5.Skotsko

Než jsme se k němu dostali byla tma. A tak jediné co bylo vidět byla mohutná silueta hradu a věže stojící jakoby za ním.Vjeli jsme dovnitř ohromnou starobylou dřevěnou branou. Auta zastavila na drobném štěrku přímo před těžkými dveřmy pobitými velkými kovovými hřeby.
Než jsem se nadála stála jsem v prostorné místnosti se stěnami posetými loveckými trofejemi. Z velkého krbu ji zahříval plápolající oheň. Na vzdálené straně haly vyrůstalo majestátní kamenné schodiště.Tucet širokých schodů vedlo k rozlehlé podestě odtud vedly již užší schody směrem na vrchní galerii.Byl to úžasný pohled klidně jsem si to tu dovedla představit osvětlené jen svícny. Teď nám nad hlavami svítil lustr podobný velkému dřevěnému kolu s žárovkami na místo svící.

Dívala jsem se okolo sebe a už teď jsem to tu milovala. Byla tu všude cítit prošlá staletí a romantická strana mojí osobnosti se rozplývala radostí.

„Ahoj všichni“ ozvalo se z podesty, „ Vítám vás na Dunravenu!“ Stál tam Rae a rozmáchlým gestem šlechtice nás teatrálně vítal.

“Bráško!!!“ zajásala Lola a rozeběhla se k němu. Koukla jsem na něj a čekala jestli zas uvidím ten nepřátelský pohled. Naše pohledy se setkaly a.........nic jeho pohled byl naprosto netečný bez jakékoli emoce.Fajn , alespoň něco.

„Tak, jste připravení na prohlídku?“ otázal se nás všech, ale díval se na Matta.

„Myslím, že se jí klidně můžeš ujmout sám. Dlouho jsem tu nebyl a určitě tu proběhly nějaké změny.“ pokynul mu táta.

„Tak tedy začínáme“ usmál se, otočil a vydal se do útrob hradu.

Když jsme došli na galerii zjistila jsem, že z každé strany schodů se rozbíhají dlouhé úzké chodby. „Tudy“ ukázal na tu širší a šel první.My za ním. Dívala jsem se na obrazy a jiné předměty, které zdobily chodbu, jako by se tu zastavil čas.

„Tak tady je přijímací salonek“ ukazoval na první dveře v pravo ,“ dále malá jídelna a pánský salón, na druhé straně máme velkou jídelnu a přípravnu.“ Připomínal průvodce po památkách. Na konci byly nenápadné dveře. Prošli jsme jimi a před námi bylo schodiště a proti nám dveře.“Tak tady je křižovatka.“ odpovídal na mé myšlenky,“ Schody před vámi vedou dolů do kuchyně a nahoru k dalším pokojům. Za dveřmi naproti najdete knihovnu, lovedcký salón a pracovnu.“

Jak se tu vyzná ? Já už jsem ztracená teď. Začal stoupat vzhůru po schodech.

„Tak Lolo teď koukej ať si vybereš ten nej pokoj!“ mrknul na sestřičku. Vešli jsme na podestu a do další chodby. Byla tu jen jedna a dveře z obou stran. Lola se rozeběhla aby nakoukla do každých.

„Tenhle!“ řekla po chvilce a vešla do druhých dveří v pravo. Šla jsem za ostaními taky dovnitř. Pokoj byl úžasný. Laděný do zlaté a rudé. Velká postel s nebesy a okna proti dveřím po celé délce pokoje.Zjistila jsem, že tam jsou další dveře a za nimy koupelna a za ní šatna.Vše akorát pro Charlottu.

„Jé jsou tu tajné dveře“ slyšela jsem a rychle vyběhla zpět do pokoje. U hlavy postele byly opravdu „tajné“ dveře. Byly potaženy stejnou látkou jako stěny a tak nebyly hned vidět. Otevřela je a... „Tome už vím který pokoj bude tvůj!“ Zářivě se usmála a nechala ho projít do vedlejší místnosti.

„Jdem dál a necháme naše hrdličky ať si tu cukrujou sami“ ozval se Nath.

Vyšli jsme na chodbu a šli dál. Nathan si zabral pokoj na druhé straně a ten poslední je prý pro Nicka. A co já? Je tu sice ještě jedno patro, ale ža bych chtěla bydlet na celém patře sama to ne.I když! Kde má pokoj Rae a Viv s tátou taky ještě nejsou ubytovaní.

„Jasmíno!“ přistoupil ke mně táta.

„Ano?“ otočila jsem se k němu.

„Chtěl bych ti něco ukázat, myslím,že tenhle pokoj by se ti mohl líbit.“ vzal mne za ruku a spolu s Viv jsme se vraceli zpět ke schodům. Sešli jsme až na galeriia vydali se tou druhou chodbou. Došli na konec a cestou minuli nimimálně patery dveře.Otevřel nenápadná dvířka na konci a před námi se ukázalo bohatě vyřezávané točité schodiště a zdobné dveře.. Cestou vzhůru jsme minuli podestu z které vedli jedny dveře které jsme přešli a pokračovali dál. Když jsme dosáhli posledního schodu prošel táta zdobeným portálem a zastavil se. Před ním byly malé dubové dveře.

„Kde to jsme tati?“

„V Jižní věži zlatíčko. Je jediná obyvatelná, z té druhé toho už moc nezbylo.“

Pokoj ve věži?! Super, ale tak daleko od ostatních.

„Víš tohle je srdce Dunravenu, je to nejstarší část hradu a neboj nebudeš tak daleko od nás. Pamatuješ na ty poslední dveře dole před vstupem na schody?“ dotazuje se táta.

„Dole v chodbě?“ ujišťuju se.

„Ano, tak to je Vivianina a moje ložnice.“

Uf tak přeci jen bude někdo ve stejném křídle a blízko.

„Co ty dveře pod námi?“ uvědomila jsem si.

„Ty dole vedou do chodby , taková obrazová galerie předků a za těmi druhými je volný pokoj, ale ten není upraven k obývání. Nefunguje krb a podobně.“ vysvětloval a já měla pocit, že nechce abych na ten pokoj myslela.

„Tak co?“ vzal za kliku „Zvědavá?“

Kývla jsem a on otevřel dveře.

Místnost měla okrouhlý tvar a zařízená byla překvapivě útulně a pohodlně.A hlavně dobově. Místo po pravé straně bylo určeno rozsáhlému zdobenému krbu v kterém hořel oheň. Jako by tušil, že tomuhle pokoji okamžitě propadnu. Masivní psací stůl byl v kraji pokoje, ale co pokoji vévodilo byla ohromná postel s nebesy. Jak mohutné čelo tak i pevné sloupy podpírající tmavě modrá nebesa s třásněmi byly bohatě vyřezány do tvaru pnoucího se psího vína.Kamenou podlahu zahříval tlustý a hebký perský koberec laděný do sytě modrých odstínů s příměsí béžové. Úzká okna po celém obvodu s barevnými skly dokreslovali příjemnou atmosféru MÉHO pokoje.

„Tati!!“ vydechla jsem , „Tohle může být můj pokoj?“

!Je tvůj pokud chceš!?“ podíval se na mě a odpověď mu byla jasná.

„To je pohádka!“ políbila jsem ho a vydala se na průzkum.

Krom postele a stolu tu byla ohromné stará skříň, jako malá šatna,pár křesílek a truhla pobitá kovovýmy hřeby, ta stála v nohách postele. Skoro schovaná stála na opačném konci jemné toaletka i s křehkou stoličkou.

„Koupelna tu bohužel není, ale naproti naší ložnici je jedna a ta ti je plně k dispozici.“ doplnila Viv.

„O.K.“ Trochu tělocvik , ale za tohle to stojí. Spím ve věži!!!!!

Sešli jsme dolů a narazili na zbytek rodiny v hale. Všichni krom mě a Viv s Mattem už měli věci odnošené

a tak jsem koukla na svá zavazadla, teď už mi jedna taška nestačila, a vzdychla.

„Klid Jas“ ozval se Nath hned u ucha „já ti pomůžu.“ Vzal dvě ty největší tašky.

„Jen mi ukaž kam si tě Matt před námi schoval!“

„Mě taky.“ ozval se i Tom a držel zbytek mých věcí.

„Jasně , ale taky můžu něco nést.“ dožadovala jsem se .

„To víš, že můžeš. Sebe před námi!!“ rýpal Nath.

“Tak jdem.“ rezignovala jsem.

Když jsem otevřela dveře pokoje znovu se mi zatajil dech. Byl naprosto dokonalý.

„No páni, tady se snad zastavil čas!“ zhodnotil Tom.

„Hele už vím jak ti budem říkat.“ začal se smát Nath.

„Jonathane !“ zavrčela jsem.

„Klid má paní z věže.“bránil se a chechtal zároveň. „Počkej až to uvidí Lola“ varoval mne „ budeš ji tu mít pořád.Žádný soukromí. “

„Neboj já ji udržím v jejím pokoji dost často.“ ujišťoval mne Tom, „ale vážně je to tu moc hezký. Jen nevadí, že jsi tak daleko od ostatních?“

„Viv a táta mají ložnici hned dole tak tu nejsem sama.“

„Tak jo, jdu se kouknout jestli Charllota něco nepotřebuje. Zvládáš?“ zeptal se ještě s rukou na klice.

„Jasně!“

„Neboj jsem tu ještě já.“ ozval se Nathan.

„No právě!“ zašklebili se na sebe.

Byl prosinec a do rána napadl sníh. Byl super, blbli jsme venku všichni i Rae. Už se nekoukal zle a podrážděně spíš jako by nevěděl jak se ke mně chovat. Zabydleli jsme se rychle , teda ostatní mě trvalo zhruba týden než jsem se přestala ztrácet. Školu nám táta až do nového roku odpustil, stejně za čtrváct dní začínají prázdniny a tady končí až po prvním týdnu ledna. Díky tomu byl čas poznávat okolí. Okolo bylo opravdu hojnost lesů a civilizace docela daleko. Bez auta ani ránu. Spolu s Lolou jsme dostaly Land Rovera prý jako školní auto. Spíš , ale protože naši miláčci by tady v tom sněhu uvázly hned za branou. Lola byla z mého pokoje nadšená, ale prý za komfort svého by spaní ve věži nevyměnila.

Vracely jsme se právě z jednoho předvánočního nájezdu na místní módní obchody Né že by jich tu moc bylo a Lola díky tomu nebyla zrovinka v nejlepší náladě. Měla utkvělou představu, že musí nadělit víc dárků než Santa. Zrovna před chvílí jsme měly hádku kdo vlastně rozdává dárky a kdy. Jako bychom tomu ještě věřily. No spor zkončil 0:0 Já tvrdila , že Ježíšek a večer 24. a ona , že Santa a 25. ráno. Nakonec jsme dospěly k závěru, že je to jedno protože co ti nedají blízcí si musíš obstarat sama.

Dojely jsme k domu a běžely i s taškami dovnitř do tepla. Teda hlavně já, mě byla venku děsné zima. Vítr a mráz nejsou moji oblíbenci. Lola byla hned za mnou , ale jako vždy jí nedělalo počasí problém.

„Nicky!!!!“ zaječela a hnala se po schodech .

V ústí chodby stál černovlasý muž. Vyšší, delší vlasy a.....nebezpečný. Alespoň mi tak připadal než se mu po zamyšlené tváři rozlil nadšený výraz.

„Charllotko!!“ zavolal směrem k ní a rozevřel náruč přesně v okamžiku kdy mu do ní vskočila.

„Nicky to je super, že jsi tu“ brebentila „doufám, že se zdržíš. Nechci abys hned zmizel. Alespoň Nathanovi vrátíš část jeho legrácek kterými otravuje život mě a Míně. NO vlastně Mína!!! Ty ji ještě neznáš.“

vypletla se mu z objetí a otočila se na mne. Pomalu jsem docházela k nim.

„Míno“ začala vážným hlasem“ Tohla je náš strýček smích Nicholas.“

Podával mi ruku, měl stejné oči jako ostatní.

„ Nick“

„Mína“

Přijala jsem podávanou ruku , ale místo potřesení mne za ní vtáhl do náruče a políbil. Zalapala

jsem po dechu. Vytrhla se z jeho objetí a zlobně na něj koukala.

„Ehm..“ odkašlala si Lola “ myslím Nicku, že tohle gesto Mína neocenila.“

„Třeba ano!“ pronesl tajemně a díval se upřeně na mne.