5. kapitola

Cestovní tašku s pláštěm jsem si odložila dole v šatě a společně s Oxanou jsme vstoupily do sálu. Byla tam již celá řada čarodějů a čarodějek. Bylo zjevné, že každý se snažil vypadat co nejlépe, ale Oxanin slavnostní hábit zcela jednoznačně přitahoval pozornost kudy jsme šly. Oxanu ihned obklopilo několik čarodějů.

„Dojdu se něčeho napít,“ dodala jsem v rychlosti, neboť jsem měla najednou pocit, že bych překážela.

Došla jsem k baru v rohu sálu. „Moc ti to dnes sluší,“ uslyšela jsem za sebou známý, hluboký, sametový hlas. Severus, který měl na sobě tradiční černý hábit a o poznání méně mastné vlasy, se na mě usmíval a podával mi sklenku se směsí šampusu a jahodové šťávy. Už jsem chtěla k němu přistoupit blíž, když varovně zašeptal: „Dej si pozor, je tu dnes příliš mnoho zvědavých očí.“

Ještě jsme ani nedopili sklenku, když se k nám přihrnula Oxana. Jakmile ji Severus spatřil, rysy jeho tváře nápadně ztuhly.

„Oxano, to je můj kolega Severus Snape, Sererusi, to je moje přítelkyně Oxana Marticeli,“ přerušila jsem trapné ticho, které se náhle mezi námi rozhostilo.
„Těší mě, už jsme se potkali,“ způsobně se uklonila Oxana.
„Netěší mě,“ řekl Severus škrobeně. „Omluvte mě dámy,“ dodal a bez dalšího odešel.
„Co se mu stalo ?“ nechápala jsem. „Vy se znáte ?“
„No, to se tak přesně nedá říct. Loni jsem byla členkou delegace ministerstva, která dělala u vás ve škole inspekci. Když jsem přišla do kabinetu Tvého milého kolegy, abych mu předala zápis z hospitace, několik sklenic s naloženými potvorami prasklo a na jeho křeslo se vylila nějaká tekutina. Že to byla hořlavina jsem zjistila poté, co na křeslo dopadla jiskra z krbu, o který jsem nějak zavadila nebo co, a křeslo ihned prudce vzplanulo. Chvíli trvalo, než jsme to uhasili. Uznávám, že poté, co jsem prošla jeho kabinetem to tam vypadalo jako po bombardování, ale nemohu za to. Mám prostě v sobě příliš silnou energii.“

Dále už nemusela pokračovat. Bylo mi jasné, že má v Severusovi doživotního nepřítele.

„Pojď seznámím tě s ředitelem našeho odboru,“ řekla Oxana a táhla mě nahoru na galerii. Uprostřed galerie stál čaroděj „v nejlepších letech“ v tmavě zeleném hábitu s emblémem mezinárodního odboru na prsou. Jakmile Oxanu spatřil, omluvil se okolo stojícím čarodějům a zamířil k nám. Bylo až nápadné, jak se ihned narovnal, snažil se zastrčit břicho a vypadat pokud možno co nejblahosklonněji. Oxana k němu připlula jako víla a pochválila mu jeho poslední odbornou publikaci, což jejího šéfa přimělo k ještě větší blahosklonnosti. Vyzařoval z něj pocit, jako že je ochoten Oxanu bránit proti celému světu. Výborně Oxano, jen tak dál, pomyslela jsem si, cesta k získání povolení se otevírá.

„Herberte, dovol, abych ti představila svoji nejlepší přítelkyni Stellu Solveradžovou,“ obrátila se na mě Oxana. Prohodili jsme spolu několik zdvořilostních frází. Za chvíli jsem se však omluvila, neboť jsem měla silný pocit, že jsem tam jaksi navíc a raději jsem je ponechala jejich osudu.

Vracela jsem se po schodech z galerie zpět do sálu. Rychle jsem přehlédla sál a pátrala po Severusovi. Uviděla jsem ho stát se skupinkou kouzelníků až na druhém konci sálu. Severus měl svůj obvyklý kamenný výraz a jeden z jeho společníků, který měl dlouhé bílé vlasy, mu něco důrazně vysvětloval. Kde jsem toho člověka už viděla? Pak mi to došlo. Chvíli jsem ještě nevěřila vlastním očím, ale byl to on. Lucius Malfoy. Je až neuvěřitelné, jak se dokázal vždy ze všeho vykroutit. Vloni, když ho chytili s dalšími Smrtijedy, prohlásil, že byl pod vlivem kletby Impérius a přivedl k soudu několik svědků, kteří mu to horlivě dosvědčili. Musí mít skutečně hroší kůži, že se po takové ostudě ještě objeví na plese. Nenápadně jsem ho sledovala, s kým se tam ještě baví, abych věděla, na koho si mám dát pozor. No samozřejmě! Morozov - čaroděj s jizvou na tváři z odboru záhad, který si mě ráno tak pozorně prohlížel a podrobně studoval mé povolení.

„To jsem rád, že se Vám už vede lépe! Prý jste byla poslední dobou nemocná?“ ozval se za mnou bodrý hlas. Cornelius Popletal ani nečekal na mou odpověď a hned pokračoval. „Váš otec byl nezapomenutelnou osobností. Procesní pravidla Nejvyššího soudu, která vytvořil, budou jistě ještě dlouhá léta oporou našeho soudnictví. Zrovna nedávno jsem říkal Brumbálovi, že by si na ministerstvu zasloužil pamětní desku.“ Nebyla jsem si jistá, zda by si bez Brumbála na mého otce vůbec vzpomněl. Otec totiž nepatřil mezi zrovna pohodlné lidi. Z dob, kdy dělal Bystrozora, na hodně lidí dost věděl a proto se mu mnoho lidí raději vyhýbalo. Pokud ale vím, nikdy svých informací nezneužil.

Popletal mě vzal otcovsky kolem ramen. „Pojďte, seznámím Vás se zajímavými lidmi,“ mrkl na mě spiklenecky. K mému nemilému překvapení jsme došli až ke skupince kouzelníků, ve které stál Severus.

„Vašeho kolegu znáte,“ ukázal Popletal s chladným výrazem v tváři na Severuse, „tohle je pan Percy Weasley,“ ukázal na zrzavého mladého kouzelníka s trochu povýšeným výrazem v tváři. „Pracuje u mě v sekretariátu. Z jejich rodiny to dotáhl nejdál,“ zdůraznil. „A zde je pan Lucius Malfoy,“ ukázal na onoho kouzelníka s dlouhými bílými vlasy a chladným výrazem ve tváři. Tak jsem se přeci jen nespletla. „Poslední dobou toho mnoho vytrpěl a přitom to je vzor dobročinnosti. Zrovna minulý týden věnoval nemocnici Sv. Munga značnou finanční částku.“
„Jistě se Severusi nebudeš zlobit, když Tě vyměním za příjemnější společnost,“ řekl chladně Malfoy. „Smím prosit,“ otočil se ke mně. Ani nečekal na moji reakci, vzal mě pevně za loket a odtáhl mě na parket. Vrhla jsem k Severusovi zoufalý pohled, ale Popletal jej již odváděl pryč.

Hudba hrála bohužel zrovna nějaký pomalý, romantický kus. Malfoy mě vzal do náručí a oči mu sjely podstatně níže než byla moje brada. „Jste okouzlující,“ řekl tlumeným hlasem. U Merlina, to mně ještě scházelo! Jak z toho teď ven? Najednou jsem nevěděla, co mám dělat. Nejraději bych byla pryč, ale nechtěla jsem dělat přede všemi nějaký rozruch, takže jsem se jen rozpačitě usmála.

„Syn mi o Vás vyprávěl,“ pokračoval Malfoy. Honem jsem začala pátrat ve své mysli, co se jeho synečka dotklo více - stržené body nebo to, že jsem po něm vyžadovala úkoly.
„Doufám, že si moc nestěžoval,“ pokoušela jsem se sebrat.
„Popravdě řečeno, ve svých dopisech se zmiňuje skoro pouze o Vás ... negativně, ovšem.“
„Hmm, tak to Vám jistě také napsal, že málokdy přijde na mou hodinu včas a že jeho úkoly, pokud vůbec nějaké napíše, jsou na tak nízké úrovni, že nevím, jak chce na konci roku skládat zkoušky. Mimochodem víte, že jako prefekt své koleje se nepostaral včas o vánoční výzdobu Zmijozelské věže ? Připravil tak svou kolej o cenné body. Taková nekázeň mě u studenta Zmijozelu a člena Vaší rodiny dost překvapila.“

„Potřebuje pevnou ruku a já na něj teď nemám mnoho času,“ řekl trochu defenzivně Malfoy. Snažila jsem se hned využít své momentální převahy a pokračovala jsem: „Měl by jste si s ním promluvit. Schopného kouzelníka nedělá pouze jeho talent, ale především jeho disciplína.“
„Jste moudrá žena,“ podíval se na mě Malfoy najednou zamyšleně. „V Bradavicích prý učíte pouze několik hodin týdně ?“
„Ano, začínám,“ řekla jsem trochu nejistě, neboť jsem nevěděla, kam míří.
„Vy, se svými schopnostmi ? Brumbál nikdy nedokázal dát prostor skutečně schopným lidem,“ řekl s notnou dávkou despektu.
„Nestěžuji si,“ odpověděla jsem chladně.
„Mohl bych Vás seznámit s vlivnými lidmi, kteří by dokázali ocenit Váš talent,“ řekl tlumeným hlasem.
„Děkuji za nabídku, ale už budu muset jít,“ snažila jsem se využít toho, že hudba právě dohrála.
„Budu rád, když mi věnujete ještě jeden tanec,“ Malfoy mě pro jistotu uchopil mnohem pevněji, než jsem očekávala, „dlouho jsem hledal ženu jako Vy. Jste velmi inteligentní a přitom tak půvabná.“
„Pane Malfoyi, …“, začala jsem koktat, neboť jsem nevěděla, jak se mu vykroutit. „Říkejte mi Luciusi,“ skočil mě do řeči.
„Už bych skutečně ráda šla, čeká mě ještě cesta domů,“ naléhala jsem.
„Tak zůstaňte na noc v Londýně. Mohu Vám nabídnout své apartmá, které je nedaleko,“ zašeptal. Asi jsem se na něj podívala dost zděšeně, neboť dodal: „Promiňte mi moji otevřenost, ale příliš se mi líbíte.“ Přitáhl moji ruku ke svým rtům.
„Luciusi, jste přeci ženatý,“ nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo.
„Víte…,“ podíval se na mě svýma ledovýma očima, „s ženou si příliš nerozumíme, zůstáváme spolu pouze kvůli synovi. Ve skutečnosti jsem velmi sám.“ Přitáhl mě najednou k sobě více, než mi bylo milé.

Ta skladba mi připadala nekonečná. Jakmile dohrála hudba, všimla jsem si kouzelníka s nepříjemnýma černýma očima a černou kozí bradkou jak si razí cestu přímo k nám a zvolal: „Luciusi! Rád Tě vidím.“ Jak se Malfoy otočil, povolil své sevření a já se mu konečně vytrhla z náručí. Pospíchala jsem na druhý konec sálu a zastavila jsem se až u závěsů oddělujících velký sál od chodby vedoucí k malým salonkům a končící ve vstupní hale ministerstva.

„Vidím, že se dobře bavíš,“ ucedil jedovatě Severus, který stál na půl schovaný za závěsem.
„To myslíš vážně?!“ Jeho poznámka se mě dotkala snad ještě více, než Malfoyovo dvoření.
„Co po tobě chtěl?“ zeptal se Severus s předstíraným nezájmem.
„Chtěl mě dostat do postele,“ řekla jsem schválně jako kdyby o nic nešlo. „Nedívej se tak na mě, Severusi,“ dodala jsem unaveně, „muži to prostě občas zkouší. Mám však pocit, že šlo také o něco jiného,“ dodala jsem o poznání vážněji.
„O co?“ řekl Severus s úšklebkem.
„Nevím, ale mám z toho takový divný pocit.“
„Ty tvoje pocity,“ jeho hlas zněl najednou nepříjemně sarkasticky.
„Zatím mě ještě nikdy nezklamaly,“ odpověděla jsem chladně. „Chtěla bych už jít. Šel bys také? Nemám zde vlastní přenášelo. Na ministerstvo jsem přicestovala s McGonagallovou a ta už je pryč.“
„Můžeme použít moje, ale potřebuji si ještě něco vyřídit. Šel bych tak za půl hodiny.“
„Dobrá, počkám na tebe ve vstupní hale ministerstva.“

Zašla jsem na toalety a cestou zpět jsem si v šatně vyzvedla svůj plášť s cestovní taškou. Nechtělo se mi však čekat ve studené vstupní hale ministerstva a tak jsem ještě zašla do prázdného salonku, abych si před cestou trochu odpočala. Právě jsem odkládala svůj plášť s taškou do křesla, když se za mnou ozvalo zaklapnutí dveří. Prudce jsem se otočila, ale to už mě Malfoy chytil kolem pasu, přitiskl k sobě a snažil se mě políbit. Snažila jsem se ho od sebe odstrčit, ale držel mě pevně.

„Chceš se prát? Vzrušovala jsi mě od chvíle, kdy jsem tě spatřil, víš to?“ přitlačil mě ke zdi a pevně mi stiskl ňadra. Vší silou jsem ho odstrčila.
„Nepřeji si, aby jste se mě dotýkal a takhle už vůbec ne,“ zakřičela jsem na něho.
„Žádná si zatím nestěžovala,“ řekl Malfoy trochu udýchaně. Mírně přivřel oči a já jsem si všimla pramínku nachově červené barvy, který směřoval od něj k mým bokům a začal mi působit lehké vzrušení. Už jsem toho měla právě dost. Zašeptala jsem "Elastis", uchopila jsem ten pramínek, mírně za něj zatáhla a náhle ho pustila. Pramínek prudce sjel Malfoyovi přímo do rozkroku, za který se Malfoy chytil a zaskučel bolestí.

Uznávám, že ho to muselo dost bolet, ale co jsem měla dělat? Na nic jsem nečekala, popadla jsem plášť s taškou a vyběhla jsem ven. „Ty děvko, stejně tě jednou dostanu,“ křičel za mnou Malfoy.

Běžela jsem chodbou a v jejím ústí do vstupní haly jsem málem vrazila do Severuse, který už tam na mě čekal. „Severusi, honem, musíme pryč,“ řekla jsem udýchaně.

„Co se děje?“ podíval se na mě vyjeveně.
„Severusi, teď není čas! Vysvětlím ti to až Bradavicích,“ naléhala jsem. Severus se nejistě rozhlédl kolem, ale pak přeci jen vytáhl malou vázičku. Chytila jsem se za ni a za chvíli jsem ucítila známý tah pod pupkem. Za chvíli jsme už stáli před vchodem do hradu. Spěšně jsme došli až do mé pracovny, kde se Severus konečně zeptal. „Tak co se stalo?“

Stručně jsem mu popsala o co se Malfoy pokoušel. Když jsem byla u svého kouzla Elastis, Severus s předstíranou bolestí v tváři nakrčil nos a čelo a dodal: „No pokud vím, tak Lucius už další děti stejně neplánoval.“

„Nepřeháněj, Severusi!“
„Máš pravdu, jeho ješitnost byla určitě zraněna více. To však neznamená, že je to méně nebezpečné. Lucius nikdy nezapomíná.“