlavy.
„Ách, já to nepozřu!“ vydechl Lupin a narovnal se na židli, odhodiv přitom kožešinu, takže mu spadla kolem ramen.
„Můžu se zeptat, co to děláš?“ pozvedl Snape obočí a zadíval se do Lupinovy orosené tváře a na měděný džber, který ležel před ním na stole a stoupala z něj hustá pára.
„Inhaluji,“ opáčil Lupin a otřel si zapařený obličej rukávem.
„Z jakých důvodů?“
„Je mi mizerně,“ zamumlal Lupin a zbledl.
„A kvůli tomu jsi se uchýlil k prokazatelně naprosto neúčinnému a zastaralému prostředku...“
„Snape, nikdo se tě neprosí o názor na můj způsob sebeléčby!“ zarazil ho Lupin.
„Jak myslíš. Jen klidně pokračuj, pokud se domníváš, že zaženeš vlkodlačí symptomy tím, že si budeš máchat hlavu v kýblu.“
„Já nezaháním vlkodlačí symptomy! Mám angínu!“ rozčílil se Lupin.
„No to je ovšem jiná, na tu tvé babské recepty jistě zaberou.“
„Přišel jsi mě sem buzerovat?“ svraštil obočí Lupin. Vypadal opravdu dost hrozně - byl bledý jako stěna a v pohublé zarostlé tváři mu žily jenom oči, které měly urputný horečnatý lesk.
„Vypij si lektvar,“ přikázal Snape, zatímco  cosi hledal ve svém plášti.
„Nepozřu to. Je mi už beztak dost zle.“
„Musíš to vypít. A potom si vezmeš tohle,“ postavil před něj Snape malou nádobu ze zeleného skla.
„A to je co?“ zašklebil se Lupin a s přemáháním do sebe obrátil protivlkodlačí lektvar.
„O to se nestarej. Tobě by mělo stačit, že ti to v několika minutách pomůže,“ posadil se Snape na židli a klidně si prohlížel zbědovaného muže před sebou. Lupin krátce přemýšlel, ale potom rázem vyprázdnil jedním lokem záhadnou lahvičku. V obličeji se mu ihned objevil zvědavý výraz.
„Co je to? Chutná to jako režná!“
„Tak prosté to určitě není, o tom tě mohu ujistit,“ zatvářil se Snape znechuceně.
„Cítím...“ Lupin si sáhl na břicho, „jak se mi dělá dobře!“ překvapeně se opřel a ve tváři se mu rozlil uvolněný úsměv.
„Nemusíš to s tou vděčností tolik přehánět. Nevím, jestli bych to unesl,“ ironicky pronesl Snape.
„Eh, jistě... díky,“ probral se trochu Lupin ze své euforie. „Nenapiješ se se mnou?“ navrhl pak a vstal.
„Ne.“
„Ale no tak! Co tedy alespoň brandy?“ přehraboval se Lupin v kredenci a po chvíli se otočil s vítězoslavným úsměvem, v ruce láhev s nazlátlou tekutinou. Severus se zatvářil neurčitě, což si Remus vyložil neomylně jako tichý souhlas a hbitě postavil před profesora  poloplnou sklenici.
„Tak co je nového v Bradavicích?“ zeptal se potom energicky a posadil se se svou sklenicí na židli nejblíže u krbu.
„Neptáš se toho pravého. Já přece nevycházím ze svého sklepení...“ trpce poznamenal Snape.
„Á, hloupé povídačky! Stejně jako to o tvém upírství,“ mávl Lupin rukou. „A jak se má Julie?“ změnil potom náhle téma.
Severusovy oči na něm na malý okamžik pátravě spočinuly.
„Předpokládám, že dobře,“ odvětil pak muž opět s kamenným výrazem. Lupin se v duchu zasmál. Jinou odpověď ani neočekával.
„Poslyš,“ ledabyle potom prohodil, „co by ti to udělalo mít na chvíli city?“
„Zmlkni, Lupine,“ zavrčel Snape varovně. Remus však jako by neslyšel.
„Předpokládám,“ s klidem pokračoval, „že nejsi  tak zabedněný, abys nepoznal, co se ti teď nabízí, že? Protože ona je výjimečná.“
Severus na něho jen chvíli mlčky konsternovaně zíral. Potom procedil skrze zuby:
„Nestrkej laskavě svůj vlkodlačí čumák do věcí, po nichž ti nic není!“
„Možná mi není nic po tobě, to je nejspíš pravda,“ pousmál se Remus. „Ale záleží mi na ní, protože jestli  sis nevšiml, tahle holka – žena - ona tě miluje! A ty s ní jednáš, jako by byla vzduch. Jenže ona je tvoje poslední šance, pokud si to neuvědomuješ. A chceš-li to vědět, podle mého je lepší než Lily.“
„Nevyslovuj přede mnou… její jméno!“ zasyčel Severus a vymrštil se ze židle.
„Copak musíš pořád ubližovat?“ vstal rovněž Lupin, kterému už také povolovaly nervy. „Co z toho máš?“
„A ty?“ sežehl jej Snape pohrdavým pohledem. „Naplňuje tě šťourání se v cizích vztazích?“
„Ne. Ale nedokážu přihlížet tomu, jak ji ničíš stejným způsobem jako Lily! Já… Myslel jsem, že už sis konečně po těch letech ujasnil, co je důležité. Když jsi mě tehdy požádal o pomoc při Juliině záchraně, říkal jsem si: Konečně! …Jenže potom jsem viděl, jak s ní máváš… Ty si vážně neuvědomuješ, že jsou pro ni emoce životně důležité?“
„Zavři už konečně hubu, Lupine!“ syčel teď smrtelně bledý Severus. „Nehodlám zahodit všechny ty roky sebezapírání a celou svou kariéru Smrtijeda kvůli nějakým emocím! Neohrozím ji, sebe, tebe, všechny ostatní tím, že sebou nechám cloumat city! Protože tohle je můj způsob, jak přežít, a jak nechat přežít i ji!“
„Ale ona nežije,“ hlesl Lupin a klesl zpět na židli. „Ona umírá. Vraždíš ji… zevnitř,“ dodal tiše.
Severus na něho chvíli jen mlčky hleděl, ale potom zavrtěl hlavou.
„Na tohle nemám čas,“ sdělil již svým obvyklým chladným tónem a vstoupil do krbu hodiv tam předtím hrst letaxu.
„Budeš si muset k diskusím najít někoho jiného,“ dodal ještě a zmizel v plamenech.
„Účel byl však splněn,“ řekl si pro sebe Remus. „Alespoň se nad tím zamyslíš.“ A jedním lokem vyprázdnil svou sklenici. 

Jednoho sychravého podzimního dne k večeru postavila se Julie před svou šatní skříň a uvažovala, co si vzít na sebe. Moc toho na výběr neměla. Spoustu šatů musela vyhodit, protože byly příšerně potrhané a oprané. Vlastně si od té doby, co přijela do Bradavic koupila jen jeden nový hábit, a ten byl moc slavnostní. Nakonec se Julie rozhodla pro volné černé kalhoty a vínový svetr. Bylo to praktické, ale také přiměřeně elegantní, a o to právě Julii šlo. Dnes se totiž konala schůze Řádu.
Měla zvláštní chvějivý pocit kolem žaludku, když si na poslední chvíli u zrcadla rukama prohrabovala zvlněné rudé vlasy. Potom se podívala  na hodiny. Bylo tři čtvrtě na sedm, vstoupila tedy do krbu a zvolala:
„Grimmauldovo náměstí!“
Vzápětí ji to vyhodilo z ohniště v nějaké kuchyni. Julie se rozhlédla a napadlo ji, že je to asi sklepní kuchyně, jelikož zde nebyla žádná okna.
„Vítám tě, Julie,“ oslovil ji mile Remus Lupin.
„Ach, tak tohle je tedy slečna Julie!“ přihnala se k ní nějaká rusovlasá žena a Julii bylo jasné, že je to nejspíš Molly Weasleyová - podoba s Ginny se nedala přehlédnout.
„Já jsem Molly,“ potvrdila její domněnky vzápětí žena a dostrkala Julii ke stolu. „Dáte si bramboračku? Nebo topinky? Mám tu horký čaj!“ přistrčila před Julii velký hrnek. Lupin se jen omluvně usmíval z protější židle. Před sebou měl zrovna takový kafáč, z nějž se kouřilo.

Posléze se z krbu vynořovaly další postavy. Přišel Albus Brumbál, Minerva McGonagallová a pan Weasley se svým synem Billem. Za dveřmi se ozval zvonek a hned nato se do kuchyně nahrnuli Kingsley Pastorek, Tonksová a jakýsi ušpiněný muž, jenž se Julii představil jako Mundungus.  Na závěr, jako vždy, dorazil krbem Severus Snape a posadil se na poslední prázdnou židli - vedle Julie. Paní Weasleyová před něho hned postavila hrnek s čajem a snažila se mu vnutit i topinky, což se jí nepovedlo.

 V kuchyni to nyní vypadalo jako v nějakém vzbouřeneckém stanu. Členové Řádu až na Molly, která nehnula od sporáku, byli namačkáni kolem stolu na nestejných rozvrzaných židlích a hlučně se mezi sebou bavili. Mezitím vším pobíhal vesele velký černý pes.
„Remusi, to zvíře se mi pořád plete pod nohy!“ postěžovala si paní Weasleyová, a byla to pravda.
„Barde! Neobtěžuj, buď tak laskav!“ zamračil se naoko Lupin. Pes se okamžitě otočil a rozběhl se k pánovi.

Julie po očku sledovala svého zamlklého souseda. Opíral se lokty o stůl a upíjel z velkého hrnku. Když k němu po chvíli přiběhl Bard, zjevně mimoděk mu položil ruku na velkou hlavu a pohladil ho. Brumbál se zatím bavil s Molly, usazen v čele dubového stolu, a tvářil se navýsost spokojeně.
„Prohlašuji schůzi za zahájenou,“ oznámil po chvíli, načež se okamžitě s chutí pustil se do bramboračky, jako by se nechumelilo. Ostatní pomalu ztichli a čekali, co bude.
„Takže já začnu zprávami z domova,“ odkašlal si Lupin. „S velkou radostí vám musím oznámit, že se mi konečně podařilo zlikvidovat ten děsný portrét Siriusovy matky v hale, takže jsme ušetřeni dalšího kvílení.“
Všichni se rozesmáli.
„Ovšem pořád se tu občas ozve vytí, ne?“ zažertoval vedle něho Kingsley a poplácal Lupina po zádech.  Julie věděla, že tím nenaráží zrovna na Barda.
„Já bych měla také jednu novinku,“ přihlásila se o slovo Tonksová. „Vypadá to, že Percy Weasley bude povýšen na mluvčího oddělení vnitřních záležitostí. Zaslechla jsem to dnes u nás v kanceláři na ministerstvu. Musel ovšem slíbit, že se i nadále vyhne stykům se svou… ehm, rodinou.“
Julie si všimla, že se při těch slovech Molly, která právě pokládala na stůl pečivo, zachvěla a pan Weasley ji chytil za ruku.
„Je to ostuda!“ vyhrkla Molly. „Náš vlastní syn a chová se jako...“
„Molly, on si jen buduje kariéru,“ namítl Kingsley.
„Nedělej si starosti, Molly,“ uklidnil ji Brumbál. „Však on se vrátí domů. A myslím, že brzy, protože komu by nechyběla tahle bramboračka?“ usmál se potom. Paní Weasleyové se zaleskly oči. Julie jen nechápavě pohlédla na Remuse, ale ten jí naznačil, že jí potom vše vysvětlí.
„Tak. Má ještě někdo něco nového? Severusi?“ obrátil se potom Brumbál na Snapea. Všichni se v tu chvíli podívali na zachmuřeného muže vedle Julie.
„Mluvil jsem s Malfoyem,“ promluvil tiše Snape. „Tvrdí, že Karkarov podezřívá někoho z Kruvalu, že vynáší informace.“
„Ví Karkarov, kdo to je?“ zeptal se Brumbál.
„Zatím ne, ale náš člověk by si měl dát pozor.“
„My máme někoho v Kruvalu?“ užasla Julie. Brumbál se jen tajemně usmál.
Profesorka McGonagallová se sklonila a cosi napsala na kus pergamenu. Zřejmě byla pověřena dělat zápisy ze schůzí pro členy, kteří se nemohli dostavit.
„Toho se ujmu já,“ prohlásil Brumbál. „Našemu člověku se dostane varování.“
„Kdo je to?“ zašeptala Julie nakloněná ke Snapeovi.
„Ticho, Readová, tady se probírají vážné věci,“ zavrčel, aniž  se na ni podíval. Julie uraženě otevřela ústa, aby něco namítla, ale pak si všimla nenápadného úsměvu, který se mu objevil ve tváři.
„Nech si toho!“ ohradila se šeptem. Potom spočinula očima na Lupinovi. Zřejmě již delší dobu ty dva naproti sobě pozoroval a očividně se bavil. Julie se na něho zamračila. Oplatil jí svatouškovským úsměvem a odvrátil zrak.
„A ty přestaň s tímhle,“ uslyšela ihned vedle sebe varovné zamručení. Překvapeně se otočila na Severuse.
„Co jsem udělala?“ nechápala. Jen zlobně pohodil hlavou směrem k Lupinovi, načež se otočil na Artura Weasleyho.
„...takže jsme zjistili, že se vyskytly nějaké problémy s mozkomory,“ říkal právě pan Weasley. „Ministerstvo se to samozřejmě snaží ututlat...“
„Říkal jsem Popletalovi, že je bláhový, když je nechává Azkaban hlídat,“ mračil se Brumbál. „Jsou to přirození spojenci zla a přidají se k Voldemortovi, jakmile je zavolá.“
Několik osob kolem stolu sebou trhlo.
„Ano. A zdá se, že se už něco děje. Jako by se přestávali ovládat,“ pokračoval Artur Weasley.
„To bylo nevyhnutelné,“ odvětil klidně Brumbál. „Děkuji, Molly, je výborná!“ podal paní Weasleyové prázdný talíř od polévky.
„Budeme se muset připravit na nejhorší,“ pokračoval potom klidně. „Poté, co mozkomorové otevřeli brány Azkabanu nejvěrnějším Smrtijedům a nechali je uprchnout, je již jen otázkou času, kdy se sami vydají mezi lidi a budou se pást na jejich duších,“ sklonil hlavu. Kolem stolu zavládlo napjaté ticho.
„Ale nestane se to v nejbližší době,“ rozhlédl se Brumbál po ostatních a nakonec jeho zrak spočinul na Julii. „On má teď problémy sám se sebou. Chce se znovu domoci  úplné lidské podoby, a naším úkolem je mu v tom zabránit.“ Brumbálovy oči se přesunuly na Snapea.
„Severus... se snaží  zjistit, jakým způsobem se Voldemort pokusí získat své lidské tělo zpět. Bude to chtít patrně provést podle nějaké starobylé receptury černé magie. Hledá zřejmě vhodný způsob, který by mu dal stabilní tělo, protože to, které získal z krve Harryho Pottera, nevydrželo souboj s Harrym a... se mnou. Voldemort pátrá.“
V kuchyni teď bylo takové ticho, že bys slyšel upadnout vlas.
„Možná se dokonce obrátí pro radu na Severuse,“ pokračoval Brumbál a jeho oči se opět otočily na profesora lektvarů. „Ano, očekávám to,“ řekl pomalu dotyčný. „A jsem na to připraven. Zatím se o tom ale nezmínil. Spokojuje se prozatím s lektvary neohroženosti, které mu dodávám. Prozatím mu stačí trocha krve – vílí,“ sklonil pohled.
„To... snad... ne!“ chladně ze sebe vypravil Lupin a podíval se na Snapea. Ten jen unaveně odvrátil hlavu.
„Uklidni se, Remusi. Nebylo zbytí,“ zasáhl Brumbál. „Julii ta trocha krve čas od času nijak neublíží a Severus tím upevní svou pozici mezi Smrtijedy. Navíc si získá Voldemortův vděk, když mu bude pravidelně dodávat vzácnou vílí krev.“
„To je... hnus,“ otřásl se vzteky Remus a s neklidem těkal očima z Julie na Brumbála.
„Omyl, to je zaručený prostředek, který ji drží mimo nebezpečí,“ pohlédl na něho Snape pevně. „Voldemort ji potřebuje mít naživu.“ .
„Ale jak dlouho? Jak dlouho mu potrvá, než si opatří nějakou pravou vílu?“ pohodil hlavou Lupin.
„Nebude hledat pravou vílu a snažit se ji chytit. Víly jsou nebezpečná stvoření. Pravděpodobně by musel vždy každou zabít a potom hledat opět novou,“ vyslovoval tichým hlasem Snape a jeho oči se zabodávaly do Lupinových. Julie cítila, jak rudne. Všichni na ni najednou hleděli, jako by byla nějakou atrakcí. Tedy skoro všichni, protože Snape s Lupinem výhružně zírali na sebe navzájem.
„Pokud dovolíte, budu pokračovat,“ přerušil napjaté ticho Brumbál a otočil se na Billa Weasleyho.
„Jak pokračuje tvé vyjednávání se skřety, Bille?“
„Není to nic moc. Pořád jsou na kouzelníky dost nabroušení,“ ušklíbl se Bill.
„To nic. Však oni se odhodlají a přidají se k nám,“ usmál se Brumbál povzbudivě. Minerva McGonagallová obrátila popsaný pergamen a pokračovala na druhé straně.
„Má ještě někdo něco?“ rozhlédl se Brumbál po všech tvářích kolem stolu. Nikdo však už žádné další téma neotevřel, a tak Brumbál rozpustil poradu a s omluvou, že musí zpět do Bradavic, se přemístil krbem pryč. Profesorka McGonagallová jej následovala.

V kuchyni to ožilo. Všichni začali probírat to, co se právě dozvěděli. Pan Weasley se dal vzrušeně do řeči s Lupinem a Bill se na něco vyptával Mundunguse.
„Kdo si dá ještě topinku?“ zvolala paní Weasleyová, aby přehlušila hlasitý hovor. Několik rukou se zvedlo.
„Profesore Snape,“ zdvořile oslovila Severuse, „nic nejíte! Vezměte si alespoň trochu polévky,“ navrhla.
„Díky, ale nemám chuť,“ odvětil Severus a vstal. „Ostatně, stejně jsem na odchodu,“ dodal.
„Kam tak brzo?“ ozval se Lupinův chladný hlas. „Naše společnost ti není po chuti?“
„Mám... práci,“ sdělil stroze Snape a přistoupil ke krbu. Zdálo se, jako by chtěl ještě něco nepěkného dodat, ale potom si to radši rozmyslel.
„V tom případě tě nebudeme zdržovat,“ řekl Lupin a kupodivu to zaznělo jako vrčení nějakého nebezpečného zvířete. Potom se otočil na Julii. „Ale ty zůstaneš, ne?“
Julie pohlédla do plamenů. Severus již zmizel.               
„Ano,“ usmála se. „Chvíli.“
Lupin se opřel a poněkud nesoustředěně pohladil Barda po černé hlavě.
„Proč jsi tomu všivákovi dala krev?“ zeptal se potom.
„Kterého všiváka máš na mysli? Snapea nebo...“
„Ano. Toho prvního,“ kývl temně.
„Víš, že to jinak nešlo,“ zadívala se na něho. „A navíc - tak pěkně mě požádal...“ pousmála se.
„No, to si dokážu představit,“ zkřivil Remus rty. „Ach, vy ženy,“ vzdychl. „Nikdy se nepoučíte?“
„Nikdy,“ zavrtěla rozhodně hlavou.

                Kuchyň se pomalu vyprazdňovala. Odešli Tonksová, Mundungus a Kingsley. Pan Weasley s Billem se tiše bavili na druhém konci stolu a Molly poklízela tabuli. Přitom se Julie vyptávala na všechno možné, ale hlavně na Rona, jeho chování a jeho prospěch. Julie se jí snažila odpovídat podle svého největšího vědomí a svědomí, ale něco přece jen raději zamlčela. Ron nebyl zrovna vzor píle a poslušnosti… Bylo vidět, že Molly Juliiny odpovědi tak úplně neuspokojují, jelikož asi tušila, že nejsou úplné. Ale pochopila, že víc už se asi nedozví a nakonec se společně se svým mužem a synem i ona vytratila z kuchyně.
„A jinak? Jak to jde?“ zeptal se Lupin, když osaměli, a hodil si nohu přes nohu. Vypadal už zase klidně, jen na čele se mu rýsovala jemná vráska.
„Myslíš učení? Snad dobře,“ odtušila Julie.
„A to ostatní?“ zapátral v její pobledlé tváři.
Julie odvrátila zrak.
„Nechce se mi o tom mluvit.“
„Nic si z toho nedělej. Vždycky byl bastard,“ chladně pronesl Lupin.„Když ho vidím, svrbí mě pěsti,“ prohrábl si rozježené vlasy.
„To neříkej,“ naklonila hlavu na stranu. „Nemáš důvod...“
„Ale mám,“ zavrtěl pomalu hlavou. „Mám toho na něj dost.“ A Remus si zamnul prsty pravé ruky.
Julie se usmála. Byl vážný, unavený a dospělý, a přesto vypadal jednou svou částí pořád jako kluk z Nebelvíru... Jako přitažlivý sígr.
„Budu už muset jít,“ řekla pak. Zatvářil se zklamaně. „Mám totiž taky práci,“ vysvětlila a vstala.
„Tak si běž,“ unaveně mávl rukou. Vstoupila do krbu a naposledy na něho pohlédla.
„Dobrou noc,“ rozloučila se a plameny vyšlehly vysoko do komína.

                Když se ocitla  ve své ložnici, zamyšleně usedla za psací stůl. Remus to vystihl zcela přesně. Neomylně odhadl, jak na tom Julie asi je. Byl úžasný. Ale ona se o tom s ním bavit prostě nemohla, příliš to bolelo.
‘Ano - odmítnutí bolí,’ uvědomila si. Jako by jí až teď došlo, co to všechno znamená. To podivné Severusovo chování... Znovu si vybavila, jak  soustrastně na ni Lupin hleděl. A potom  jeho slova: „Vždycky byl bastard.“
Zmocnil se jí vztek. Hraje si s ní snad Severus? Je to snad jeho zvykem? Nevěděla, a to ji sžíralo. Přistoupila ke krbu a vhodila do ohně letax.
„Spíš?“ zeptala se do zelených plamenů.
„Ne.“

                Julie vystoupila z krbu v jeho kabinetě. Seděl u stolu, na němž měl cosi rozepsáno.
„Nepřicházím v míru,“ oznámila temně. Jen udiveně pozvedl obočí.
„Musíme si promluvit,“ postavila se rozhodně před Severuse.
„Nechápu, o čem,“ odtušil tiše, ale ona věděla, že lže.
„Potřebuji si s tebou pár věcí vyjasnit,“ vysvětlila s lehce výhrůžným tónem.
Neřekl nic. Čekal.
„Mohl bys mi říct, co ke mně vlastně cítíš?“snažila se Julie zachovat klid, ale bylo to těžké. Jeho odvracející se pohled jako by ji přímo provokoval.
„Co... ti řekl... Lupin?“ reagoval až po chvíli se svraštěným obočím.
„Nic. Jde o to, co neřekl. Neřekl, že je mu mě líto! On na mě koukal jako na oběť!“ zatnula Julie pěsti.
„A tobě tolik záleží na mínění druhých?“ upřel na ni černé oči.
„Ne, ale uvědomila jsem si, jak jsem byla hloupá. Došlo mi, že je to tak!“
„Došlo ti co?“ klidně se otázal.
„Pochopila jsem, že jsi...“ Julie sevřela rty. Měla najednou příšerný vztek. Nechápala, kde se vzal, ale věděla, že za chvíli kvůli té zlosti ztratí kontrolu.
„Dopověz,“ vybídl ji jeho tichý hlas.
„Jsi studený,“ vydechla. „Jako... led. Bez citu, žádný záchvěv emoce, ani náznak.“ pomalu vyslovovala, a zdálo se, že zasáhla cíl. Vstal a počal přecházet po místnosti. Julie pocítila něco jako zadostiučinění. Možná se ho dotkla… Chtěla v tom pokračovat, chtěla mu ublížit.
„Nejsi lidská bytost,“ mluvila dál. „Nežiješ, jen... přežíváš!“
Prudce se na ni otočil, ale neřekl nic, jen v očích mu zasvítil nebezpečný plamen. Julie si toho dobře všimla, ale pokračovala ve svých výčitkách. Bylo jí jedno, co se stane - chtěla mu vmést do tváře všechen svůj vztek.
Ať se s tím vyrovná, jak chce.
„Držíš se ve stínu, schováváš se a snažíš se do té hluboké vody stáhnout i mě!“ odsekávala slova a pozorovala jeho bledou tvář.
„Julie...“
„Ale já nechci zaživa umírat!“
„Julie, já...“
„Už to nebudu trpět!“
„Já tě nedržím!“ zvýšil hlas. „Jsi volná,“ dodal potom a zlobně si ji měřil zachmuřeným pohledem.
„Ovšem,“ procedila skrze zuby. „Odežeň mě od sebe. Zbav se mě, to je nejpohodlnější, že?!“
„Nehodnoť mě!“ podíval se na ni varovně.
„Tak proč si se mnou takhle chladně hraješ?“ Julii vstoupily slzy do očí.
„Dost!“ zarazil ji. Stál teď před ní a černé oči mu žhnuly v bledé tváři. „Připadá ti tohle jako chlad?“ zavrčel jemu vlastním podivným tónem, uchopil pevně její ruku a přitiskl si ji na místo, kde měl srdce. Divoce bušilo.
Julie ztichla.
„Tamta nádoba,“ pokračoval muž a ukázal na Myslánku na jedné z polic, „tebou přetéká! Pokaždé, když… Každý den se pracně zabavuji myšlenek týkajících se tebe! Začíná se to podobat vymývání mozku,“ rozčileně se odmlčel. „A jak mám opakovaně čelit Voldemortovu nitrozpytu s tím,“ ztišil hlas, „jak na mě působíš? Jak mám Malfoyovi věrohodně lhát o tom, proč jsem tě ještě nezabil?“
Cítila jeho zrychlený tep a slyšela jeho neklidný dech. Nebýt těch dvou nepopiratelných faktů, vypadal by jako socha z mramoru. Bledý, krásný a stejně tak strnulý. Stále čekal na odpověď.
Julie ale mlčela - neměla, co říct. Poznání, že on trpí stejným způsobem jako ona, ne-li dokonce víc, ji hluboce zasáhlo. Hlava se jí zatočila a hrdlo sevřelo. Zavalil ji pocit viny a výčitky svědomí. Vyprostila svou ruku, prudce se otočila a vyběhla ze sklepení.

                Severus ji nechal jít. Jakmile však její kroky odezněly chodbou, rozvinul Pobertův plánek. Přece jen chtěl mít jistotu, že se Julie neubírá kupříkladu opět do Zapovězeného lesa. Rozčilená na to byla dost…
Juliiny kroky však nesměřovaly ven z hradu, ale po schodišti vzhůru přímo do nejvyšší z bradavických věží. Severus znal tu věž. I on už několikrát navštívil to vysoko položené místo, kde vždycky vál silný studený vítr - i uprostřed horkého léta - a člověk tam měl pocit, jako by stál na nejvyšším vrcholu horstva. Z té výšky se ztrácely malé věci v nedohlednu a pozbývaly na významu. Zůstaly jen věci zásadní, věci první důležitosti…

Bylo to ideální místo, pokud si člověk potřebovat utřídit myšlenky. Na něco totiž i Myslánka byla krátká - či spíše mělká… Severus tušil, v jakých bolestných peripetiích se teď toulá Juliina mysl. Znal to, protože i přes své snapeovství byl pořád člověkem.

                O něco později prostřednictvím plánku přihlížel, jak se Julie vrací z věže dolů, do svých komnat v sedmém poschodí. A ačkoli se tomu bránil, ulevilo se mu. Kdesi hluboko ve své mysli totiž věděl kromě třídění myšlenek ještě o jednom důvodu, proč by někdo v noci spěchal na věž. Ale tuhle možnost by si nikdy nepřipustil. Julie byla moc velká bojovnice, než aby ji napadaly sebevražedné myšlenky. A to i v případě, že byla třeba velice nešťastná.

                Bylo již pozdě v noci, když se chystal ulehnout. Zhasil svíci na dubovém stole, rozepjal knoflíky černé vesty, svlékl ji a přehodil přes opěradlo židle. Potom přešel potemnělou místností ke dveřím ložnice. Ruka sahající po klice mu však klesla při zvuku dopisu dopadajícím na krbovou předložku. Vrátil se k ohni a přečetl list.
 

Protože je stávající situace nesnesitelná, protože je pro nás oba neúnosná a v neposlední řadě také protože Tě nedokážu přestat milovat, nemohu zůstat v Bradavicích, pokud nebudu s Tebou. Rozhodnutí nechávám na Tobě a zcela se mu podřídím.

                                                                                                                    J.

Muž se pomalu opřel o krbovou římsu a spustil paži s dopisem podél těla. Po chvíli se však jeho pěst pomalu sevřela, udělala z pergamenu malou kuličku a upustila jej do ohně.

                Potom se otočil, přistoupil k Myslánce, přenesl ji na stůl a zdvihl hůlku. Jakmile se dotkl stříbřité hladiny, průzračná hmota se rozvířila. Ihned se z ní vzedmula mlhavá ženská postava a promluvila Juliiným hlasem:
„Ty víš, že tě chci, že ano? …Tohle je realita. Ty a já… Půjdu s tebou i do pekla…“ Na to zmizela, ale hladina bublala dál.
„Myslel jsem, že už sis  za ty roky ujasnil, co je důležité…Ona tě miluje!…Vraždíš ji zevnitř…“ To byl pro změnu hlas Remuse Lupina. Severus ještě chvíli hleděl na jeho rozplývající se tvář, potom odložil hůlku a rychlým krokem odešel do své ložnice. Tam klesl tak, jak byl – v košili a kalhotách, na své lože.

                Julie stála ve vysoké zelené trávě. Byla noc. Vzduch voněl podzimem. Měla strach. Kdysi před ní se míhaly temné postavy. Zeleně se zablesklo.
„NEEE!!!“ S trhnutím se probudila a chytla se za srdce. 

                Ve stejném okamžiku se posadil na svém loži i profesor lektvarů. Jeho černé oči se pokoušely proniknout tmou a nitro se svíralo podivným pocitem. Vyšel z ložnice a ve svém kabinetu vhodil do žhavého popela hrst letaxu.

                Vystoupil z krbu a jeho pohled padl na ženu sedící v bílé noční košili na posteli před ním. Držela si ruku na prudce se zdvíhající hrudi a široce rozevřenýma očima hleděla na něj. Ani se nepohnula, zatímco přecházel temným pokojem k jejímu loži. Když však stanul před ní, nadzdvihla se a objala jej. Splynuli v polibku. Severus zatajil dech. Cítil na své hrudi její bušící srdce pod tenkou košilí. Smetla jej vlna touhy, byl ztracen. Pomalu přenesl svou váhu na její měkké tělo a položil ji do peřin.

                Julie vydechla úlevou. Potom pevně zavřela oči, ale marně. Slzy se jí protlačily skrz dlouhé řasy a stékaly jí po spáncích. Měl rty tak horké! Vjela mu prsty do vlasů a potom se zcela  poddala své přirozenosti.  Hlava se jí zatočila v závrati a ona vnímala jen to souznění duší a… extázi.

                Rozbřesk je zastihl klidně spící v bílých peřinách. Probudila se první a chvíli nevěřícně hleděla na muže vedle sebe. Spal na boku, hlavu zabořenou do polštáře, obklopenou záplavou černých lesklých vlasů. Levou paži měl položenou vedle sebe a na nadloktí mu zářilo znamení zla. Julie se překulila na záda a rozhodila kolem sebe uvolněně ruce. Vnímala ten pocit štěstí a podivovala se mu. Bylo tolik věcí, které ji mohly zneklidňovat! Ke svému překvapení se ale nedokázala na žádnou z nich soustředit. Zavřela oči.
„Jsi nádherná,“ řekl klidně. Překvapeně se na něho otočila. Velmi vážně se na ni díval.
„Tedy,“ rozpačitě si podepřela hlavu dlaní, „...tohle se u víl stává, víš... Ale za chvíli to přejde. Je to tím... vzrušením. Odpoledne už budu vypadat zase jako obvykle,“ usmála se. Znala to. Emoce v ní vždy probudily vílí polovinu.
„To si nemyslím,“ sdělil a natáhl se pro zrcadlo na jejím nočním stolku. Podívala se na sebe do něj a zjistila, že vypadá jako vždycky.
„Ale vždyť...“ chtěla namítnout
„Žádná změna,“ doplnil ji. „Jsi nádherná.“
Julie se zarděla. Tohle byl pro ni kompliment.
„Rozhodl jsem se,“ řekl. S obavou na něho pohlédla.
„Nemůžu tě nechat jít.“
Julie se usmála a vrhla se na něho. Zasmál se a položil se na záda. Vypadal tak mladě...
„Ani já tebe,“ opřela si bradu o jeho hruď.
„Co...?“
„Máš dnes mnoho učení?“ zatvářila se jako neviňátko.
„To tedy ano!“
„To je smůla...“ prohodila.
„Kolik je?“ pojal podezření.
„Nevím,“ pokrčila laxně rameny. „Tak asi kolem osmé...“
„Julie!“
„Ano, drahý?“
„Já... Víš, že musím jít, že?“ pokusil se vymanit zpod jejího těla. Okamžitě kapitulovala a stáhla se na svou polovinu postele. Posadil se a oblékl si košili, potom i to ostatní a postavil se, aby si zapnul opasek. Přitom padl jeho zrak na ležící ženu před ním. Navíjela si pramen vlnitých vlasů na prst a upřeně jej pozorovala.
„Neprovokuj,“ zavrčel tiše. „A nikam nechoď, přijdu hned,“ rozkázal, načež odešel krbem.  

Julie si napustila vanu. První hodinu s Havraspárem měla až od desíti, takže měla času dost. Po půl hodině vyšla z koupelny zabalená v osušce a rozčesávala si vlasy. V krbu zapraskalo a ona se udiveně ohlédla.
„Jak...“ otevřela ústa k otázce.
„Mám hotovo,“ sdělil, chytil ji a hodil na postel. „Ale tady jsem něco nedokončil.“
Vrhl se na ni. Julie jen překvapeně zamrkala, když odhodil košili. Na krku se mu houpal na dlouhém řetízku obraceč času.
Rozesmála se. „Ale já za hodinu musím jít!“ namítla.
„To stihneme,“ řekl rozhodně.