5. kapitola

První hodina přeměňování probíhala naprosto v klidu a bez sebemenšího vzrušení, až na Malfoyovy uštěpačné poznámky, kterých si Daria nevšímala. Došla názoru, že profesorka McGonagallová je výjimečná rázná žena. Způsob, kterým vyučovala, se Darii zamlouval, snad až na pár drobností. Avšak přes toto všechno musela Darí přemýšlet, zdali je profesorka McGonagallová naprosto v pořádku. Během jedné hodiny se minimálně třikrát proměnila v kočku. Daria netušila, jestli se snaží ohromit celou třídu nebo jen ji. Stačilo jí jen se porozhlédnout po třídě a spatřila záblesky nadšení a obdivu ve tvářích svých spolužáků. Aby nebyla jediná, kdo se netváří vzrušeně, nasadila umělý výraz údivu. Pravdou však bylo, že udržet tento výraz není vůbec jednoduché a ještě těžší je použít ho pokaždé, když se přemění a to provedla několikrát.

Po konci hodiny zamířili Nebelvírští na hodinu obrany proti černé magii, kterou jako vždy měli se Zmijozelem.

„Ta zvěromagie je stejně fascinující.“ prohodil nadšeně Ron.

„Souhlasím s tebou. Je to vážně úžasné, ale zároveň i těžké.“ přitakala Hermiona.

„Docela rád bych se to naučil.“ pronesl zasněně Harry.

„Naučit se zvěromagii je vážně těžké, a také musíš mít povolení. Ale jako bystrozor bys měl zvěromagii ovládat, takže se ji jednou stejně naučíš.“ poučila Daria Harryho.

„Měli bysme si pospíšit, není vhodné, abychom na první hodinu s novým učitelem, přišli pozdě.“ vážně poznamenala Hermiona a zrychlila krok.

Dorazili ke dveřím učebny, které byly zavřené a pár studentů už stálo na chodbě.Třída byla ještě poloprázdná, když vešli. Posadili se do zadních lavic a hlasitě o něčem debatovali. Se zvonkem, který ohlašoval začátek hodiny, vešel do třídy profesor Campbell. Třída slušně pozdravila a profesor jim pozdrav opětoval.

„Jak jste si již jistě zjistili, budu vaším novým učitelem obrany proti černé magii já. Proto mi dovolte, abych se vám představil,“ vychrlil ze sebe profesor. „Mé jméno je Danniel Campbell.“ „Jelikož nevím, co všechno umíte, tak si vás dnes trochu prozkouším. A zároveň vás mohu poznat.“ pokračoval.

„Hm, tak třeba ty.“ profesor ukázal na chlapce, který vypadal značně neohrabaně. „Neboj se, přistup blíž a řekni mi své jméno.“ vlídným hlasem promluvil. „Já… já jsem Neville Longbotom.“ zašeptal hoch.

„Dobrá Neville, vyzkoušíme si kouzlo Expeliarmus. Odzbroj mě jak nejlépe dokážeš.“ řekl profesor Nevillovi, co má dělat. Z míst, kde seděli zmijozelští, se ozvalo znechucené odfrknutí, jak se jim nezamlouvalo, že začínají takovým banálním kouzlem.

Neville mírně roztřesenou rukou vytáhl hůlku, křikl: „Expeliarmus,“ a pana profesora bez problémů odzbrojil.

„Výborně Neville, to se ti povedlo. Dávám Nebelvíru 10 bodů.“ nadšeně zvolal profesor Campbell a Neville se začervenal.

Do konce hodiny se všichni vystřídali a vyzkoušeli všechna základní kouzla. Malfoy sice nebyl nadšený, ale profesor mu navrhl, že pokud odmítne spolupracovat, tak mu každou minutu jeho ignorace strhne 5 bodů, což už Malfoyovi tak lhostejné nebylo. A Daria se zase musela krotit, aby její kouzla neměla takovou sílu, jako kouzlo, které použila proti Malfoyovi ve vlaku.

Po obědě šli všichni čtyři na školní pozemky nadýchat se čerstvého vzduchu. Nebyli jediní, kdo se rozhodli strávit odpoledne venku. Harry se cestou k jezeru zastavil a zíral jako vyoraná myš směrem ke skupince dívek ze sedmého ročníku. Děvčata seděla na břehu jezera a hlasitě se chichotala.

„Prostě si jí nevšímej!“ vydechla Hermiona, když jí konečně došlo, proč Harry tak strnul. Když se Harry s Ronem vzdálili, pověděla Hermiona Darii o Cho. Dariin pohled přeskakoval z Harryho na Cho a naopak. Všimla si, jak z ní Harry nespouští zrak. Ta jej také postřehla, usmála se na něj a zamávala mu. Harry zčervenal až za ušima a oplatil jí usměv. Seděli v trávě a užívali si teplých slunečních paprsků. Harry s Ronem počítali minuty do začátku hodiny lektvarů a byli čím dál nervóznější. Hermiona psala úkol, který dostali od McGonagallové a Daria si četla Dějiny Bradavické školy.

Od hradu se k nim pomalu blížily Ginny a Lenka. „Ahojte!“ pozdravila Ginny, zatím co si Lenka sedla vedle Harryho do trávy a vytáhla svůj Jinotaj.

„Už jste měli profesora Campbella? Jaký je? Za chvíli s ním máme hodinu.“ zeptala se Ginny.

„Jo už jsme ho měli a je vážně fajn.“ odpověděla jen Hermiona, protože Daria byla zabraná do knihy a Harry s Ronem nervozitou ani nepostřehli, že Ginny a Lenka přišly.

Ještě chvíli seděli v trávě a povídali si o profesoru Campbellovi. Pár minut před zvoněním vyrazili směrem k hradu. Ve vstupní síni Ginny a Lenka zamířily do jiné chodby.

Harry, Ron, Hermiona a Daria dorazili až do třídy, usadili se opět do zadních lavic a čekali na profesora Snapea. Po chvíli profesor rozrazil dveře učebny a rázným krokem zamířil ke katedře pronásledován svým vlajícím pláštěm. Zastavil se až u stolu a prudce se otočil.

„Už by si mohl konečně vymyslet nový originálnější příchod.“ posměšně zašeptal Ron. Harry měl po této poznámce takovou chuť začít se smát, ale snažil se ovládnout.

„Budu muset některým novým žákům vysvětlit, že příprava lektvarů je umění, kterému se nejde jen tak naučit, na to musíte mít talent.“ směřoval tuto větu Darii, avšak bez toho, aby se na ni podíval.

„A některým zapomnětlivým a obzvlášť neschopným to nyní připomínám.“ zavadil svým pohledem o Harryho, ve kterém se hromadil vztek.

„Slečno Wottonová,“ otočil se na Darii, naklonil se nad ní a snažil se ji zastrašit pohledem.

„Co se stane, když do lektvaru Zpomalení přidám gepardí dráp?“ pokračoval Snape s radostným výrazem, že zas někoho nachytal.

Daria mu hleděla přímo do očí a pousmála se. „Pane profesore, to bych Vám rozhodně nedoporučovala. Nejen, že lektvar nebude mít dané účinky, ale dokonce získá úplně opačné, z čehož vyplývá, že získáte lektvar Zrychlení.“ hrdě prohlásila.

Snapeovi zmrznul výraz ve tváři. To nečekal. Netušil, že právě ona bude znát odpověď. Snažil se tvářit, jako by se nic nestalo, ale uvnitř něj všechno vřelo zlostí.

Otočil se k tabuli, mávl hůlkou a řekl: „Jelikož vás už za rok čekají OVCE, začneme pomalu s lektvary, které se vyskytují na zkouškách nejčastěji.“

„Předpokládám, že se zde moc jedinců, kterým by se tento lektvar podařilo uvařit, nenajde.“ pokynul směrem k tabuli, na které se objevil postup přípravy velice složitého lektvaru, a posadil se ke katedře.

Všichni začali pracovat. Pokud se ovšem slovem všichni dá nazvat pouze Hermiona, Daria a pár šťastlivců. Neville vypadal, že zděšením asi uteče a na Harrym bylo vidět, jak zuří.

Nakonec se pustil do práce opravdu každý. Snape obcházel kolem lavic s bublajícími kotlíky a tvářil se spokojeně.

„Pane Longbotome, nevíte, která strana je pravá? Víte? Tak proč ten lektvar mícháte nalevo?“ pronesl chladně Snape. Po těchto slovech se ozvalo posměšné šeptání z místa, kde seděl Malfoy a ostatní žáci Zmijozelu. Neville zrudl a sjel po židli tak, aby na něj Zmijozelští neviděli.

„Pane Weasley, co je napsáno ve čtvrtém řádku? Čtěte!“ zaburácel Snape.

„Je… jedna bodlina bodloše.“ vyděšeně ze sebe vykoktal Ron.

„Tak mi laskavě vysvětlete, proč jste tam dal dvě.“ pohrdavě křikl Snape.

„Já, no… mě tam ta druhá spadla omylem.“ tiše promluvil, ale stejně bylo slyšet každé jeho slovo. Zmijozel propukl v smích a někteří žáci Rona posměšným hlasem citovali.

Snape pohrdavě odfrkl, vyvrátil oči v sloup a zamířil ke Zmijozelským žákům. Dlouho se tam však nezdržel. Prošel kolem Malfoyova kotlíku, ze kterého stoupal podivný fialový dým, a ani se nezastavil.

Minul Harryho kotlík, který nevypadal zrovna lákavě, avšak přešel ho bez povšimnutí, což Harryho zarazilo.

Jeho kroky skončily u Darie, která s výrobou lektvaru neměla sebemenší potíže. Snapeovi se opět na tváři objevil výraz zlosti. Zase se mu nepodařilo ji nachytat. A ani neměl šanci.

Lektvary byly vždy Dariiným nejoblíbenějším předmětem a bez velké námahy dokáže uvařit i ty nejsložitější.

Do konce dvouhodinovky se profesor Snape stihl zeptat Darie na složení čtyř obtížnějších lektvarů, se kterými by měla problémy i Hermiona. Ale narazil pouze na Dariiny vědomosti, které ji nezklamaly. Seamusovi jeho lektvar vybouchl pár minut před koncem hodiny, takže měl prakticky štěstí v neštěstí, protože Snape ho nestihl zkritizovat. Po zvonění všichni odevzdali své vzorky a vyrazili k východu z učebny.

Jen co se za nimi zabouchly dveře od třídy, začal Ron zuřivě nadávat na Snapea a Zmijozel. Byl rudý vzteky a zdálo se, že pokud potká někoho ze Zmijozelu, tak ho na místě uškrtí. „Jak je možné, že už znáš všechny ty lektvary, na které se tě Snape ptal? Ty by jsme se měli učit až letos.“ udiveně zvedla oboří Hermiona a vyvalila velké oči na Darii.

„Víš…“ odpověděla váhavě Darí. „Lektvary jsou můj oblíbený předmět. A když máš dobrého učitele, není problém naučit se něco víc.“

„A zopakuješ mi je večer?“ horlivě vydechla Hermiona. Daria mlčky přikývla.

„Harry, jsi v pořádku? Stalo se něco?“ tázal se Ron a zíral na Harryho, který vypadal jako smyslů zbavený.

„Ne nic, jen… všimli jste si, že Snape mě dnes přehlížel? Pomalu se na mě ani nepodíval.“ pronesl Harry, ale nedočkal se žádné reakce od ostatních.

Venku se pomalu smrákalo a Daria, Hermiona, Harry a Ron seděli ve společenské místnosti. Daria s Hermionou už měli dávno udělané úkoly, které dnes dostaly, a tak se Hermiona učila nové lektvary, které jí zopakovala Darí, a Daria si opět četla. Zato Ron s Harrym se ještě nepustili ani do jednoho a to měli napsat pojednání pro Snapea a pro McGonagallovou. Místo toho hráli kouzelnické šachy. Jediný profesor Campbell jim žádný úkol nedal a asi moc dobře věděl, proč to udělal.

„Profesor Campbell je prostě super!“ do společenské místnosti se vřítila Ginny a vyrušila všechny čtyři z činností, které právě vykonávali. „Dnešní hodina Obrany proti černé magii byla fakt bezvadná. Získali jsme pro Nebelvír minimálně 20 bodů a ani jsme nakonec nedostali žádný úkol.“ posadila se k nim a vytáhla učebnici přeměňování.

Po chvíli ticha Daria zvedla oči od knihy, kterou si půjčila od Hermiony, a koukla se na ostatní. Hermiona se učila nové lektvary s takovým nadšením, že se jí pomalu kouřilo z hlavy, Ginny byla schovaná za učebnicí přeměňování a Harry s Ronem se o něčem dohadovali, a tak vstala a zamířila do svého pokoje. Netrvalo dlouho a byla zpět i s kusem pergamenu a obálkou. Přisunula si křeslo blíž ke stolu a začala psát dopis:

Ahoj Tati, Mám se tu vážně báječně. Neděje se tu nic zvláštního, takže nemusíš mít strach, že by se mi něco stalo. Harry je naprosto neškodný a Brumbál je vážně úžasný člověk. Strejdovi Dannovi jde učení skvěle, všichni žáci si ho jen pochvalují, ale ještě jsem s ním nemluvila. Děkuju ti za vzkaz a chci tě poprosit, až mi zase budeš posílat vzkazy nebo dopisy, buď tak laskavý a neposílej s nimi Caress. Víš, ona rozhodně není nenápadná, raději pošli nějakou obyčejnou sovu! Ještě bych chtěla, kdybys mi prosím posílal pravidelně mudlovské noviny a Denního věštce. A ještě jedna drobnost, mohl bys mě informovat o dění na ministerstvu? Nechci ztratit přehled. Děkuju ti moc a měj se! Pa
Darí

Daria odložila brk, zastrčila pergamen do obálky, podívala se na ostatní, řekla Ginny a Hermioně, že jde odeslat dopis a zamířila k průchodu. Procházela temnými chodbami, až dorazila do sovince. Vzala jednu sovu, která vypadala čile a plná energie, a předala jí dopis se slovy, komu ho má odnést. Přistoupila k oknu, pustila sovu, která se vznesla do vzduchu a zamířila k obzoru. Ještě chvíli pozorovala krajinu pod sebou a poté směrovala své kroky zpátky do společenské místnosti.

Právě procházela kolem prázdné učebny ve čtvrtém patře, když potkala svého strýce. „Ale, ale slečno Wottonová, co zde pohledáváte tak pozdě večer? Neměla by jste být ve své společenské místnosti?“ škádlivě ji přivítal strýc.

„Víte pane profesore, já jsem byla odeslat dopis svému otci.“ popichovala ho.

„Slečno Wottonová, nemyslíte, že je na to už příliš pozdě?“ ozval se ledový hlas profesora Snapea za jejími zády. Daria se otočila a nechápala, kde se tu najednou vzal a nedovedla si vysvětlit, proč nepostřehla dřív, že se blíží.

„Strhávám Nebelvíru 5 bodů.“ arogantně poznamenal.

„Pane profesore, já si zase myslím, že se o slečnu Wottonovou dokážu postarat sám. Nebudu potřebovat vaši pomoc.“ pronesl pohoršeně profesor Campbell. Po těchto slovech přejel Snape očima Campbella, poté Darii, prudce se otočil, až se jeho dlouhý plášť zavlnil, a zmizel za nejbližším rohem.

„Už je daleko, teď nás neuslyší. Měli by jsme být opatrnější.“ řekla Daria klidně a měla na sebe zlost, že nevycítila dřív, že je nablízku.

„Hm, to měli. Už radši běž nebo se Snape ještě vrátí. Já musím jít odeslat svůj dopis Henrymu. Jen mi ještě řekni, jak se ti tu líbí.“ podotkl Danniel.

„Je to tu vážně úžasné.“ vydechla Darí. „Tak se měj a dobrou noc.“ ještě zašeptala, strýc jí odpověděl a oba zamířili na jiný konec chodby.

Daria tichounce procházela chodbami hradu a byla ostražitá. To poslední co teď potřebovala bylo potkat znovu Snapea nebo Filche s paní Norrisovou.

Společenská místnost během doby, co tu nebyla, značně osiřela. Zůstalo zde jen pár opozdilců a mezi nimi byli také Harry, Ron a Hermiona. Harry s Ronem ještě pořád hráli šachy a Hermiona je nyní pozorovala. Buď už učení nových lektvarů vzdala, nebo už je umí. Daria přistoupila ke křeslu u jejich stolu, posadila se a sledovala právě rozehranou partii.

„Kde jsi byla tak dlouho?“ zeptal se ustaraně Ron.

„Byla jsem poslat dopis a cestou jsem potkala profesora Campbella. Jenže pak se tam z nenadání objevil Snape a samozřejmě mě tam nachytal. No a než ho stačil profesor Campbell slušně vyprovodit, stihl mi strhnout 5 bodů.“ vydechla Daria se smutným výrazem ve tváři.

„Jak to Snape dělá, že je všude?“ odtušil zamračeně Harry a táhl jedním za svých pěšců.

Ještě chvíli seděli v místnosti a hráli šachy. Harry se opět vrátil k myšlence, kde byl Snape první den. Snažili se přijít na lepší důvod jeho nepřítomnosti, ale kvůli únavě už nebyli schopni racionálně uvažovat, a tak je napadaly jen větší a větší hlouposti. Nakonec ještě rozebrali osobnost profesora Campbella a něco po půlnoci odešli do svých pokojů.

4. - 6.